Andrzej Pilipiuk je u nás sice známý hlavně svými knihami o Jakubu Vandrovcovi, ale občas napíše i něco jiného. I když, tato esej vlastně svým tématem nemá k příběhům věčně opilého exorcisty – amatéra daleko. Rovněž fanové jsou známí svým tradičně kladným přístupem k alkoholu, takže jim trocha poučení neuškodí. Ovšem v případě některých jedinců už je na to stejně pozdě… – I.P.
Jednou z citelnějších represí, které postihly polskou šlechtu po potlačení lednového povstání, bylo zavedení státního monopolu na produkci lihu. Od 16. století, kdy umění destilace – výroby vysoce koncentrovaného alkoholu – v našich zemích trvale zakořenilo, se produkcí vodky a lihu mohl zabývat skoro každý. Stačilo mít zákvas, odpovídající vybavení a trochu vědomostí. Zvláštním řízením osudu se však výroba a distribuce alkoholu stala prakticky monopolem tří skupin lidí – šlechty, měšťanů a krčmářů, kteří se většinou rekrutovali z řad jisté obecně nepříliš oblíbené národnostní menšiny.
Na počátku 19. století se na šlechtických panstvích objevují soukromé měny – peněžní poukázky. Za svou práci pro vrchnost dostal sedlák peníze emitované svým pánem, za které mohl nakupovat jedině v krčmě, která většinou byla také v jeho vlastnictví. „Sedlácké peníze se skrz sedlácké hrdlo vracejí do panské kapsy“ – lamentovali tehdejší moralisté. Ještě ve čtyřicátých letech 19. století se objevilo skromné dílko, něco jako „Praktické kořalečnictví“, podrobně popisující, jak si zařídit domácí pálenici.
Zavedení státního monopolu na jednu stranu mocně podkopalo ekonomickou existenci šlechty a na druhou takřka zruinovalo krčmáře. Ruský stát si svůj monopol pečlivě chránil, organizujíce čas od času trestné expedice do obzvláště vzpurných regionů. Jelikož lihoviny nesloužily našim předkům jen k pití, ukázala se nutnost prodávat líh, sloužící k dezinfekci, produkci kosmetiky a jiným průmyslovým účelům. Objevila se poptávka po levném znehodnoceném lihu, neurčeném ke konzumaci. Tento problém byl vyřešen speciálním zákonem o „parfemovaných lihovinách ke konsumaci neurčeným“.
Líh zkažený metanolem nebo éterem se na počátku, narozdíl od dnes nám dokonale známého denaturáku, od čistého lihu nelišil ani vůní, ani barvou. V období před první světovou válkou se proto vyskytovaly případy těžkých, někdy smrtelných, otrav znehodnoceným lihem, pokoutně koupeným jako konzumní, nebo na jeho základě vyrobených vodek. Obětmi důmyslných výrobců byli většinou lidé pocházející z nejnižších společenských vrstev, často ze zločinecké galerky a občas také ruští vojáci. V trávení těch posledních zkaženým lihem lze vystopovat jisté známky patriotismu.
Situace se dosti dramaticky změnila v okamžiku, kdy vypukla první světová válka. Vojenský konflikt mezi carským Ruskem, Rakouským císařstvím a Prušáky odříznul Varšavu od základních zdrojů energie: uhlí (dováženému ze Slezska a Porýní) a nafty, těžené v podkarpatí. Ruské úřady, vidící těžkou situaci obyvatel Polského království, přijaly odpovídající protiopatření. Do Varšavy začaly přijíždět dodávky ukrajinského uhlí z doněcké pánve a nafty z Baku. Válka a s ní související problémy však způsobily, že tyto dodávky byly často nepravidelné a vždy nedostačující. V Praze (Část Varšavy – pozn. I.P.) začaly řádit gangy kradoucí dřevěné ploty na topení. Elektrárny, dodávající proud na osvětlení ulic a domů, pracovaly kvůli nedostatku uhlí mnohem slaběji. Současně se blížila těžká zima 1914 – 1915. Kvůli stále se horšící situaci bylo přijato rozhodnutí zásobovat lidi tekutým palivem – znehodnoceným lihem, hodícím se i na osvětlení – místo petroleje, i na topení – místo nafty. Cena dvěstělitrového sudu byla okolo jednoho rublu, což byla denní mzda kvalifikovaného dělníka. Samozřejmě, některá individua jakoby nechtěla rozumět tomu, že tento alkohol je předurčen výhradně k využití při topení a osvětlení… Varšavský kurýr hlásí první otravy v říjnu, krátce po uvedení znehodnoceného lihu na trh. V listopadu jsou popisy otrav už v co druhém, co třetím vydání novin. I přes varování před kupováním alkoholu z podezřelých zdrojů počet otrav roste. Stále jsou častými obětmi vojáci, mající posádku na území Varšavy. Několik travičů se také podařilo chytit.
Na začátku prosince zavádí Varšavský kurýr do všeobecného používání nové slovo k označení znehodnoceného lihu – denaturák. Celou první polovinu tohoto měsíce byly oba názvy používány současně: „podlehnul smrtelné otravě denaturákem (znehodnoceným lihem)“. Jak vidět, nový název se ještě obecně neujal. Vrchol vlny otrav reportéři hlásili mezi svátky a novým rokem, přičemž se hned po vánocích v rubrice „městské zprávy“ objevila podrubrika „Denaturákem!“. Počet případů popsaných v každém čísle dosáhnul pěti až šesti. Varšavský kurýr popisuje důmyslné destilační aparatury, které policie zkonfiskovala, vyrobené ze… samovarů. Samozřejmě, tímto způsobem destilovaný výrobek byl stále jedovatý. Spolu se stále intenzivnějšími kontrolami začali traviči používat stále důmyslnější distribuční metody. Vodku bylo možné koupit po sklenkách v domovních vratech a různých zákoutích.
V lednu a únoru se zavádí označování znehodnoceného lihu pomocí fuchsinu. Výrobek získal milou růžovou barvu, ale i tak byl stále dosti masově konzumován. Na jaře roku 1915 spotřeba denaturáku o něco klesla, no a pak přišli Němci a udělali ordnung. Další vlna masových otrav přišla za druhé světové války. Palivové potíže sužující Třetí říši donutily okupanty používat alternativní automobilová paliva – plyn a metylakohol. Jak je možné si snadno domyslet, ne všechno palivo přišlo do nádrží… V dobách komunismu se v souvislosti s výrazným zvýšením cen vodky stává denaturák vážným konkurentem různých „samohonek“. Dnes však jeho spotřeba klesá, hlavně kvůli nekalé konkurenci pašovaného lihu z Ukrajiny a Ruska a laciných, snadno dostupných ovocných vín…
Ano, ano, milé děti, nepijte denaturák ani pochoutky z něj vyrobené, třeba Alpu nebo Lesanu. Dejte si raději pivo. I z takových strašlivých výrobků, jako je Rebel (kdo byl někdy v Chotěboři, tak zná) nebo Mikuláš Dačický (z Kutné Hory) dostanete nanejvýš dlouhotrvající úporný průjem. Dejme slovo knize ‚ Soudní lékařství a zdravotnicko – právní otázky.
Metylalkohol
Smrtící dávka metylakoholu je 30 – 100 ml. Citlivější jsou ženy, děti a podvyživené osoby… při akutní otravě jsou příznaky pocit slabosti, závratě, třes a bolesti hlavy. Následují nevolnost, zvracení, průjmy a kolikovité bolesti břicha… v důsledku selektivního poškození zraku jsou často prvními nápadnými příznaky poruchy vidění, případně oslepnutí. Smrt nastupuje za dva až tři dny centrálním ochrnutím dýchacích orgánů a krevního oběhu.
A proto: Pijme, bratři, už se stmívá!
V rámci možností přeložil, úvodem a závěrem opatřil Ivo Poledník.
:-)Pijmě, bratři, už se stmívá!:-))