Et in Arcadia Ego – 9. část: Děti času 1/2

Staré zlo se probudilo a s ním započal i poslední den planety Země. První část dvoudílného finále může začít…

Et in Arcadia Ego - logo

V předchozím díle jste četli…

První ruské stíhačky dorazily do Káhiry a byly okamžitě sestřeleny – válka začala. Plukovník Heller pokračuje ve svém nelítostné výpravě, při níž pomalu, ale jistě odkrývá tajemství polohy Hnízda, podzemní skrýše Malikova odboje. Jeho bezohlednost a krutost však vyvolává pochybnosti v seržantu Foxleyovi. Mezitím doktor Drake konečně přichází na kloub záhadě mizejících komor pod Gízou – souvisí to se změnami frekvencí a přechody mezi jednotlivými dimenzemi Univerza. S tímto objevem Drake odhaluje i Eridiův plán změnit pomocí celosvětové sítě pyramid frekvenci celé planety a uniknout tak hrozícímu tajemnému nebezpečí do jiné dimenze. Sám Eridias se ale stále skrývá v nemocnici, kterou obsazují Hellerovi vojáci; Eridias s Kairou jsou nuceni se ukrýt na střechu budovy, odkud pozorují, jak vzdálenou Alexandrii pohlcuje atomový výbuch ruské bomby.

20. 12. 2010 Děti Času (1.část)

„Hlavním tématem dne jsou bezesporu záhadná zmizení špiček politického, kulturního i ekonomického života,“ ohlásil televizní hlasatel. „Bližší informace už nám podá Hilary Grahamová přímo z Bílého domu. Hillary, slyšíme se?“

„Ano, Stenforde, slyšíme. Právě se nacházím před Oválnou pracovnou, kde za chvíli začne mimořádná tisková konference, týkající se zmizení čelních představitelů vlád­.“

„Hillary, ví se už důvod těchto záhadných zmizení?“

„Nikdo neví nic jistě, ale s nejvyšší pravděpodobností se nejedná o únosy. Dostali jsme zprávy z celého světa zmiňující absence státníků, umělců i úspěšných vědců. Královská britská rodina dnes ráno opustila Buckinghamský palác, přičemž nikdo nedokázal podat jasné vysvětlení, kam měla z letiště namířeno. Dále členové prominentních bankéřských klanů Rockefellerů a Rotchildů už od včerejšího večera nejsou k zastižení a policie napříč Unií hlásí ohromný nárůst hlášení o celých pohřešovaných rodinách. Zatím převládá názor, že se dnes uskuteční přísně tajné jednání, kde budou přítomny všechny elity světa včetně odborníků pokrývající široké spektrum působnosti.“

„Zúčastní se této schůzky i prezident Obama?“

„Prezident zatím neopustil Bílý dům a dle posledních informací bude přítomen i na tiskové konferenci. List pohřešovaných však neustále roste a obsahuje už více jak tři tisíce jmen! Mezi novináři se dokonce vyskytují názory, že se jedná o hromadný organizovaný útěk před blížící se zkázou, jež má dle mayského kalendáře nastat již zítra. Tuhle teorii podporuje i nedávné odhalení projektu NOSTRADAMUS a celosvětový výpadek vysílání před dvěma dny, kdy k celému světu promluvil muž zvaný Eridias – i to bude tématem dnešní tiskové konference.“

„Děkujeme, Hillary, vraťme se zpátky do studia! Ano, nepokoje ohledně údajného konce mayského kalendáře zasáhly Ameriku. Už za chvíli uvidíte exkluzivní reportáž přímo z demonstrace v centru Denveru. Zůstaňte s námi, jsem Stanford Adams ze CBS News!“

07:34, Nové Švábsko, Antarktida

Helikoptéra sebou silně otřásla, když přelétla těsně nad vrcholkem mohutného ledovce. Harold Rothschild pohlédl na svou ženu, připásanou k sedadlu naproti němu. V očích se jí zračila stejná nejistota, jakou pociťoval i on sám. „Kdy tam budeme, pane Fiddlesi?“

„Předpokládám tak během pěti minut,“ odpověděl mu mladý uniformovaný agent NSA, který s ním sdílel sedačku. „Už jsme na území Nového Švábska, právě tady Němci před druhou světovou válkou objevili rozlehlý komplex podzemních prostor, jejž pojmenovali Nový Berlín.“

„Četl jsem podrobnou zprávu,“ přitakal Rothschild.

„A navštívil jste to tu?“

„Prozatím ne. Ale bude dozajista zajímavé se konečně podívat na místo, do něhož jsme toho tolik investovali.“

„Nebudete zklamán, pane Rothschilde, to vám mohu garantovat.“

Helikoptéra začala klesat, minula další ze zasněžených hřebenů a s mírným náklonem se blížila k přistávací plošině, zbudované na úpatí ohromného skalního masivu, který Rothschildovi připomínal černý zoban vyčnívající ze zamrzlého oceánu.

„Držte se, jsou tu silné větry a turbulence!“ upozornil agent Fiddles a chytl se madla nad sebou.

Lehce dosedli na betonovou plošinu, kde se to jen hemžilo přistávajícími helikoptérami a uspěchanými davy lidí, které mířily za asistence příslušníků NSA k ohromnému tunelu vedoucímu do nitra antarktické pevniny.

„Jsme tady!“ zvolal agent Fiddles. „Dovolíte?“ otázal se džentlmensky a jal se odepínat bezpečností pásy paní Rothchildové. Poté otevřel dveře helikoptéry a rázem je do obličeje praštil tak prudký a studený vítr, že si museli ihned nasadit huňaté kapuce a brýle. „Poslal jsem zprávu do ústředí, pošlou pro nás transport!“ řval Fiddles, aby přehlušil skučení větru.

„Zdá se, že už tak udělali!“ poznamenal Rothschild a ukázal na terénní vůz stojící nedaleko heliportu.

„Výborně, držte se za mnou, vážení!“

Trojice vyskákala z vrtulníku a rozběhla se k autu, které na ně už hlasitě troubilo. Rychle nastoupili, Harold spolu se svou ženou obsadili zadní sedačku, zatímco agent Fiddles si sedl vedle řidiče.

„Jeďte!“ rozkázal.

„Tolik lidí!“ podivila se paní Rothschildová při pohledu na davy mířící v autobusech a kolonách do černého tunelu. „Co tu pohledávají?“

„To samé, co my, drahá,“ pousmál se její manžel. „Nejsme jediní, kdo si chce zachránit krk.“

„Pff! Nechce se mi nikde mačkat!“

„Měli byste vidět ty návaly na ostatních shromaždištích,“ dodal agent Fiddles.

„Nevěděl jsem, že jsou v Antarktidě další taková místa,“ zamračil se Harold Rothschild.

„Na Antarktidě ne, ale po světě je jich dalších jedenáct. Myslel jsem, že vás o tom informovali?“

„Očividně nikoliv,“ poznamenal suše Rothschild.

„Antarktida není jediné místo, odkud je možné přejít na druhou stranu. Další základny máme v Bermudském trojúhelníku, na náhorní plošině Kurupira v Jižní Americe, u jezera Titicaca, pod Mount Shasta, v Tibetu, v německém Bavorsku, zkrátka po celém světě. Ale žádná není tak důležitá jako Nový Berlín tady v Antarktidě.“

„Protože tady to všechno začalo,“ přitakal Rothschild.

„Přesně tak!“

Minuli dlouhou kolonu autobusů se začernělými okny a vjeli do tunelu, který vedl do ohromného podzemního depa, jehož strop byl tvořen zamrzlým ledovcovým masivem.

„Vítejte v Novém Berlíně!“ zvolal agent Fiddles, když vystoupili z auta a uviděli tu neuvěřitelnou hru světel a všudypřítomného ledu, pod níž se rozléhal veliký průplav plný zakotvených ponorek a lodí. „Němci tomu říkali Eis Palace neboli Ledový palác. Je to jedno z mála nezamrzlých míst v Antarktidě, neboť se tu stékají podzemní horké prameny. Dříve to byl také jediný vchod do podzemního komplexu, ponorky musely podplavat ledový šelf a vynořit se právě zde.“

„Pozoruhodné!“ přikývl Rothschild.

„Prosím, následujte mě.“

Agent Fiddles vedl manžele Rothschildovy napříč Ledovým palácem. Z jeho stropu se chvíli co chvíli ulamovaly malinké kousky ledu a dopadaly na rozbouřené moře hlav tlačících se do tunelů.

„To všechno postavili nacisté?“ ptala se paní Rotschildová, jakmile se ocitli v širokém tunelu vytesaném do skalnatého podloží. Stěny byly pečlivě vyleštěné a hladké, bez sebemenší poskvrny.

„Ovšemže ne!“ mávl rukou Fiddles. „Nacisté sem poprvé připluli těsně před válkou a objevili zde množství pokročilé techniky, která tu prostě ležela v jeskyních, zanechána napospas ledu a tmě. Proč myslíte, že nacistické Německo svou vojenskou technikou natolik předběhli dobu? Našli tu víc, než se Hitlerovi kdy snilo; létající talíře, neprůstřelné slitiny, vědecké záznamy psané jazykem, který se jim nedařil rozluštit. Zde probíhaly nejtajnější nacistické výzkumy a sem také utekly zbytky poraženého Německa. Trvalo nám spoustu let, než jsme přišli na to, co se opravdu skrývá pod Novým Švábskem a ještě více úsilí nám dalo vyjednat s Němci kapitulaci.“

„Vzpomínám si na to, byla to noční můra mého otce,“ přisvědčil Harold Rothschild. „Operace High Jump byl pěkný debakl.“

„Harolde, drahý, řekl jsi mi, že to bude bezpečné! Kdo tyhle chodby tedy postavil?“

„Nebojte se, madam, budete v nejlepším pořádku. Ty chodby plné zázračných strojů jsou dílem dávno zaniklé civilizace, kterou dnes známe pod jménem Atlantida. Ještě než Antarktidu pokryl let, byl zdejší podzemní komplex předsunutou vojenskou základnou. Avšak nacisté zde objevili ještě něco mnohem, mnohem staršího, než byla samotná Atlantida. Byly to Heraklovy sloupy.“

„Co jsou Heraklovy sloupy?“

„To hned uvidíte, madam,“ přitakal agent Fiddles a vyvedl manžele do ohromné sluje pokryté neznámými obrazci a grafémy, které se třpytily v záři neonových světel. Na jejím konci pak z kamenné dlažby vyrůstaly jako varovné prsty dva ohromné, velikánské sloupy, mezi nimiž to tu a tam slabě zajiskřilo. Měly do výšky nejméně devadesát metrů a šířkou si nic nezadaly z nejstaršími sekvojemi. Jejich černý, dohladka vyleštěný povrch neodrážel světlo.

„Můj bože!“ vykřikl Harold Rothschild. „Kdo je postavil?“

„To nikdo neví, pane. Pro Atlanťany byly stejnou hádankou, jako pro těch tucet civilizací, který přišel před ní a zanechal tu grafémy se stále se opakujícími otázkami. Ani nám se nepodařilo odhalit jejich stavitele, ale víme bezpečně, k čemu sloupy sloužily.“

„Tohle… tohle je ta brána do jiného světa, o které jsi mi říkal?“ ukázala paní Rothschildová a hlas se ji znatelně třásl.

„Ano, drahá, to je ono.“

„Jejich tajemství se podařilo odkrýt už Němcům,“ dodal agent Fiddles. „Otevřeli portál a navázali kontakt s rasou, jenž si říkala Xhumzu a vydatně jim pomáhala s pochopením atlantské techniky. My jsme pouze pokračovali ve spolupráci, kterou nacisté začali.“

„Na těch jedenácti dalších místech, tam jste je taky našli?“

„Ne, pane, ostatní místa jsme vybavili sloupy vlastní výroby. Jak víte, doktorovi Drakeovi se v sedmdesátých letech podařilo vyvinout jejich funkční kopie na základě technických plánů, které nám poskytli Xhumzové.“

„A přesto Xhumzové tvrdí, že je nepostavili?“

„Přesně tak.“

Sluje se začala pozvolna plnit davy lidí přicházejících z Ledového paláce.

„Já se k té věci nepřiblížím!“

„Drahá, víš, co jsme si řekli,“ Harold Rothschild vzal svou ženu za ruku a pohlédl do jejích vystrašených očí. „Zase se vrátíme. Až bude po všem, vybudujeme nový svět, na který budeme pyšní. Bude to trvat pouhých dvanáct hodin! Dvanáct hodin tam, ale tady uběhne sto dvacet let!“

Agent Fiddles si k uchu přitiskl sluchátko a souhlasně odpověděl na příchozí telefonát. „Pane Rothschilde, vyskytl se menší problém.“

„Co prosím?!“ škubl sebou Osvícenec, jakoby tohle slovní spojení neslyšel už celé věky.

„Ehm, vyslanec Xhumzů s vámi chce mluvit. Vystoupil z portálu před dvěma hodinami a od té doby čeká v administrativní sekci na přijetí.“

Harold Rothschild v obličeji zesinal. „Nemůžete-nemůžete to vyřídit vy? NSA s nimi přeci vede veškerá jednání, ne my!“

„Výslovně si přeje, aby si mohl promluvit s někým z Modré krve, pane.“

„Já ale s nimi nikdy nemluvil… to byla vždycky Davidova starost, nemohl bych, já bych nemohl-“

„Pane, David Rockefeller je stále v Egyptě. Je mi líto, ale budete to muset podstoupit, Xhumzové jsou neústupní, bez vaší návštěvy nám nedovolí projít na druhou stranu.“

„Nechceš se doufám sejít s těma… věcma?!“ zhrozila se Rothschildova žena.

„Nemám jinou možnost, drahá,“ pokrčil rameny Osvícenec a srdceryvně svou družku objal. „Jsem hned zpátky ano? Čekej na mě, brzy budeme na lepším místě.“

Anastázie Rothschildová se slzami v očích sledovala Harolda mizícího v davu. Nervózně se otočila; všude bylo tolik halasu, dětského křiku a hvízdání, jak lidé obdivovali černé kolosy nad svými hlavami.

*

„Takže vy jste s Xhmuzy ještě neměl tu čest?“ podivil se agent Fiddles, když stoupali po schodech do druhého patra administrativní sekce. Tato část podzemního komplexu se nijak nelišila od vojenských základen rozesetých po celém světě, což bylo dáno veskrze tím, že byla vybudována Američany ve dvacátém století. Byly zde spousty úzkých chodeb lemovaných dveřmi kanceláří a briefingových místností.

„Ne, zatím jsem se tomu úspěšně vyhýbal.“

„Dobrá, budete potřebovat tohle,“ agent Fiddles sáhl do své diplomatky a vytáhl tlusté desky s hustě popsanými papíry. „Je to smlouva, která byla podepsána v padesátém šestém vaším otcem a dalšími dvaceti členy Modré krve.“

Rothschild si smlouvu zběžně prohlédl. „Ano, jsem s ní obeznámen.“

„Výborně,“ pokračoval Fiddles, „máme tu několik zásad při jednání s Xhumzy. Zaprvé, dýchej ústy, nikoliv nosem! Věřte mi, hodně si tím usnadníte.“

„Proč?“

„Ponořují se každých dvanáct hodin do jakési pro-biotické lázně, která je extrahována z našeho dobytka a pomáhá jim revitalizovat jejich tělo. Ten sajrajt nevoní zrovna po fialkách.“

„Koupou se v krvi?“

„Dá se to tak říci. Za druhé, nikdy, opakuji, nikdy, za žádných okolností, jim nehleďte přímo do očí. Znáte to přísloví: Oko, do duše okno? Tak to mějte neustále na paměti, Xhumzové jsou zruční telepatové, očním kontaktem jim doslova otevřete svou mysl a budou vás mít přečteného dříve, než vůbec promluvíte.“

Rothschild sebou neklidně zavrtěl. „Čím dál tím lepší!“

„A poslední důležitá věc! Xhumzové nemají ústa. Budou s vámi mluvit přes médium, našeho specialistu, který je s nimi mentálně propojen, tudíž mu budou vkládat slova do úst.“

Došli na konec dlouhé temné chodby, kde zely osamocené černé dveře.

„Jste připraven, pane?“

„Na tohle?! Ať už to máme za sebou!“

Agent Fiddles zadal kód, zámek cvakl a dveře se s lehkým zavrzáním otevřely. „Budu tady čekat, pane, kdybyste něco potřeboval-“

„Znám protokol, děkuji,” přitakal Rothschild a vstoupil do místnosti. Dveře se za ním zabouchly.

Stál v malém konferenčním sále, který byl osvětlen pouze malou halogenovou svítilnou u stopu. Panovalo zde přízračné šero. Do nosu ho okamžitě praštil hnilobný puch. Ohlédl se přes rameno. Na druhém konci místnosti seděl za stolem mrtvolně bledý Xhumz. Rothschild na sucho polkl. Na drobném vyzáblém těle s dlouhými šlachovitými prsty byla posazena protáhlá hlava bez úst, s nepatrnými nosními dírky ale zato s obrovskýma černýma očima bez víček, jež Rothschilda pozorovaly už od chvíle, kdy vešel do místnosti. Po Xhumzově pravici seděl strnulý mladík hledící nepřítomně před sebe. Rothschild se dovtípil, že je zřejmě oním médiem, přes které bude Xhumz mluvit. Rozvážným krokem tedy přistoupil ke stolu a mlčky zaujal místo naproti Xhumzovi. Rozhodl se, že otevře desky s podepsanou smlouvou a bude do nich během celé konverzace upřeně zírat, aby nedal Xhumzovi příležitost k očnímu kontaktu.

„Přeji dobré ráno,“ pronesl klidným, vyrovnaným hlasem Rothschild, nadávaje na sobě znát sebemenší pochybnosti. „Vyžádali jste si mou přítomnost z důvodu projednání smlouvy sepsané roku devatenáct set padesát šest.“

Hlasitě to křuplo, jak se čelist média prudce otevřela. Xhumz se ani nehnul, ruce položeny na kovovém stole.

„Předmětem této smlouvy je kontrolovaná extrakce biologických segmentů planety výměnou za poskytnutí azylu v domovině Xhumzů,“ pokračoval Rothschild. „Souhlasí to?“

Z otevřených úst specialisty vyšel dávivý, temný hlas. „Chtěli jsme mluvit s vládci lidského plemene.“

„Jsem-jsem jeden z nich.“

„Kde… jsou ostatní?“

„To není podstatné. Jsem pověřen jednat za mé společníky.“

„Jsi hlasem Země?“

„Ano, jsem hlasem Země. Prohlásili jste, že nepustíte nikoho na vaši stranu, dokud nebudou projednány další změny v naší smlouvě. Jaké změny máte na mysli?“

„Nedodrželi jste základní body naší spolupráce.“

„Co prosím?! O jakých bodech tu mluvíte?“ Rothschild začal zběsile listovat rozevřenými dokumenty. „Bylo vám umožněno každý rok extrahovat dvacet tisíc kusů dobytka, limity odebírání lidských vzorků byly určeny na deset tisíc za rok, z toho patnáct set mohlo být použito k dalším výzkumům a k extrakci vámi požadovaných živin. V jakém směru jsme neodstáli našim závazkům? Naopak, mám tu podrobné zprávy NSA, které tvrdí, že tyto stanovené limity byly vaší stranou několikrát překročeny, cituji: Počet unesených lidí se v letech 1974 až 1980 ztrojnásobil, z toho třicet osm procent z nich bylo odebráno k dalším experimentům. Přivřeli jsme nad tímto porušením smluvních podmínek oči!“

„Slíbili jste nám genetický vzorek člověka, který nemůže zemřít.“

„A dostali jste ho.“

„Ano. Ale byli jsme oklamáni. Vzorek entity zvané Subjekt 12 je v naší databázi uchováván přes dvacet tisíc pozemských let!“

„To jsme nevěděli. Byly vám poskytnuty všechny záznamy, měli jste se zmínit, že jste se Subjektem 12 už měli co dočinění!“

„Jeho zkoumání nikam nevedlo. Budeme muset přehodnotit naši smlouvu.“

„To bohužel nebude možné. Na to je příliš pozdě.“

„Souhlasíme. Otevřete portály.“

„Stále ještě máme dvacet osm minut čas. Načasování musí být dodrženo, aby stihli dorazit všichni zúčastnění.“

„Otevřete portály, hned!“

„Proč?“

„Otevřete portály!“ chroptělo médium.

Tón jeho hlasu se Rothschildovi vůbec nelíbil, vzhlédl od papírů do Xhumzových temných černých očí. „Vy jste nikdy nechtěli dodržet naši úmluvu, že ano? Ó můj bože!“

Xhumzovi kostnaté prsty se nepatrně pohnuly. „Dejte nám autorizační kód k otevření portálů!“ opakovalo médium.

„Ne! Tohle jednání je u konce!“ křikl Rothschild, když v tom mu hlavu zachvátila palčivá bolest. Zasténal a svalil se ze židle.

„Nepotřebujeme vaše ubohé limity, za chvíli budeme mít nazbyt celou planetu!“ Médium se začalo dusit a stejně tak i sám Rothschild. „Ty… kód- kódy!“

„Vypadněte z mojí hlavy!“ řval Rothschild a snažil se vzepřít Xhumzově vůli, která ho krutě trýznila.

„Orichalková válka ještě neskončila! Vracíme se zpět!“

*

Anastázie Rothschildová se podívala na hodinky. Zbývalo dvacet minut do otevření portálu. Lidé kolem ní se bavili o novém světě, který na ně čeká. Tak dlouho očekávaný nový svět však přišel za nimi. Halogenové osvětlení náhle zhaslo a sluje se ponořila do naprosté tmy. Kdo si v zadních řadách propukl v hysterický řev. „Už to začíná!“ ozývalo se z davu. Mezi Heraklovými sloupy to několikrát jasně zajiskřilo a prostor mezi nimi rázem pohltilo bílé oslnivé světlo.

„Postupujte ke světlu, postupujte ke světlu!“ volali příslušníci NSA.

„Něco není v pořádku!“ zvolala paní Rothschildová. „Začali jsme moc brzo! Kde je můj manžel? Musíme počkat!“

„Něco se tam hýbe!“ ozvalo se z prvních řad. „Něco vychází ze světla!“

Anastázie se ohlédla k portálu, z něhož vycházely zástupy drobných postav s podlouhlými hlavami.

8:09, nemocnice El-Kahera, Káhira, Egypt

„K zemi!“ zařval doktor Abus a strhl Kairu s Eridiem na podlahu. Okno do chodby se roztříštilo a budovou otřásl hlasitý výbuch.

„Tohle bylo blízko!“ postěžovala si Kaira. „Měli jsme zůstat nahoře!“

„Blázníš?!“ křičel Eridias. „Všude kolem padají z nebe Rusové, je jen otázkou času, kdy nám nějakej usmrkanej soudruh přistane s padákem na střechu.“

„Ehm, Sovětský svaz se rozpadl před jednadvaceti lety,“ opravil ho Abús.

„Pár let jsem zřejmě minul.“

„Dobrá, čisto, pojďte za mnou!“

„Kam nás to vedeš?“ otázal se Eridias.

„Do suterénu, přemístili jsme tam všechen personál i pacienty.“

„Tam jsou ale Američané!“

„Odešli před hodinou, Kairo, proto jsem vás vyhledal. Tahle budova byla postavena v neklidných dobách, máme tu podzemní kryt, takže budete v bezpečí!“

„Počkej chvíli, co tu Američané vůbec chtěli?“ nenechal se odbýt Eridias.

„Nevím, rozkopali půlku suterénu a prováděli tam měření. Říkali, že chtějí zmapovat místní podzemí či co.“

„Hodlají napadnout Hnízdo,“ kousla se do rtu Kaira.

„A získat Orichalk,“ dodal Eridias. „Musíme tam být dřív, Kairo,“

„Zbláznili jste se? Jediné, co musíme, je schovat se před těmi proklatými nálety!“

Eridias ale hořekujícímu doktorovi nevěnoval ani špetku pozornosti. „Kairo, už ses tam nenápadně vplížila, můžeš mě tam znovu zavést?“

Kaira bez váhání přikývla.

„To je moje holka!“ usmál se Eridias.

„Vydržte, vydržte vy dva, tohle je čiré bláznovství! Byli jste teď někdy venku?! Každou hodinu nám přinášejí další raněné!“

„Abúsi, děkujeme za všechno, co jsi pro nás udělal, ale tady zůstat nemůžeme. Eridias je paličatý mezek, půjde tam i po čtyřech, když bude muset, a já ho neopustím.“

„Uvidím tě ještě někdy?“

„Upřímně? Nemyslím si to.“

„K čertu s tím!“ zaklel mladý doktor a vášnivě Kairu políbil. „Dobrá, možná vám to nedokážu rozmluvit, ale mohu vylepšit šance na to, abyste se do Hnízda dostali živi a zdrávi.“

„Jak?“ zamračil se Eridias a opatrně sestupoval po schodech do přízemí.

„Mám v podzemních garáží motorku. Dlouho jsem s ní nejezdil, ale v nádrži určitě zbyla trocha benzínu.“

*

Podzemní garáže byly opuštěné, plné tmy a rezivějících aut. Abús rozsvítil baterku, kužel bílého světla dopadl na řadu sanitek s rozmlácenými předními skly. „Opatrně, občas se tu zdržují utečenci z ulic!“ Proběhli rychle kolem aut a zamířili do temného rohu garáže, kde mezi krabicemi od banánů ležel stroj přikrytý špinavým potahem. Abús s Kaiřinou pomocí odklidili všechny krabice a poté doktor jedním prudkým tahem stáhl z motorky zaprášenou celtu.

Eridiovi spadla brada. „Můj bože! Buď pozdravena, ty černá krásko! To je přeci Harley Davidson!“

„Ano, to je,“ přiznal hrdý Abús.

„Kairo, ty si vážně umíš najít chlapa!“ zatleskal uznale Eridias.

Doktor Abús se lehce začervenal, ale aby si toho nikdo nevšiml, raději se sklonil k nejbližší krabici, vytáhl černou helmu a podal ji Eridiovi. „Tohle budete určitě potřebovat.“

Eridias se při pohledu na začerněné hledí pobaveně ušklíbl.

„No tak, Eridie, už nejsi nesmrtelný, vezmi si ji,“ zamrkala na něho Kaira.

„Dáma má přednost,“ zazubil se a hodil helmu do Kaiřino náručí.

„Lituji, ale nemám další do páru.“

„Budiž ti odpuštěno,“ mávl rukou Eridias a začal se hrabat v ostatních krabicích. „Co to tu ještě máme? Oj!“ S vítězoslavným pohledem vytáhl z útrob přepravky koženou bundu, lemovanou třásněmi a stříbrnými cvočky. „Dneska je můj šťastný den! Nebude ti vadit, když si ji půjčím?“

„Ne, vůbec ne!“ zasmál se Abús.

Eridias svlékl bundu s logem NSA a vyměnil ji za motorkářský úbor. „No? Jak vypadám?“

„Téda!“ zatleskala Kaira. „Ty modré oči, uhrančivý úsměv a kožená bunda, řeknu ti, já být mladší…“

„To já být mladší!“ zamrkal Eridias a vhrnul se k řidítkům.

„Počkej, počkej, počkej, co si myslíš, že děláš?“ zastavila ho Kaira.

„Budu řídit.“

„To tedy nebudeš, podívej se na sebe, pořád kulháš na levou nohu a celý se třeseš! V tomhle stavu nemůžeš řídit. Jestli dovolíš, ujmu se toho já.“

„Myslel jsem, že jsi ve státech opravovala auta.“

„Jo, auta jsem opravovala a na motorkách jsem závodila. Sedej za mě!“

Eridias zaujal s pobaveným úšklebkem místo za jejími zády.

„A tohle se bude taky hodit!“ Abús sáhl do svého doktorského pláště a vytáhl pistoli.

„Standardní vybavená vaší nemocnice?“ podivil se Eridias.

„V těchhle dobách? Ano. Dej pozor, je už nabitá.“

„Děkuji, snad ti nebude scházet.“

„Žádné strachy, při další várce zraněných vojáků si obstarám novou. Tak už jeďte! Sbohem!“

„Sbohem!“ zamávala mu Kaira a našlápla startér. Motor zaburácel. „Děkujeme za všechno, Abúsi!“

„Za málo, jeď přímo podél žluté lajny, dovede tě až na povrch! A zapni si světlomety!“

„Slyšíš to dunění?“ šeptal jí do ucha Eridias. „Kanony nalevo i napravo, kanony vpředu a za námi jen smrt. Nic jiného nás tam venku nečeká.“

„Proč mě to jenom v tvé přítomnosti vůbec nepřekvapuje?“

Eridias se samolibě usmál. „Tak vzhůru do divočiny!“

Kaira přidala plyn a řvoucí motocykl vyrazil kupředu. Rychlým tempem míjeli zaparkovaná auta, dokud nedorazili k výjezdu z nemocničních garáží. Strašlivá rána otřásla zemí, až sebou motocykl nepatrně smýkl. Byli venku. Obloha nad Káhirou hořela v záblescích protiletadlové palby, zatímco mezi městskými zdmi zuřily líté boje Rusů proti americkým obráncům. Kaira přidala plyn, aby se vyhnula palbě z obrněného transportéru, a prudce zahnula do postranní uličky.

„Doufám, že víš, kam jedeš!“ lamentoval Eridias, když jednou dobře mířenou ranou sestřelil ruského vojáka běžícího proti nim.

„Bereme to nejkratší cestou, věř mi!“

„Před námi se střílí, vidíš to?! Na tom náměstí je americká jednotka pod křížovou palbou!“

„Jo, vidím je!“

„Tak zpomal, musíme najít jinou cestu!“

„Není jiná cesta!“ řvala Kaira a zařadila nejvyšší rychlostní stupeň. Motocykl vystřelil kupředu jako šíp, až Eridias vzrušeně zaječel. Kolem nich létaly kulky, střepiny a granáty, ohlušující výbuchy se střídaly s řevem a úpěním raněných, Kaira však pevně držela řídítka, takže projeli středem bojiště bez sebemenší újmy a zabočili do další úzké uličky, než si toho vůbec někdo všiml.

„Z tohohle mám kurva špatný pocit!“ řval Eridias, když se ocitli na hlavní třídě káhirského centra, kde se to hemžilo americkými kolonami. Motocykl svištěl kupředu a kličkoval mezi hořícími troskami uprostřed silnice. Eridiovi prosvištěla kulka kolem ucha. Otočil se, aby s nelibostí zjistil, že je pronásleduje armádní humvee s těžkým kulometem na střeše. Kaira se obratným kličkováním snažila vyhnout nepřátelské palbě, zatímco Eridias opětoval palbu.

„Můžeš s těmi mouchami něco udělat?“ stěžovala si Kaira a prudce trhla řidítky, aby se vyhnula doutnajícím zbytkům helikoptéry.

„Já se snažím, doprdele!“

Náhle zemí otřásla hrozivá rána a americké pronásledovatele roztrhala na kusy mohutná exploze.

„Skvělá práce!“

„To jsem nebyl já!“

„Kurva!“ uniklo Kaiře, když tři sta metrů před nimi vjel do ulice ruský tank.

„Zatoč, zatoč, zatoč!“ řval Eridias, jakmile další výbuch rozmetal kus vozovky po jeho levici.

„Není kam!“

Motocykl se řítil přímo proti ruskému kolosu.

„Až ti řeknu, dupneš na brzdu! Připravena?“

„Dělej!“ přitakala Kaira.

Eridias napřáhl ruku a zavřel oči. Jeho mysl se oprostila od válečného vzruchu, soustředila se na jediný cíl. Hlaveň tanku se začala kroutit a ohýbat, jakoby se sama sebe snažila umlčet, až se v polovině své délky vychýlila do extrémního úhlu. Rusové znovu vystřelili, tentokrát se však nábojnice vzpříčila v deformované hlavni a tank explodoval.

„TEĎ!“

Kaira okamžitě podřadila, převážila stroj na levý bok a dupla na brzdu. Motocykl sebou smýkl a převrátil se na stranu, přičemž ho setrvačnost se skřípěním dotlačila až pod hořící zbytky tanku, kde se motocykl zastavil o hromadu železa.

Eridias se vysoukal zpod škytajícího stroje a pomohl Kaiře na nohy. „Příště řídím ját!“ ušklíbl se a kusem kapesníku si obvázal sedřené rameno.

„Došel-došel nám benzín!“ vykoktala ze sebe Kaira, ještě v šoku ze zběsilé jízdy.

„Tak to budeme muset vzít po svých. Je to ještě daleko?“

„Ne, ehm, vchod do podzemí je hned o dva bloky dál.“

Eridias zkontroloval zásobník své pistole. „Tak doufejme, že nepotkáme více jak tři bojechtivé soudruhy. Pojďme!“

10:00, Gíza, Egypt

William Drake vešel do svého stanu, kde už na něj čekal zkroušený stařec. Seděl v křesle a ruce se mu nekontrolovatelně třásly.

„Tady jste!“ oddychl si matematik. „Hledám vás po celém táboře! Četl jste moje hlášení?“

„Právě jsem ho dočetl,“ přikývl stařec, aniž by odvrátil pohled od modré pilulky, která mu ležela v dlaních. „Musím uznat, že jste odvedl skvělou práci, doktore. Pyramidy sloužící jako měniče frekvence pro planetární přesun mezi dimenzemi, to zní dost šíleně na to, aby to byla pravda.“

„Jsem stejného názoru. Proto nechápu, proč byl náš projekt zrušen?! Dnes ráno jsem obdržel rozkaz k vystěhování! Co se to, sakra, děje?! Proč opouštíme Gízu?!“

„Armáda vyklízí celou oblast, neboť jsme se rozhodli srovnat pyramidy se zemí.“

„A kdo vám poradil takovouhle pitomost?!“

„Vy, doktore,“ usmál se stařec. „Ve vaší zprávě jste označil Velkou pyramidu jako výchozí bod a nejdůležitější článek celého řetězce. Z toho jsme usoudili, že pokud ji zničíme, ochromíme tím celý systém.“

„To je pravděpodobné, ano, jenže my nejsme s průzkumem pyramid zdaleka hotovi! Tam dole v podzemí se může skrývat celý nový svět! Lehnerův tým už je v Zavíjet el-Arjánu připraven poslat signál zpět do-“

„Na tom už nesejde!“ trval na svém stařec. „Rozhodnutí už padla, vy ani já na tom nic nezmůžeme!“ Starcův hlas se zlomil.

„A co když se mýlíte? Co když Subjekt 12 na svých cestách časem pouze udělal, co bylo třeba, aby mohla přijít tato chvíle? Bez jeho intervence bych tu dnes nestál, a také zastavil mého otce, protože jeho nelidské pokusy ohrožovaly-“

„Váš otec byl velký člověk!“

„Nelžete mi, Davide! Já vím, co byl můj otec zač, vím, jaká zvěrstva se děla na základně Montauk! A také jsem našel zdravotní záznamy mého bratra, Alexandra! Netvrďte mi, že jste o tom nevěděl!“

„Měli jsme své důvody vám tyto skutečnosti zatajit.“

„Ovšemže měli!“ rozkřikl se Drake. „Byl jsem pouze další pěšák na vaší šachovnici! Vymazali jste mi paměť, sprostě jste mě využili! Ale na tom teď moc nezáleží, viďte?! Protože šest-šest-šest, cokoliv to je, se blíží! Musíme se připravit! Eridias mluvil o miliardách obětí, o zničené planetě, možná je jeho řešení ta nejlepší šance na přežití, kterou máme!“

„Neměli jsme na výběr… zdálo se to jako nejlepší řešení.“

„O čem to tu krucinál mluvíte?“

„Říká vám něco pojem ropný zlom?”

„Ano, nazývá se tím vytěžení více jak poloviny zásob fosilních paliv na této planetě. Jakmile produkce dosáhne ropného zlomu, těžba se bude neustále snižovat, až dojde k úplnému kolapsu. Nikdo ale nedokáže přesně odhadnout, kdy ten ropný zlom nastane, protože nevíme, kolik fosilních paliv nám ještě zbývá.“

„Omyl, my to věděli moc dobře, neboť nám většina důležitých nalezišť patří. A zjistili to i Číňané, proto tak rychle vtrhli na Sibiř a rozpoutali válku s Ruskem. V Řecku probíhá revoluce. Británie bojuje s hladomorem a stávkami. Východní Evropa se topí v násilí. Stručně řečeno, poprvé za deset tisíc let ztrácíme kontrolu nad touhle planetou, Williame! Moji předkové totiž udělali jednu velkou chybu – chtěli vybudovat novou Atlantidu, a tak položili základy systému, jenž počítal s nekonečným růstem. Jenže my už nemáme Orichalk, nemůžeme donekonečna potlačovat zákony fyziky, které nám jasně říkají, že nic netrvá věčně a tahle planeta má své limity!“

„Co tím sakra myslíte?!“

„Zítra, přesně minutu po půlnoci, vystřelí cena za barel ropy tak nahoru, že už si ji nebude moci nikdo koupit a všechno se zavře. Absolutní ekonomický a společenský kolaps, to je to, co nás čeká. Už nebudeme dále oddalovat nevyhnutelný konec, ukážeme světu opravdová čísla. Zubní pasty, pesticidy, hnojiva, automobily, pneumatiky, nafta, benzín, elektřina, plasty, léky, jídlo, naše civilizace zanikne s vytěžením poslední kapky ropy, s posledním nalezištěm zemního plynu, jelikož tu není nic, co by je nahradilo. Chtěli jsme dát lidstvu nový začátek, čistý list papíru, abychom mohli vybudovat nový světový řád.“

„Tím čistým listem papíru myslíte miliardy mrtvých a naprostý rozklad společnosti? Mluvíme tu o návratu doby kamenné!“

„A přesně to potřebujeme, další šanci!“

„Ne, vy jen zbaběle utečete! Chcete odejít, zhasnout světlo a prásknout za sebou dveřmi! O tom byla celá ta slavná spolupráce s Xhumzy, o tom byla práce mého otce! Snažili jste si vytvořit zadní vrátka do jiné dimenze!“

„A uspěli jsme, doktore! Třináct tisíc lidí byl nabídnut život v novém světě.“

„Třináct tisíc lidí?! Na Zemi žije přes sedm miliard lidí a vy jste zachránili třináct tisíc?! Kolik z nich vůbec tuší celou pravdu?“

„Jen mizivé procento.“

„Tak co jste jim řekli, aby s vámi šli? Vymysleli jste si další lež o přehřívající se planetě, o blížícím se meteoritu?!“

„Nic takového jsme dělat nemuseli,“ stařec ukázal na černý podstavec, kde se mihotal Alexův hologram.

„NOSTRADAMUS!“ plácl se do čela Drake, „to proto jste trval na tom zpackaném představení veřejnosti! Chtěli jste lidi vyděsit, vytvořili jste příčinu i následek!“

„Strach je ten nejlepší prostředek pro kontrolu davu, Williame. Je to právě hrozba, představa nepřítele, co formuje každou silnou společnost.“

„Jděte k čertu!“ rozvzteklil se Drake a mrštil po starci sklenici ginu, jež mu prolétla kolem levého ucha a roztříštila se o konferenční stolek. „Už mě nebaví hrát ty vaše pitomý hry!“

„Na tom přeci nezáleží!“ smál se stařec a po tváři mu stékaly slzy. „Chtěli jsme zachránit lidské pokolení! To byl náš plán.“

„Zachránit?! Vy mně tu s úsměvem tvrdíte, že jste otevřeli brány do světa, o kterém vůbec nic nevíme! Z mého pohledu jste právě vyřkli ortel nad celou planetou!“

Ve starcových vodnatých očích se zračilo čiré zoufalství. „Ztratili jsme kontakt s Antarktidou, Williame. Dozvěděl jsem se to před pár minutami.“

„Vy žertujete, že ano?“

„A taky s Bermudami, s Peru, s Mount Shasta, s Dulce, s Kurupirou… z našich základen se ozývá jen šum. Tohle je jediná zpráva, kterou jsme obdrželi!“ Stařec podal Drakeovi formulář s vytištěnou komunikací. Poslední záznam z Antartické základny tam stál černý na bílém:

<::20122012:8­.06:Jsou všude!::>

„Tohle je invaze!“ zhrozil se Drake.

„Ne,“ svěsil hlavou stařec, „tohle je konec.“

„Ale-ale to není možné! Xhumzové pocházejí z jiného časoprostoru, nemohou zde setrvat déle než dvacet čtyři hodin! Jak se jim podařilo odstranit časovou diletaci?“

„Já nevím!“

„Má to co dělat s tím, že jste otevřeli tolik portálů z této strany?“

„Já nevím, Williame!“

„Tak co vlastně víte?! Proč jste tady, Davide? Proč mi to všechno říkáte?!“

„Je mi to všechno tak líto!“

Drake přistoupil ke vzlykajícímu starci a podíval se mu zpříma do očí. „Vy jste si přišel pro odpuštění, že ano?“

„Nezbývá nám moc času!“

„Já vám ho ale nedám! Odvolejte ten útok na pyramidy!“

„Nemohu, už to nelze zastavit. Williame, prosím!“ žadonil stařec

„Tak hodně štěstí u posledního soudu!“ odbyl ho Drake a vyběhl ze stanu.

David Rockefeller se opět podíval do svých vrásčitých dlaní, kde dlela modrá pilulka. Zdála se mu jako vysvobození z toho zlého snu. Utřel si uslzené tváře, otevřel ústa a vložil si pilulku do úst. „Budoucnost už není, co bývala,“ usmál se a skousnul. Poslední věc, na kterou před smrtí myslel, byla hořká chuť kyanidu.

*

William Drake utíkal po příjezdové cestě k pyramidám. Kolem něho vojáci bourali stany, veškerá technika se odvážela v ozbrojených kolonách daleko na západ od hořící Káhiry.

„Wille! Wille, tady!“ z prchajícího davu vyskočil Mark Lehner a připojil se ke svému kolegovi. „Co se to tu sakra děje, kam všichni utíkají?!“

„Chtějí na Gízu svrhnout bomby, Marku!“

„To je přeci šílenství!“

„Říkal jsem jim to samé! Máš ještě tým v Zavíjetu?“

Lehner přikývl.

„Dobře, dobře, spoj se s nimi, ať začnou s přípravami na vyslání signálu.“

„Chceš v tom pokračovat? Za pár hodin tu nezbude kámen na kameni!“

„Rozmysli se, Marku! Chceš umřít tam venku, nebo tady, při odkrývání největšího objevu v lidských dějinách?“

Doktor Lehner se pobaveně usmál. „Jdu jim zavolat!“

13:44, Al-Matariya, Hnízdo

Tunel se zdál být nekonečný. Tma a vlhko braly Eridiovi zbytky posledních sil, avšak jeho umíněnost mu nedovolila zpomalit. Vytrvale následoval Kairu do hlubin Hnízda, dokud se před nimi neotevřel pohled na potemnělé Shromaždiště. Auta usazená mezi sloupy hořela a vzduch byl přesycen pachem krve a spálených pneumatik. Nikde nebylo vidět ani živáčka.

„Je tu moc veliké ticho!“ šeptala Kaira, když se oba opatrně plížili ve stínu.

„Heller tu byl zřejmě první!“

„Můj bože!“ Kaira si dala ruku před pusu, jelikož to, co uviděla před sebou mezi sloupy, ji vyrazilo dech. Celé Shromaždiště bylo pokryto mrtvými těly. Muži, ženy i děti, Američané očividně neměli s nikým slitování.

„Tohle je snad zlý sen! Oni je všechny zabili, Eridie! Byli to jenom vystrašení lidé bez domova a naděje, neměli nic společného s Malikovou svatou válkou!“

Eridias si dal prst k ústům. „Tiše! Těla jsou ještě teplá! Američané nebudou daleko!“ S napřaženou pistolí opatrně překročil mrtvá těla a plíživým krokem si to namířil přímo ke schodišti vedoucím do Ústředí. Kaira ho následovala.

*
Mezi chrámovými zdmi panovalo tísnivé příšeří. Dvojice opatrně vklouzla hlavním vchodem do vstupní haly lemované zdobeným sloupovím, aby se v zápětí mohla ukrýt ve stínech, které kolosy vrhaly. Odněkud z druhého konce místnosti se ozýval křik a výhružky Američanů.

„Jsou pořád tady!“ zaposlouchal se Eridias. „Zabezpečují celý komplex!“

Náhle se vstupní halou rozlehly rychlé kroky, jak skupina deseti vojáků proběhla kolem jejich úkrytu a zamířila k východu z Ústředí.

„Musíme se dostat do Spojovatelny!“ šeptal Eridias. „Odtamtud vychází ty hlasy!“

„To není dobrý nápad, Eridie, budou nás tam mít rovnou na mušce!“

„Nehodlám tu jen tak čekat! Mám málo času a bez Orichalku to nedokážu!“

*

Spojovatelna byla plná Hellerových mužů. Sám plukovník pak stál nad sténajícím Arabem, jehož šat byl potřísněn krví. Byl to Malik, kdo se před Američany choulil v bolestech a křečích.

„Řekni mi, co chci vědět, a já přestanu!“ hulákal Heller a odložil dlouhý nůž. „Kde je Orichalk?!“

„Je-je v tom zkurveném kufříku!“ Malik ukázal na stříbrný kufřík, ležící u plukovníkových nohou. „Schoval jsem ho tam, aby-aby ho tvoje zavšivený pracky nedostaly!“

„Jaká politováníhodná náhoda, že ten kufřík nelze otevřít!“ ušklíbl se Heller. „Jenkinsi, další injekci!“

„Ne, už to svinstvo nechci, ne!“

„Tak ty ses už ambrosie nabažil?“ smál se Heller na celé kolo. „Řekni mi, jak ten kufřík otevřu!“

„Já to nevím! Nevím to! Nevím! Jenom Džibril znal jeho tajemství!“

„Jak chceš! Jenkinsi!“

„Pane, nedoporučuju zvýšit dávku ambrosie, s velkou pravděpodobností by byla smrtelná!“

„Dobrá. Foxley, otevřete ho pomocí trhaviny!“

„Pane, tady bych to neriskoval,“ zamračil se Foxley. „Při sebemenším otřesu by se mohl zhroutit strop.“

„Tak s ním jděte ven, idiote! Odpalte ho na tom buzerplace před chrámem, tam je místa dost! A vemte si sebou Jenkinse a Murphyho, pro případ, že by se tu ještě schovávaly nějaké pouštní krysy!“

„Rozkaz, pane!“ Foxley popadl kufřík a spolu se svými spolubojovníky vyrazil ke Shromaždišti.

Heller se otočil zpátky k vyděšenému Malikovi. A copak uděláme s tebou, ty zfetovaná kryso? Jestli ten kufřík bude prázdnej a já se dozvím, že mi celou dobu lžeš do vočí… no, to se pak budou dít věci!“ Heller se mlsně olíznul a shýbl se nad Arabem. „Víš, proč jsem si vysloužil přezdívku honicí pes? Běžím dlouze a vytrvale za svou kořistí, a když ji konečně uštvu, tak než ji přinesu pánovi, hezky si s ní pohraju!“ Plukovníka pravá noha se vymrštila a srazila Malika k zemi. „V Súdánu jsem mezi muži razil velice šetrné pravidlo, znělo: jeden terorista – jedna kulka. K tobě ale shovívavý nebudu! Gorsky, podejte mi kleště na ostnatý drát!“

„Pane…“

„Ty kleště, majore!“

„Ano, pane, tady jsou.“

„Vždy jsem měl v oblibě středověké tresty. Byly velice nápadité! Zlodějům se usekávaly ruce nebo prsty, aby ta svoloč neměla čím krást.“

„Ne, prosím, ne…“ zmítal sebou Malik, zatímco se ho pět Hellerových mužů snažilo udržet na zemi.

„Uzavřeme spolu dohodu, ano?“ usmíval se plukovník. „Až moji chlapci potvrdí, že jsi mně s Orichalkem nelhal, pak přestanu. Do té doby… tu máme pro pobavení dvacet prstů!“

Malikův hysterický řev vyplnil každý kout Ústředí. Seržant Foxley zavřel oči a snažil se usilovně zapomenout. Přál si, aby už skončilo veškeré utrpení, všechna ta bolest… Kufřík se zdál být čím dál těžší, jak ho nesl vstupní halou. Ze tmy se ozvaly dva výstřely a seržant Jenkins i vojín Murphy klesli okamžitě k zemi.

„Eridie, dost!“ vykřikla Kaira a postavila se před rozžhavenou hlaveň. „Dost bylo zabíjení!“

Eridias jí hrubě odstrčil a přiložil pistoli k seržantově hlavě. „Polož ten kufřík na zem! Hned!“

„Jsi to opravdu ty!“ zíral ohromený Foxley. „Subjekt 12!“

„Polož ho na zem!“

Foxley upustil své břímě na dlažbu a ukázal Eridiovi prázdné ruce. Ve vysílačce připevněné na jeho rameni to zapraskalo: Tady Heller, slyšely jsme střelbu, co se tam děje, seržante?!

Eridias natáhl kohoutek, čímž nabil poslední kulku. „Řekni mi…čeho se bojíš nejvíce?“

Foxley, doprdele, ozvěte se!

„Upřímně?“ zamyslel se Foxley a hlas se mu třásl. „Bojím se sám sebe… toho, čím se stanu, pokud budu pokračovat v těhle zvěrstvech!“

Eridias se spokojeně usmál a podal pistoli Foxleymu. „Gratuluji! Odpověděl jsi správně! Dej bacha, je nabitá!“

Foxley nechápavým pohledem přejížděl od potěšeného Eridia k darované zbrani.

„Eridie, někdo jde, musíme vypadnout!“ strachovala se Kaira.

„Ne! Musím vědět, jestli je opravdu uvnitř!“ Vzal kufřík a jemným pohlazením po hřbetě ho otevřel. Ze všech stran je náhle obklíčili po zuby ozbrojení Američané, Eridiovi to však bylo jedno, neboť veškerá jeho pozornost se upírala k odklápějícímu se víku nedobytné schrány.

– pokračování příště –

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď