Město schodů: Sugestivní mozaika, kterou narušuje přítomnost několik trhlin

Ještě na sklonku uplynulého roku 2015 na tuzemský knižní trh vstoupil bez přílišného humbuku román Město schodů: zajímavý přírůstek do stále oblíbenějšího subžánru městské fantasy z pera Roberta Jacksona Benneta. Hlavní lákadlo, kterým se může tento titul pochlubit, je znamenitě zvládnutá konstrukce fantaskního světa.

bennet: město schodů Definice jeho mocenského uspořádání vyvěrá především z výrazně asymetrického a časem prohozeného vztahu dvou říší. Zatímco Kontinent se po dlouhou dobu mohl těšit přízni bohů, která mu umožnila si uzurpovat podstatnou část geopolitické mapy, Saypur, který obdobné štěstí nepotkalo, byl odsouzen ke krčení se ve stínu nekompromisního diktátu. Dlouhodobý status quo rozcupovalo až povstání vedené pověstným Kajem. Bohové byli zabiti či zmizeli za záhadných okolností a celá situace se obrátila o sto osmdesát stupňů. Kontinent se tak ocitl pod přísnou správou Saypuru, který nyní důsledně cenzuruje jakékoliv zmínky o zašlém lesku bývalého hegemona.

Samotný konec přítomnosti bohů se do fyzické tváře světa vryl v události, která se do tamních historických análů zapsala pod názvem Mžik. Jeho projevy se nejvýrazněji otiskly do Bulikova – centra dříve dominujícího impéria, do jehož ulic nás spisovatel zavádí. Metropole tak rázem zmizením všeho bohy stvořeného přišla o celé čtvrti, z některých budov pak jako umrlčí pařáty sápající se po obloze trčí nikam nevedoucí schody představující věčné memento ztracené pyšné slávy.

Nutno říct, že autorovou imaginací vytvořený papírový svět, v jehož pomyslném středu stojí mýty opředené město, se skrze svou komplexnost a propracovanou mytologii řadí k tomu vůbec nejpůsobivějšímu, co bylo v posledních letech na stránkách žánrových knih vybudováno. Bennet s otáčením stránek předhazuje čtenáři další a další střípky nových poznatků, z nichž následně dává dohromady originální a sugestivní mozaiku, jejíž skládání je radost pozorovat. Zároveň se zdržuje manýristických a přehnaně popisných slovních exhibic; nenechává čtenáře prvoplánově bloudit křivolakými uličkami a fascinovaně hledět na architektonickou spletitost městské zástavby, ale naopak výsledný monumentální svět drží v pevné symbióze se samotným příběhem.

Role jeho katalyzátoru se ujímá vražda předního saypurského historika, který měl k značné nelibosti Kontinentálů jako jedna z mála osob přístup i k těm nejutajovanějším historickým pramenům. Vyšetřování se rozebíhá v momentě, kdy do Bulikova přijíždí vyfabulovanou identitou vybavená elitní agentka vládnoucí mocnosti, Shara Komaydová, společně se svým pobočníkem Sigrudem. Zde je třeba zmínit, že Bennet malinko klame tělem, a děj knihy připomíná pro obyčejného smrtelníka nesrozumitelnou šachovou příručku. Partii začíná jako na žánrové poměry relativně atypickou a politikou zabarvenou špionážně-detektivní hru, aby se s přibývajícím tahy stále více přikláněl k již daleko tradičnější epické fantasy jízdě. Co se však může jevit jako určitá ztráta umělecké ambicióznosti, je dostatečně vyváženo řemeslnou zručností. Bennet si pohrává s rytmem vyprávění s dovedností protřelého jazzového bubeníka. Ví, kdy zvolnit, a kdy je naopak vhodnější nechat rozeznít činely příběhových zvratů, a v součinnosti s využitím třetí osoby přítomného času tak udržuje konstantní napětí vyvěrající z očekávání věcí příštích.

Menší výtku bych směroval k drobným a občasným kotrmelcům vyplývajícím z ne vždy úplně šikovného použití klasické narativní berličky. Oč se jedná? Čtenářům je prezentována situace X, která však díky neexistenci vševědoucího vypravěče a s ní související absenci znalosti širšího kontextu zůstává zahalená tajemstvím. Po nějakém tom čase a desítkách otočených stránek se objevuje situace Y, která vytvoří mezi oběma událostmi jednoznačné pojítko, a vykreslí tím finální obraz věcí v celé jeho kráse. Zatímco pozorný čtenář si dá okamžitě dvě a dvě dohromady, tomu méně koncentrovanému je to třeba připomenout. Město schodů tak bohužel nabízí hned několik podivně groteskně působících momentů, kdy dva z nejnadanějších obyvatel fiktivního světa na prostoru i několika stránek rozmlouvají o naprosto zjevném. Jedná se o poměrně otravný a rušivý element, v rámci něhož autorem vedený a ke čtenářům směřovaný monolog přeřvává původně zamýšlený dialog smyšlených postav.

Samotné postavy představují největší nedostatek románu. Svojí podstatou připomínají čokoládové figurky, jejichž k podivné a nikdy nepřicházející ceremonii připravené šiky v předvánočním čase tradičně okupují nekonečné regály obchoďáků. Na první pohled okouzlující, při bližším ohledání zaměnitelné a v nitru zcela prázdné. Bennet je sice obtěžkává niterními traumaty a nechává postupně zaznívat ozvěny jejich minulosti; výrazně ale přitom čerpá z notně rozvrzaného šuplíku opatřeného cedulkou „Fantasy klišé“. Výsledkem je pak poměrně plytký schematický náčrt, který má do vrstevnaté psychologické drobnokresby podobně daleko jako krajinky Josefa Lady k surrealismu.

V konečném důsledku se i přes uvedené vady jedná o nadprůměrný čtenářský zážitek, kterého se ale drží pachuť určité hořkosti vyvolané nenaplněním potenciálu. Město schodů mělo na to, aby se hrdě zařadilo po bok takových skvostů, jakými jsou Američtí bohové nebo Nádraží Perdido, místo toho však připomíná jednu z bulikovských budov pyšnících se majestátním základem, z něhož ale vyčnívají skelety nikam nevedoucích schodišť.

70%
  • Robert Jackson Bennett: Město schodů
  • Vydal: Host, 2015
  • Přeložil Milan Pohl
  • Počet stran: 510
  • Cena: 369 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď