Trilogie se uzavírá! Přichází Nový svět (PR) + exkluzivní ukázka

Trilogie Věk objevů se odehrává ve světě, kde jsou knížecí kartografové váženými členy společnosti. Jejich úkolem není pouze mapy vytvářet, ale i aktualizovat, zkoumat neznámá místa a posouvat meze lidského poznání. Za hranicemi známého světa se totiž skrývá nejen nesmrtelné zlo, které se opět probouzí, ale také celé kontinenty, u nichž nápis „Zde žijí nestvůry“ není jen prázdnou frází. Pověsti ožívají a legendy se ukazují být skutečností. Nadchází čas, kdy se celý svět změní – nebo zahyne.

Stackpole Michael A.: Věk objevů 3 - Nový svět

Michael A. Stackpole započal svou kariéru jako autor populárních sérií založených na filmových předlohách (Star Wars), brzy se však plně projevilo jeho nadání pro fantasy a postupně se vypracoval až na mistra epické fantasy plné dobrodružství a exotikou vonících dálek, což potvrzují nesčetné příznivé ohlasy na jeho dílo.

V knižní edici Fantastická Epocha vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Triton poslední díl trilogie Věk objevů – Nový svět.

Čas se krátí. V Nalenyru bojují jak ti, kteří chtějí tuto zemi zachránit, tak jejich protivníci, kteří by ji rádi zotročili. Brzy bude knížectví zpustošeno válkou a zamořeno hrozivými magickými silami, jež vyvolal prastarý nepřítel. Země nasákne krví bojovníků i bohů. Chvíle posledního střetu přichází a vnukové knížecího tvůrce map stojí přímo v centru vrcholící bitvy. Keles Anturasi se žene světem, prchá před najatými vrahy a snaží se ovládnout síly, kterým stěží rozumí. Jeho bratra Jorima čeká souboj se starodávným bohem, jenž kdysi stvořil celý pantheon a teď jej hodlá zničit. A jejich sestra Nirati se spolu s mrtvým hrdinou vydává na tažení proti samotnému peklu. Když už je poslední bitva na spadnutí, přicházejí na pomoc probuzení obránci říše z dávných věků. Ale může tato nepočetná skupina válečníků a čarodějů obstát proti zlu, které se snaží uvrhnout celý svět do nekonečné temnoty nočních můr a zapomnění? (anotace)

Ukázka:

Útok přišel ještě později, než jsme očekávali. Zapomněl jsem, že Nelesquin si po večeři rád na chvíli zdřímne. Seděl jsem zády ke zdi, dělil se s Dunosem o misku rýže a trochu teplé polévky a přemýšlel, jak asi večeří Nelesquin. Vždycky si rád užíval jemnějších potěšení. Překvapilo mě, že své výstřelky omezil jenom na ty zlaté rukavice, které jsem zahlédl.

Když začali bušit do svých bubnů a někteří podivní tvorové začali houkat, poslal jsem Dunose s našimi miskami pryč. Protestoval, ale dal jsem mu i zprávu pro hraběte Deraela. To ho trochu ukonejšilo. Slíbil, že se brzy vrátí s odpovědí.

Na naší straně odpověděly trubky. Podél hradeb zaplály pochodně. Válečníci – jak veteráni, tak odvedenci – si nasadili kruhové talismany nebo si popelem nakreslili kruhy kolem očí, aby odvrátili magii. Necítil jsem svrbění jaedunu, ale někde tam venku byli vanyesh. Nemohl jsem nikomu zazlívat, že se jistí.

Melodie se změnily. Naše katapulty vypustily hořící nádoby s olejem. Vykreslily na obloze čáry a po dopadu na zem vybuchly. Ani jedna z nich nezasáhla živý cíl, ale hořící louže vrhaly dost světla na to, abychom viděli nepřítele.

Xonarchii se vydali kupředu a začali vysokými oblouky metat balvany. Několik jich zakrylo hvězdy. Dva nebo tři dopadly daleko před městem. Jiné vyrazily jiskry z kamene, odrazily se a udělaly díry do hradeb.

Jeden hradby přeletěl úplně a udělal z jakési chatrče hromádku polámaného dříví.

Tenhle balvan hodil největší z xonarchii. Byla to masivní bestie, jejíž modrá kůže byla pomalovaná černými, jakoby tygřími pruhy – Nelesquinův způsob, jak se mi vysmívat. Vypadala strašlivě. Poháněč zvíře otočil, takže zmizelo ve stínech, aby si vzalo další balvan.

Zadíval jsem se na Penxira Aeranta. „Tři sta sáhů.“

„Tři sta padesát.“ Obr zatočil šípem. „Příští hod, pokud bude mířit na stejné místo. Pokud ne, tak ten další.“

„Výborně.“

Ulici pod námi naplnilo hlasité cvakání. Usmál jsem se. Deraelské ostny fungovaly tak, jak měly.

Nikdo, kdo byl v Tsatol Deraelkunu, nemohl zapomenout na obří krtky. Hrabě Derael je pojmenoval danborii po jednom z odpornějších aspektů Krysího boha. Byl připravený poskytnout jim uvítání, jaké si jistě zasloužili.

Každých devět stop, po celé délce hradby, jsme vykopali díry hluboké dalších devět stop. V každé z nich byla bambusová tyč, kterou držel nějaký starý muž nebo žena. Nad dírou jsme umístili stejné pilíře, které jsme použili k zastavení řeky; na konci směřujícím dolů měly tři sáhy dlouhý zahnutý železný osten. Na místo se dostaly za pomoci kladky a nakloněné roviny. Když hlídka ucítila, že se bambus hýbe, klapla dvěma kratšími kousky bambusu o sebe a strážný u hradby odřízl deraelský osten.

Sloup vrazil do díry. Železný osten probodl danborovi lebku a přibodl ho v tunelu. Jak se ty bestie zmítaly a umíraly, jejich tlumené údery v nás vyvolávaly úsměv. Vojáci sledovali terén v linii, kudy, jak se domnívali, vedl tunel. Lučištníci založili šípy, připraveni prošpikovat každého, kdo by se pokusil prokopat ven.

Xonarchii se vrátili, aby hodili další kameny. Penxir natáhl velký prohnutý luk a podržel ho. Na ostří širokého hrotu, ostrém jako břitva, tančilo světlo ohně. Čekal, jeho svaly se ani nezachvěly. Šíp byl pevný jako kámen.

Xonarch s tygřími pruhy se otočil.

Penxir vypustil šíp.

Vyletěl do noci. Bylo směšné myslet si, že tak malá střela by mohla ublížit tak masivnímu zvířeti. Ano, válečníci odhadovali, že pokud by šíp proletěl okem, mohl by se dostat do mozku, ale ta hlava byla tak široká, jako byla většina vozů dlouhá. Šíp o délce jednoho krejčovského sáhu by musel v lebce té věci úplně zmizet, aby měl šanci zasáhnout mozek.

Ovšem, jak jsme už předtím zjistili, najít mozek toho monstra nebyl jediný způsob, jak ho zastavit. Penxirův šíp prošel podpažím jezdce. Tmavou spršku tepenné krve si nebylo možné splést. Šíp vyjel ven na druhé straně, takže prošel kwajiinem skrz naskrz. Ten padl dozadu a do strany – visel ve třmenu za jednu nohu.

Bestie vyjekla a máchla rukou po ovládacích tyčích. Minula a překulila se na záda a zase na břicho; přitom se umazala rozdrcenými zbytky jezdce. Když byla znovu na nohou, vydala se krajinou, nízko u země a rychle. Přitom štěkala zuřivé výzvy.

Usmál jsem se. „Pěkná trefa.“

Zavrtěl hlavou. „Příště nezabiju jezdce – zabiju jednoho z těch tvorů. To bude dokonalá rána.“

„Dnes večer budeš mít příležitost.“

„Já vím.“ Kývl směrem k jednomu místu dál na hradbách. „Bude to odtamtud.“

„Běž.“

Když odešel, znovu se objevil Dunos. „Hrabě vám děkuje. Pokud byste měl pocit, že plány jsou mylné, máte mě za ním poslat s novými informacemi.“

„V plánech žádná chyba není.“

Dunos tasil můj starý meč. „Pak jsem připraven.“

Usmál jsem se odhodlání v jeho hlase. Zavedl jsem ho k cimbuří. „Podívej se, co člověka přiměje udělat arogance.“

Nepřátelské bubnování změnilo tempo a ohlásilo tak nový útok. Vojáci pochodovali kupředu temnotou. Nepochybně si tiše mumlali modlitby k Wentokimu nebo Kojaiovi nebo i Grijovi v naději, že je bohové bitvou provedou. Důstojníci křičeli rozkazy a povzbuzení, ale mnoho jich chtělo utéct.

To jsem věděl, protože jsem si ty časy pamatoval.

Když se nepřítel dostal na dosah světla ohňů, jeho uspořádaná formace se rozplynula v křičící masu. Muži s dlouhými žebříky, meči a luky vyrazili kupředu a zuřivě ječeli, aby vyděsili ty, proti kterým stáli. Muži v jejich středu měli standarty, které identifikovaly vojáky z Morythu a dalších Pěti knížectví nebo z Erumvirine, ba i ze západního Nalenyru.

Nelesquin, který ztratil jakoukoli výhodu překvapení, proti nám poslal naše vlastní lidi.

„Nechá nás zničit naše bratry, Dunosi, aby zjistil, co máme připraveno proti jeho kwajiinům.“

„Pak mu tedy dejte lekci, mistře.“

Otevřel jsem vějíř a pozvedl ho. Zaduly trubky. Rychle jsem máchl rukou dolů a devítky malých obléhacích strojů vystřelily. Balisty vyslaly do vzduchu oblaka šípů. Ty zkosily celé pásy útočících vojáků. Někteří muži zemřeli probodnutí třemi nebo čtyřmi šípy, které je potom udržely vzpřímené – jako zkrvavené, škubající se strašáky střežící pole mrtvol.

Katapulty vymrštily kameninové nádoby. Ty nebyly naplněné ohněm. Kwajiiny bych s chutí spálil, ale lidi ne. Místo toho jsme použili jiné věci. Ty nádoby se roztříštily a vysypaly se z nich kovoví ježci. Vždycky dopadli tak, že jeden osten směřoval nahoru, a tento osten dokázal snadno probodnout sandál. Vojáci křičeli a kulhali zpátky, nebo se posadili a tahali si ostny z nohou.

Jinde v řadě létaly vzduchem pevně svázané balíky doutnajících vaearových kořenů. Tyto kořeny, tak účinné pro zklidnění žaludku, když se z nich uvařil slabý čaj, v letu vzplanuly. Říční bríza hnala hustý dým na jih a na východ a dusila tím bojiště. Po vdechnutí kouř u někoho vyvolával zvracení a závratě, u jiných pak slepotu. Ti, kdo měli opravdovou smůlu, spatřili strašlivé vize. Kašlající muži se potáceli a padali, někteří se chytali očí.

Většina dávila a slzela.

Vystoupili naši lučištníci, aby předvedli své umění. Stříleli na každého, kdo se dostal na dostřel – a probodávali jim šípy údy. To byl rozkaz hraběte Deraela. Mrtvý člověk je prostě mrtvý. Zraněný člověk má přátele, kteří slyší jeho křik. Musí být zachráněn – a zraněný také jí stejně jako zdravý, ale nebojuje.

Nelesquinovy bubny zazněly k ústupu. Muži opustili žebříky. Vytvořili řetězy a začali táhnout sebe i své soukmenovce na jih. Brzy už na bojišti nezůstalo nic, co by se neplazilo, nelezlo nebo neprosilo o smrt.

„Vyhráli jsme?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“

Dunění bubnů se změnilo. „Teď se do toho pustí doopravdy.“

Již vyšlo:

Tajný atlas (2011)
Kartomancie (2011)

Četli jste tyto knihy? Nezapomeňte je u nás ohvězdičkovat a napsat k nim komentář!

Kupte si Nový svět15% slevou (ušetříte 58 Kč)!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď