K té ohrané objektivitě: nejde o to být objektivní, nebo subjektivní, ale o to být objektivnější, nebo subjektivnější. Nejsou žádné černobílé extrémy objektivita/sub­jektivita, ale spíš pohyb mezi těmito extrémy. Jinak řečeno chtít po někom objektivní recenzi je možná blbost, ale chtít po něm objektivnější recenzi je zcela v pořádku. Argumentovat tím, že objektivní recenze je beztak oxymóron, je jen taková výmluva, která trochu připomíná krédo anything goes: vše je dovoleno, ať si každý píše, jak se mu zamane, a běda, když si to někdo dovolí kritizovat.

sartori: elinor to vystihla velmi přesně. objektivita v recenzi se může týkat jen některých složek (měřitelných – počet pravopisných a mluvnických chyb, neznalost reálií, plagiování atp.), zbytek bude vždycky dojmologie, jakkoliv poctivá a upřímná. proč? protože ani záměr autora není žádný pevný bod, kolem kterého by šlo recenzi vystavět. tím je pouze vkus recenzenta, a ten je nepřenosný, pouze částečně sdělitelný. protože já si v každém uměleckém textu mohu číst/interpretovat co chci! není žádná jediná správná interpretace uměleckého textu. tedy především vkus čtenáře recenze rozhoduje o její kvalitě ;) můžu napsat sebepoctivější recenzi a čtenáři mě sepsují za to, jak je špatná, protože oni mají jiný vkus. to se mi na FP jako recenzentovi stalo mnohokrát ;) takže jediné, co je možné dělat, je mít svůj okruh čtenářů, kteří mají podobný vkus jako já a psát pro ty.

mimochodem, „anything goes“ je po bibli druhý nejvíce zneužívaný a přitom nepochopený text vytržený z kontextu. chudák feyerabend z toho měl až do smrti špatný spaní.

sartori: vážený pane, pro výstižnou argumentaci tu žel není prostor. použijte google a obsáhlé vysvětlení najdete snadno. ve stručnosti, tento výrok pochází od paula feyerabenda a autor jím chtěl říci, že spíše než nějaká rigidní vědecká metoda, cokoliv, co přinese výsledek (the only principle that does not inhibit progress is: anything goes), je ve vědě užitečné. výrok, žel byl „zpopularizován“ a používán natolik nešťastným způsobem, že feyerabend se ho později „zřekl“.

Objektivita v recenzi psané jedním člověkem je kravina. Vždy to bude subjektivní útvar. Jinak má Franta fakt zabijáckou mikinu ;-D Kam na tohle chodí?

Objektivita v recenzi psané jedním člověkem není kravina, je to něco, na čem se musí trvat, jinak není možné tvrdit, že recenze formou obsáhlého faktografického rozboru je („)lepší(“) než „knížka se mi líbila mocinky moc, páč tam byli upíři a ty já vážně žeru :o)“.

Ačkoli, ono to není tak jednoduché,

Stačí se kouknout na definice objektivity. Fakt není jenom jedna. :-)

Filozofická: Objektivita (z lat. obiectum, předmět) je kvalita či rys takového poznávání nebo popisu, které se snaží co nejvíce přiblížit svému předmětu, a tedy co nejvíce omezit vliv poznávající osoby.

Žurnalistická: Objektivita je jedno z deklaratorních nejdůležitějších kritérií zpravodajství. Poskytované informace by měly odrážet skutečnost, měly by být spolehlivé, přesné, fakta musejí být oddělena od názorů. Mezi hlavní rysy objektivity patří:
- zachování neutrality ve vztahu k předmětu zpravodajství (tzn. vyloučit subjektivní pohled nebo osobní zaujetí)
- absence stranění (tzn. nestavět se na ničí stranu a zdržet se jakékoliv předpojatosti),
- zachování přesnosti, relevance, úplnosti.

Objektivita ve výzkumu: Je dána:
- mírou (stupněm) nezávislosti dané výzkumné metody na osobě uživatele. Čím vyšší je její hodnota, tím více je zaručena jednoznačnost výsledků. Snižuje se nebezpečí, že by badatel zkreslil fakta, aby získal žádoucí výsledky – to se stává například při rozhovoru,
- tím, že zkoumaná osoba nemá nebo má pouze minimální možnost působit na výsledky ve výhodném nebo pro ni žádoucím směru,
- nezávislostí výsledků na osobách, které je analyzují a vyhodnocují. U objektivních testů se tedy musejí různí pozorovatelé dopátrat stejných výsledků.
Na začátku každé výzkumné práce je tedy nutné identifikovat možné konflikty zájmů a eliminovat je. Objektivita výzkumu by jinak mohla být zpochybněna určitou vazbou výzkumných pracovníků např. na sponzory, klienty apod.
Kromě toho, že jednotlivé výzkumné metody musejí být objektivní, měly by být zároveň standardní, spolehlivé, platné (validní), kvalitativně i kvantitativně interpretovatelné a úsporné. Jenom tak mohou přinášet nové poznatky a verifikovat je (tzn. ověřovat jejich pravdivost, tedy řešit otázku subjektu s objektivní realitou). Tím lze získat fakta, resp. ověřené poznatky.

Z hlediska publicistických žánrů je recenze samozřejmě subjektivní, objektivní ani nemůže být. V jejím případě nejde o nic jiného než o zprostředkování dojmu z knihy, není to žádné zpravodajství, žádný vědecký projekt. Snažit se být v recenzi objektivní v žurnalistickém smyslu nesmysl je, jenže to tady nikdo neřeší (fakt si přečti předchozí diskuzi).

A teď se znova podívej na filozofickou definici objektivity. To je podle mého názoru PŘESNĚ to, o co se má recenzent snažit. Jinak vznikne text o tom, jak se mu líbí holky, ne vdolky, o jeho představách, preferencích, jak si s knihou sedl či nesedl.
Jinými slovy, když objektivní recenzent haní/chválí knihu, tak především do recenze napíše, proč, a pokud možno to napíše KONKRÉTNĚ, aby to mělo vypovídací hodnotu i pro čtenáře s jinými preferencemi, než jsou ty jeho. Nedělá si z textu samoúčelné one-(wo)man-show, ale snaží se, aby na základě recenze mohl čtenář usoudit, jestli se mu bude kniha líbit, nebo nebude.
Budu se opakovat: objektivita recenzentova vychází z toho, že si uvědomuje vlastní subjektivitu a bere ji při psaní v potaz. Vysoce polopaticky řečeno, nezhaní military sci-fi proto, že tam nejsou zamilovaní upíři či vlkodlaci odhazující trička v dáááál. xD

ad. sladění dojmologií – pokud máš recenzenty, jejichž vkus se výrazně překrývá s tvým, tak gratuluji. :) Osobně tohle štěstí nemám, pokud tedy nepočítám svou osobu.

ad. vykecání – tohle je spíš otázka praxe a stylu, respektive konkrétních příkladů.
Měla jsem na mysli… hodím to radši do toho příkladu, ju? :)

Třeba máš napsáno v recenzi „postavy se chovají nerealisticky“.
Recenzent tím může myslet následující věci:
- postavy jsou podle něj moc malé svině
- postavy v rámci spolupracující družinky se podráží v takové míře, že si nelze představit, že by se navzájem nepozabíjely – a místo toho spolupracují a není tam dostatečně velký tlak vnějších okolností
- naprosto není zohledněna sociální stratifikace postav – staří mocní mágové si říkají „čau vole“ a autor to považuje za adekvátní
- naprosto není bráno v potaz rozdělení společnosti – žebrák tyká šlechtici a je to bráno normálně (přičemž není příběhově vysvětleno, proč by to mělo být bráno normálně)
- postavy v sobě mají naprosto protichůdné rysy, které u jedné osoby pohromadě nefungují
- hlavní hrdina hřeší na to, že je hlavní hrdina, a ostatní (byť mocnější a silnější) postavy mají sklony před ním kecnout na zadek a popřávat mu volnosti bez následků
- atp.
Takže je prima, když si přečtu, že podle recenzenta jsou postavy nerealistické. Na druhou stranu, pokud neznám dostatečně dobře recenzenta a jeho vkus, nejspíš budu mít problém odhadnout, co měl na mysli – a vložím si tam, jak já chápu „postavy se chovají nerealisticky“. Pokud to ale recenzent chápal jinak než já, máme tu kardinální dezinformaci. :-)

to standa.e: Bohužel takto většina lidí recenzenta skutečně chápe – jestli se shoduje, nebo neshoduje s mým názorem. Nicméně pro ty, kteří nechápou recenzi jako něco, co mi má říct, zda je něco (třeba kniha) dobré, či špatné, ale spíš jako analýzu, je líbí/nelíbí úplně zbytečné.

ad. flame – jistě, souhlasím, podepisuji se :o) Já to vidím tak, že pouze diskutujeme, koukáme na věci z různých úhlů a bavíme se tím. :-)

ad. problém s různým chápáním – zrovna v tebou psaném případě si to po krku nejde. :o)
Ale problém s realismem postav jsem zažila u jednoho historického románu, kde se najednou jedna z postav zachovala proti svému přesvědčení a předchozímu vystupování v knize. Zatím, co do té doby šlo o neúplatného idealistu, najednou se podílel na rozkrádání skladu kožešin. Byla jsem v šoku, protože právě o realističnosti vývoje té postavy jsem slyšela od známých pochvalné ódy… když jsem do toho začala rýpat, zjistila jsem, že za realistické bylo považováno právě ono rozkrádání.
A jo, skutečně považuji za vysoce nerealistické, aby se člověk, který se nenechá zkorumpovat ani zastrašit (a naopak se nechá přizabít), protože prostě věří v morální hodnoty, najednou obrátil tímhle stylem bez jakéhokoli důvodu, než že „prostě jej to zlákalo“. (btw. tuhle knížku nicméně považuji za jeden z nejlepších historických románů z poslední doby, co jsem četla)
Podobný problém může nastat v případě minimalismu popisů, jejich užvaněnosti, v situaci, kdy se autor třeba cíleně vrací k tradici dobrodružných románů 19. století. Opravdu si myslím, že je mnohem lépe vypovídající nadhození stavu věci a ponechání na čtenářském úsudku, než subjektivní sjetí na základě vlastních preferencí. Ale možná, že to píšu proto, že v zásadě nemám problém číst stručné a úderně napsané věci i lyrické pasáže, pokud je to oboje zvládnuté a pokud možno to není v jedné knize zároveň. :o)

Jen málokdy totiž můžeš o knize říct „je to sračka“ – a na sračku jako takovou lze natrefit zhruba jako na absolutně geniální knížku.
A pak jsou tu věci, co jsou sračka – svým způsobem. A ty nezavrhuju – záleží na tom, v jaké jsem náladě, na co mám chuť, jestli je to můj oblíbený žánr, jak moc mi tenhle způsob chyb přijde nešťastný a rušivý (jsou věci, co velkoryse promíjím, neb tolik neruší, a zase věci, co mě naprosto deptají), jestli je námět blízký námětům, co mě baví číst… a tak dále. :-)

P.S: Moje zkušenost je ta, že většina lidí chce, aby se z recenze dozvěděli, jestli se jim kniha bude či nebude líbit. Ráda bych napsala, že mi tím pijí krev, ale skutečnost je, že to po recenzi chci taky.
Zkušenost tomu blízká vychází z faktu, že dost mých kamarádů má dosti odlišný (ale v pár věcech se prolínající) čtenářský vkus než já – takže když zjistím, že se někomu něco líbilo/nelíbilo, automaticky se zajímám, proč že tomu tak bylo.