První řada televizní řady MKR je skutečně slabý anime seriál, i když má své světlé chvilky, které mu ani já nemohu upřít. Všechny skalní fanoušky “magických děvčat” (kterých tu počítám moc není), pro jejich vlastní bezpečí a trvání duševní vyrovnanosti žádám, by nepokračovali ve čtení. Všechno, co bude následovat jsou pouze moje soukromé názory, nikomu je nevnucuji a nechci seriál urážet – jsem jen přehnaně kritický člověk, prosím o prominutí.
Úvod do děje
Tři dívky z rozdílných (elitních japonských!) škol, toho času se svými třídami na Tokijské věži, zaslechnou ve stejný okamžik prosebný hlas a v následující moment jsou v záblesku oslepujícího světla přeneseny do neznámého místa zvaného Cephiro. Světa, kde “vůle určuje vše”. Po počátečním zmatení se setkají s mladě vyhlížejícím (ale ve skutečnosti 745 let starým) mágem Clefem. Ten jim vysvětlí, že byly povolány princeznou Esmeraude, aby se staly Magickými rytíři Rayearth. Děvčata se s tím musí chtě nechtě smířit, poněvadž dokud nezachrání Cephiro od totálního kolapsu, nemohou se vrátit zpět do svého světa. Klíčem k záchraně Cephira má být osvobození uvězněné Esmeraude (unesené nejvyšším knězem Zagatem) a vyplnění jejího největšího přání, které se ale nakonec projeví býti dosti záludným. Takže klasický úkol jako vystřižený ze hry: zlikvidujte hlavního záporáka, zachraňte princeznu/svět. Aby to nebyla až zas tak úplně triviální story o třech “superholčičkách”, jediná cesta vede přes získání legendárních Mashinů. Neprozradím snad příliš, řeknu-li, že skončíme u docela ucházejících (podprůměrných) soubojů mechů.
Postavy
Hikaru, Umi, Fuu jsou dost mizerné hlavní “hrdinky”. Dozvídáme se minimum o jejich minulosti; tedy až na pár dětinských detailů nutných pro dění v jednotlivých dílech. A vůbec celé jejich chování je nerealistické. Speciálně mě fascinují tenoučké brýle, které nosí Fuu a které jsou zřejmě z neprůstřelného skla, vzhledem k tomu, že se nerozbijí ani po několikanásobném magickém útoku, který jejich nositelku dostane opakovaně do bezvědomí. Po většinu soubojů alespoň jedna z “magických rytířů” bezmocně leží na zemi a ostatní ji zachraňují. Člověk se diví, kolik útoků ty chudinky ve zdraví přežily.
Zagato – velekněz Cephira, hlavní záporák a jedna z mých oblíbených postav. (Proč? Protože máme stejný pohled na to, jak naložit s několika magickými děvčátky!) Má všechno, co by měla správná záporná postava mít – sílu, moc, komplikovaný charakter a hlavně postranní motiv pro své zdánlivě jednoduché chování. Stejně jako ostatní postavy však jedná zmateně. Jako příklad nelogičnosti jeho jednání bych mohla uvést základní fakt, že Zagato vysílá na “rytíře” své poddané (kteří jsou samozřejmě “hrdinně” poraženi nebo se sami rozhodnou pro “tu správnou stranu”), místo aby děvčata osobně zlikvidoval už na začátku, kdy na to ještě měl. Nemohu mu však upřít jeden velký klad, který přebíjí veškeré jeho zápory – jak si několik inteligentních dívek (z Cephira i Země) s alespoň špetkou vkusu všimlo – Zagato je nezřízeně hezký.
Esmeraude měla tu smůlu, že se narodila s magií dostatečnou, aby věčnými modlitbami dovedla udržet poklid a stabilitu Cephira. Stala se modlitebním pilířem Cephira a bez ní by se svět rozpadl nebo byl uchvácen monstry a přírodními katastrofami. Většinu času, který princezna stráví na vaší obrazovce bude plakat a opakovat se – což je dle mého názoru od dost lepší než “magičtí rytíři” z jejichž prázdných řečí se vám za chvíli udělá poněkud nevolno. Ale stejně jako zprvu Zagato není princeznička tak plochá a nevýrazná postava, jak by se mohlo zdát. Chudinka Esmeraude se přinejmenším postará o nějaké to drobné překvapení a zpestří děsivě fádní děj.
Zagatovi služebníci – mě nejsympatičtější, služebně nejstarší, nejsilnější, fanaticky loajální a celkem pohledný je Innova, který Zagatově partě velí a vzhledem nápadně připomíná elfa. Pak tu máme zamilovanou Alcyone, co se věčně (a bezvýsledně) vtírá Zagatovi. Další v řadě temných duší jsou dětský vyvolávač monster Ascot a jeho ochránkyně, tanečnice/ilusionistka/žoldačka Caldina. Jako speciální host se nám představí bývalý kapitán princezniny osobní stráže Lafarga, toho času pod myšlenkovou kontrolou Velekněze. Sečteno a podtrženo – nic moc. V porovnání s Nakagovým excelentním “komandem sedmi” ze seriálu Fushigi Yuugi jen neschopná banda amatérů.
Spojenci “magických rytířů” – v prvé řadě mág Clef, který dívčinám zprostředkoval základní informace o Cephiro a úkolu “magických rytířů”. Ulhaný sympaťák Ferio je stejně jako tvůrkyně zbraní Presea jen další strojená postava, která by mohla být celkem fajn, kdyby nebyla v některých chvílích tak násilně umělá. Zvíře Mokona vypadá asi jako ušatý míč s drahokamem na čele. Několik odborníků na zoologii se usneslo na tom, ze v těch škvírkách na obličeji bude mít nejspíše oči. Vzhledem k tomu, že nemluví a že Japonci mají nějakou drobnou úchylku týkající se podivných zvířátek ve shoujo seriálech, dá se o Mokonovi říci, že je celkem ujde – až na tu svou umělou roztomilost. Specielně se hodí jeho drahokam, díky kterému může vykouzlit cokoliv, co si myslí, že by děvčata mohla potřebovat (taky funguje jako “videotelefon” mezi “rytíři” a Clefem). Jen by mohl vést náš dívčí kroužek k cíli přímo a ne půl milionem oklik, jak má ve zvyku – nehledě na to, že s nějakým zařízením k ulehčením cesty přijde vždy pozdě. Mohl nám přinejmenším ušetřit pár zbytečných epizod – neudělal to, mrška jedna!
Prostředí
Cephiro je idylické místo (ironie je fajn věc, nemyslíte? ^__^) ovládané hordami monster, postižené zemětřeseními a mizerným počasím. Klasické přírodní zákony potlačuje síla vůle, takže můžeme být svědky skal vznášejících se na obloze a jiných podivností. Obyvatelé žijí někde na úrovni romantického středověku.
Magie, souboje
Magie patří na Cephiro ke každodennímu životu. Naše “hrdinky” tu základní získají skrze Clefa a postupně se učí nová kouzla. Opět konstatuji, že nic extra.
Souboje jsou jeden z nejhroznějších repelentů zabudovaných do MKR. Monstra jsou nezajímavá, slabá a tupá, obvykle jsou “hrdinně” zlikvidována během okamžiku. Nejde-li to tak rychle, můžete očekávat, že si jedno z děvčat (toho času na pokraji bezvědomí, jak jinak) uvědomí důležitost svého úkolu, načež dostane novou magii, silnější meč nebo prostě něco, čímž “chrabře zvítězí”. Jednomu by se z toho udělalo na nic.
Provedení
Grafika a design postav je v pořádku. Muži tak trošku bishounen (extrémně hezcí), což samozřejmě není na škodu. Hudba je pěkná, to se nedá upřít. Animace – slušně řečeno – žádný zázrak. Atmosféra minimální, ne-li neexistující. Celým seriálem nás provází pocit, že je vše násilně prodlužované a skutečně je tomu tak. Papírová předloha, manga MKR je skutečně excelentní, ale její děj by se klidně vešel do šesti sedmi dílů – ne šestadvaceti!
Chyby, vady, nedostatky
MKR je přímým příkladem, jak by dobrý seriál vypadat NEMĚL. Postavy jsou nevýrazné, děj fádní a plný trapných klišé; nadějné scény zpravidla zkažené jejich pojetím – tak nějak se jeví MKR z mého pohledu kritika. Neupírám seriálu pár kladů, nicméně jen díky nim ho nepovažuji za dobré anime – je mi líto. Budiž vám těch několik následujících řádek dostatečným varováním.
Po celou dobu po obrazovce pobíhají tři infantilní holčičky; téměř každý souboj je alespoň jedna z nich na zemi, vzlykajíc něco ve smyslu “co jen budeme dělat, co jen budeme dělat”. Děvčata jsou protivníky několikrát téměř zlikvidována – díky své až neuvěřitelné naivitě a slepičí jednoduchosti myšlení – načež jsou v poslední chvíli samozřejmě zachráněna, protože jedna z tria (toho času na pokraji sil, že?!?) si uvědomí, že “musí zachránit své přátele a zachránit Cephiro”. Jak děj pokračoval, čím dál úpěnlivěji jsem si přála, aby alespoň jednu z nich někdo konečně ZABIL!
Děsivé je provedení jednotlivých dílů, které se vždy točí kolem jednoho objevu/vlastnosti zbraně/slabiny dívky a podobně. Když tedy postava objeví novou vlastnost svého meče, můžete si být jisti, že právě tento objev rozhodne následující souboj. Prostě jednotlivé díly jsou snadno předvídatelné. Co by se snad sneslo u amerického seriálu pro děti se do seriálu určenému vyšší věkové skupině prostě nehodí a vůbec se tluče s hlavními zásadami dobrého anime! U MKR není třeba přemýšlet – i kdybyste se snažili, není nad čím.
Nejděsivější ze všeho je snad fakt, ze hlavní postavy přeskakují do superdeformed (= zmenšené komické) formy tak často, ze je to až nechutné. Nevím proč mi to tak vadí, ve Fushigi Yuugi se to sneslo, jenže to byl také mnohem kvalitnější seriál.
Jakmile kterékoliv z děvčat ztratí svou magii nebo zjistí, že nefunguje, vzdávají boj. Tentokrát skutečně chápu, proč se je “ti špatni” snaží odrovnat – prostě se na to už nemůžou dívat.
Některé vedlejší postavy jsou celkem fajn, ale co s tím, když hlavní jsou příkladem toho, jak by anime charaktery vypadat neměly?! Porovnávat to se seriály jako Fushigi Yuugi nebo Please Save My Earth, je jako stavět vedle sebe velkofilm Kleopatra a reklamu na Jar.
Závěr
Jak kdysi podotkl jeden můj známý, MKR se ze všeho nejvíc podobá RPG hře. Slabí protivníci, vyvíjející se postavy/zbraně/brnění. RPG hra Magic Knights Rayearth skutečně existuje a abych řekla pravdu, také není nic, o čem by bylo nutno mluvit v superlativech. My se prozatím nemůžeme dohodnout, co bylo dříve, tedy je-li hra udělaná podle seriálu nebo naopak.
Člověka začnou po chvíli unavovat (nervovat) superdeformované postavičky i rádoby vtipné scény, které by snad měly chabý děj zachránit, ale místo toho mu udělují ránu z milosti. Nadějný začátek vystřídá trapná nuda, trvající bezmála do konce. MKR je prostě variace na mahou shoujo prolezlá takovou spoustou chyb, že ji ani záštita známé a kvalitní kreslířské čtveřice CLAMP nezachrání.
Hodnocení: 2/10 – znám jen dva horší seriály a pro ně si schovávám jedničku
