Sešívance aneb Když dva dělají totéž, je to horor

Dobrých hororů od tuzemských autorů je málo. Naštěstí je tu Honza Vojtíšek, muž patřící ke stálicím české hororové scény, který má za sebou několik povídkových sbírek, ať již vlastních, nebo v roli editora. Nyní však přišel čas přijít s něčím novým, neokoukaným. A právě taková je Vojtíškova knižní novinka Sešívance.

Nečekejte žádný nový trend nebo žánr redefinující království mistrů děsu, tady zůstává vše při starém. Onen rozdíl je v tvůrčím postupu – a z tohoto pohledu je název knihy Sešívance opravdu přiléhavý. Celý vtip totiž spočívá v tom, že každý z textů je výsledkem autorské spolupráce. Jedinou výjimkou je poslední povídka Dotma, která není spoluprací v pravém slova smyslu – byla totiž inspirována jiným dílem v knize. Už jen samotný neobvyklý způsob tvorby dává knize určitý punc tajemna, stopu neznáma.

Kusy Dr. Frankenvojtíška

Ano, podobně jako doktor Frankestein stvořil i Vojtíšek z kusů a fragmentů textů živoucí a životaschopná literární „monstra“. A protože jsem byl ještě před otevřením knihy zvědavý jak takový tvůrčí proces vlastně vypadal, neváhal jsem položit autorovi jednoduchou otázku: „Jakým způsobem vlastně povídky vznikaly? Některá jména navíc působí „nečesky“ – došlo i na překladatelskou práci?“

„Existuje hned několik různých možností, jak napsat společnou povídku. V knize jsme snad vyčerpali ty nejzákladnější. Některé povídky vznikaly jinak než jiné. My, kteří kráčíme stíny je třeba přepisem filmového scénáře. Tedy Robert Poupátko napsal filmový scénář a já ho přepsal do povídky. S tím, že konečnou verzi povídky schvaloval a případně upravoval on. Ano, jsou tam i nečeská jména, Sylwia Błach a Łukasz Radecki jsou polští autoři, oba naše povídky psali podle mých několikastránkových námětů. Poté jsme je společně upravovali a dolaďovali, a já pak jejich verze povídek překládal do češtiny. Tak trochu to ale za překlad nepovažuji, spíše za můj další vklad do společné tvorby. Ale vlastně ano, obě polské povídky  a jejich konečné verze vznikaly podle mých námětů a následných připomínek. Některé povídky jsme si přehazovaly po různě dlouhých blocích. Např. u povídky Uvnitř je podle mě i patrné, kdo co psal. Pusť mě ven jsem psal já na základě diskuse s Markem E. Pochou a využil jsem z větší části jeho nápady a podněty. Konečnou verzi povídky pak připomínkoval a připomínek měl dost.“

Inu, říkal jsem si, že by nebylo fér potenciální čtenáře o tento příběh stojící za vznikem knihy ošidit. Jenže nakonec kniha převezla mě, protože Honza Vojtíšek jí věnoval opravdu velkou péči. Výborná je předmluva Milana Žáčka – a bez mučení přiznávám, že podobně parádní úvodní slovo bych přál každé knize. Na konci nechybí ani medailonky jednotlivých autorů podílejících se na obsažených textech – a také překvapivě i hezky zpracovaný doslov vcelku podrobně popisující vznik jednotlivých povídek. Pročítat se tímto autorovým vyznáním s sebou nese kus fascinace a dává povídkám trochu jiný, lidštější, rozměr.

Metoda přirozeného výběru

Podobně jako na metodu spolupráce jsem se zeptal i na výběr autorů, kteří se měli na textech podílet. A podobně jako u předchozí otázky jsem se téměř vše dozvěděl ze statě umístěné za povídkami. Ale nechme opět promluvit Honzu Vojtíška:

„Většinu autorů znám osobně (včetně Łukasze Radeckého např.), od všech znám jejich tvorbu nebo ji sleduji dlouhodobě. Vlastně jsem se osobně nesetkal jen se Sylwií Błach a Svatoplukem Dosedělem, kterého jsem tam chtěl, protože mám rád jeho tvorbu a považuji ho za jakýsi svůj vzor a velkou inspiraci pro mé psaní. Věděl jsem tedy koho a proč oslovuji. Některé jsem oslovoval záměrně proto, že vím, že se trochu odlišujeme v přístupu k tvorbě (Ivan Kučera, Kristina Haidingerová), některé prostě proto, že jsem je tam chtěl mít (Štefko, Boček & Zubík, Radecki – pro kterého se mi ale skvěle hodil můj námět na povídku, byl přesně v jeho autorském stylu a on nezklamal). Ale třeba Janka Išu jsem oslovoval jen čistě kvůli němu jako člověku, protože ho mám hodně rád a hrozně si rozumíme, jeho tvorba je od mé ale dost odlišná a trochu mi nic moc neříká. Ale spolupráce s ním byla skvělá, potvrdilo se mi, že se dokážeme naladit na stejnou vlnu.“

Mimochodem, tato odpověď odkryla několik zajímavých jmen (spolu)autorů. Jak vidíte, sáhl Vojtíšek nejen do českých luhů a hájů, ale i k našim sousedům ze Slovenska a Polska, a podařilo se mu ulovit některá opravdu zvučná jména a renomované persóny nejen hororovéscény.

                                Honza Vojtíšek

Sešito!

Ačkoliv příběh na pozadí o spolutvorbě poutá pozornost, budou to především texty v Sešívancích obsažené, které bude čtenář hodnotit. Na tomto místě se sluší přiznat, že nejsem kovaným znalcem v žánru hororu; očekávám mrazení v zádech, neurčitý pocit tajemna a nějaké to monstrum nebo lekačku bez schopnosti přesně zařadit jednotlivé příběhy do subžánrových škatulek. Prosím tímto shovívavého čtenáře o prominutí za laický pohled.

Pokud mám hodnotit obecně, překvapil mě široký rozsah námětů – přece jen, můj pohled založený na filmové produkci je dost omezený. V mnoha povídkách se autoři nebáli ani poměrně explicitní erotiky nebo námětů, které mnohý čtenář označí za ujeté (áno, koukám zejména na vás, pánové Išo a Pocho!).

Mnoho textů vykazuje staré známé bolesti. Povídka je na zpracování poměrně obtížné médium, a díky malému rozsahu v ní nezbývá moc místa na nějaké finesy. U některých děl je toto jasně viditelné: tu se plně nepovede rozvinout atmosféru, tu je konec uspěchaný…  To neberte jako výčitku, spíše pouhé konstatování faktu s dovětkem, že povídka se zkrátka musí umět psát, a ve dvou je to ještě o něco těžší.

Kvalita textů stoupá s přibývajícím počtem stran. Řazení jednotlivých kusů vyšlo Vojtíškovi na jedničku! Ale pojďme se podívat na zoubek jednotlivým kouskům pěkně postupně.

Budiž ti přáno (spolupráce se Sylwií Blach) je ochutnávkou toho, co by mohlo být. Jak je uvedeno výše – zajímavý nápad, který je bit díky krátkému rozsahu, protože kvůli náznaku husíkůžetvorné atmosféry by si text zkrátka zasloužil mnohem větší rozsah. Autorská kooperace s Martinem Štefkem s názvem Uvnitř je spíše vítězstvím erotiky nad děsuplnou atmosférou, a konečné vyznění je slabší než zřejmě bylo zamýšleno.

Mrtví klauni nepijí aneb spolupráce s Ivanem Kučerou nezačíná vůbec zle. Příběh má jádro vyvolávající ve čtenáři znepokojení, to vše podané s patřičným nadhledem. Jenže pointa je uspěchaná – když už si dali oba spoluautoři práci s rozvíjením zápletky, mohli t dotáhnout ještě o kus lépe.

Povídka V pokoji se nese ve znamení české hororové trojky, protože Vojtíšek na ní spolupracoval s autorským duem Boček a Zubík. Opět se setkáme s lehkou nadsázkou, zajímavým nápadem a mírně erotickým podtextem. Atmosféra tentokrát funguje, leč v konečném důsledku jsou v knize kusy, které zanechají ve čtenáři silnější dojem.

Mark E. Pocha je literární poděs, který posunuje význam slova normální do oblasti obydlených růžovými poníky a lidožravými hadry na podlahu. Marná sláva, ačkoliv je Pusť mě ven ujeté, má v sobě přesně ten atmosférický prvek (což ovšem může být zčásti dáno námětem vězněné a zneužívané dívky), který hororu sluší, a pointa se trefí do vkusu mnoha čtenářů.

O spolupráci s Robertem Poupátkem již byla řeč výše z úst samotného Honzy Vojtíška. My, kteří kráčíme stíny je spíše situační kraťas s upíry v hlavní roli, nad kterým se (možná s trochou hořkosti) pousmějete.

A nyní již pomalu začínají do ringu nastupovat těžké váhy. První je Janko Iša. Opět neotřelý nápad, a opět si troufnu říct, že se z něj dalo vytřískat mnohem více. Hlavní hrdina totiž propadá psychotickým stavům závislosti, ale autoři nedokázali tento stav ztvárnit natolik přesvědčivě, aby čtenáře pohltil a nepustil. Škoda, nechybělo mnoho.

Jedním z vrcholů celé knihy je spolupráce se Svatoplukem Dosedělem Funeral blues. Co do námětu lehce klišovitý příběh o staré pohřební dodávce vyniká zejména svým zpracováním. Zkušený literární harcovník má cit pro příběh i jazykové zpracování – text skvěle „klouže“, atmosféra je dobře stupňována a nad vším se vznáší lehce humorný podtón. Pointu uhodnete brzo po nastínění situace, ale způsob, jakým je celý příběh napsán, je zkrátka grandiózní.

Následuje povídka s názvem O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček. Při spolupráci s Łukaszem Radeckim evidentně mezi spolupracujícími autory přeskočila jiskra, a výsledné dílo zářezem do živého. Příběh s brutální atmosférou a syrovou pointou je… ošklivý. Ošklivý v tom, že čtenářům zaleze do mozku a začne jim zevnitř pižlat lebku tupou trepanační pilkou. Pokud je Funeral blues skvěle vyprávěné, pak tato povídka je z mého pohledu tím po všech stránkách nejhororovějším z celé knihy!

Společná povídka s Kristinou Haidingerovou s názvem Nezhasínej zasněná, něžná, ale stále dostatečně tajemná. Námět opět lehce klišovitý, ale díky vývoji příliš netušíte, co se z celé situace vyklube. Pointa pak překvapí a celkové zpracování vlastně také, protože text je velmi čtivý.

Následuje další překvapení – komiks! Pokud bych v Sešívancích něco OPRAVDU nečekal, byl by to komiks! Vojtíškův text převedl do formy černobílých grafických panelů slovenský kreslíř Dávid Marcin a celé to vůbec nevypadá špatně. Dobře, pro lepší požitek by byl třeba úplně jiný formát knihy, ale pokud se prokoušete obrázky „menšími než obvykle“, překvapí vás, že i v grafickém ztvárnění Vojtíškovy předlohy má Odmaskovat velmi slušnou pointu a skvěle pobaví.

A nakonec Dotma, autorův „singl“ připravený původně pro přetvoření Kristinou Haidingerovou. Přemýšlivá jednohubka na závěr, zasněná třešnička na dortu, poetická tečka za celou povídkovou částí knihy.

V konečném součtu jsem byl mile potěšen. Sešívance nabízí řádku zajímavých námětů, jejich zpracování bez předsudků, povídky hravé, černohumorné, brutálně syrové i mysteriózně zasněné. Ačkoliv mnohá dílka mají své mouchy, dokáží pobavit a oslovit. Několik kousků se na dlouhou dobu usídlí ve vaší hlavě. Marná sláva, zkušenost Honzy Vojtíška s tímto typem tvorby je zřejmá, a vzájemně se se svými spoluautory dokázali ukočírovat. Nezbývá než doporučit vyzkoušet Sešívance na vlastní kůži, protože podobných projektů je v našich končinách žalostně málo a rozhodně stojí za čtenářskou pozornost.

Honza Vojtíšek a spoluautoři: Sešívance

Vydal: Golden Dog, 2018

Obálka: Dávid Marcin

Počet stran: 278

Cena: 250 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď