Pouť za Temnou věží Stephena Kinga VII.

„Protože když se ka-tet rozdělí, konec vždycky přichází rychle. Říkám, je mi líto.“ Temná věž, s. 337.

To málo, co zbývá, by se možná dalo vyjádřit stokrát proklínanou a stokrát parodovanou otázkou ze školních lavic: „co tím chtěl básník říci?“ V minulém zastavení (viz https://fantasyplanet.cz/clanek.asp?…) jsme probrali místo Temné věže v díle Stephena Kinga. Jenže ono je sice hezké, že něco měl být jeho majstrštyk, ale to rozhodně není odpověď na otázku, co bylo smyslem celého vyprávění. A nakolik se to povedlo.

Vzhledem k tomu, jak se King k Rolandovi, jeho druhům a světu neustále vracel, asi jen těžko někoho překvapí, když prohlásíme, že základní myšlenka je typicky kingovská. Temná věž je v konečném důsledku o lásce. O pomíjivosti vzpomínek a touze udržet to nejlepší, co nás kdy potkalo, stejně jako o nutnosti jít dál.
Takhle napsané to zavání velkým patosem a pravdou je, že místy by King udělal lépe, kdyby byl zdrženlivější (třeba tak, jako v samém závěru románu To). Jenže těžko se zlobit na něco, co je evidentně naprosto upřímné.
King síle lásky věří a neváhá to dát najevo v řadě svých románů – i když to neznamená, že by se vyhýbal tragickým koncům, nebo že by se pomalu měnil v sadistického autora červené knihovny. Láska je totiž ze své podstaty tragická, a on to ví.
Zároveň je to něco, co oslovuje každého (a Kingovy knihy evidentně, podle čísel prodeje, mají potenciál oslovit velké množství lidí). Ne nadarmo je v centru řady jeho knih to, co bychom mohli nazvat solí země. Lidé, kteří nepatří k absolutní elitě, nebo kteří se k úspěchu propracují z pozice outsidera, případně do ní naopak „dorostou“. Jeho příběhy jsou v dobrém slova smyslu lidové a v některých ohledech až přízemní.
Onou přízemností mám na mysli jednoduchá vysvětlení a motivace „prostě ze života“. Jeho postavy jsou poháněné jednoduchými vášněmi a pudy a není nijak obtížné je pochopit. Zároveň však funguje v jeho knihách i něco mystického, co vyvolává dojem, že před námi je víc, než jen popis patologických jevů a procesů.

Je to právě Kingův romantismus. Víra, že lidské city jsou tím nejpevnějším a nejcennějším. Opakující se mantrou Temné věže (ale i řady dalších knih) je: „buď statečný, buď věrný“. Často samozřejmě věci dopadnou dobře, ale přesto je autorovo poselství jasné: můžeme být odměněni za dobré a čestné chování. Jakási filozofie malého prostého človíčka, tolikrát zprofanovaná, ale přesto silná. Odvolává se na naše dětské já, které v ní naprosto věřilo, a opět nás vrací do mladých let, i když to někdy přes všechna ta monstra a krev není zřetelné. Zahání šedivost všednosti a vrací do života kouzlo, prim, chcete-li.

„Vy jste ti ukrutníci, kteří popírají Šedé přístavy…“ Temná věž, s. 699.

Temná věž tuto přízemnost a jednoduchost obsahuje také (včetně takových drobností, jako je Rolandovo prohlášení, že sny je třeba brát vážně celé, nebo vůbec). Svět se hnul, ale Bílá stále bojuje proti Černé. Ideál spravedlnosti stále žije. Jednotlivé zápletky jsou jednoduché a postihnutelné jednou větou. Přitom se však jedná o příběh, kde se King zdaleka nejvíc dokázal opoutat od země. Všechny jeho knihy jsou čtivé a dobře napsané, ale jen těžko o nich můžeme mluvit jako o umění.

Pojem „umění“ je samozřejmě značně vágní, ale když už nic jiného, rozhodně nelze upřít Temné věži ambice a úctyhodnou vizi. King dokázal stvořit skutečnou báseň, namíchat opojný koktejl z vysoké i lidové kultury a dovést svůj projekt ke konci – i když jeho hodnocení bude hodně subjektivní.

Podle mého dosáhla Temná věž svého vrcholu čtvrtým dílem a místy se mu přiblížila ještě ve Vlcích. To, co pak snížilo moje hodnocení závěru, není použití Kinga-postavy a větší výskyt deux ex machina. To považuji naopak za docela vtipné řešení a do v zásadě mystického a symbolického světa příběhu se to hodí.
Konečně derryovské buď statečný a věrný zazní i zde, ale vždy pouze jako doplněk základního pistolnického imperativu: „nezapomeň tvář svého otce“. Věta, která není prostou výzvou, něčím, co by šlo realizovat jediným činem. Je zde náznak kontinuity rodu, kultury. Je to symbol a zároveň jeden z prostředků, kterými se King odvolává na fantasy (srovnat např. se scénou smrti krále Théodéna).
Problém je však v tom, že nakonec Kinga-umělce dohnal King-vypravěč. A tím pádem ona přízemnost, která perfektně funguje v příbězích z Derry či Castle Rocku, ale do Středosvěta a na stezku paprsku se moc nehodí. Odhalení (neodhalení) Karmínového krále, odsouzení Mordreda k smrti bez ohledu na střet s Rolandem a především pozadí Waltera-Flagga jsou okamžiky, které ukazují, že King v závěru v mnoha ohledech selhal.
Pravda, Karmínový král může svým zjevným šílenstvím působit jako milá ironie, uvážíme-li, že King v mnohém čerpal z klasické fantasy, takže v podstatě senilní psychopat nemusí být takovým zklamáním. Mordred umírající v důsledku otráveného masa svůj boj vybojuje, takže i když nakonec nedostane tolik prostoru, kolik by si zasloužil, můžeme i jeho osud brát jako určitý Kingův komentář k překombinovaným proroctvím některých fantasy.

Jenže zůstává Walter. Nebo Flagg? Nebo Marten? Prostě Rolandova Nemesis, kráčející muž z mnoha Kingových příběhů, na kterého ona „přízemnost“ dopadne nejvíc. Z temného přízraku, skutečného démona se stane pouhý žoldák. Z mocného čaroděje řídícího se mocnými zákony (které se ovšem snaží obejít) pouhý pouťový podfukář (viz „vysvětlení“ scény z kostnice v Pistolníkovi).

King se prostě pokusil věci vysvětlit. Pokud možno tak, aby je každý jasně pochopil, aby si na něj žádná Annie Wilkesová nepřišla. A to je ve světě ka a ka-tet chyba. Temná věž tak ztratila velký kus ze své magičnosti. Nikoliv však celý – a minimálně úplným závěrem dokonce získá i část ztraceného zpět (opět jsme v rovině osobního vkusu, ale v podstatě tomuto řešení tleskám, i když možná by u mě byla poslední věta série obsazena nikoliv pistolníkem, ale pistolnicí, Susannah).
Na této postavě je vůbec vidět, že bez ohledu na to, nakolik měl King svou ságu promyšlenou, v některých ohledech byla jeho představivost daleko před ním. A ve chvíli, kdy bylo příběh třeba ukončit, jakoby se autor této skutečnosti zalekl a měl potřebu nenechat nic nevysvětleného. Což je hřích, ke kterému mívá sklony – bez ohledu na propojenost s Temnou věží je celá želví anabáze důvodem toho, že i jinak geniální To má své slabiny.

Ale jindy prokázal soudnost. V Tommycknocke­rech nevysvětloval principy všech těch „zlepšováků“. Nechal obecně načrtnuté mantinely, v kterých si pak hrála čtenářova fantazie. Temná věž dost dlouho fungovala podobně. To, že Flagg neměl pozadí, nebyla chyba, ale základní stavební prvek. Inu, škoda.

Přesto je však závěrečná Temná věž výborným čtením – protože má výborné postavy, a i když jejich odchody ze scény někdy připomínají japonské anime, jsou to ta dobrá anime. Roland, Eddie, Jake, Susannah, Ochu… dokonce i starý dobrý Sheemie. Jejich rozloučení je ve velkém stylu a už jen kvůli nim, kvůli možnosti vidět je opět pohromadě po útoku na Algul Siento, naposledy se s nimi rozloučit, se budete ke knize vracet.

„Konce jsou nemilosrdné. Konce je jenom jiné slovo pro rozloučení.“ Temná věž, s. 700.

A možná to nebude rozloučení definitivní. I když série samotná skončila, příběh pokračuje. Existuje několik komiksových dodatků, které se zabývají událostmi před Pistolníkem a nedávno King oznámil návrat v dalším románu.
A i když některé věci nelze vzít zpět a kniha jistě nebude součástí základní série (byť má být její děj umístěn před Vlky z Cally), jistě bude dobrým doplňkem – možná dokonce povedenějším, než závěrečná Temná věž samotná. Nebude totiž svázaná Kingovou snahou vysvětlovat, ale naopak podřízena potřebě vyprávět. Ano, třeba o Cuthbertovi a rohu Eldů…

Temná věž tedy žije dál. Její jednotlivé části, jak jsme si ukázali, střídaly světlé okamžiky s horšími, ale i když poslední díl podlehl „lucasovské chorobě“ (existuje něco horšího než jeho vysvětlení Síly?!), rozhodně završil příběh uspokojivě a především dokázal, že lepší postavy King nikdy nenapsal (nestvořil).

To, zda je série skutečně mistrovským kouskem, nebo jen důkazem velikášství jednoho spisovatele, je otevřené. Jisté však je, že se už dnes jedná o jedno z klasických děl fantasy, které nejen rozvádí tradici, ale naznačuje (např. mixováním žánrů) i budoucí vývoj. King možná nesepsal příběh nejlépe jak mohl, ale sepsal jej řádně.
Říkáme díky.

„Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách.“ Temná věž, s. 710.

Boris Hokr (redaktor)

borishokr@seznam.cz