Jak napsat bestseller #12 – …a zbohatnout

Vítejte, drazí kandidáti na grafomany! V dnešním díle dostanou ti z vás, kteří ještě nebyli znechuceni od kráčení po klikatých stezkách literatury, poslední ránu. Probereme si rozlehlé téma plánování kariéry. Každý z vás po vyvrhnutí první povídky určitě přemýšlel, jakou má hodnotu a kdy asi bude mít na vilu s bazénem, limuzínu a společnost rozpustilých žen.

Byl to génius a byl připraven sloužit lidstvu. Na oplátku očekával  pouze náhradu svých výdajů. – R.Rankin

Na trhu máme několik specializovaných časopisů, ve kterých je možné debutovat. Toto téma jsem již dříve několikrát probíral. Napsal jsem, jak se prodrat skrz redaktory a jiné nepříjemnosti. Řekněme, že jsme publikovali náš první text. Nabízí se pochopitelná otázka: co dále? Řekněme si to hned. Každý profesionální spisovatel plodí díla a dílka v tempu několik až několik desítek ročně. Díla dělíme do dvou skupin: obyčejná a velká. Obyčejné povídky tvoří 99% produkce tuzemských spisovatelů. Jsou to texty natolik dobré, že je možné je bez studu umístit v časopise a bezbolestně přečíst. Každý z vás takové napíše, publikuje a s klidem na ně zapomene. Stejně jako na ně časem zapomenou i čtenáři. Povídky, to je skvělý melouch. My je naškrábeme, časopisy otisknou, čtenáři přečtou a jsou spokojení. Taky za ně něco kápne. Pár stovek, pár tisíc korun – občas i více. Jestliže však chceme vážněji uvažovat o vylepšení rozpočtu honoráři, musíme vydat knihu.

Můj recept na komerční úspěch byl jednoduchý jako konstrukce cepu. Za prvé, bylo třeba si udělat značku – dokázat, aby mé jméno bylo rozpoznatelné. Skupiny čtenářů se překrývají pouze částečně. Jiný čtenář sahá po „Nové Fantastice“ (u nás po „Ikarii“ – pozn. I.P.), jiný po „Science Fiction“ a konečně ti, kteří sahají po „Fantasy“ (u nás po „Pevnosti“ – I.P.), většinou nečtou dva prvně jmenované tituly. Umisťoval jsem povídky, kde se jenom dalo. Tam, kde platili, i tam, kde platili špatně. Dával jsem texty gratis do fanzinů a informátorů na conech. Nacpal jsem své škrábanice dokonce i do časopisů pro hráče her na hrdiny. Nevím, kolik textů jsem během osmi let své kariéry publikoval. Bylo by třeba to spočítat, ale soudím, že to nebylo méně než šest až osm ročně. Padesát, šedesát textů posloužilo jako beran. Lidé si nejprve zapamatovali mého hrdinu a potom i moje jméno. Slyšel o mě kdejaký Pepa Novák, i když mě třeba cíleně nevyhledával.

Jestliže tedy chce kdokoliv jít mojí cestou, nemá jiné východisko. Musí časopisy zavalit texty, zasypat čtenáře svou tvorbou a neustále mu nabízet své jméno. Kdybychom snad chtěli okamžitě debutovat knihou, čeká nás velká prohra (ne nutně – viz třeba Mariňáci  – I.P.). Dokonce i kdybychom napsali arcidílo, ani kulhavý pes po něm neštěkne…Všechno,co umístíme v tisku nebo na internetu, je naše reklama. A co více, je buď úplně zadarmo, nebo nám za to dokonce zaplatí.

Naše díla by měla mít něco, co je bude odlišovat od masy. Já jsem si třeba vybral humornou odnož fantastiky. I přes úspěchy knih od Bulyčova nebo Pratchetta se nikdo v Polsku tímto směrem pořádně nevydal. Považoval jsem ho skoro za panenskou zemi. A dnes tam sklízím úrodu. Andrzej Sapkowski se ujal „prašivého žánru fantasy“ a, jak všichni víme, dosáhnul ohromného úspěchu. Dosáhnul ho proto, že psal věci, které byly pro polského čtenáře určitým způsobem nové. Jaroslaw Grzedowicz se dal pro změnu směrem těžkého, ponurého hororu. Tento směr se u nás také netěšil většími úspěchy. Byl první. Taky teď nenaříká. Jestliže se tedy chceme trvale zapsat do map literatury, musíme plivnout na konvence a nabídnout něco nového. Vytvořit novou větev, anebo na kmen domácí literatury naroubovat nový výhonek, který už existuje v západní nebo východní literatuře. Jestliže vymyslíme něco pravdu zajímavého, máme v budoucnosti šanci stát se klasiky svého subžánru. Já jsem se třeba stal klasikem „buran – fiction“. Bylo by samozřejmě chybou soustředit se jen na svůj záhonek. Třeba i jen kvůli duševní hygieně je nutné čas od času napsat něco úplně jiného. Musí to však být natolik dobré, aby to bez bolesti přečetli i čtenáři zvyklí na Vandrovce.

Jednou za několik až několik desítek čísel časopisu se objeví velká povídka. Dílo, které do paměti čtenáře vypálí výraznou stopu, něco, o čem se bude diskutovat ještě několik let, něco, kvůli čemu redaktoři řeknou „tehdy, před deseti lety, ještě byli velcí spisovatelé. Pamatujete si, jak jsme publikovali třeba takového…“. Velké povídky tvoří legendu časopisu a samy se stávají legendami. Dokonce i když jste je nečetli, slyšeli jste o nich od jiných.
Příklady? Noteka 2015 od Konrada T. Lewandowského, V kráteru po bombě Andrzeje Sapkowského, Tkáč iluzí Evy Bialolecké, Autobahn nach Poznaň od Andrzeje Ziemianského…Vtip je v tom, že se v naší tvorbě musí čas od času objevit text opravdu vysokých kvalit. Ty méně důležité, dobré nebo slabší, si nikdo nezapamatuje. Ty velké nám udělají jméno. Je to první klíč k úspěchu. Samozřejmě, nejlepší by bylo něčím takovým debutovat. Jestliže se nám podaří takovou povídku napsat, musíme si dobře rozmyslet, komu ji prodat. Nemůže to být časopis s malým nákladem. Takové dílo je třeba dát tam, kde se ho přečte co možná nejvíce lidí. Dvakrát v životě jsem napsal dílo, které mohu do této kategorie zařadit: 2586 krokůLetadlo do daleké země. První jsem umístil opravdu fatálně špatně – objevil se v jednom z posledních čísle Fenixe, prošel takřka nepozorovaně… Takový text je jako diamant, nalézaný mezi hromadami hlušiny. Napsal jsem okolo osmdesáti povídek. Dvě považuji za opravdu podařené. V mém případě je tedy poměr 1 : 40. Podaří se vám tento poměr vylepšit? V každém případě je třeba to zkusit.

Mezitím od našeho debutu uplynuly, řekněme, tři roky. Pustili jsme do světa dvacet povídek, pojezdili po conech a přišel čas vydat první knihu. V době komunismu lidé vydělávali hodně, a přitom v podstatě neměli za co peníze utratit. Dobré užitkové věci, jako třeba pračky nebo automobily, byly dostupné jen pro někoho, počítačové hry se teprve objevily, v televizi byl jeden až dva programy, magnetofon byl luxus… Chybělo dnešní rozptýlení, literatura neměla konkurenci. Za přebytky peněz se tedy kupovaly knihy. Byly to doby, kdy jsem v antikvariátu kupoval sbírku povídek od Zajdela nebo Bulyčova jen proto, že mezi nimi byla jedna nebo dvě, které jsem neznal. Časy se změnily. Pokud bychom dnes vydali sbírku již publikovaných povídek, tak bude ležet na polici v knihkupectví tak dlouho, až se pokryje prachem a pavučinami, a to i tehdy, kdybychom byli oblíbenými spisovateli tisíců čtenářů. Prostě už ty texty znají, a než dnes někdo vydá za knihu korunu, několikrát ji obrátí v ruce. Když jsme plánovali vydat první sbírku povídek o Jakubovi, měli jsem stejný problém. Přišly do ní povídky, které již byly čtenářům známé, ale pro ochucení bylo třeba dodat alespoň třetinu úplně čerstvých. Povídka Hotel u Loupežníka, která by se na to ideálně hodila, ležela v redakci „Science Fiction“ a čekala na uveřejnění. V poslední chvíli jsem ji vytrhnul redaktorům ze chřtánu se slibem dvou jiných povídek jako náhrady, a přidal ji k vznikající sbírce… Jestliže tedy chceme vydat první knihu, musíme se postarat, aby alespoň polovinu jejího obsahu stanovily díla dosud čtenáři neznámá.               

Když v současnosti dávám dohromady první sbírku povídek bez Vandrovce, mám situaci trochu ulehčenou. Některé z těchto textů se ukázaly před sedmi, osmi lety. Dnešní čtenáři tehdy měli pět, deset let. Část jich vyšla ve „Fenixu“ v době, kdy už časopis spěl k úpadku a prodaný náklad činil… to je obchodní tajemství, ale v každém případě to bylo málo. Část jich vyšla v různých efemérních tiskovinách, fanzinech, conových informátorech. Zbytek na stranách čtyřech různých časopisů, vydávaných v různých dobách. Teoreticky by nikdo neměl znát více než polovinu. Přesto musím počítat s existencí fanatiků, hledajících a sbírajících produkty mého ducha – takže zásada zůstává stejná: alespoň třetina obsahu musí být zatím nepublikovaná!

Vydáváme naši první knihu. Hurá! Zmákli jsme reklamu a křest, kniha je opatřena našim dobře zapamatovatelným názvem. A co dál? Možná to vámi otřese – ale pořád to ještě moc neznamená. 
Fandom, což je, obecně vzato, souhrn lidí účastnící se conů a čtoucích specializované časopisy, byl několikrát analyzován marketingovými specialisty. Ti odhadli rozsah trhu s fantastikou v Polsku na zhruba 150 – 200 tisíc lidí, a těch angažovaných ve fanouškovském ruchu je z toho asi dvě procenta. Naše reklama je dobrý začátek. Ti aktivní si koupí knihu a potom o ní řeknou svým méně aktivním známým – ale je za každou cenu třeba nalákat i zbylých 196 tisíc milovníků fantastiky. Nejúčinněji by to šlo pomocí televizní reklamy – ale problém je v tom, že na to málokdo má. Ještě než jsem nalezl vydavatele, věděl jsem, že  zatraceně důležitá bude i obálka připravované sbírky. Vydavatelství Binaria, které chtělo Vandrovce vydat, mělo zkušenosti spíše s vydáváním encyklopedií, a dostalo řekněme nanejvýš průměrný nápad – černý podklad, na něm červená písmena. Sáhnul by někdo po takové knize? Umístil by ji knihkupec na té správné poličce? Těžko říci.

Ve své sbírce divných papírků jsem měl nádhernou grafiku, udělanou Anrzejem Laskim k povídce Vivat vánoce: vnitřek chléva, opilý Jakub, opilý svatý Mikuláš hulí žváro, okolo se válejí prázdné láhve, kráva líže exorcistovi zátylek… Uvažoval jsem, že kdyby se to kolorovalo… Kniha se brání obálkou. Ujetá grafika, pokřivené litery, zajímavý řez písmen mohou zlákat potencionálního klienta k tomu, aby ji vzal do ruky. Jestliže taková možnost existuje, je třeba ji dotáhnou do konce.

Jestliže budeme v budoucnosti kompilovat sbírku svých povídek, budeme muset udělat pořádnou selekci. Rozdělit své dílo do několika skupin, podle jakosti. Čtvrtou část – tu nejslabší – budeme muset odvrhnout. Nemá cenu riskovat, že nám troška zhnilotiny pokazí bečku destilátu. Použijeme jenom povídky dobré a dokonalé, a ovšem také ty velké. Čím více velkých povídek v knížce umístíme, tím samozřejmě lépe.       

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Tu větčku v úvodu máme patrně chápat tak že další díly nebudou, že?Bůů… smrk, bůů…

  2. Možná budou. Mám ještě něco staršího, co jsem neudělal, protože se to moc týkalo polských reálií. Třeba z toho něco poskládám.

  3. Tak jo, ještě něco jsem našel. Jeden dva díly ještě budou. Někdy…

  4. Takovy hloupy napad,
    … co ja vim, jsem jenom navstevnik webu ;-)ale mozna by nebylo od veci zkusit pozadat nejakeho ceskeho autora, jestli by nenapsal v podobnem duchu clanek o ceskych pomerech v teto oblasti… no na druhou stranu bych ale pochopil, kdyby se nikdo nenasel, protoze by nerad popudil 😉

  5. …konečně se dostáváme k podstatnému! K prachům :))

  6. Podstatného jak pro koho – na to moc z nás ještě nemá 😉

  7. zaujalo mě povídání o výjmenčných povídkách a to mě přivedlo k myšlence, jaké povídky by se dali ozančit mezi výjmečné u našich autorů.Přemýšlel jsem a přemýšlel, ale vybavil jsem si jenom jeden krátký text: Je dobré býti mrtvýA co vy, nenapadnou Vás nějaké další?

  8. Co třeba “Házím ti laso, kamaráde” od Pecinovského, “Bílá hůl ráže 7,65” od Neffa nebo “Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta” od Kulhánka (vyšla před neuvěřitelnámi 10 lety)? Dalo by se jich najít víc… Třeba právě Pecinovský měl hodně dobré věci. Tak co, kdo dodá další tipy?

Zveřejnit odpověď