Čtrnáctý rok na guláši 2/2

Skvělá povídka Jarka Mosteckého se odehrává v drsném prostředí sibiřského lágru, kde máme možnost seznámit se s hrdiny, kteří sice nemají na výběr, ale apatie rozhodně není jejich vlastnost. Delší povídka je rozdělena na dvě části.

(Druhá část)

“Mám pro vás novinku, pánové, a nevím jestli dobrou,” vypálil na nás Jensen a s pochybovačným výrazem od sebe odsunul mrkvový džus, zavánějící zkvašeným chlebem. “Hmm. To, co se stalo před čtrnácti roky tady, nebylo nic proti tomu, co se děje v Lobodce. Nikdo v téhle pustině nežil, a když už tudy táhli Evenkové se svými stády, neměli ani pomyšlení na rozkopávání kráteru, který byl stejně věčně pod vodou… První kdo sem přišli byli vědci, když objevili díky satelitu tuhlenctu anomálii. Ještě ten den, kdy jste zahnali dělníky pryč a, hmm, slavnostně tu věc otevřeli, zemřeli první dva z vás…”
“Já si to pamatuju, Jensene,” pokusil jsem se ho umlčet. Nebyly to příjemné vzpomínky.
“Vznikl Guláš, jak tomu vy říkáte,” nenechal se zastavit. “Výzkum cizího kosmického člunu za trojitým elektrickým ohradníkem…”
“A co?” dal se slyšet Leďák. “Bylo to přece nutný! Kolik by do dneška zbylo lidí, kdybychom nezůstali dobrovolně v karanténě?”
“No, hmm,” usmál se Jensen vševědoucně, “tak dobrovolné to zase nebylo. Hlídal a dodnes vás hlídá čip, který vyvolá zkolabování organismu, pokud se vzdálíte na víc jak pět set metrů od tábora…”
“Nikdy to nikdo z nás neudělal,” připomněl Maxim.
“Já vím,” usmál se. “Jeden vedle druhého jste muži, hmm, kteří si uvědomují, co by mohla zelená lupenka nebo syndrom agresivity napáchat mezi lidmi. Živoříte tady, mailujete si s rodinami, díváte se na televizi a…” Odmlčel se a sklopil oči k desce stolu. “…Hmm. Čekáte na smrt,” dodal po chvilce.
“Tak nějak to je,” souhlasně jsem přikývl.
Jensen si přece jen usrkl našeho vinného dryáku, ale spíš jen proto, aby navodil přátelštější atmosféru. “V Lobodce ale takoví lidé jako vy nejsou,” začal zase odjinud. Nechápou, proč najednou nesmějí odejít z vesnice. Hmm. Bouří se, bombardují vojáky kameny a navíc znají okolí líp než ti, kteří je mají hlídat. Čipy jim jzatím ještě nikdo ani nestačil voperovat, protože mezi postiženými není žádný chirurg…”
“Že uhodnu, o co jde,” číhavě jsem zavrčel a promnul si prsty. Už to bylo zatraceně dlouho, co jsem nedržel skalpel v ruce. Maximálně ještě nějaké to šití…
Lampasák si mě ani nevšiml a pokračoval dál: “Hmm. A přitom umírají. Každý den vynášejí mrtvé na skalní plošinu za vesnicí a armáda je spaluje… Je to horská oblast, a každým údolím tam protéká potok nebo říčka. Stačilo by, aby se kdokoli z vesničanů dostal k některému z těch toků, napil se z něj nebo do něj, nedej Bože, spadl, a budeme muset považovat za napadenou oblast celé povodí. Hmm. Všechny vody z okolí se vlévají do Tunguzky a následně do Jeniseje. To už bychom neuhlídali! Tisíce čtverečních kilometrů, chlapi…!”
“Co po nás vlastně chcete?” přerušil ho Maxim. “Z vědeckýho týmu, který tu před čtrnácti lety začínal, jsme zůstali už jen tři. Máme svoje odslouženo a rozhodně se nám nechce pátrat po původcích nějaké nové epidemie…”
“Hmm. Musíte se tu nudit,” nadhodil Jensen zaskočeně.
“Ani ne. Dokázali jsme určit, že sametový fleky jsou něco jako ultrafialovým zářením zmutovaná forma lichen pemphigoides, zelenou lupenku zase vyvolává bakterie Orthohemoxantha universae, do té doby neznámá, a proti útokům našich antibiotik prakticky zcela imunní… Udělali jsme toho dost. Teď nás nechte, ano? Nasazovali jsme život a ze čtyřiadvaceti jsme zbyli nakonec tři! Toužíme po klidu, Jensene! My nikam do Lobodky nechceme!”
Zarazil se: “Jak jste na to přišli?”
“To není tak těžký uhodnout,” nechtěl Maxim prozradit naše informátory.
Uvažoval jen chvíli. Vstal od stolu a rozhlédl se po stěnách, kde mezi neumělými náčrty cizí DNA, které ještě od dřevních dob Guláše nikdo nesňal, visely fotografie těch doma, hanbaté plakáty z neslušných časopisů a velký zarámovaný obraz palem a písečné pláže. “Hmm. Chybí vám to, viďte?” Potřásl hlavou. “Přinejmenším vám takhle nabízím alespoň ty ženské…”
“Já mám rád blondýnky,” zamrčel Leďák sarkasticky. “Kolik jich mezi nima asi bude?”
“Abychom nechodili, hmm, kolem horké kaše,” nenechal se Jensen vyprovokovat. “Zelená lupenka je nepříjemná, ale není smrtelná…”
“Nebuďte si tak jist,” ozval se zase Maxim. “Řekněme, že není smrtelná okamžitě. Nemůžeme vědět, co se děje v těle. Jak nastanou mrazy, zmizí, ano, ale jen se stáhne dovnitř těla. Pokrývá každou sliznici a…”
Lampasák zvedl ruku, aby jej Maxim pustil ke slovu. “V článku se mluvilo taky o…”
Maxim kývl. “O námelu, já vím. V naší skupině došlo k přenosu jen jednou. Forsythovi upadla pinzeta na zem a shodou okolností do srsti toho mrtvého tvora. Hmátl po ní, o chlupy si rozřízl ochrannou rukavici a do dvou dnů dodýchal. Před smrtí se ještě dotkl několika lidí, ale k žádnému dalšímu přenosu už nedošlo…” odmlčel se. “Takže mám dvě otázky.” protáhl po chvilce. “Za prvé: Čeho se ti vaši lidi dotkli, že se nakazili takovým svinstvem…”
“Hmm. To nikdo neví,” pokrčil rameny lampasák. “Nechtějí říct… Určitě znáte hypotézu o tom, že zdejší artefakt byl záchranným člunem, který se odpoutal od mateřské lodi před její havárií. Konkrétně v roce 1908, kdy se nad Sibiří přehnal tzv. tunguzský meteorit. Hmm, všechno nasvědčuje tomu, že těch záchranných člunů bylo víc. Někde u Lobodky se zaryl do země druhý. Nenašli jsme ho a ti místní, kteří mají lobodský problém na svědomí, nejspíš pořád doufají, že ze svého nálezu něco vytřískají. Zatím ani nemáme tušení, kdo vlastně artefakt našel…”
“Ještě druhá otázka,” skočil mu Maxim zase do řeči. “Co je to tam za nemoc, kvůli které jich tolik umírá?”
Lampasák zvedl k Maximovi oči: “Nevíme. Stejně jako vy jste nevěděli, proč vás na začátku zahynulo tolik skoro najednou… Hmm. Říkali jste tomu mor…” Přeběhl nám po zádech mráz.
“Já už toho mám dost!” vřískl Leďák.
Jensen se postavil, snad aby svým slovům dodal patřičnou vážnost. “Bylo rozhodnuto všechny artefakty, zbylé po tak zvaném tunguzském meteoritu, soustředit na Guláš. Ten, hmm, který tady uchováváte ve žlutém hangáru, je už dostatečně zdokumentován. Až najdeme druhý, přepraví ho sem vrtulník také. Prozatím je třeba připravit se na evakuaci obyvatel Lobodky a jejich dopravě sem…”
“Cože?” vydechl jsem.
“Hmm. Je to snad to nejpříhodnější místo,” pokývl suše.
“K umírání?”
“Zpočátku,” souhlasil po chvilce zaváhání a zase se obrátil na Maxima. Koneckonců, byl z nás tady největší kapacita. “Až křivka ztrát přirazí ke spodní ose grafu, bude vás tu nějakých…” zavrátil oči, jako kdyby přemýšlel, ale vsadil bych poslední kousek čokolády, že to měl už dávno dopředu spočítáno. Po vteřině přemýšlení začal znovu: “Hmm, já vím, pánové, že to není žádná výhra, co vám tady nabízím, ale máte šanci! Bylo vás tu čtyřiadvacet a pět vás epidemii moru tenkrát přežilo. Dnes tu jste už jen tři. Jste imunní, jinak byste tu nebyli. Ve vesnici žilo kolem stošedesáti duší. Hmm. Dvaatřicet by jich tedy mohlo zůstat naživu…”
“Vojenský počty,” zašklebil se Leďák.
“Za plotem vybudujeme během dvou, tří příštích dní několik domků pro vesničany. Bude s nimi zpočátku špatné pořízení. Hmm… Následně se zlikviduje překážka mezi Gulášem a novým sídlištěm a vy dáte téhle podivné kolonii řád.” Napil se. “Možná se zapojím i já, ale zatím jsem se nakazil jen lupenkou a mor teprve čekám. Hmm, daleko pravděpodobnější je, že už vám nepomůžu vůbec s ničím… Můj úkol bude alepsoň zpočátku jiný. I kdybychom měli lidi z Lobodky mučit, musíme z nich dostat, kde se artefakt nachází… Potom se převeze sem. Porovnáním obou konstrukcí snad budeme moci odhadnout, kolik jich ještě budeme muset najít. To bude moje práce…” Povzbudivě se na nás usmál.
“Něco nám tajíte, Jensene,” řekl Maxim. “Kdekoli ve světě by se v případě Lobodky přistoupilo na nešťastný náhodný jaderný výbuch a tím by se celý problém bleskově vyřešil. Zvlášť tady v Rusku. Předpoklad přece zní nejméně na čtyřpětinovou ztrátu, a ti co zbudou nesmí přijít do styku se zbytkem populace… Proč tedy takový náklady na přestěhování obyvatelstva?”
Jensen se usmál: “Hmm. Máte tak vysoké IQ, profesore, že můj intelekt se vedle vašeho krčí jak perníková chaloupka vedle mrakodrapu. Nic vás nenapadlo?”
“Napadlo, sakra,” řekl Maxim. “Budeme se všichni dohromady báječně hodit jako dlouhodobej vzorek na pozorování, že jo?”
“A vy povedete výzkum,” přikývl lampasák. “Hmm. Je potřeba se připravit na eventualitu světové pandemie takzvaných nemocí z Guláše. Je třeba zpracovat miliony informací, zjistit, jak velké změny nastaly v organismech po útoku mikroorganismů z cizí lodi…”
Maximovi zasvítily oči. Jako bych ho neznal. Konečně měl zase co dělat.
* * *
“No, New York to zrovna není,” ušklíbl se Leďák.
Stáli jsme na střeše žlutého hangáru a dívali se ke staveništi. Pomocí vrtulníku se zrovna usazoval na své místo poslední domek. Přidržovali jsme si beranice a zvědavě stoupali na špičky. Vzadu za domky, kde stála zbrusu nový hangár, který prý měl v budoucnu sloužit jako sportovní hala, pobíhaly děti.
Vlastně to ani pobíhání nebylo. Ten slovní výraz mi vytanul v mysli jen tak, ze zvyku. Přecházely z místa na místo, rozhlížely se kolem sebe a snad ani nevnímaly jedno druhé… Dospělí nebyli vidět, provizorně si zařizovali uvnitř haly místa k spaní na těch pár dní, než se budou moci nastěhovat do svých nových domů.
Den pokročil k poledni a bělostná mračna vyklízela oblohu. Sluneční paprsky zatančily na tisících loužích po roztátém sněhu.
“Jdou sem.”
Střelil jsem po Leďákovi pohledem: “Kdo?”
“Ty děti, nevidíš?”
Dva, sotva desetiletí caparti v kožených kabátcích přestali patami prokopávat kanály mezi kalužinami a zamířili k nám.
“Pošlete je pryč,” zamumlal Leďák.
Zamával jsem jim a nechápavě zavrtěl hlavou. “Proč?” Teď už mi slunce zasvítilo přímo do očí. Až mi vyhrkly slzy. Udělal jsem čelem vzad a přehlédl oblohu. Modrá. Jako oči evenkských žen? Za pár dní to poznám, jestli je mají šmolkové.
“Ptal jsem se Jensena,” vyrušil mě Leďák. “V Lobodce se syndrom agresivity neobjevil ani u jednoho z nich. Jestli je to pravda, tak je úplně jedno, že tihle přežili první vlnu moru. Nejsou na nás připravení. Dovedete si představit, že těm dětem budeme podsouvat losí tele, aby se při záchvatu nezardousili navzájem?”
“Co tím chceš říct?”
Ošil se. “Že tady už nemám co dělat.” Seskočil ze střechy a rozběhl se k ubikaci. Ani nás nenapadlo za ním jít. Po čtrnácti letech jsme viděli na vlastní oči děti, a bylo úplně fuk, že jsou cizí… Seskočili jsme s Maximem taky a vyšli jim vstříc k plotu. Už tam stáli a chlapsky nám podávali ruku skrz pletivo.
“Jakpak ti říkají?” zeptal jsem se a usmál se.
“Saša,” odpověděl mi ten první. “Co tu budeme dělat, pane?”
“Žít, Sašo. Učit se, hrát si…”
“A co když nechci? Tady nejsou hory. Je to tu placatý jak plát na kamna!”
“U vás ve vesnici umřelo hodně lidí,” vmísil se Maxim.
“Nevím, ale táta jo.”
“Aby se ti to nestalo taky, museli vás přestěhovat sem.”
“Navždycky?” zděsil se ten menší.
Obrátili se k nám zády a rozběhli se zpátky.
“To teda uteču,” zaslechl jsem ještě a podíval se po Maximovi.
“A to mám být já, kdo jim nasadí do těla tu zkurvenou štěnici?”
Potřásl hlavou: “Kdyby se odtud dostali, byla by to katastrofa. Představ si tisíce dalších, kteří díky tomu zůstanou naživu…”
* * *
Jensen zasunul mezi pletivo nůžky a přestřihl napínací drát. “Teď!” zašeptal potichu pro sebe. Strhli jsme plot a vyšli proti sobě. Bylo jich kolem čtyřiceti a dobře polovina byly děti.
Ten kluk ze včerejška si ke mně razil cestu hned jak mě uviděl: “Už se mi tady líbí,” halekal z dálky. “Než vyhraju všechny ty hry na počítači, tak už budu velkej…”
“A potom?” zasmál jsem se a dřepl si k němu.
“Potom přece pojedu domů. Bude ze mě vědec a já zjistím, proč tam všichni umřeli. Ty jsi taky vědec, říkal ten voják…” ukázal na Jensena. Mrknul jsem po lampasákovi a všiml jsem si jeho zdviženého prstu. Nebyl blbej. Moc dobře věděl, proč to tomu klukovi říká. Vděčně jsem kývl a zase se otočil k Sašovi. Za ním stáli další dva kluci a malá dívenka. “Ti s tebou chtějí taky kamarádit,” řekl mi Saša důležitě.
Rozesmál jsem se a pozdravil je každého zvlášť. Ani nemukli a zírali na mě vykulenýma očima. Holčička měla celou lebku holou a potaženou zelenou vrstvičkou lupenky. Mikroskopická vlákna jí už visela přes oko a trochu je pro můj pohled rozmazávala. Vytáhl jsem zavírák, sáhl jí do míst, kde měla kdysi obočí a třením prstů spředl lupenková vlákna do viditelného vlásku. Odřízl jsem jej, položil na kámen a zapalovačem spálil. “Takhle to musíte dělat, jestli nechcete mít celou pusu zelenou…”
Vedle mne se s někým objímal Maxim a na druhé straně se usmíval Jensen. Jeho úsměv byl dost křečovitý, ale to se dalo pochopit. Jako jediný ze všech okolo ještě neprodělal mor.
“Tohle je Viktor, tohle Timur a tohle Marusja,” nenechal mě Saša moc rozhlížet kolem sebe.
“A co ti ostatní?” zeptal jsem se a ukázal na děti, rozhlížející se se kolem, jako kdyby někoho hledaly.
“Každý, komu umřel táta, si vybral někoho z vás, víš?” informoval mě chlapec. “My tebe, a oni si vybraly zase někoho jinýho…”
Zaskočilo mi. “To vám poradil taky ten voják?”
“Ne,” zavrtěl hrdě hlavou. “To jsem vymyslel já. Třeba tihle,” kývl na ty bloumající, hledají toho s bílýma vlasama…”
“Leďáka,” uklouzlo mi.
“Srandovní jméno.”
Narovnal jsem se a rozhlédl se po něm. Ještě před chvílí tu byl. Ucítil jsem něčí pohled a ohlédl jsem se. Dívala se mi upřeně do očí a proplétala se mezi lidmi blíž k nám.
“To je máma,” uslyšel jsem Sašu.
Neměla modré oči, ale hnědožluté jako dravý pták.
“Vítám vás tady,” zakoktal jsem a zapomněl na Leďáka. Jen na chvíli. Její odpovědi jsem už nerozuměl. U nejkrajnějšího domku evenkského sídliště zahřměl motor buldozeru a z výfuku se vyvalilo černé mračno kouře.
“Leďák!” křikl jsem na Maxima. Hned mi bylo jasné, co chce provést a taky jsem se nezmýlil. Buldozer na pásech sebou několikrát cukl a vzápětí se rozjel. Odstrčil jsem Sašu i s jeho mámou a rozběhl se za Leďákem. Koutkem oka jsem spatřil Maxima a ten někdo, kdo v těsném sledu za mnou rozstřikoval při běhu kalužiny a bláto, byl docela určitě Jensen.
“Krucinál!” vykřikl Maxim a zastavil se. Zvedl jsem hlavu a přestal se dívat pod nohy. Buldozer se otáčel na místě. Leďák vykoukl z okénka a zamával nám.
“Pitomec!” hekl Jensen, bez zpomalení proběhl kolem mne a hnal se k plotu, aby se postavil Leďákovi do cesty.
Už bylo pozdě. Radlice plnou rychlostí šestatřiceti kilometrů za hodinu vrazila do sloupku a ohnula ho. Buldozer se nezastavil. Zprava přibíhali vojáci z ostrahy a v běhu odjišťovali samopaly.
Pletivo se namotalo na pásy a jak buldozer postupoval dál, trhalo se jako papír.
Jensen se ohlédl po nás s podezřením v očích, ale výraz našich tváří jej musel utvrdit v tom, že jsme neměli nejmenší tušení, co se Leďák chystá udělat. “Pět set metrů! Hmm!” zakřičel na nás.
“Ať nestřílejí!” vydechl Maxim. “Nebo se ti noví z toho zblázní!”
Jensen kývl na srozuměnou a něco na vojáky zavolal. Zastavili se taky a spustili hlavně k zemi.
“Pět set metrů!”
Buldozer se plnou rychlostí vzdaloval a táhl za sebou potrhaný pás pletiva. Nečekali jsme ani minutu. Z okénka najednou vypadla Leďákova ruka, motor buldozeru přeskočil do pomalejších otáček a zastavil se.
“Hmm. Je po něm,” řekl Jensen. “Snad to bylo dostatečné varování…” Otočil se zpět k řadě překvapených novousedlíků. “Hmm. I pro ně, doufám…” Mávl na vojáky, kteří se podél potrhaného plotu blížili a ukázal na buldozer. “Přivezte to sem, i s tělem….” Rychle se ale zarazil. “Vlastně nemůžou, to už by tady museli zůstat, pitomče,” napomenul sám sebe. Obrátil se k Evenkům a nasadil co nejpřátelštější výraz. “Ještě v sobě nemáte ochranný čip jako my!” začal pro ně naprosto nesrozumitelně. “Kdo z vás umí řídit takovou mašinu?”
Dva se přihlásili.
“Běžte pro ni,” řekl jim.
Když se dostali do vzdálenosti pěti set metrů, rozhodili rukama do stran a padli jako podťatí.
Zbledl jsem a Jensen taky.
“Jak to, ty parchante, že v sobě ten čip mají?” zeptal jsem se pro začátek ještě klidně.
“Nebyl tam nikdo, kdo by jim ho voperoval,” zamumlal zmateně. “Museli ho mít už předtím a po příletu sem jim ho na dálku aktivovali…” Maxim mohl mít IQ jak vysoký chtěl, ale tahle sprosťárna došla jenom nám dvěma.
Ti parchanti z vedení projektu DANIEL se příliš spoléhali, že těch pár světa neznalých domorodců z hor v povodí Tunguzky mohou beztrestně využít, nakazit a potom pozorovat, co to s nimi udělá… Že jsme to neměli dělat kvůli těm šesti miliardám jiných? Z nich jsem nikoho kromě své sestry vlastně neznal…
“Teď už je to jedno,” ucedil jsem po chvilce. “Přikaž těm vojákům, aby přinesli mrtvoly sem…”
Pochopil. “Jak k tomu přijdou…?”
“A jak k tomu přišli tihle lidi, že si je někdo vybral jako vzorek?” vybuchl jsem. “Jak k tomu přijdou ty děti, že ztratily rodiče kvůli nějakým pokusům?” Na okamžik jsem ztichl, abych ho mohl vzápětí dorazit. “A jak k tomu přijdeš ty?”
* * *
Poprvé jsme s Maximem porušili příkaz číslo jedna, okamžitě a bez prodlení spálit mrtvého. Zasunuli jsme tělo pod rentgen a po deseti minutách jsem přesně věděl, kde čip hledat. Ještě tentýž den jsem ho dostal ven a ještě taky dalším pěti živým.
Osm dní jsem se nezastavil. Neměl jsem čas ani na to, abych zamailoval sestře, jestli se její syn našel. Měl jsem teď svého, ale ani na něj jsem si nemohl udělat chvilku…
Devátý den jsem vytáhl kontrolní čip z místa těsně u ústí aorty i Maximovi. Jensen zatím připravil vrtulník a oba džípy, které sloužily strážákům. Museli jsme jednat rychle, dřív, než někomu v Moskvě a ve Washingtonu svitne, že se chystáme returnovat.
Po čtyřech dnech rekonvalescence Maxim vstal a vyoperoval čip i mně.
Pak vyrazili. Odešli dřív než jsem se probral z narkózy.
* * *
Otevřel jsem oči a zahleděl se do stropu. Byl ještě pořád tečkovaný od doby, kdy si tady jeden v záchvatu syndromu zuřivosti přetnul skalpelem tepnu na krku.
“Jak je vám?” zašeptal někdo napravo ode mě. Chviličku jsem utonul ve zmatku. Ruka, která mě hladila po bezvládných prstech, byla na druhé straně.
Podíval jsem se nejdřív tímhle směrem. Saša seděl na posteli, kopal nohama do vzduchu a hrál si s mými prsty. Teprve potom jsem se otočil po hlase. “Vždycky jsem si myslel, že budeš mít modré oči,” zašeptal jsem jeho mámě.
* * *
Zůstali jsme na Guláši sami. Jensen se pokusil proniknout k městům vrtulníkem, ale sestřelili ho. Jeden z džípů už taky dostali, ale druhý pořád ještě unikal. O těch, kteří šli k lidem pěšky, jsem nevěděl zhola nic…
Učil jsem Sašu hrát šachy, a on zrovna poprvé vyhrál, když se ozval počítač.

lager@gulas.un
Ahoj, Borku! Posílám ti pozdrav z Moskvy. Maxim.

Smetl jsem figurky ze stolu, vběhl do kuchyně a popadl jsem Sašovu mámu do náručí.
“Co se děje?” vykřikl vesele chlapec.
Měl jsem mu říkat, že se po celém světě umírá?
“Nic,” řekl jsem namísto toho. “Máme prázdniny! Budeme chodit na ryby, a lovit… Prostě čekat.”
“A na co?”
“Až bude po všem, Sašo. Svět pak bude docela jiný…” Zasmál jsem se. “Ale ty jsi ho stejně ještě ani neviděl…

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

Zveřejnit odpověď