Moderní blockbustery prostě nabízejí určitou exkluzivitu light, Robert Downey jr. je sice momentálně v kurzu, ale jeho obsazení si přesto budeme spojovat spíše s určitým fajnšmekrovstvím, nikoliv s typicky hvězdným systémem, který dnes zastupuje snad už jen Will Smith a možná Tom Hanks. To samé víceméně platí i o dalších velkých jménech hereckého ansáblu (Strong, Law, McAdams), ale především o režisérovi. Guy Ritchie je pojem. Jenže zatím poměrně úzkoprofilový. Možná mu bude génius z Baker Street tím, čím byl Spider-man Raimimu, X-meni Singerovi… a možná také ne.
Není však mým úkolem věštit budoucnost. Pouze poukázat na ambivalenci podobných filmů (protože Sherlock Holmes skutečně není svým pojetím žádný solitér) – rozpor mezi nutností vydělat peníze, oslovit segment publika, které čím dál víc trpí (i pod vlivem možností internetu, DVD a jiných nosičů) určitou formou elitářství (a především neustále roste), nerozházet si to úplně u kritiků, ale především neztratit pozici rodinné zábavy.
Výsledkem snad ani nemůže být špatný film. Tedy – po formální stránce. O to se postará štědrý rozpočet a profesionalita zúčastněných (existuje teorie, která tvrdí, že od určité úrovně technického a finančního zázemí prostě není daná kinematografie schopna zplodit nepovedený film – nutno však brát s rezervou). Přesto nemusí být výsledkem film dobrý. Může být průměrný. A to dokonce zoufale, což je mnohdy horší, než kdyby byl nepovedený. Nebo může být pro některé příjemce ideově zvrhlý (ovšem zrovna u popkornové zábavy nehrozí, že by si diváci zrovna tohohle všímali – viz třeba The Twilight Saga). Stručně: bez jiskry to není ono.

Holmes jiskru má. A to pořádnou. I když zlé jazyky by mohly říct, že vlastně přeskočila z Iron Mana. Což je svým způsobem pravda. Neznamená to, že by film stál a padal s Downeyem. To by nebylo přesné. Ale staví na charismatu postav Je sice pravda, že konkrétně Downey prostě jen pokračuje v linii Tonyho Starka – sice v kulisách viktoriánské Anglie, ale jinak je to ten samý podivínský génius, který balancuje mezi enfant terrible vyšší společnosti a rockovou hvězdou. Zde však získává Downey výraznější spoluhráče i protihráče – respektive se s nimi setkává, potkává a potýká za mnohem rozmanitějších podmínek.
S Lawem vytváří perfektní dvojici, která se vhodně doplňuje. Holmes s Watsonem dávají své přátelství najevo okázale i naprosto přirozeně, s odstupem i téměř dětskou zranitelností. Jejich vztah je místy až milenecký – což ještě podtrhne vpád snoubenky milého doktora. Nebýt Holmesovy posedlosti jistou Irene Adlerovou (a faktu, že se jedná o americkou produkci), dal by se film bez potíží interpretovat skrze Holmesův strach ze ztráty přítele působením ženské sokyně… Ale my jsme na půdě tradiční velkoprodukce, takže jde pouze o výchozí pozici potenciální série (kde patří hrozba rozpadu partnerství a jeho opětovné ustálení do zlatého fondu zápletek).

I další postavy však přispívají svým dílem. Černou magii využívající lord Blackwood (přičemž Holmes se pod jeho vlivem musí ve velice zajímavé scéně s magií vypořádat také) i prohnaná a řádně proradná Irene jsou osvěžující, děsivě záhadný profesor M aka Moriarty si vehementně říká o pokračování a drobné figurky Londýna zákonného, zločineckého i elitního si odskočily z Ritchieho gangsterek i starých klasik. Ve výsledku je svět Sherlocka Holmese nádherně živý – od boxerských zápasů a podezřelé laboratoře, přes budovu parlamentu až po hřbitov a páchnoucí přístavní doky. To vše navíc ve výrazném, ale rozhodně nevtíravém vizuálu.
Londýn, do něhož nás film na dvě hodiny zavádí, by si zasloužil vlastního průvodce. Barevně nijak nejásá, ale nejen závěrečné panorama z rozestavěného mostu prostě vyrazí dech a především perfektně koresponduje s příběhem, který sice nepokrytě nabízí v prvé až desáté řadě dynamickou zábavu, ale také koketuje s mystickým a konspiračním thrillerem. Především však odráží romantické představy o staré dobré Anglii, kde se padouši skrývají v kanalizacích, policisté se řítí v drožkách a zář luceren pomalu nahrazuje elektřina. Čas vynálezů a světových výstav… Právě až steampunková estetika filmu může být nejpádnějším důvodem, proč se filmem zabývat i na našem webu (i když i ta mystika by se přeci jen dala využít…).
Ne že by hrozila nějaká žánrová schizofrenie. Zábava především – tam, kde není prostor na slovní přestřelky, nastoupí vtip a zábava vizuální, případně hudební (Hanz Zimmer si zaslouží pochvalu). Poznávacím znamením filmu se tak například zpomalené detailní představení Sherlockem plánované akce a její následné bleskové provedení, nebo čistě ležérní fyzický projev Downeyho či jeho psa a další prvky. Scény jsou pečlivě vypointované a staví především na charakteru postav (těch hlavních – vedlejší, Lestradem ze Scotland Yardu počínaje, jsou klasicky klišovité) – a rozhodně se nespokojí s jedním završením, ale klidně si ještě přisadí. Ideálním příkladem je „polštářová“ scéna (známá z trailerů), ale především pak její přímé „kočárové“ pokračování…

Sherlock Holmes je prostě v mnoha ohledech výborná zábava. Někdy možná až na škodu věci. Jak jsem již napsal – snímek má nakročeno k mystice, a to řádně temné. Rituály, tajné spolky, záhadné vraždy a nadpřirozené úkazy… Na některých místech chybí jen velmi málo, aby Sherlock přesedlal na pořádnou dávkou opia říznutý horor. Jenže se tak nikdy nestane. Nelze to filmu vyčítat – záměrem byla zábava, ale ten potenciál prostě nelze nevidět. Pes baskervilský v podobě průměrného diváka se v tomto ohledu zakousl pevně. Znovu – heslem dne je „zábava především“. Pro co nejširší publikum.
Což se samozřejmě projeví i na titulní postavě. Osobně nejsem velký znalec díla sira Arthura Conana Doylea, ale nějakou zkušenost přeci jen mám. A navíc – kdo by o Sherlockovi nevěděl alespoň něco? Nemíním tady plakat nad akčností filmu a pojetím Watsona (mimochodem, všimněte si, jak se nakládá, či spíše nenakládá s motivem jeho gamblerství)– to vše se opravdu (jak tvrdí i tvůrci) v literární předloze najít dá. Ale že Sherlock je spíš roztržitý rošťák, který si tu a tam vrzne na housle, dýmku skoro neuvidí a o nějakém holdování něčemu, co bychom mohli kulantně označit jako látku „návykovou“, nepadne ani slovo… to prostě není snaha o nové uchopení či přiblížení se duchu předlohy, ale úlitba masám. Konečně, ve filmu dojde na porcování prasat, nějaké to upálení, oběšení, ale že by nějak tekla krev? Raději pěkně (což sice osobně považuji za mnohem brutálnější) pár lidí hezky pomalu (inu, jak také zazní: „Watsone, vy jste doktor…“) zardousíme.

A na své si přijde i slavná holmesovská logika. Film překypuje detaily a snaží se, aby vše zapadalo tak, jak má. A logika samozřejmě zvítězí nad lží a nenávistí. Aby nám to bylo jasné, ještě nám Holmes sám sdělí, jak je důležité nepřizpůsobovat fakta teorii, ale naopak. Jenže sám pak v samotném závěru svou radu zvesela ignoroval. Jistě, vše zapadne, vše se vysvětlí, malé indicie jsou svědomitě vyjmenovány… Jenže co naplat. Light exkluzivita a light logika. Holmes není – a nemůže být oslavou přísné, jakkoliv zdánlivě nepravděpodobné logiky, ale aplikací postupů slavného McGywera na intelekt. Teoreticky to fungovat může. V praxi se jedná o pouhou berličku, aby vše hladce a srozumitelně plynulo.
Snímek tak nenabízí propracované hody dedukce a sledování stop, ale dokonalou iluzi, že přesně to se nám před očima, na pozadí všech těch vtipných dialogů, honiček, náhledů do výrazně chaotické, ale vrcholně zajímavé Holmesovy pracovny (stejně jako mysli) a malebných scenérií dostává. Iluzi, kterou nebudeme mít chuť, ale hlavně srdce odhalovat, protože je neskonale zábavná.

Ritchie do vod mainstreamové zábavy vplul s grácií (od stylové představovačky log zúčastněných subjektů a perfektní jízdu nočním Londýnem na začátku, po neméně stylové závěrečné titulky) a bez ztráty kytičky. Nenabízí sice nic, než zábavu, ale činí tak natolik masivně a přímočaře, že nám to může být jedno. Na Piráty sice nemá a triky občas zakolísají, ale zbytek podobných sérií nechává daleko za sebou (ano, mluvím o těch vykastrovaných robotech, hyperaktivních lovcích pseudopokladů a trapných pokusech o fantasy všeho druhu). Pokud se dočkáme i pokračování, hlásím se do první řady.