Trny neapolské růže

Trnová koruna, léčivý meč, transmutační kotlík, mechanický hlídací ptáček, mluvící stříbrná jablka (něco jako palantíry), létající koberec a prsten, díky němuž lze dýchat pod vodou – mají něco společného? Připomínají snad něco? A co se stane, když je použijete dohromady? Tak na to hledá novátorskou odpověď román Věry Mertlíkové Čas Růže.

Po Třech bábiných kobylách, Roku ztraceného hřebce a Hříběti ze zlata tu máme další hezký špalek od Věry Mertlíkové, který nás tentokrát zavede do slunné Itálie, konkrétně do Neapole v době renesance. Je to období velkého rozkvětu umění a vědy, ale také vzniku Rodiny, jakési předchůdkyně pozdější mafie. Však si také autorka za hrdiny zvolila trojici zlodějíčků, chudých kluků v čele s podnikavým Vittorem, jemuž rostou z rukou růže (no fakt). Jsou to sympaťáci od kosti a člověk jim drží palce, aby se jim v domácnosti nového pána dařilo lépe než doposud a vydali se od zločinecké dráhy směrem ke spořádanému životu.

Do popředí se však dostává příběh Kláry, mladé novicky, která chodí pravidelně k hrobu jakéhosi Cavalieriho pomodlit se za jeho duši. Do kláštera se uchýlila poté, co její rod Angello postihla katastrofa a ona osiřela. Socha mladíka na náhrobku je jediná přátelská tvář, kterou potkává. Smutek si ukládá do kamínků, které pak různě vytrácí. V noci jí trápí zlé sny a přísný klášterní život jí klidu také moc nepřidává. Je totiž velmi hezká, a tak se stává lovnou zvěří různých chtivých pánů, vášnivých malířů, zločinců i jinak slušných šlechticů. Právě jeden z nich – vdovec Bruno Marcelli – si nakonec dívku uzme pro sebe. Tím však hon na dívku nekončí – jako jediná má totiž povědomí, kde je ukrytý jeden velmi vzácný a mocný předmět…

Připomíná vám tato zápletka epizodu z Angeliky? Inu, romantická linie se románem vine jako červená nit. Přesto se Čas Růže ukázal jako napínavé čtení s prvky historické fantasy, a to já hodně ráda. Čtenář/ka se musí prokousat tajemstvím zahaleným propletencem italských rodů, změněných identit i příbuzenských vztahů. Až k monstróznímu finále jako z nějakého shakespearovského dramatu, s množstvím nástrah, záměn a omylů. A divadlo upomíná i sama kompozice knihy založená na prolozích a intermezzech, jež vždy uvozují hlavní kapitoly a uvádějí čtenáře netradičním způsobem do děje či jeho zákulisí. Zajímavý literární experiment, to nelze popřít, i když se mi zdá, že přispěl k větší fragmentálnosti vyprávění, a tak román připomíná italskou fresku, jejíž některé části uloupil zub času. Nakonec, je to víc než příhodné, ne?

Máme tu typický autorčin vyprávěcí styl plný vnitřních promluv, někdy i vícestránkových. Vidíme tak krásně postavám do hlavy, i když podle mě jsou jejich charaktery střižené v poněkud optimistickém duchu. Ani zabiják Nero, ani mafián Bellico, ani malíř Boticelli, ani prostitutka Giada, ani Marcelliho dcera Bianka, ani zloun Germaniko nejsou zdaleka tak zlí, jak by mohli být. Ale ani dobří. Možná snad ještě hospodyně mamma Fia a pubertální Vittore, ti mají srdce na dlani a svou autentičností působí jako skuteční živí lidé.

Ale abych jenom nechválila. Z předchozích románů Věry Mertlíkové na mě dýchala slovanská mytologie, léto, lesy, koně… Z Času Růže ale Itálii necítím. Málo tam pálí slunce, málo je cítit tufová dlažba v ulicích, málo zní hudba z oken, málo se mluví italsky a málo se mluví o jídle (alespoň na Neapol), natož aby se nějaké jedlo. Neříkám, že se má péct zrovna pizza, ale jen z chleba máčeném v medu si těžko celý román vystačíme. A přitom je Itálie tak atraktivní, ta renesanční obzvlášť! Geniální tah autorky – prodat svoji vášeň pro koně a vášnivou italskou náturu!

Jenže vášní si zas tak moc neužijeme. Marcelli s fyzickým sblížením s Klárou neustále otálí (a skrytě po ní touží). Ale nečekejte žádnou přeslazenou pohádku! Jejich vztah se podobá spíš noční můře, ze které se snaží Klára uprchnout, je to však marné a můžou za to podivná kouzla, kterými Marceli vládne. Vždy dívku najde či dožene a odvleče zpátky. Hraje si s ní jako kočka s myší, využije každou chvilku, aby jí dokázal svoji převahu, jelikož je ale dvakrát starší, tak nezkušenou jeptišku válcuje mnohem delší životní zkušeností, svým postavením bohatého italského signora i silou svých paží. Nejprve se totiž chce její rodině pomstít, ale pak se jeho city přerodí v lásku…

Tedy údajně, aspoň nám to tvrdí autorka. Já si však říkala, že Klára nepochybně trpí stockholmským syndromem, za což samozřejmě může moje profesionální deformace. Poněkud jsem opomněla, že násilí může u určitých osob působit jako afrodiziakum, jak si určitě pamatujete na příkladu Justýny z románu markýze de Sade. Tak dobře, budiž. Ale i tak jsem měla celou dobu obavu o Klářino duševní i fyzické zdraví. Klára si chce zachovat zbytky důstojnosti a trpí hlavně uvnitř, křičí hrůzou ze spaní a svíjí se mlčky v duševních mukách v koutě. A hlavně je s podivem, co všechno křehká dívka zvládne přežít a kolik zranění utrpí, než je románu konec. Opravdová kostějka nesmrtelná.

Ani Marcellimu jsem to moc nevěřila. Působil příliš ambivalentním dojmem, ponechávám stranou, zda může čtenářům/čtenářkám lézt na nervy, protože se narodil ve znamení Vah (pro vysvětlení si přečtěte rozhovor s Věrou Mertlíkovou). Možná v tom astrální znamení vůbec nemají prsty. Že však věří bludu, jak je láska všemocná a pořádný sex odplaví všechny strasti, když už má jedno ne úplně vyvedené manželství za sebou, mi k němu však vůbec nesedělo. Ani to rozhodnutí projít biblickým údolím stínů smrti, aby získal svoji milovanou zpět. Ale to už prozrazuju příliš…

K dobru rozhodně přičítám samotný pokus o retelling Ježíšovy legendy (ta legrace s trnovou korunou je fakt trefa! No schválně, uhádnete, z jakého keře to trnové roští pochází?) i usouvztažnění magických předmětů, jež se tak porůznu trousí různými mystérii napříč kulturami. Závěrečný magický obřad je možná trochu uspěchaný v ději a přijde jako rána pěstí – ale aspoň konečně víme, co Klára celou dobu na Marcelliho usedlosti dělala, když ne zrovna společnost pánům u stolu. Podržte se – četla knihy! A je to ona, kdo celé záhadě přijde na kloub! Chytrá a ještě k tomu krásná… Teď ještě aby byla povolná a k dokonalému ráji je jen krůček.

Už dříve jsem si oblíbila jemný autorčin humor, a tak mě trochu mrzelo, že s ním tentokrát šetřila. Ale dost už nářků. Je to na pohled velmi krásná kniha, s mimořádně povedenou obálkou v modrých tónech imitující vazbu v kůži a nádhernými vnitřními ilustracemi od naší přední výtvarnice, Jany Maffet Šoulfové, s uvnitř krásně šustícím sametovým old style papírem, má pevný oblý hřbet, zlatou lacetku, dechberoucí grafické prvky mezi textovými odseky a čítá téměř pět set stran rozšafně pojaté sazby – prostě radost vzít do ruky!

Když k tomu přičtu už poměrně vypsanou autorku a reálie jako z pohádky (nebo spíš z hororu, když započítám podzemní bludiště, tajemnou obřadní komnatu, hřbitov, rozpadlé rodové sídlo, vězeňská kobka…?), tak si říkám, že je to prostě úžasný potenciál – tak proč zůstává nevyužitý? Vždyť nápady Věře Mertlíkové rozhodně nescházejí! Po přečtení epilogu, respektive v našem případě kody, záludně pootevírající dvířka, je však jasné, že to opravdové dobrodružství teprve přijde!!! A já si na něj ráda počkám a zase si knihu koupím, abych aspoň maličko podpořila nadějnou a originální českou autorku i jejího nakladatele. Nakonec, je potřeba pít z číše života do dna, dokud někdo dolejvá. 🙂

Procentuální hodnocení: 70%

Věra Mertlíková: Čas růže

Vydaly: Straky na vrbě, 2022

Obálka: Jana Šouflová

Počet stran: 472

Cena: 499 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď