Zlatá šupina 4/4

Bylo kolem poledne, když stromů začalo přibývat a podrost zhoustl. Husté a ostnaté křoviny se proplétaly mezi kmeny a místy tvořily neprostupnou zeď. Příšeří zaplnily stíny a letmé pohyby, zachycené koutkem oka. Vzduch ztěžkl pachem tlejícího listí. Po čase jsme museli sesednout a vést koně za uzdu. Prastaré stromy byly pokryty mechovými baldachýny. Les dřímal v jakémsi podivném spánku beze snů. Byl hodně podobný Darch-Sinarskému hvozdu. A přesto byl jiný. Nebyl zlý. Jen velmi velmi starý. A spící. Nějak jsem si nepřál vědět, co by se stalo, kdyby se probudil. I neklidní hřebci ztichli. Občas se ozvalo zavrzání starého dřeva a tehdy jsem zatajil dech. Jako by se les protáhl a neklidně pohnul, zasténal ze sna…

Bernardo šel vpředu, zadumaný, mlčenlivý… Stezka se objevila nenápadně, takže jsem si jí všiml, až když jsme po ní nějakou chvíli šli. Vynořily se kameny. Staré, chladné a obrostlé mechem. Jako by zastavily i sám čas. Stály podél cesty, mlčenliví, věrní a věční strážci tajemství. Klenba zeleně se rozestoupila a šikmé paprsky slunce se roztančily v listoví. Uvědomil jsem si, že jsem ztratil přehled o čase. Byl večer. Bernardo zastavil. Sklonil hlavu, jako by naslouchal. Čekal jsem. Konečně se rytíř pohnul. Slunce mezi tím zbarvilo svou záři krví. Pomalu jsme se vydali dál. Před námi se otevíral široký prostor. Na louce se k tmavnoucímu nebi vzpínala mohutná skála. Odkudsi z vrcholku vytékal pramen, rudý v zapadajícím slunci, a s křišťálovým cinkotem spadal do mělkého jezera na úpatí. Šedý kámen byl na mnoha místech rozpukaný a v trhlinách se uchytily sukovitými prsty pokroucené stromky. Byl to malý horský masiv uprostřed lesa. Dychtivě jsem vyrazil. A pak jsem ji zahlédl. Zjevení. Sen. Nechápavě jsem zatřásl hlavou. Copak jsem zešílel? Jestli je tohle sen, tak se nechci probudit. Poslední sluneční paprsky pozlatily její dlouhé, měděně lesklé vlasy. Hnědozelené lovecké šaty spíš odhalovaly než skrývaly její tvary. Stála na osamělém ostrohu skal a dívala se na nás. Pak se pohnula. Hnědý plášť, splývající jí z ramen, se zavlnil ve větru. Mrštně seběhla dolů a vydala se k nám.
“Zavři pusu,” ozval se tiše Bernardo.
Zle jsem se po něm podíval. Takže to nebyl sen…
Pobaveně se zašklebil. A pak už byla u nás. Z blízka byla snad ještě krásnější. Možná měla na ženu příliš hranatou čelist, příliš ostré rysy, příliš planoucí oči… Pohodila hlavou a hravě odfoukla neposlušný pramen vlasů.
“No vám to tedy trvalo,” měla hluboký, melodický hlas, se zvláštním přízvukem.
Bernardo se usmál: “Jsem rád, že tě konečně vidím. Jsi pro mě překvapením. Nevěděl jsem, že Keywellyar měl dceru…”
Pokrčila rameny: “Už to víš. Jmenuju se Fewyllxeyana.” Podívala se na mě: “A tohle je ten…” zaváhala: “člověk?”
Rytíř se rozesmál: “Ano, to je. Říkej mu Fango. A mě Bernardo. Dobře?”
Vesele na rytíře zamrkala a pak se opět obrátila ke mě: “Takže ty by jsi chtěl vidět dračí poklad?”
Konečně se mi vrátil hlas: “Ten největší poklad na světě vidím právě před sebou.”
“Děkuju. Možná bys tedy neodmítl pozvání na něco k snědku a trochu šípkového vína?”
Němě jsem přikývl. Od ní bych se nechal pozvat i do Gerdobských kobek.
Vedla nás po okraji lesa. Pak zastavila. “Tady,” pokynula hrdým gestem majitelky. V zeleni lesa se skrývala malá chatka, přitisknutá zadní stěnou k mohutné skále. Odsedlali jsme koně, nechali je pást a pak jsme vešli dovnitř. Místnost byla prostě, ale účelně zařízena. Stůl, čtyři židle, lůžko, vystlané kožešinami… Oheň v krbu tiše praskal.
“Posaďte se,” kývla k židlím a pak zmizela za závěsem ve vedlejší místnosti.
“Kdo je to?” obrátil jsem se k Bernardovi.
“Představila se ti přece…”
“To ano, ale kdo je? Ty jsi věděl, že ji tady potkáme?”
Přikývl: “Už nějaký čas. Ale byla pro mě stejným překvapením, jako pro tebe.”
Vzpomněl jsem si: “Tam na té skále si mluvil s ní?”
Zvědavě se na mě podíval: “Věděls, že s někým mluvím?”
“Ne. To mě napadlo až teď.”
Usmál se: “Dozvěděl jsem se o ní od toho reweye. Musel jsem se ujistit…”
“Od reweye? Chceš mi říct, že ti prostě oznámil…”
Zavrtěl hlavou: “Spíš jsem to zachytil v jeho mysli.”
Tak takhle to bylo! Proto jsem necítil žádnou magii. Rytíř prostě vstoupil do reweyovi mysli a jen tak si ho ovládl… Zachvěl jsem se. Jeho moc byla opravdu velká. Může ovládat taky člověka?
Vtom vstoupila dívka. Nesla tři poháry, měch vína, chléb a pečený srnčí hřbet. Rychle nalila, popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla. Víno bylo sladké a chleba měl zvláštní, kořeněnou příchuť. Výborné jídlo, ale já nemohl spustit oči z Fewyllxeyany. Šípkové víno nám rozehřálo krev a rozhovor se rozproudil. Vyprávěla o lesích kolem, o zvěři a ptácích, vyptávala se na naši cestu. O sobě však neřekla skoro nic. Jen že nikdy neopustila tenhle les. Teď, když jsem ji viděl z blízka, uvědomil jsem si, že její oči nejsou zelené, ale šedé, se zeleným světlem kdesi v hloubce. Šedé jako… Jako kameny v lese. Jako… Ne, pro dnešek už bylo dost záhad. Byl jsem unavený a opilý. Fewyllxeyana vytáhla odněkud loutnu a začala zpívat. Její hlas příjemně hladil… Připravila nám lůžka z kožešin. Šli jsme spát.

Něco mě šimralo pod nosem. Nevrle jsem se ohnal… Smích. Otevřel jsem oči. Stála nade mnou, udýchaná a rozesmátá, a dlouhým stéblem trávy mě šimrala na tváři: “Vstávej, ospalče! Už je ráno.”
Líně jsem se protáhl. Zvědavě mě pozorovala. Pak si přitáhla židli a obkročmo se na ni usadila. Vstal jsem. Opřela si bradu o ruce a sledovala mě pohledem. Začal jsem si připadat hloupě: “Co se děje?”
“Jsi první člověk, kterého vidím.”
“A co rodiče?”
Zvážněla a zesmutněla.
“Promiň. Nechtěl jsem…” Přesto mě to překvapilo. Někdo ji přece musel vychovávat.
Bojovně zavrtěla hlavou: “To nic. Matka zemřela už dávno. Nepamatuju si ji.”
“A otec?”
Tiše zavrtěla hlavou. Oči se jí zaleskly. “Před měsícem se nevrátil z výpravy.”
“Víš určitě že…”
Přikývla: “Vím to.”
Mlčení se protahovalo. Pak se ale znovu rozesmála, jako by chtěla setřást tíži vzpomínek: “Ale teď by jsme se mohli jít vykoupat, když je ten starý mrzout Layxerayll pryč.”
“Layxerayll?”
“A jéje,” zakryla si rukou ústa. “Neřekneš to Bernardovi, že ne? Zakázal mi, abych mu před tebou říkala pravým jménem…”
Pravým jménem? Mlčky jsem přikývl. Co má tohle znamenat? Staré pochybnosti se vrátily.

Voda byla studená, ale příjemná. Few se mi smála, když jsem se nechtěl svléknout před ní. Nakonec jsem to vzdal. Ona už stejně byla nahá a pružným obloukem skočila do vody. Smála se. Dováděla. Měla dokonalé tělo. Nazlátlou, opálenou pokožku. Když jsme konečně, promodralí a udýchaní, vylezli na břeh a pleskli sebou do trávy, připadal jsem si šťastný, jako nikdy v životě.

Vrátili jsme se až když slunce stálo vysoko na obloze. Z komínu stoupal voňavý dým. Bernardo ulovil dvě křepelky. Oběd byl vynikající.
“Few…” Bernardo se pohodlně rozvaloval na židli a zpod přivřených víček dívku pozoroval.
Zvedla hlavu: “Hm?”
“Půjdeš s námi?”
Přikývla.
Nejistě jsem se na Bernarda zadíval.
Ve tváři měl napětí: “Musíme si pospíšit. Stíny stahují k jeskyni své služebníky.”
“Ale Few s námi přece nemůže jít!” představa Stínů mě znovu vyděsila.
Zamračila se na mě: “Zacházím s mečem líp než ty, tak mi neříkej, kam můžu jít.”
“Ale Few…”
“Nechte toho!” přerušil nás Bernardo: “Fango, můžeš jít na chvíli se mnou? Few, ty všechno připrav, zítra ráno vyrazíme.”
Neochotně jsem se zvedl a následoval Bernarda ven.

Prošli jsme kolem skalky i jezírka a vnořili se mezi stromy.
“Kam jdeme?” neměl jsem náladu toulat se po lese.
Bernardo mlčel. Nevrle jsem se vlekl za ním. Konečně rytíř zastavil. Stromy se rozestupovaly a vytvářely mýtinu. Nebe už potemnělo a začínaly zářit hvězdy. Vzduch byl chladný a nabitý energií. Ticho bylo plné očekávání…
“Fango.”
Otočil jsem se. Bernardovy šedé oči zářily.
“Tvůj meč.”
Chvilku jsem se na rytíře jen díval. Už jsem si na tu zbraň zvykl. Nerad jsem se s ní loučil. Neochotně jsem uchopil rukojeť. Zaváhal jsem. Nemusím mu ji přece dát… Něco nebylo v pořádku. Zatřásl jsem hlavou. Přece s ním nechci bojovat… Ale ano, ozvalo se cosi ve mě. Dokážeš to! Nemusíš mu ten meč vracet! Třásl jsem se napětím. Je už přece tvůj, zasloužil sis ho. Pocítil jsem chuť krve a smrti. Prsty se sevřely kolem hladké kůže. Proudící síla… Ne! Vzpoměl jsem si na Menhartovy šedé oči. Na Fewyllxeyaninu tvář, lemovanou měděnou záplavou vlasů. S těžkým povzdechem jsem podal zbraň Bernardovi.
Záhadně se pousmál: “Dobře. A teď tvou ruku.”
Nechápavě jsem se na něj podíval. Držel zbraň za rukojeť… Zdálo se, že ostří plane chladným ohněm. Pochopil jsem. Napřáhl jsem pravačku. Ten pohyb byl rychlý a nečekaný. Na dlani se mi objevila rudá stužka. Sevřel jsem ruku v pěst. Kapky mé krve jedna po druhé zkrápěly ostří zbraně. Bernardo tiše odříkával slova obřadu Zasvěcení. Podivný a děsivý rytmus. Mnohokrát jsem slyšel o tomto rituálu, ale nikdy jsem ho neviděl na vlastní oči. Až teď… Meč se rozežhl ještě víc, ledovým, černým světlem. Bernardo otočil zbraň rukojetí ke mě. Uchopil jsem ji zakrvácenou dlaní. V ten okamžik… Meč ožil. Srostl s mou rukou. Znal jsem ho, když spal. Ale teď procitl. Viděl jsem smrt. Tisíce smrtí. A vítězství. Tisíce proher i vítězství. A kolem kroužily Stíny. Už mě neděsily. Pevně jsem se rozkročil. Meč zpíval. Píseň smrti a krve. Nemýlil jsem se, tenkrát, když jsem ho poprvé uviděl. Byla to mocná zbraň. Prastará. Artaxai. Žíznivý. To bylo jeho jméno. Dávné, nedarské jméno. Cítil jsem, jak mnou prochází síla. Pozvedl jsem ostří k hvězdné obloze. A přidal jsem svou píseň k jeho. Byli jsme jedno. Pak vše utichlo. Opatrně jsem sklonil zbraň.
“Teď už znáš jeho sílu. Ovládáš ji. A dokážeš ji kdykoliv znovu vyvolat. Ale pamatuj, je to nebezpečná zbraň. Přivolává Stíny.  Dokáže je zranit, ale i tebe činí zasažitelným jejich mocí,” Bernardův hlas byl vážný.
Podíval jsem se mu do očí: “Proč já?”
“Ty jsi ten pravý. I jednorožec to věděl. Jsi z krve Staršího lidu, a proto cítíš moc Artaxaie. Ale jsi také člověk a proto jí ty sám dokážeš odolat. Jsi jedno z vláken, z nichž je předen osud světa, Fango, synu Redraga a Lesitie.”
“Takže jsme se nesetkali náhodou…”
Pousmál se: “Existuje vůbec náhoda, Fango?”
Sklonil jsem hlavu. Kdo ví… Teprve teď jsem si všiml, že na černé pochvě je vyrytý nápis. Před tím tam nebyl. Artaxai. Skoro neochotně jsem zasunul zbraň na její místo. Najednou jsem si připadal strašně slabý a unavený. Obloha na východě bledla. Svítalo.

Koně jsme nechali u chaty. Cestou, kterou jsme se vydali, by s námi jít nemohli. Vedla nás Few. Šli jsme klikatými chodníčky mezi skalami, proplétali se houštinami hlohů, protahovali skalními rozsedlinami. Dívka měla jistý a pružný krok. K boku si připjala lehký meč a dýku. Vypadala jako rozená bojovnice. Měl jsem co dělat, abych jí stačil. Zatočila tolikrát, že jsem docela ztratil přehled o směru. Slunce líně putovalo po obloze a vzduch se chvěl horkem. Vítal jsem stinná zákoutí a chlad, stoupající z hlubokých trhlin ve skalách. Spěchali jsme.

K večeru třetího dne jsme vyšli na velkou skalní plošinu. Toužil jsem po odpočinku. Ale mrazivý chlad, který se mi zakusoval do vnitřností, nepatřil k přicházející noci. Blížili jsme se.
“Buďte opatrní. K jeskyni by jsme měli dorazit až za úsvitu, ale Stíny tady budou mít hlídky,” zašeptal Bernardo.
Měl pravdu. Několikrát jsem zaslechl tiché funění, cinknutí kovu o kámen… Opatrně jsme se kradli dál. Bylo zataženo a světlo hvězd jen občas problesklo mezi mraky. Tma se pohybovala. Natahovala své spáry. Zahlédl jsem zelený záblesk očí. Lehce jsem se dotkl rytířova ramene. Přikývl a tasil meč. Opatrně jsem vytáhl svou zbraň. Hladové chvění… A najednou jsem je viděl. Byli všude kolem nás. Muži v černých pláštích. Mohutní vlci. A další bytosti, jejichž existenci se můj mozek vzpíral přijmout. A za nimi… Trhliny v temné obloze. Chladní a děsiví. Stíny.

Vykřikl jsem. Vrhli se na nás. Svět se změnil v šílený vír těl, zbraní a tesáků. Krýt se a seknout. A znovu. Do nekonečna. Neměli jsme šanci. Zatlačovali na nás pouhou vahou svých těl. Semkli jsme se zády k sobě. Ještěže na nás nemohli zaútočit všichni najednou. Artaxai zářil. Nepřátelé před ním uhýbali, jako by se báli samotné přítomnosti čepele. Cítil jsem její bdící moc. Bernardo mumlal magické formule. Někteří z útočníků vzpláli. Plameny osvětlovaly groteskní scénu. Fewyllxeyana se přidala k zaklínání. Její meč se hbitě míhal tmou. Pach škvařícího se masa mě nutil ke kašli.
“Musíme vytvořit kruh!” vykřikl Bernardo. Jeho těžká čepel trhala maso a drtila kosti.
Zmobilizovali jsme poslední síly. Bojové šílenství mě ovládlo. Olízl jsem si rty. Krev. Byla všude. Drali jsme se skrze těla nepřátel. Dva kroky dopředu. Jeden zpátky. Uklouzl jsem. Noha se mi zamotala do něčích vnitřností. Nabrat rovnováhu. Krýt se a seknout.
“Bernardo!” Few ukázala mečem.
Před námi se tyčila malá skalka. Musíme se dostat k ní… Necítil jsem rány. Ale matně jsem si uvědomoval, že krvácím. Bílý záblesk tesáků, kov zaskřípěl o kost… Zase o něco blíž k naději. Konečně! Přitiskli jsme se zády k chladnému kameni. Nepřátelé couvli. Báli se našich čepelí. Ale bylo jich příliš mnoho. Temná masa se vlnila. Meč mi ztěžkl v rukou.
“Tohle nemůžeme přežít,” hlas se mi bolestně dral z vysušeného hrdla.
“Nevzdávej se. Vidíš?” Few ukázala někam na východ. Šaty měla nasáklé krví. I vlastní.
Obloha světlala.
“Až vyjde slunce, bude se muset hodně z nich stáhnout.”
Prohlédl jsem si naše nepřátele: “Pořád jich zůstane moc.”
Bernardo se na mě vážně zadíval: “Odejdou. Když zaženeš je,” ukázal k vlnící se nicotě v pozadí.
“Ale jak?”
“Vytvoříme kruh,” odpověděla Fewyllxeyana: “Nikdo z živých nepřátel jím neprojde. Jen oni. Ale to bude tvůj boj. My budeme muset držet hranici.”
“Je to jediná šance. A Artaxai ti pomůže,” dodal Bernardo.

Obloha zešedla svítáním. Bernardo a Fewyllxeyana vyryli do země magické znaky. Zabodli meče a poklekli, ruce položené na rukojetích. Temné obrysy podivných tvorů se vytrácely. Zůstali Lynští vrazi, vlci a válečníci v černé zbroji. Pokročili k nám. A pak se zastavili, zaraženi neviditelnou bariérou. Vzduch čpěl krví a nenávistí. Přiblížily se Stíny. Cítil jsem jejich přítomnost. Chladnou a děsivou. Hrůza mi sevřela útroby. Roztřásl jsem se. Copak je můžu zastavit? Pokusil jsem se polknout. Marně. Jazyk mi přischl k patru. Pohlédl jsem na ně. Plameny. Moje umírající matka. Nehybné tělo otce. Ucítil jsem zlobu, omračující a šílenou. Pak… Prázdnota. Ochromila mě. Svět kolem se rozplynul. Jen šeď. Ticho. Nebytí. Mou ospalou myslí líně putoval nějaký pocit. Tíha v rukou. Pohlédl jsem dolů. A zalapal po dechu. Černý plamen. Artaxai pronikl nicotou. Prorval roušku. Pozvedl jsem meč. Ostří zpívalo píseň smrti. Brány se otevřely. Skutečnost, napjatá k prasknutí, zasténala bolestí. Svět se smrštil… A pak explodoval v šílenství krve. Ťal jsem. Něco ledového mi sklouzlo po ruce a spálilo kůži. Padl jsem na kolena, vyhnul se Stínu a znovu zaútočil. Nenávist, spalující žár mé čepele, rozetla vzduch. Ozvalo se kvílení. Strašlivý jekot trhal uši. Zapotácel jsem se. Země se mi zmítala pod nohama. Její chlad mě přijal do své náruče.

Probralo mě teplo. Opatrně jsem rozevřel opuchlá víčka. Nebe bylo modré, brázděné bílými chuchvalci mraků. Pomalu jsem se nadzvedl na loktech.
“Lež,” něžná ruka mě zatlačila zpátky.
“Few…”
Umlčela mě polibkem.
“Co se stalo?” snažil jsem se popadnout dech. Pravá ruka mě šíleně pálila a celé tělo jsem měl jako zpřerážené.
“Zahnal jsi je. Cesta k pokladu je volná,” Bernardo, bledý ale usmívající se, si právě obvazoval ruku.
“Ty vypadáš.”
Pobaveně si mě změřil: “Podívej se nejdřív na sebe.”
Udělal jsem to. A zhrozil se. Obvazy na mnoha místech prosakovala krev a šaty jsem měl na cáry. Fewyllxeyana dopadla z nás tří nejlíp, ale i ona měla několik zranění a ve tváři unavený výraz. Opatrně jsem si lehl. Slunce příjemně hřálo a mě se zavíraly oči.

Trvalo nám dva dny, než jsme se vůbec byli schopni vydat na cestu. I tak jsme se potáceli jako staří mrzáci a k jeskyni jsme se dostali až za půl dne. Obrovský, černý otvor mě přitahoval. Stoupal z něj chlad.
Fewyllxeyana se zastavila: “ Tamhle pod tím kamenem by měly být pochodně.”
“Tak pojď…” poplácal mě Bernardo po rameni. Zasténal jsem. Rytíř vylovil tři pochodně, zapálil je a jednu mi podal. Další si vzala Fewyllxeyana. Vkročili jsme do temnoty…

Jeskyně byla obrovská. Dým z pochodní stoupal líně vzhůru, až někam, kde jsem v temnotě mohl tušit strop. Vzduch byl suchý a chladný a pochodně v něm planuly jasně. Stěny byly hladké, jen místy pokryté záhadnými znaky, jako by je kdysi opracovala ruka podivínského řemeslníka. Bernardo šel první. Podlaha se pomalu svažovala. Napjatě jsem postupoval vpřed… Srdce mi bušilo. V dálce jsem zahlédl záblesky světla. Zadržel jsem dech… Ne, to nebylo světlo! To jen zář našich pochodní tančila po hromadách šperků z čistého zlata, odrážela se v ploškách drahokamů a vracela se zpět v mnohobarevných záblescích… Stál jsem a díval se. Zavřené i otevřené truhlice… Meče, kopí, štíty, opřené jeden vedle druhého o zeď, nebo jen tak pohozené na hromadách… Náhrdelníky, náušnice, brože… Mohl bych tak stát věčně a jen se dívat…
Bernardo se rozesmál: “No tak, to jsi jel až sem jen aby ses díval?”
Měl pravdu, jako vždy. Opřel jsem pochodeň o truhlici zlaťáků a vydal se k pokladu. U nohou mi leželo bohatství světa…

Z jeskyně jsme vyšli až k večeru. Obloha už byla posetá sprškou hvězd. Zatím jsem si vzal několik nádherných šperků a sadu dokonale vyvážených vrhacích nožů. Bernardo dlouho něco hledal. Nakonec radostně zamručel. Když se objevil, měl na krku na tenkém stříbrném řetízku zavěšený podivný modrý kámen, vydávající zvláštní, měňavé světlo. Několik dalších šperků si schoval do plátěného váčku. Few si přinesla prsten z rudého zlata a štíhlou dýku, jejíž čepel pokrávaly podivné znaky. Uhasili jsme pochodně. Bylo na čase se vrátit.

Cesta do chaty nám zabrala týden. Ve dnech po návratu jsme si vychutnávali zasloužený odpočinek. Oheň v krbu tiše praskal. Natáhl jsem k němu nohy. Zranění mě ještě pořád bolela a tak jsem se musel pohybovat opatrně.
“Kde je Few?” zeptal jsem se Bernarda. Neviděl jsem dívku od oběda a už mi začala scházet.
“Řekla, že ti chce dát dar, než zítra odejde.”
“Odejde? Myslel jsem..,” roztřásly se mi ruce.
“Nechce tady už zůstat. To místo jí příliš připomíná smrt jejího otce.”
“Ale ten poklad…”
“Jak jsem řekl, můžeš si odnést, co chceš. Ona si už vzala, co jí právem náleží. I já mám to, pro co jsem přijel. A jestli se někdy budeš chtít vrátit… Jen my tři víme, kde je poklad ukryt.”
Jistě. Ale přesto se ve mě probudil smutek. Few chce odejít. A já už ji nikdy neuvidím… Bolelo to. Vyšel jsem ven. Bernardo mě nenásledoval. Pomalu jsem se loudal k jezírku. Paprsky slunce se hravě rozběhly po vlnách. Voda se modře leskla. Země usínala. A já chtěl spát a už se neprobudit. Posadil jsem se na chladný kámen na břehu…
“Fango…” přišla neslyšně až ke mě. Vypadala unaveně ale šťastně. Slunce ji odělo zlatavým závojem. Posadila se vedle mě. Cítil jsem teplo jejího těla.
“Chceš odejít…” nechtěl jsem jí nic vyčítat, byla přece svobodná…
Pohladila mě po vlasech: “Je mi líto Fango. Musím.”
“Chtěl bych jít s tebou.”
Zavrtěla hlavou: “Ne. Oba máme své poslání. Ještě nenadešel čas, aby se naše cesty spojily.”
“Uvidím tě ještě někdy?”
Smutně se pousmála: “Ano. Ale třeba mě ani nepoznáš…”
“Tvoje oči poznám vždycky.”
Najednou se rozesmála: “Něco pro tebe mám. Něco mého, na památku.” Uchopila moji ruku a vtiskla mi do dlaně malý balíček. “Rozbal ho, až odjedu, dobře? Prosím.”
Přikývl jsem.
Seděli jsme tam dlouho a mlčky.
Vstala: “Už musím jít.” Oči se jí vlhce leskly.
Zvedl jsem se a chytil ji za ramena. Chvěla se. Její rty byly vlhké a rudé… Čas se zastavil. Opětovala můj polibek. Okamžik. Věčnost. Pak mě lehce odstrčila. “A nezlob Layxeraylla… Má tě docela rád.” Rozesmála se. Pak se otočila a rozběhla se. Poslední záblesky jejích vlasů pohltila zeleň lesa. Znovu jsem se posadil. Odešla… Rozbalil jsem její dárek.

“Víš, jakou cenu má dar, který ti dala?” Bernardův hlas byl vážný.
Tázavě jsem se na něj podíval.
“Proměna má podobnou moc jako Artaxai, rituální předměty nebo roh jednorožce. Porušuje předivo reality. Přitahuje Stíny. A oni přichází. Můžeme pak zasáhnout je, ale i oni nás.”
Zachvěl jsem se: “Je v nebezpečí?”
Tentokrát se rytíř neusmál. “V nebezpečí ? Oni se nás stále snaží zničit. Dokážeme otevírat brány. Ale i uzavírat. Nemohou sem vstoupit, dokud žijí poslední z nás. Ale upozornila je tak na sebe. I ji teď čeká osamělá pouť. Jako každého z nás.”
Hrdlo se mi stáhlo: “Uvidím ji ještě?”
“To nevím. Ale tvůj osud je nějak svázán s jejím. Ty jsi nejistý prvek v tomhle boji. Na čí straně budeš stát?”
“Nikdy bych nebojoval proti vám!”
Smutně zavrtěl hlavou: “Doufám že ne.”
“Jsi můj přítel.”
Pevně mi sevřel rameno: “Pamatuj si to Fango. Pamatuj.”

S Bernardem jsme se rozešli v jedné malé vesnici před Surnu. On měl namířeno dolů na jih, do Danobie a já se chtěl na čas zastavit ve městě. Podali jsme si ruce. Usmíval se. Černé vlasy a šedé oči. Zase ten jeho zvláštní pohled. Ale já už tušil, co se za ním skrývá.
 “Sbohem, Fango ze Staršího lidu,” řekl tiše nedarsky.
“Sbohem, Layxeraylle, Synu Dračí krve,” odpověděl jsem.
Svaly ve tváři se napjaly…
“Neboj se. Nezapomenu.”
“Ještě se uvidíme.” Nebyla to otázka. Vtom se rozesmál. Pak otočil vraníka a pobídl ho do cvalu. Vítr pohltil jeho smích…

Peněz teď mám dost. A kdyby mi někdy chyběly, vím, kde je ukryt dračí poklad. Život vypadá nadějně. Jen když tasím Artaxai, ucítím znovu ten chlad. Oni se pak stahují blíž. A tak raději nebojuju. Toulám se zemí a věřím, že ji zas spatřím. Snad i ona mě už hledá… Jedním jsem si jist. I kdybych měl zemřít hlady, neprodám nikdy dar, který mi dala Fewyllxeyana toho jasného rána na břehu jezera. Nosím ho stále u sebe s nadějí, že ji jednou opět potkám. Vždy, když si vzpomenu na její šedozelené oči a zářící vlasy, na její horké, rudé rty, ruka mi sklouzne pod košili, na hruď, kde mám na zlatém řetízku zavěšenou vzpomínku na ni. Její dar. Zlatou dračí šupinu.

KONEC