Staré časy

   „Pane Jonesi!“
   Nic
   „Pane Jonesi!“
   Nic.
    Všechno bylo v pořádku, Mr. Jones se vždycky probouzel až na třetí zatřesení. Slečna Pawlowská zaláteřila. Přesně ten typ ženy, pro který je láteření denním chlebem. Slečna Pawlowská byla ve věku, kdy by jí každý slušný člověk nazval paní. V padesáti letech, měla pár kilo přes a na kontě dvacet jedna odmítnutých nápadníků. A byla na to hrdá. Teď se chystala, jako už nespočetněkrát, zatřást s panem Jonesem potřetí. Ne silně, nemělo to cenu, Mr. Jones se vždycky budil na třetí zatřesení. Byla v tom určitá posvátná pravidelnost, kterou si ani Jones ani Pawlowská nedovolili porušit.
   „Mohla byste mu u hlavy střílet a stejně se neprobudí, dědek stará,“ poznamenal jako vždy pan Hawelock.
   „Pane Jonesi!“ lehké zatřepání a starý pán otevírá jedno oko. Probouzel se stejně pomalu, jako dělal v životě vše.
   „No to hoří?“ odhalil bezzubé dásně v úsměvu a pleskl slečnu Pawlowskou po zadku. Velice pomalu.
   „Nehoří. Nesu vám čaj a sušenky. Máte přece rád sušenky.“ To nebyla otázka, bylo to konstatování, kterému pan Jones radši neodporoval.
   Sušenky slečny Pawlowské byl jeden z důvodů, proč dnes neměl zuby. Teď už si mohl sušenky jen namočit do čaje a čekat než rozměknou tak, aby je mohl v ústech rozžmoulat. Nesnášel to. Připomínalo mu to fakt, že biftek v čaji nerozmočí, ale stejně je vždycky poslušně snědl. Nechtěl urazit slečnu Pawlowskou. Ta mu teď starý podnos s šálkem kouřícího čaje a talířkem bohatě naloženým sušenkami stavěla na stolek vedle jeho pohodlného ušáku. Svůj ušák miloval stejně jako starou kostkovanou deku, pod kterou se mu tak dobře dřímalo. Slečna Pawlowská se na něj usmála a otočila se ke zbytku Klubu.
   Klub tu byl vždycky, tvrdil Hawelock s neochvějnou jistotou každý den a možná že měl i pravdu. Přinejmenším tu byl po dobu, co tu byl  pan Hawelock, a to slečně Pawlowské připadalo stejně dlouho jako věčnost. Velká hala, kde pár starých mužů trávilo líné dny v ještě línějším tempu. Takový domov důchodců pro pány z dobrých rodin, které jim trošku toho komfortu mohly zaplatit. Slečna Pawlowská to tu měla ráda. Ke Klubu patřila stejně jako každý z jeho zákazníků a těch pár liber, co si díky němu vydělala, ji stačilo akorát tak na vyžití. Dalo by se říci, že byla spokojená takovým zvláštním způsobem, který nepřipouštěl, že něco jako nespokojenost vůbec existuje. Krátkými cupitavými kroky teď měřila chundelatý koberec hlavní haly směrem ke kuchyni, kde na ni čekaly šálky a sušenky dalších gentlemanů.
   „Věřili byste tomu? Členové královské rodiny kouří marihuanu,“ zamumlal pan Greewith a odložil noviny.
   Pan Greewith nikdy ničemu nevěřil, ať už to byl hurikán v Americe, tsunami v Indonésii nebo narození nového párku opiček v londýnské zoologické, všechno pro něj byla lež. Ale i přesto rád četl noviny. Vždy den staré a nikdy nezapomněl podotknout, že za jeho časů takové věci nebyly.
   „To za mých časů…“
   „Ano, my víme, Greewithe, že za tvých časů nic takového nebylo,“ pan Hawelock rád lidi napomínal, byl z klubu nejmladší a ve svých zralých sedmdesáti se cítil jako lehký vánek nové doby provívající zatuchlé zdi domu.
   Teď hrál s panem Tomkinsem billiard a nutno říci, že prohrával. Mr. Hawelock billiard neuměl, ale o co víc mu to lidé připomínali, o to víc ho měl rád. A pan Tomkins s ním hrál rád, povzbuzovalo to ego a, jak říkal, zdravou chuť vyhrávat. Neprohrál nikdy, ale komu by to vadilo. Zvláštní bylo snad jen to, že se Hawelock časem nezlepšoval. Vždy hráli pět her a on den co den prohrával čtyři jedna. Tomkins odložil tágo a usrkl si čaje. Koutkem očka sledoval slečnu Pawlowskou, jak usedla do křesla a vytáhla si pletení. Svým způsobem ji miloval, ale říct jí to nehodlal nikdy. Byl si jistý, že by se stal jen dvaadvacátým odmítnutým nápadníkem v řadě. A vůbec. Ve svých letech by neměl mít na takové hlouposti ani pomyšlení.
   Hodiny nad krbem, před kterým se válely dvě obstarožní dogy, odsekávaly ze dne minutu za minutou, hodinu za hodinou. Klub šel dál spolu s nimi. Svým pomalým pravidelným tempem, které by nezměnilo snad ani zemětřesení. Odpolední čaj vystřídala večeře podávaná v malém salónku. Kulaté místnosti s tapetami páchnoucími zatuchlinou. V osm hodin večer čtení z bible a poté odcházeli gentlemani, jak říkala slečna Pawlowská, do hajan. Sama potom ještě chvíli seděla v křesle a v slábnoucí záři pohasínajícího ohně z krbu luštila přes tlusté brýle písmenka novin pana Jonese. Potom zasunula židle, složila kostkovanou deku, uklidila na místo tága a šla si zapálit před dům. Kouřila jen jednu denně, na dobrou noc. Zahalená v obláčku cigaretového kouře, sledovala blikající světla Hampshiru, městečka pod kopcem, na kterém stála budova Klubu. V takových chvílích přemýšlela, jestli je ještě stále zaměstnankyní nebo už zákaznicí téhle podivné instituce. Zvláštní, že nikdy neviděla majitele. Peníze jí docházely na účet v Hampshirské bance každou první neděli v měsíci.

* * *

   Staromilnost se zavrtěla, aby si za komínem udělala pohodlí. Sedávala tu ráda. Ráda sledovala slečnu Pawlowskou potahující ze své každodenní cigarety a spolu s ní se i ráda dívala na světla Hampshiru. Bylo v nich něco neměnného. Byla tu a vždycky budou a to ji hřálo u srdce. Pokud ovšem připustíme, že Staromilnost nějaké srdce má. Důležité ale je, že ona si to připouštěla a ten pocit si také náležitě vychutnávala. Opřela se o komín a nadechla se večerního vzduchu. Dveře klaply, slečna Pawlowská šla spát. Staromilnost se nehlučně svezla po taškách a dopadla na písčitou cestičkou před starým domem. Byla na něj hrdá. Venkovské sídlo, obrostlé břečťanem a s břidlicovou střechou. Dokonce popustila uzdu fantasii a do rožku umístila decentní věžičku. Celkový dojem vůbec nekazila, pomyslela si, jen ho podtrhovala.  
  „Bude z toho pěkný bordel,“ ozvalo se vedle ní. „Pro prominenty, v pěkném prostředí a ta atmosféra!“
   Staromilnost zpražila postavu vedle sebe nenávistným pohledem. Mladý manažer s módním sestřihem v dobře padnoucím obleku a s kufříkem v ruce si z toho zhola nic nedělal. Kritickým pohledem přejížděl budovu Klubu. Tady se na chvíli zastavil a souhlasně pokýval, jinde zase zavrtěl hlavou a s provokativním c… c… c… si odfrkl. Delší pohled věnoval jen věžičce porostlé břečťanem a c…c…c… bylo výjimečně dlouhé.
   „S tou věží se ale bude muset něco udělat.“ Zamyšleně si podepřel bradu palcem a ústa stáhl do tenké, přísné linky. „Je příliš, příliš…“
   „Příliš co!?“ vyjela po něm Staromilnost, prskala jako rozzuřená kočka. Div že jí nevylezly oči z důlků.
   Muž jako by si jí až teď poprvé všiml. Koutkem oka se na ni podíval a omluvně se usmál.
   „Těžko říct,“ pokrčil rameny a smetl si z obleku neviditelné smítko. „Ale něco se s ní rozhodně bude muset udělat.“
   Staromilnost zalapala po dechu. Nutno uznat, že na něco absolutně nehmotného to byl úctyhodný výkon. Stovky let tradic a pečlivě hromaděné úzkoprsosti se vzdouvaly na poplach. Ta věžička byla symbol, ta věžička byla… Těžko říct, připustila si Staromilnost a proti své vůli pokrčila rameny. Prostě byla a byla tu vždycky. Pádnější a rozumnější argument si představit snad ani nedokázala.
   „Zítra začneme s pracemi,“ zamnul si manažer ruce a spokojeně se podíval na svou nedobrovolnou společnici. „Takže bych prosil v osm hodin, můžete si sbalit kufry a tradá, kam budete chtít.“
   „Žijí tam lidé,“ odsekla Staromilnost a založila si ruce na hrudi.
   „Ještě pořád? Vždyť přeci… vy jste jim nic neřekla?!“ Obvinění pronesl takovým tónem, že by i největší darebák omluvně sklopil oči.
   „Nic neví, nic vědět nechtějí a nic se také nedozví.“
   Muž se usmál, urovnal si neposedný límeček košile a podal Staromilnosti ruku. Přijala, i když nerada. Přeci jen, tradice je tradice a slušnost by měla mít svou váhu.
   „Zítra v osm,“ usmál se manažer a zmizel.
   Závan nové doby zakroužil kolem Staromilnosti  a s tichým vžůůů se rozplynul v kouři z komína. Světla Hampshiru dál blikala v údolíčku pod kopcem. Jen se teď zdála Staromilnosti méně příjemná. Zítra v osm! No to by se na to podívala.

* * *

   Tomkins si uřízl kousek vajíčka a spolu s toastem je poslal na vyhlídkovou cestu do zažívacího traktu. Všude kolem něj cinkaly příbory a ve vzduchu se vznášel tichý zvuk tří usilovně žvýkajících a jedněch žmoulajících úst. Snídaně slečny Pawlowské jsou vynikající, pomyslel si Tomkins a zakousl se do opečeného párku. Nikdo nedělá pravou anglickou snídani s takovou láskou a péčí jako ona. A to všechna čest, protože je to Polka. Všechny slečny v Klubu vždycky byly Polky, prolétla mu zvláštní myšlenka hlavou, ale nezanechala po sobě sebemenší smítko znepokojení. Jednou to už tak bylo a nemá cenu se nad tím pozastavovat.
   Zazvonil zvonek u vchodových dveří. Poprvé, podruhé, potřetí. Čtyři podrážděné tváře se zvedly od svých talířů  a upřené pohledy sklouzly po usměvavé tváři slečny Pawlowské. Ta doslova zářila, sundala si ubrousek z klína, pečlivě jej složila vedle talíře a zvedla se ze židle, pronásledována nedůvěřivýma očima svých svěřenců. Návštěvní hodiny byly přece až ve tři odpoledne a stejně už celou věčnost nikdo nepřišel. Nebylo to obvyklé. A co nebylo obvyklé, bylo pro členy Klubu špatné. Slečnu Pawlowskou toto politováníhodné vyrušení od snídaně však v nejmenším nepřekvapilo. Usmívala se jako sluníčko a svými drobnými krůčky cupitala ke dveřím otevřít nezvaným hostům. Za sebou zanechala čtyři staříky přemýšlející nad jedinou větou.
   „Objednala jsem pro vás překvapení, pánové.“ Pánové však překvapení rádi neměli. Jak na to mohla slečna Pawlowská zapomenout?
   Tomkins přejel své tři přátelé pohledem plným podezřívavého očekávaní. Odpovědí mu bylo pouze krčení ramen a rozhazování rukou. Rovnice neobvyklé rovná se špatné vyzváněla ve starých mozcích na poplach. Napjatí až k prasknutí, staří pánové málem poskočili na židlích, když hodiny v hale odbily osmou hodinu. Ale to už slečna Pawlowská, očividně v dobré náladě, otevírala vstupní dveře a pouštěla dál dva čahouny. Nesli mezi sebou velkou lepenkovou krabici a úslužným poskakováním slečny Pawlowské byli očividně zaskočeni. Nejinak tomu bylo i u jídelního stolu.
   „Položte to tady, pánové.“ Div, že se ochotou nepřetrhne, pomyslel si Tomkins a obrátil oči v sloup. „Dáte si kafíčko? Ne? To je škoda. A máte i to druhé? No výborně, výborně, to přijde sem.“
   Sotva muži zmizeli ve dveřích, aby přinesli druhou tajemnou věc, ozvalo se z jídelny zaskřípění čtyř židlí. Hawelock, Tomkins, Jones i Greewith se shromáždili kolem lepenkové krabice stojící na konferenčním stolku. Jejich pohledy dávaly znát, že se buď jedná o něco hodně ošklivého nebo hodně nebezpečného. Slečna Pawlowská zatím rychle jako blesk zmizela v kuchyni a už cupitala zpět s nožíkem v ruce. Hbitě přeřízla lepící pásku, nadechla se jako před odhalením sochy a rozložila lepenkové stěny krabice. Teď ji všichni viděli. Zbavenou papírového oděvu, nahou jako prst, bednu z černého plastu, vepředu opatřenou vypouklým sklem a pod ním řadou pryžových tlačítek s podivnými symboly. Pan Jones na ni poklepal svou hůlkou, samozřejmě z úctyhodné vzdálenosti, jako by mu „ta věc“, jak si ji v duchu pojmenoval, mohla způsobit elektrický šok. Mlčení zhoustlo jako kaše, až slečna Pawlowská zalapala po dechu.
   „Co to je?“ odvážil se Hawelock položit otázku znějící tónem, dávajícím jasně najevo, že on je pro každou legraci, ale co je moc, to je moc.
   „To je televize,“ opáčila slečna Pawlowská. Její nadšení zřejmě nedokázala utišit ani studená sprcha čtyř nesouhlasných výrazů. „Pane Greewith, už nebudete muset číst noviny, podíváte se v ní na zprávy! A… a…“
   „Nečíst noviny?“ přimhouřil oči pan Greewith, jako by se slečna Pawlowská právě dopustila hereze.
   „To jste objednala vy?“
   Krátké zaváhání. Jistěže to objednala ona, vždyť byla včera večer tak nadšená, když si na to v posteli vzpomněla, že si hned musela zapálit cigaretu. Druhou za den! Ve všem tom shonu dočista zapomněla, že ji před týdnem zamluvila v obchodě dole v Hampshiru.
   „No ano,“ hlas slečny Pawlowské se třásl, nerozhodný jestli se přiklonit na stranu plnou nadšení či hořkého zklamání.
   „Musí pryč.“
   Neřekl to jeden, to by pochopila. Obořili se na ni všichni čtyři v jednu chvíli, jako by se snad předem domluvili. Myslela si, že jim tím udělá radost. Byl to přece tak skvělý nápad – televize, konečně trocha změny, trocha povyražení. Sama se teď nad tou myšlenkou pozastavila, neměla v její hlavě co dělat, nepatřila tam.
    „Ehm… máme tady tu Hifi věž,“ odkašlal si muž ve dveřích. Se zvednutým obočím zíral na čtyři staříky sklánějící se nad televizí, jako kdyby hodlali spáchat vraždu. „Přijde vedle televize?“
   Slečna Pawlowská znovu zalapala po dechu. Jestli tohle ty chudáky nezabije, potom už nic. Ale ne, nezabilo.  Pan Jones se teď energickým krokem, pro který byla hůlka pouze vkusnou ozdobou, přesunul vedle čahouna a poklepal mu na paži. Zdvořile si odkašlal, usmál se a pomalu spustil. Trpěl představou, že na mladé se musí pomalu, aby vám vůbec rozuměli.
   „Ta věc se vrátí zpátky odkud přišla. I spolu s tou… tou televizí.“
   „Tak to ne, pane, máme krytou objednávku a pokud ji nedoručíme, budeme mít problémy. Vážně,“ dodal, když si všiml Jonesova tvrdého pohledu.
   „Řeknu vám, kdy budete mít problémy,“ zamračil se a dupl mladíkovi na nohu. „Problémy máte právě teď.“
   Své tvrzení doprovodil nevybíravým úderem hůlky do břicha. Nevybíravým, ale o to důraznějším. Vyrazil mladíkovi dech, popostrčil ho ze dveří a ty zabouchl tak tvrdě, že málem rozmáčkl překvapenému mladíkovi nos. Otočil se k publiku s vítězoslavným úsměvem. Jen se uklonit a sklidit aplaus. Když mu pohled padl na televizi, která se v jeho očích změnila v ohyzdné plastové monstrum, jen dveře opět otevřel a za zmatenými stěhováky zařval, ať si tu druhou věc ráčí taky, pěkně šupem, odnést. Tentokrát nechal otevřeno a s brumláním zamířil zpět do jídelny k načaté snídani.
   „Televize… To za mých časů, ani pomyslet,“ zahuhlal pan Greewith a vrtíc hlavou, následoval Jonese.
    Představení bylo u konce, teď se budou muset snažit na to co nejrychleji zapomenout. Jen slečna Pawlowská zůstala v hale, usměvavé sluníčko zašlo za mraky. Sledovala stěhováky, jak se potýkají s televizí, a v duchu si pohrávala s myšlenkou, že si dnes dá svoji cigaretu trochu dřív.

* * *

   Staromilnost s pobaveným výrazem sledovala muže rychle pakující své krabice do dodávky dovážkové služby. Den jakoby se prosvětlil, jakoby slunce prorazilo nenechavými paprsky těžkou poklici mraků, která nad ní od osmi hodin visela jako Damoklův meč. Nezklamali ji, její staříci, jak si je žoviálně pojmenovala. Teď spokojeně složila ruce do klína a nadechla se čerstvého ranního vzduchu a uvelebila se na lavičce před budovou Klubu o trochu pohodlněji. Sluníčko jí rozehřívalo a všechno vypadalo hned o trochu lépe než před chvílí.
   „To byla sranda, že?“ na manažera sedícího na lavičce vedle ní ani nepohlédla, že tam je poznala podle nevtíravé vůně drahé kolínské.
   „Jistě, to jistě,“ opáčil. Zámky kufříku cvakly a odhalily výhružně vyhlížející hromádku lejster.
   „Pan Jones má na svůj věk ještě pořád slušnou ránu,“ pousmála se Staromilnost a po očku mrkla na manažera. „Jako mladík hrával za Oxford kriket.“
   „Předpokládám, že s jeho opravdovým věkem byl kriket v jeho mládí teprve v plenkách,“ a na slovo opravdovým dal takový důraz, že až zadrnčelo v uších.
   „Ale jděte, kriket tu byl vždycky a to dokonce i před panem Jonesem.“
   Manažer neodpovídal, pouze z kufříku vytáhl jeden papír a začal jej svým zlatým Parkerem pečlivě vyplňovat. Zdál se dokumentem tak pohlcen, že Staromilnost neodolala a nakoukla mu přes rameno. Zamračila se.
   „Pokud mě omluvíte, musím něco hodit na poštu,“ věnoval muž Staromilnosti zářivý úsměv a vložil papír do obálky, která se mu objevila v ruce.
   Manažer se zvedl, kývl hlavou na rozloučenou a vydal se po pískem sypaném chodníčku dolů do Hampshiru. Po deseti krocích se otočil zpět. Staromilnost se dál vyhřívala na sluníčku – obraz absolutní spokojenosti. Byla to první věc, která ho dnes rozhořčila. Takové pocity si dovoloval málokdy. Stejně jako škodolibou radost, které dal průchod vzápětí.
   „Nemyslela jste si doufám, že tímhle to končí?“
   „Nemyslela,“ odvětila Staromilnost a nastavila slunci druhou tvář.
   Bohužel, dodala v duchu, viděla to zatracené lejstro. Přece ale neztratí glanc, před takovým cucákem.

* * *

   Týden proběhl, i když v případě Klubu by bylo trefnější říci proplazil se kolem, svým obvyklým způsobem. Pomalu, beze spěchu a s rozvahou, podobný řece, která stejně jako týden ví, že nakonec nevyhnutelně dospěje ke svému konci. Kromě Staromilnosti však nikdo netušil, že to bude konec veskrze neslavný.

* * *

   „Výpověď?“ Greewith vzal z bezvládných rukou vzlykající slečny Pawlowské promáčený dopis.
   Chudák ženská, pomyslel si Hawelock a podal slečně Pawlowské posmrkaný kapesník. Tohle si nezasloužila. Tolik let skvělé péče a v jednom týdnu se jí všechno zhroutí na hlavu jako domeček z karet. Chudák ženská, povzdechl si znovu. Beztak to začalo už tou televizí.
   „…a v rámci najmutí solventního personálu…“ zachytil v proudu svých myšlenek hlas Greewithe předčítajícího dopis.
   Chudák ženská.
   „…vám musíme s politováním oznámit, že už nadále nejsme schopni vám proplácet danou mzdu a jsme nuceni vás propustit.“
   „To nic, slečno Pawlowská,“ naklonil se k ranečku neštěstí, otřásajícímu se nekonečnými vzlyky, pan Jones.
   Nepomohlo to. Jones se ani nedivil. Nedokázal si představit nic co by v téhle chvíli mohlo pomoct. Snad kromě šálku horkého čaje. To je nápad! Poplácal slečnu Pawlowskou chlapsky po zádech a odspěchal do kuchyně postavit na sporák konvici s vodou. Cítil se zvláštně, když překročil práh do té tajemné místnosti plné hrnců, talířů a hromady vyluštěných křížovek ležících na malém stolku utopeném v nekonečném zmatku. Tohle bylo hájenství slečny Pawlowské. Cítil se jako archeolog, otevírající tři tisíce let starou egyptskou hrobku. Po chvilce hledání se mu ale podařilo objevit sporák a s jistou dávkou technického umu a mnohem větší dávkou štěstí se mu ho povedlo i zapálit. Voda bublající v konvici mu dodala na sebedůvěře. Nastrčil na ni hubičku a radši se vrátil zpět do haly, v kuchyni na něj padal tíživý pocit, že porušuje nepsané tabu.
   „Měla bych se sbalit,“ zatroubila slečna Pawlowskou do kapesníku a s vděčnýma, uslzenýma očima jej i s nevábným nákladem vrátila do rukou pana Hawelocka. „Bylo mi tu s vámi dobře.“
   Greewith, jehož zájem o dopis opadl s poslední tečkou jí teď podával sklenici s štědrou dávkou whisky. Jonese trochu urazilo, že na ten nápad nepřišel sám, čaj mohl silné kořalce, která vháněla slzy do očí, jen těžko konkurovat.
   „Měla bych se sbalit,“ teď už se jí hlas netřásl. Zněl stejně rezolutně, jako když poroučela komukoliv z Klubu. Jedinou výjimkou bylo, že teď poroučela sama sobě.
   Slečna Pawlowská se zvedla z křesla, jediným rozhodným pohybem do sebe hodila sklenku whisky a s kašláním se vydala do svého pokoje v prvním patře. Zanechala za sebou čtyři zmatené muže.  Jednoho s prázdnou sklenicí v ruce, druhého držícího posmrkaný kapesník a třetího, který si právě začínal uvědomovat, že konvice v kuchyni už nějakou dobu neodbytně hvízdá. Tomkins jen zíral na prázdné křeslo s výrazem psa, kterého právě vykopli na ulici.
   „Chudák ženská,“ pronesl Hawelock nahlas myšlenku, která mu tolikrát za posledních pár minut přišla na mysl.
   „Kam půjde?“
   „Prý má v Hampshiru neteř,“ ozval se z kuchyně Jones. Právě se popálil o konvici a jak cumlal poraněné prsty, bylo mu stěží rozumět.
   Ticho bylo rušené jen pár vzdechy a smutným „Chudák ženská“. Všichni si báli položit otázku, která je trápila nejvíc.
   „To jsem zvědavý, koho nám sem strčí,“ řekl Tomkins a z tří pohledů, které se na něj upřely, mu naběhla husí kůže.

* * *

   Poledne proběhlo ve smutné atmosféře. Hawelock s Greewithem projevili jistou dávku odvahy a napadli teritorium slečny Pawlowské opravdu z gruntu. Upekli dort podle starého receptu, který našli založený mezi křížovkami na stole. K dobru se jim musí přiznat, že piškot skoro nepřipekli. Zato v krému nadělali tolik hrudek, že dort vypadal jako by prodělal těžké nádorové onemocnění. Nepamatovali si, kolik let tu s nimi slečna Pawlowská byla. Nikdy nad tím nepřemýšleli. Čas v pomalém běhu Klubu ztrácel svůj původní účel a význam.
   Cinkání lžiček v jídelně teď znělo jako umíráček. Jeden po druhém vrhali na slečnu Pawlowskou pohledy plné obav. Ta se teď, s hlavou skloněnou k talíři, věnovala štědrému kusu dortu, který jí Hawelock nadělil. Pochválila ho a nezapomněla podotknout, že sama by lepší neupekla. Lhala. Věděla to a stejně tak to věděli i oni, ale byli jí za to vděční. Bezedný staromódní takt na ní všichni zbožňovali. Vůbec si na ni za tu dobu zvykli a svým zvláštním, pomalým a pravidelným způsobem ji měli rádi.
   Dojedli tiše. Tomkins sklidil ze stolu talířky a nechal Jonese, který se nacházel v jakémsi podivném stavu mátožné ochoty, aby je umyl. Slečna Pawlowská jednomu po druhém věnovala dlouhý pohled a ještě delší pusu a pak rezolutním pohybem, který odmítal jakékoliv pochyby, zvedla svůj starý, ošoupaný lodní kufr a vydala se ke dveřím. Otevřela je beze slov a otočila se až na chodníčku za nimi. V očích měla slzy, ústa stažená do úzké linky se jí třásla.
   „Od tří do pěti jsou otevírací hodiny, slečno Pawlowská.“ V té větě bylo tolik těžce potlačovaného citu a úcty, že se jimi úplně nafoukla.
   Slečna Pawlowská se usmála. Na otevírací hodiny stejně nikdy nikdo nechodil. Otočila se a zamířila po cestě dolů do údolí, kde ji na Freewellské ulici čekala neteř. Slečna Pawlowská naklánějící se na stranu pod vahou těžkého kufru vypadala jako potápějící se plachetnice. Čtyři protáhlé obličeje natěsnané ve dveřích nechala za sebou a spolu s nimi i starý, břečťanem obrostlý dům a kdoví kolik let svého života.

* * *

   „Nemyslíte si, že je to kruté?“ dívala se Staromilnost za slečnou Pawlowskou, mizící za oblinou kopce. Manažer stojící vedle ní jen pokrčil rameny.
   „Nemyslíte si, že pro její neteř bude kruté, až zjistí, že její sedmdesátiletá teta je ve skutečnosti zralá padesátnice?“
   Staromilnost se zamračila. Jistě, že to bude kruté, ale takhle to ona nikdy nechtěla. Oni se neměli vracet. Celé to bylo špatně. Měli prostě jen žít a živit ji. Pro ně to byl ráj, tím si byla jistá.
   „Všechno jednou skončí.“ Možná se jí to jen zdálo, ale v managerově hlase zaslechla slabý podtón lítosti.

* * *

   Pokoj Mr. Hawelocka se ten večer změnil v bojový štáb. Odpoledne, přesně ve čtyři hodiny třicet minut, se dostavil solventní personál. Mladá, sportovně vyhlížející dívka s plavými vlasy do culíku a skotským přízvukem. Staříkům se nelíbila už od prvního pohledu. Chyběla jí stabilita slečny Pawlowské, kterou by snad nepřevrátil ani uragán. A navíc…
   „Není to Polka!“ Rozhořčení znějící v Tomkinsově hlase hrozilo roztrhnout malý pokojík ve švech.
   „A jak sem vpadla. Jako by jí dům patřil!“ Slečna Pawlowská se vždycky tvářila, jako by jí dům patřil, ale to bylo něco jiného. Slečna Pawlowská byla slečna Pawlowská.
   „Pche, ta Polsko neviděla ani z rychlíku,“ přidal si Hawelock. Otázka původu se zdála velice důležitá.
   „Myslíte, že vůbec umí udělat pravou anglickou snídani?“ přisadil si Jones a v hlase se mu mísil smutek s obavami.
   „Pochybuji, tihle mladí vůbec nechápou co je dobré.“
   Zmlkli. Ticho je přikrylo jako tlustá peřina. Těžká a tíživá. Klub ztrácel svoje kouzlo a ztrácel ho rychle. Nikdy se nic neměnilo. Člověk si byl jistý, že ke snídani bude toast, nějaká ta vajíčka a párečky, že si odpoledne přečte den staré noviny, prohraje v kulečníku tři ku pěti a probudí se na třetí zatřesení. Má vůbec cenu svět, kde si člověk nemůže být jistý ani tím hloupým vajíčkem k snídani? Všechny jistoty se bortily, jako když moře omílá pískový hrad. Zrníčko po zrníčku a za chvíli z něj zbude jen bezcenná hromada písku.
   „Radši bychom měli jít spát,“ podotkl Jones a zvedl se z postele. „Je deset a víte, že slečna Pawlowská nemá ráda ponocování.“
   Zarazil se až už se věta rozletěla po pokoji. Čtyři muži sebou cukli a věnovali si navzájem zkroušené pohledy. Samozřejmě věděli, že slečna Pawlowská nemá ráda ponocování. Slečna Pawlowská byla pryč.
   „Zítra na snídani máme přijít na půl osmou?“ odvážil se přerušit ticho Greewith.
   Nikdo neodpověděl, na snídani se chodilo vždycky v půl osmé. Věci se měnily a Klub ztrácel své kouzlo.

* * *

   Podzim se vznášel nad Hampshirem ve spirálách padajícího listí. Z komínů stoupal kouř. První přízemní mrazíky donutily lidi začít topit. Na úzké proužky bělavého dýmu a sytě červené střechy je od budovy Klubu úžasný pohled, pomyslela si Margaret a s rukama v kapsách kabátu sahajícího jí do půli stehen se vydala za svými svěřenci. Bylo jí líto, že tomu panoramatu věnovali sotva víc než letmý pohled. Hlavy skloněné a v dlouhých pláštích smrdících naftalínem vypadali jako pohřební procesí. Bylo jí jich líto. Vypadali tak nešťastně, když se včera objevila ve dveřích. Tajně doufala, že jim trocha čerstvého vzduchu udělá dobře.
   Jones tiše kráčel po cestičce stáčející se po svahu kopce dolů k Hampshiru a naslouchal skřípání písku pod podrážkami bot. Hůlka v pravé ruce mu ztěžkla. Dnes to ale nebyla jen ozdoba, dnes ji potřeboval. Ráno pocítil všechna svoje léta víc než za celý svůj pobyt v Klubu. A navíc se ozvalo bolavé koleno, památka na dřívější úspěchy v kriketu. Dřív na ně byl hrdý. Teď je s každým ostrým bodnutím v koleni proklínal. Procházka, pomyslel si, kdo ji má zapotřebí?
   Hampshire vypadal to středeční ráno jako po vymření a nedobrovolné výletníky přivítal svou odvrácenou tváří. Mladí byli v práci a staří se radši hřáli doma u kamen. Čtyři muži jim svým způsobem záviděli. Jak rádi by se sesedli kolem krbu, koukali do ohně a vzpomínali. Bylo to zvláštní. Předtím nikdy nevzpomínali. Teď se brouzdali ulicemi, spadané listí jim šustilo pod nohama a sychravé počasí mrazilo až do morku kostí.
   „To je hřbitov?“ zeptal se Hawelock, když procházeli alejí topolů.
   Margaret se podívala z pana Hawelocka na bránu stojící před nimi. Byla černá, s těžkými železnými vraty a byla bezpochyby hřbitovní. No co, pomyslela si, je to vlastně tak špatné místo na procházku? Je tam klid, lavičky a staří lidé tam chodí rádi. Jakoby si snad potřebovali připomínat, co je zanedlouho čeká.
   „Ano, je to hřbitov,“ usmála se na Mr. Hawelocka. „Pokud budete mít zájem, vím o pár opravdu významných lidech, kteří jsou zde pohřbeni.“
   Neodpověděl. Jen nasadil „ten výraz“. Stejný jako když jim při snídani přinesla kukuřičné lupínky a mléko. Začala ten výraz nenávidět. Dávali jí tím mlčky najevo, že mezi ně nepatří. Zatraceně, má přece školy a kurz péče o staré lidi! Nechápala, co dělá špatně, nechápala a bylo jí to líto.
   Prošli branou a mlčky procházeli po bílých chodníčcích mezi nekonečnými lány hrobů. Margaret měla pravdu. Byl tu klid. Tíživý, melancholický a nepříjemný. Sama teď litovala, že sem bezděky zamířila. Netušila proč, nikdy neměla hřbitovy ráda.
   „Podívejte!“ zavolal Tomkins a jeho hlas zazněl do ticha jaksi nepřístojně. „Podívejte, jací jsou dnes chuligáni. Úplně ty hroby otloukli.“
   „To za mých časů…“ dovolil si Greewith drobné povzdechnutí.
   „Ani na nich nejde přečíst jména,“ poznamenal Jones a pokračoval dál. Očekávali od něj, že se bude procházet? Potom se tedy bude procházet, i kdyby trakaře padaly.
   „Je trochu zima,“ řekla Margaret a upřela na své svěřence prosebné oči. „Radši bychom se měli vrátit.“
    Cokoliv řekne bude špatně. Klub ztrácel svoje kouzlo a nic jiného nemělo význam.

* * *

   Kartotéka se podobala hrobce. Malá místnůstka zaplněná starými soupisy výdajů, šanonů plných bezvýznamných lejster a krabic přetékajících bezcennými papíry. Margaret se zalykala prachem, ale ve svém úsilí nehodlala polevit. Někde to tu přece musí být! Sfoukla na prst silnou vrstvu prachu ze starých kožených desek a s těžko potlačovanou nadějí je otevřela. Jestli to není tady, potom už nikde. Desky se s tichým, nesouhlasným zapraskáním podrobily tlaku mladých prstů a odhalily své tajemství. Čtyři listy zkrabatělého, zažloutlého papíru, se kterým prach a myši provedli nepěkné kousky. Inkoust už vybledl a písmo se dalo stěží přečíst. Muselo to tu ležet věky, pomyslela si Margaret a na špičku nosu si nasadila brýle pro čtení. Světlo baterky nehlučně rejdilo po papíru a hltalo písmenko za písmenkem.
   „Osobní údaje,“ zamumlala Margaret spokojeně. Hlavičku rozluštila, bylo to to, co hledala. Cítila se nepřístojně, když šahala starým pánům do soukromí, ale měla z nich tak divný pocit. „Mr. Tomkins.“
   Papír šustil a sice nerad, ale přeci jen odhaloval tajemství, která skrýval. Margaret ztěžka dosedla na zaprášenou krabici plnou starých účtenek a ve světle baterky bez hlesu mžourala a luštila data, informace a popisy. Bylo to neuvěřitelné. Přestala myslet na to, co pánové provádějí v hale. To už nebylo důležité. Kouzlo starých dokumentů jí pohltilo a nehodlalo pustit, dokud neodloží poslední z nich. Sklapla desky a zhluboka se nadechla. Zrnka prachu jí polechtala v nose, až kýchla.
   „Pan Tomkins,“ zopakovala si sama pro sebe a odložila kožené desky i s jejich obsahem na polici vedle sebe. „Narozen 11. 12. 1850.“
   Nevěřila tomu, co četla. Nevěřila jediné řádce, ale přesto to tam stálo. Černé na bílém, na papíru, který prožil minimálně několik desítek let. Nevěřila tomu, co četla, ale opakovala to stále dokola, jako by to jednoduchým opakováním mohla popřít.
   „Pan Tomkins, narozen 11. 12. 1850.“ Hlas zněl v zaprášené místnůstce přidušeně a mrtvě. „Pan Jones, narozen 10. 7. 1845. Pan Hawelock, narozen 21. 9. 1853. Pan Greewith, narozen 3. 1. 1849“
   Zmlkla. Ticho na ni padlo spolu s usazujícím se prachem. Klub ztrácel svoje tajemství a spolu s nimi i své kouzlo. Rychle. Příliš rychle.

* * *

   Seděli kolem krbu, Greewith nepřítomně hladil jednu ze starých dog a spolu se svými třemi přáteli zíral do ohně. Margaret zmizela na celé odpoledne. Báli se to říct, ale stejně věděli, kam šla. Teď čekali, v rukou hřáli šálky s kouřícím čajem. Nepili ho, jen si vychutnávali to teplo, které jim zahřívalo dlaně.
   „Pan Tomkins, narozen 11. 12. 1850.“ Chudák ženská, pomyslel si Hawelock a upřel na Margaret pohled plný smutku. Objevila se ve dveřích a v špinavém triku a s vlasy plnými prachu připomínala myš. „Pan Jones, narozen 10. 7. 1845. Pan Hawelock,“ hlas jí přeskočil a na chvíli zmlkla. „Vy jste to věděli.“
   Nebyla to otázka, bylo to konstatování.
   „Jistě drahoušku,“ promluvil Jones jako první. „Člověk by si jen těžko nevšiml, že je mu sedmdesát posledních osmdesát let, že?“
   Margaret vykulila oči jako ryba. Čtyři muži kolem krbu jí věnovali soucitný pohled. Bylo to tak zvláštní. Tak nemožné, běželo jí hlavou.
   „A… a…“ Hawelock se pousmál. Byla zvláštním způsobem roztomilá, když koktala. „A slečna Pawlowská? Ta přede mnou?“
   „Samozřejmě, že to věděla. Byla tu s námi dvacet let. Přijala pravidla.“
   Pravidla. To slovo jí zvonilo v hlavě jako triangl. Jaká pravidla? Nekonečné opakování starých rituálů? Čaj o páté, čtení den starých novin, jednu cigaretu denně a probouzení se na třetí zatřesení? Všechna ta léta držení nesmyslných tradic a dobře živené staromilnosti? Ne, to nemohla. Nemohli to po ni chtít. Bylo to jako být mrtvý zaživa. Alespoň tak jí to připadalo. Zvedla pohled a zahleděla se na čtyři tváře před sebou. Otáčely se k ní, zdobené mihotavými odlesky plamenů z krbu, plné, snad očekávání, pomyslela si, a jakéhosi podivného smutku. Nemohli to po ni chtít a oni to věděli.
   „Já, já nemůžu.“
   Přikývli. Všichni čtyři zároveň, jako by se snad domluvili předem. Odevzdanost, kterou jim vyčetla v očích, jí nahnala husí kůži.
   „Víte, bylo to tu jako ráj,“ pousmál se Greewith a pohladil noviny ležící na konferenčním stolku vedle jeho křesla. Dnes už si je nepřečte. „Všechno jednou skončí.“
   Čtyři úsměvy jí pohladily po tváři, slza jí ukápla na koberec, do kterého se s krátkým zaváháním vsákla.
   „Já…“ nevěřila tomu. Bylo to příliš absurdní.
   Nevěřila tomu, až do teď. Zůstala v pokoji sama. Zmizeli staříci, zmizely dokonce i dvě obstarožní dogy válející se před krbem. Klub ztratil svoje kouzlo a čtyři otlučené hroby na Hampshirském hřbitově konečně našly své právoplatné majitele.

* * *

   „Nemyslela jsem si, že to takhle skončí,“ zašeptala Staromilnost a naklonila se nad krbem.
   „Ne?“
   „Ne.“
   „Říkala jste, že to pro ně byl určitým způsobem ráj?“ zeptal se manažer a vyhlédl z okna v ústrety přicházejícímu večeru.
   Staromilost přikývla.
   „Všechno jednou končí.“
   Něco se změnilo. Staré časy se rozplynuly v nesmlouvavém kufříku Pokroku a spolu s nimi i malá částečka Staromilnosti. Ta, která se upnula ke starému domu na kopci nad Hampshirem.
   „Bude z toho pěkný bordel,“ zašeptal si Pokrok sám pro sebe a spokojeně přikývl. „Jen s tou věžičkou se bude muset něco udělat.“

KONEC