Člověk, který by objevil lék na zákeřnou Alzheimerovu chorobu, by byl jistě oceněn Nobelovou cenou, několika dalšími drobnostmi a miliony dolarů. Mladý vědec Will Rodman (James Franco) se o to snaží ze zcela poetičtějšího důvodu – touží vyléčit svého otce, jehož stav se díky nemoci pomalu, ale jistě zhoršuje každým dnem. Willův výzkum vykazuje slibné výsledky, v jeho pokročení z testování na primátech na klinické testy s lidskými subjekty však zabrání nešťastná náhoda. Jedna z opic ve strachu o své tajně narozené mládě agresívně zaútočí na všechny okolo a je bez milosti utracena. Výzkum je zrušen, Will odchází domů pečovat o otce a o šimpanzí mládě Caesara, které dočasně vzal pod svá ochranná křídla. Nikdo však nemohl vědět, že Willův lék má jednu neocenitelnou vedlejší vlastnost – rapidní nárůst inteligence, kterou od své matky Caesar také zdědil.

Prequel ke slavné Planetě opic začíná zcela nevinně. Postupně však téměř frankensteinovský příběh o geniálním člověku a jeho nebezpečném výtvoru nabírá temnějších tónů, až skončí pod neprůstupnými mračny. Je naprosto fuk, že víte, jak celý příběh dopadne, ačkoliv možná dopadne trochu jinak, než očekáváte. Tenhle film má totiž duši a vyplatí se na něj jít. Jak proklamoval James Franco, Zrození Planety opic obsahuje mnoho a mnoho hloupých logických chyb. Zapomněl však dodat, že mu je s chutí nejen odpustíte, ale dokonce na ně v mžiku zapomenete v radostném opojení nad chytrým scénářem a geniálně narůstajícím tempem.

Peteru Wyattovi, u nás nepříliš známému tvůrci, se povedl neskutečný majstrštyk. Z prvních scén v minimalistickém a civilním pojetí se rozjíždí až do kolosálních náletů nad širým lesem nebo slavným Golden Gate, to celé podbarvené vynikající hudbou Patricka Doylea. Jedinou kaňkou na Wyattově vysvědčení za Zrození je absence krve, po které závěr přímo žadoní, a docela zbytečný milostný vztah hlavního hrdiny. Ve výsledku jde však jen o drobné chyby, které jediným mávnutím opičí pracky smaže excelentní scéna, při níž přeběhne mráz po zádech, a to za pomoci jediného slova. Také sekvence věnovaná závěrečným titulkům nevyzní naprázdno.

Popravdě, málokterý film je tak pohlcující jako Zrození Planety opic. Jak tak sedíte v sedačce, zatímco je vám neokatě předkládán silný emotivní příběh s nevtíravě ekologickým sdělením, obsahující mnoho neokatě předkládaných narážek na původní snímek od Franklina J. Shaffnera s Charltonem Hestonem v hlavní roli, plnými doušky si film užíváte, aniž byste si museli verzi z roku 1968 pamatovat do nejmenších drobností. Avšak jeden detail za všechny, který by se mohl snadno ztratit vinou českých překladů – matka Ceasara se jmenuje Bright Eyes, tedy naprosto stejně, jak v původní verzi opice oslovují hlavního hrdinu. Tvůrci si očividně dovolili i drobné radosti.

Samostatnou kapitolu recenze musí tvořit hodnocení digitálních triků, tvořených metodou motion capture. O ty se postarala společnost WETA Digital, zodpovědná za nezapomenutelné triky například v trilogii Pán prstenů, King Kongovi nebo Avatarovi. Opět se nám tak v opičí roli představuje Andy Serkis, který by mezi nimi mohl pravděpodobně bez povšimnutí i žít. Digitální opice vypadají úchvatně a do naprosté realističnosti zbývá jen malinkatý kousek. Tenhle film by si dokonce zasloužil třetí rozměr, jeho scenérie by ho využily mnohem víc, než většina filmů, které 3D mají.

Zrození Planety opic je bezesporu největším překvapením tohoto léta, po všech těch kvalitativních (neplést s financemi!) propadácích typu Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna nebo Transformers 3 přináší svěží dech do letošní blockbusterové sezóny, aniž by byl jeho příchod nějak významněji očekáván. Nakonec však i s nižším rozpočtem („jen“ 93 milionů dolarů) vyšlo vstříc zájmu diváků, zájmu o dobrý, poctivý film. Přejme mu úspěch, tahle opičárna si totiž zaslouží mnoho banánů.

Režie: Rupert Wyatt
Scénář: Amanda Silver, Rick Jaffa
Hrají: James Franco, Tom Felton, John Lithgow, Brian Cox aj.
Premiéra: 11. 8. 2011

josef.horky@fan­tasyplanet.cz