Přítel

Opona spadla naposledy. Roderick Spode s manželkou se zvedli a vyrazili k šatně. Protože v hloubi duše trochu pohrdali lidmi, kteří nerespektovali umění a dřinu herců a vstávali hned po první oponě, neměli v žádném případě šanci na dobré umístění ve frontě u šatny.
»Tak, teď se ukáže, jestli sis vybral tu lepší šatnu,« řekla žena a podívala se na hodinky. Bylo už půl jedenácté.
V půl a pět minut zazvonil telefon a šatnářka po několika slovech položila sluchátko a odběhla. Lidé trpělivě čekali dál, ale druhá fronta zatím postupovala. Za chvíli začali reptat. Druhá šatnářka vyprázdnila své věšáky a přešla k pultu sousedky.
»Vidíš, to je ten tvůj talent na štěstí. Vybral sis tenhle pult…« žena strčila do Rodericka a mrkla na něj.
»Třeba jim zase nepojede metro a budou čekat venku na dešti,« navrhl Roderick.
»To bude asi ono. Jinak nevím, Rode, jestli tě neopouští tvé spolehlivé štěstí.«
Zasmáli se. I když trochu pršelo a metro jim ujelo přímo před nosem, byl to hezký večer.

Na dálnici se Roderickovi jelo v pondělí ráno hezky. Pak sjel dolů a odbočoval směrem k budovám Společnosti. Měl dát přednost, ale protože myslel na něco jiného, překvapil ho náraz dokonale.
Malý vůz, který jel po hlavní, mu vrazil šikmo zleva do zadních dveří. Roderick vystoupil a rozběhl se nazpět k vozu, který se odrazil do protisměru a skončil v příkopě na druhé straně.
»Nestalo se vám nic?«
»Ne,« zachroptěl člověk za volantem a bylo vidět, že teprve sbírá síly k patřičné odpovědi.
»Byla to moje chyba.«
Roderick trhl klikou a pomohl muži ven. Řidiči se nic vážného nestalo, ale byl viditelně otřesen. Roderick se opřel o karoserii a vytáhl cigarety. Ani nenabídl a zapálil si.
»Měl bych pro vás návrh. Byla to moje chyba, ale nejsem pojištěný, takže bych to musel stejně platit sám. Navrhuji, že vám zaplatím třeba… řekněme… pět tisíc, když to vezmete před policií na sebe.«
»Nerozumím,« poškrábal se na začínající pleši druhý účastník havárie. »Proč byste měl platit tolik, když to je jenom kousek kastle a něco kolem? Za pět tisíc můžu mít nové auto.«
Roderick se nervózně rozhlédl.
»Podívejte se, budou tu každou chvíli. Kontrolní post je támhle za rohem a mně záleží na tom, aby se to nedozvěděla manželka a kolegové v práci. Když řeknete, že jste to zavinil vy, dostanete pět tisíc, tedy hned na ruku a bez daní. Oba to budeme mít vyřízeno rychle a bez problémů. Jestli máte havarijní pojistku, bude to pro vás dvakrát výhodné.«
Muž beze slova zíral, jak Roderick vypisuje šek. Vzal lístek papíru do ruky a prohlédl si ho zběžně proti slunci, které bylo ještě dost nízko. Pak kývl.
»Beru to, i když nevím, kde to smrdí. Jestli je v tom nějaká levota…«
»Je to v pořádku. Můžete mi věřit. Stejně bych na tom tratil. Takhle je to rychlé a nedám alespoň vydělat advokátům.«
Muž zastrčil šek a vsoukal se za volant.
Když přijela hlídka, byl už Roderickův vůz v příkopě a Fiat na jeho místě u pravé krajnice. Všechno proběhlo hladce, protože viník se přiznal a byl pojištěn proti havárii z vlastní viny.

Roderick přišel do hospody asi kolem šesté večer. To je doba, kdy mne tam najde každý, kdo mě potřebuje. Přisedl přímo k našemu stolu, ale bylo vidět, že by rád mluvil jen se mnou beze svědků.
Jako amatérský emocionální telepat jsem se měl stát spíš psychiatrem než hazardním hráčem, ale mé nadání bylo slabé, nefungovalo spolehlivě a především nebylo nijak výjimečné. Lidé většinou nějak vycítili, že jim rozumím. Každou chvíli se mi někdo přišel vybrečet na vestu.
Zavedl jsem ho tedy ke hracímu automatu a tam jsem se ho přímo zeptal:
»Tak co pro tebe můžu udělat, Rode?«
Roderick býval kdysi můj spolužák. Protože při testech štěstí míval kolem osmdesáti procent, dostal se bez problémů na vysokou školu. Já se svými padesáti pěti jsem musel přejít na průmyslovku. Pořád ale jsem na tom byl líp než smolaři, kteří měli při testech tak kolem čtyřiceti příznivých případů ze sta. Ti většinou končili jako metaři, lepiči plakátů, vrátní a vůbec profese, kde byla naděje, že nepřijdou k úrazu, ale taky si nic nevydělají.
Rod byl jiný případ. Jeho štěstí bylo takové, že se Společnosti, což nebyla malá firma, vyplatilo vydržovat ho na studijích celých šest let, takže z něj byl nakonec obstojný chemik – ekonom. Tím získal předpoklady orientovat se dobře v investiční politice firmy a stal se jejím poradcem. Protože jeho rozhodnutí mohla nést pečeť jeho štěstí, jen pokud mu to přinášelo osobně nějaké výhody, měl plat za svá rozhodnutí v akciích firmy a v podílech na zisku.
Pokud jsem byl informován, spolupráce nesla zlaté ovoce pro obě strany a Rod byl i v odborných kruzích kolegů poradců považován za neomylnou hvězdu.
»Tak ses konečně seknul, co?«
Roderick zakroutil hlavou a ztišil hlas tak, že jsem mu stěží rozuměl.
»V práci se mi daří, ale není to v pořádku. Poslední dobou jsem podváděl.«
Moje tvář jasně vyjádřila, že ho nechápu.
»No prostě… poslední dobou mne štěstí opustilo. Přišel jsem na to náhodou na chatě. Spadl mi ze stolu chleba a rovnou máslem na zem. Tak jsem si chtěl ukrojit nový krajíc, potrpím si na domácí chleba, a říznul jsem se do palce. A když jsem hledal náplast, tak jsem si, člověče, kápnul tu krev do vypracované zprávy, kterou jsem měl druhý den odevzdat.«
To byla chvíle, kdy chtěl slyšet nějaké soucitné slovo, takže jsem opatrně a tlumeně hvízdl a ustaraně pokýval hlavou.
»Byl to pro mne šok. Poslal jsem ženu s dětmi na procházku k jezeru a zkusil si házet mincí.«
»A výsledek?«
»Padesát procent a nějaké desetinky.«
Chápal jsem jeho zdrcení. Čistých padesát procent je hodnota, kterou udělá každý. Statistika je neúprosná, a kdo má padesát procent, je plebs a nemůže to nikdy nikam dotáhnout. Pro člověka, který se anomáliemi ve statistice živí, je to konec.
»Takže jsi dal výpověď?«
»Kdepak. Já jsem ti propadl takové sebejistotě nebo co a začal jsem ty případy prostě počítat. Vykašlal jsem se na instinkt a začal jsem makat. Začal jsem si dělat rozpisy a rozvahy a studie a rozhodoval jsem i se svými padesáti procenty dál, jako by se nechumelilo. A ono to šlo. Ředitelé si sice trochu stěžovali, že nejsem tak rychlý jako dřív, ale já už nedělal osmdesát nebo devadesát, ale sto procent!
Jenže toho na mne bylo moc. Vydržel jsem něco přes rok a už nemůžu. Chtěl jsem dát výpověď, ale oni přece nepustí slepici, která snáší zlatá vejce.
Radil jsem se s advokátem a ten mi pohrozil, že když se přiznám, jak jsem to v poslední době dělal, mohli by mne žalovat pro neprávněné provozování profese, na kterou nemám kvalifikaci.
Byl jsem taky u svého psychiatra a ten mi poradil, abych si odpočinul a pak se zase k tomu vrátil. Ale já už nemůžu, rozumíš!
Na co sáhnu, je špatně. Četl jsem o tom, že se to také někdy stává, že po krátkém přechodném období se z profesionála stává smolař a ta entropie se vyrovná. Jenže oni na mne tlačí, abych jim rozhodl stavbu celého kombinátu na pobřeží. To si přece nemůžu dovolit, je to moc souvislostí najednou, to se nedá všechno propočítat, a já už nemám štěstí.«
»Takže jim utíkáš a oni tě honí, abys jim ten kšeft vzal. A co kdybys to vzal s podmínkou, že dokud to bude fungovat, dají ti pokoj? Nebo to nějak časově ohraničit, třeba na bezporuchový tříletý provoz.«
Roderick se pokusil o úsměv.
»Zase jsme u toho, že bych to musel vzít. Ale já takový obrovský komplex nemůžu nastudovat. A štěstí, abych to zkusil rozseknout, jak si to představují, taky nemám.«
»Jenže si uvědom, že pro ně jsi neomylný a že tě vyhrabou i ze země, aby si své investice pojistili co nejlépe.
Já osobně nevidím způsob, jak bys jim to mohl odmítnout. I kdyby ses teď zbláznil, nebudou ti věřit a nedají ti pokoj. Zkus se zamyslet nad tím, jestli by nestačila nějaká rámcová studie, nějaký odhad. Rozhodně si musíš ve smlouvě vymínit, že to je tvá poslední práce. Jsi unavený a tak dál… odcházíš na zasloužený odpočinek, děkuješ firmě, přeješ mnoho štěstí svým kolegům a tak.
Kromě toho jsi mohl mít nějakou krizi. Třeba už jsi teď zase na tom líp. Byl jsi přepracován…«
»Žádnou krizi jsem neměl. Je se mnou konec. Včera jsem boural s autem, předevčírem mi vyhořel nový televizor, všude stojím ty nejdelší fronty. Když přijdu ke svému krejčímu, je nemocný. Zákon entropie je neúprosný. Prostě jsem svůj díl štěstí vyčerpal moc rychle. Karta se obrací a já se bojím ještě něco vzít.«
Vytáhl jsem z kapsy minci.
»To nemá cenu,« řekl.
»Zkusíme to. Kdo vyhraje, platí koňak. Já mám pannu.«
Strčil jsem mu minci do ruky a on jí ledabyle a bez zájmu hodil na sklo automatu.
»Orel.«
»To neplatí,« řekl, ale v očích mu blýsklo. »Jedeme znova. Deset pokusů.«
Tentokrát hodil pořádně a byla to panna. Pochopitelně. Věděl jsem, že se z něj začíná stávat smolař. Nepřekvapilo mě to. Zatnul jsem zuby a soustředil se na tu minci.
»Orel, orel, orel, panna.«
Orel padl ještě pětkrát a já objednal dva dvojité koňaky na jeho účet.
Když odcházel, měl už trochu lepší náladu. Zkoušel to za ten večer ještě třikrát a vždycky to bylo sedmdesát nebo osmdesát procent pro něj.
»Stejně si to pořádně nastuduju, alespoň v hrubých rysech,« poznamenal zamyšleně a mně bylo jasné, že se přece jen trochu zbavil strachu. Že tu velkou zakázku vezme. »Na štěstí se radši nebudu spoléhat,« řekl mi ještě na rozloučenou.
»Udělej si to, jak chceš. Hlavně, aby to bylo tak dobře jako vždycky!«
Pochopil. Je přece jasné, že jim je jedno, jak to dělá. Nakonec by ho stejně uhnali a donutili ho tu práci vzít. Byl jsem rád, že si to uvědomil sám a že k tomu přistupuje střízlivě.
Dal jsem mu klíč od své chaty, aby si tam mohl nějaký čas odpočinout a varoval jsem ho, aby na sebe byl opatrný. Aby se soustředil na práci, nezkoušel štěstí a zbytečně se ve svých problémech nepatlal.
Odešel o hodně klidnější a hlavně povolnější.
Oddechl jsem si a doprovodil ho pohledem.
Pak jsem zatelefonoval na číslo, které mi dali nenápadní pánové v šedých oblecích, jimž se kapsy nadouvaly obrysy pistolí. Volal jsem hned, jak odešel, aby si ho mohla jeho tělesná stráž zase převzít. Nevím, jak na něj půjdou příště, ale to už není moje starost.
Někdo možná řekne, že jsem prodal kamaráda. Já jsem si však své peníze rozhodně zasloužil. Mince byla cinknutá, aby padala pannou dolů, ale stejně se bránila jako živá. I mně, a já jsem mezi falešnými hráči opravdový profík, dala dost zabrat.
Divím se, že Rodovi svěří rozhodování o miliónech. Po tom, co jsem viděl a cítil, bych mu nesvěřil ani pěťák.

KONEC