Černá vdova

Temný příběh populární mladé spisovatelky Lucie Lukačovičové si nemůžete nechat ujít.

Tká žena s pavučinou přes tvář
tká věčný rubáš času tká
Nit nekonečnou souká z věčna
se zoufalýma očima
    Jan Skácel

„Poslyš, dám ti dobrou radu,“ obrátil se strážný k cizinci. „Jakmile předstoupíš před naši paní, padni na kolena a skloň hlavu. Ona… většinou nechce, aby se na ni díval někdo cizí.“ Voják ani sám nevěděl, proč to říká, ale příchozí, který se představil jménem Cheirón, mu byl docela sympatický. Bylo by škoda, kdyby měl padnout za oběť rozmarům Černé vdovy.
 Cheirón se zatvářil překvapeně:
 „Ale proč? Upřímně řečeno, slyšel jsem, že se tady odehrávají nepředstavitelné orgie a Černá vdova chodí po své pevnosti bez šatů.“
 „Tomu tak úplně něvěř, mládenče,“ potřásl hlavou strážný a trochu přidal do kroku. Cheirón také zrychlil a následoval jej chodbou. Prošli sálem, v jehož středu stál kamenný oltář pokrytý zaschlou krví. Cheirón se neovládl a odvrátil pohled. Svit loučí tančil smutný menuet se stíny a kresbami pavouků na zdech, po stranách chodeb zívaly temné tlamy průchodů, výklenků a nehybné tváře dveří.
 Je mladý a hezký, žádný div, že ho jeho pán poslal jako vyjednavače. Jen jestli to byl správný odhad Černé vdovy, pomyslel si voják a otevřel dveře do přijímacího sálu.
 Cheirón rychle poklekl před trůnem. Postavu na něm sedící zahlédl jen letmo. Rozhodl se, že když poslechne vojákovu radu, sotva může něco zkazit.
 „Jaké zprávy mi přinášíš od Jantarového císaře?“ uslyšel překvapivě příčetně a sladce znějící ženský hlas. Představoval si Černou vdovu jako unavenou, uvadlou ženu, předčasně zestárlou neřestmi, s hlasem zhrublým nemírným pitím.
 „Můj pán vám posílá uctivé pozdravy, vzácná paní. Rád by s vámi uzavřel spojenectví v nadcházejících nelehkých časech. Posílá vám různé dary, včetně…“ Cheirón se zadrhl a polkl. Pokusil se tuto část poselství raději nevyslovit, ale proti jistícímu kouzlu neměl naději. „Včetně mé osoby, abyste mne přijala do svých služeb či využila, jak uznáte za vhodné.“
 Žena na trůnu se zasmála a luskla prsty. Struktura kouzla, která ulpívala na Cheirónovi, se rozpadla. Stejně tak několik dalších drobných magických pojistek, které na mladého učedníka vložil jeho pán a mistr.
 „Vstaň!“ přikázala Černá vdova. Posel se nejistě zvedl. Měl za to, že magii Jantarového vládce téměř nelze rozplést – a už vůbec ne tak snadno! Překvapeně hleděl na vládkyni Pavoučí citadely.
 Měla dlouhé oříškovo-medové vlasy, pečlivě učesané a spadající na ramena. Dlouhé černé šaty s vysokým límcem těsně obepínajícím a skrývajícím krk, rukávy přes celý hřbet ruky, až ke kloubům štíhlých prstů. Kůži měla bílou jako měsíční světlo. A bělmo očí rudé, jako by dlouho nespala nebo hodně plakala. Vzápětí si ale Cheirón uvědomil, že ani jedno z toho není pravda. Tvář Černé vdovy nevykazovala nejmenší známky únavy nebo pláče. Rudé oči měla stále.

***

 „A teď mi řekni, proč chce se mnou Jantarový císař uzavřít spojenectví – doopravdy. Řeči o jeho odvěkém a nehynoucím přátelství k mé osobě mě nijak nedojímají. Nikdo se nikdy nepokusil uzavřít spojenectví s Černou vdovou,“ řekla čarodějka, když spolu s Cheirónem seděla nad sklenicí vína v pokoji, kde měli soukromí.
 Nikdo to nikdy nezkoušel, protože všichni vědí, že jsi prokazatelně šílená, má krásná paní, pomyslel si Cheirón.
 „Jantarový císař je zoufalý. Jak jistě víte, vždycky byl… neutrální. Teď se obává společného útoku všech tří zbývajících mágů. Nemá jinou volbu než vás,“ odpověděl nahlas.
 „Že se Vládce snů tahá s Bílou vránou, je známá věc. Ale že by se najednou přestali hádat s Krvavým plamenem?“ přimhouřila Černá vdova své rudé oči.
 „Jantarový císař se vždycky věnoval… rozkoším,“ hledal Cheirón vhodná slova.
 „Všichni o něm víme, že je proutník a požitkář. Ze slastí ostatně čerpá svou sílu pro magii,“ přerušila ho čarodějka netrpělivě.
Všichni vzájemně znají zdroje své moci. Jen o Černé vdově se nejistě dodává, že snad čerpá ze svého šílenství. Proč tomu nevěřím? prolétlo učedníkovi hlavou.
 „Jenže tentokrát se pokusil o samotnou Bílou vránu. Ona se samozřejmě urazila a běžela žalovat svému milému. Krvavý plamen zase před nedávnem pohřešil ze svého vlastnictví jakýsi artefakt…“ vysvětlil Cheirón, aniž dal sebemenším hnutím ve tváři najevo, že jeho myšlenky se toulají jinde. Je tak bledá… Způsobují to kouzla? Má tak bělostnou kůži i pod těmi šaty?
 „Jantarový císař ve své touze po požitcích tentokrát šlápl vedle,“ ušklíbla se Černá vdova bez sympatií vůči postiženému.
 „Nepomůžete mu tedy proti Vládci snů?“ zeptal se učeň.
 Bílá čarodějčina tvář se náhle zkřivila v masku zášti:
 „Proti Vládci snů? Proti Vládci snů bych pomohla, i kdyby mě požádali démoni a ďáblové! Víš vůbec, co on vytváří? Víš, čím živí svá kouzla?“ Náhle se zarazila. „Ale do toho ti stejně nic není. Můžeš jít,“ dodala klidně.

***

 Uprostřed rozlehlé místnosti, kterou Černá vdova nazývala třída, seděla na koberci skupina dívek. Výuka měla brzy začít. Cheirón byl nově příchozí a zarazila ho skutečnost, že je jediným žákem šílené kouzelnice – všechny ostatní byly žačky. Pokud bylo známo, snad jediný Krvavý plamen dával přednost mužům mezi svými učni, ostatní posuzovali jen podle nadání.
 Cheirón byl v tu chvíli vděčný za všechno, co ho jeho bývalý mistr naučil. Čarodějův učeň byl přitažlivý a věděl to o sobě. Uměl zacházet se ženami.
 „Dobré ráno. Nevím, jestli vám vaše učitelka říkala, že mě přijala do učení. Ale každopádně jsem tady. Jmenuji se Cheirón,“ představil se s okouzlujícím úsměvem. Dívky na něj hleděly zvláštními zkoumavými a přitom nezúčastněnými pohledy. Jako když člověk pozoruje neobvyklý hmyz.
 „Paní se zmiňovala, že přijde někdo nový,“ odpověděla jedna žákyně. Všechny dívky si kousek poposedly, aby se v kroužku uvolnilo místo. Jejich tmavě šedé a černé šaty tiše šelestily a budily dojem pavučin, v nichž uvázla tisíciletí.
 Cheirón se usadil. Pozoroval pobledlé tváře kolem sebe. Ne tak oslnivě bílé jako pleť Černé vdovy… Jen nedovyvinuté předobrazy mistryně. V očích četl jakousi strhanost a vyprahlost. Zoufalství nepatřičné pro krásné mladé dívky. Padala na něj neurčitá tíseň. Všechno se zde tolik lišilo od nádherného paláce Jantarového císaře, kde stačilo chtít a žákovi se dostalo všech požitků a slastí, všeho, po čem toužil. Strohost citadely Cheiróna dusila. Nechápal, proč Černá vdova udělala výjimku a přijala ho. Tohle byl jiný, cizí, matoucí svět…
 Jedna z žákyň zašeptala zaklínadlo a pohnula rukama, jako když si děti hrají s provázky, napínají si je mezi prsty a skládají z nich obrazce. Od stropu se na pavučině spustil pavouk velký jako lidská dlaň a poslušně se usadil kouzelnici na ruce. Mezi ostatními zaševelily obdivné vzdechy.
 „Ach, ten je krásný!“
 „Půjč mi ho, prosím!“
 „Jsi tak šikovná, Mirien!“
 „Je prostě kouzelný!“
 Pavouk se sunul po hřbetě Mirieniny ruky. Učednice si ho zvedla k tváři a černý pavouk přelezl na dívčin obličej. Pomalu lezl přes něj směrem k vlasům, dlouhé chlupaté nohy se pohybovaly, jako by hladily hladkou jemnou kůži. Mirien se usmála a potěšeně zavřela oči.
 Cheiróna zachvátil náhlý odpor. Odpor, strach a zhnusení. Hezký zasněný dívčí obličej, který by měly hladit mužské ruce, tváře, z nichž by měl milenec stírat slzy a těšit se z jejich hebkosti… Místo toho se po té běloučké kůži prochází černá zrůda.
 Pavouk dosáhl plavých vlasů upravených do složitého účesu. Mirien natáhla paži a položila ji kolem ramen vedle sedící kamarádky. Pavouk se poslušně spustil z plavých pramínků na rukáv a hbitě přeběhl ke druhé učednici. Ta se zasmála, když ji osm dlouhých chlupatých nohou zalechtalo za krkem.
 „Jak jsi sem vlastně přišla, Mirien?“ zeptal se Cheirón. Cítil, že se mu slova poněkud zadrhávají v krku. Dívka se k němu prudce otočila. Ve tváři se jí zračila bolest a vztek.
 Náhle všechno štěbetání a smích mezi žákyněmi utichlo, jako když utne. Všechny oči, včetně Mirieniných, se upřely ke dveřím.
Vstoupila Černá vdova.
„Začneme s výukou,“ řekla vládkyně Pavoučí citadely.

***

 Z čeho čerpá Černá vdova svoji sílu? Ta otázka nenechávala Cheiróna ani na chvíli v klidu. Proč tak nenávidí Vládce snů? Souvisí to spolu nějak?
 Učeň se plížil chodbami pevnosti. Už se v ní dokázal poměrně slušně orientovat. Ale stále ho někdy zamrazila odlišnost Pavoučí citadely od paláce jeho bývalého mistra. Palác byl přepychově vybavený, příjemně prohřátý a pohodlný pro život, s vitrážemi v oknech, všechno hrající barvami zlata a jantaru. Cheiróna ta krásná vzpomínka provázela na každém kroku. Sídlo Černé vdovy bylo ponurým hradem, chladným, nepřátelským, nepřístupným.
Jantarový císař čerpá z požitků a rozkoší, je mistrem v nasycení tužeb, ať už povznášejících nebo ničivých. Krvavý plamen čerpá z hněvu a zuřivosti, sytí jimi svou ničivou magii, podporuje ji i svou vlastní živelně výbušnou povahou. Bílá vrána je čarodějkou lásky a jejích pevných pout a nehasnoucích sil, sama miluje… Vládce snů. Vládce snů živí svou magii vírou a nadějemi – svými i druhých lidí, stejně jako všichni ostatní. Jakou zášť k němu za to může Černá vdova chovat?
Chodbami táhl slabý průvan, pohupoval cáry starých opuštěných pavučin a zachvíval plameny svíček a pochodní, porůznu roztroušených v šerých zákoutích.
Z čeho čerpá Černá vdova svoji sílu? Šílenství je příliš proměnlivý zdroj! Ze strachu? Ne! Musí jít o něco, co může sama hluboce cítit. Něco, co může využívat sama v sobě i v druhých. Intuitivně věděl, že city, které by se k Černé vdově vázaly, by byly temné povahy. Ze zášti? Ale její učednice nejsou nenávistné… Spíš… zoufalé? Zoufalství ale nestačí, samo o sobě sílu nedává, ale bere… Černá vdova je hádanka. Ona je výjimka, je šílená a nepochopitelná. A nic za to nedám, že vůbec nemusí čerpat z nějakého citu… Zlomím pečeti jejích tajemství, protože tužby jsou silnější než cokoliv jiného. Můj mistr měl pravdu.
 Konečně Cheirón našel, co hledal. Klenutý průchod do místnosti, z níž vycházelo přízračné světlo. Učedník se přitiskl zády ke zdi a naslouchal.
 „Je to velmi důležité. Spojené se zdrojem mých sil. Hlídej dobře,“ slyšel chladný hlas Černé vdovy. Slabě se zachvěl. Mistryně ho zároveň přitahovala i odpuzovala, vyzývala i varovala. Vyvolávala k životu tužby… silnější než cokoliv jiného.
 „Ano, paní. Budu bdít v tuto noc před svým zasvěcením,“ odpověděla slavnostně Mirien. Cheirón měl dobrý sluch a dokázal dovedně rozlišovat ženské hlasy. Spěšně se ukryl do výklenku, který si před několika dny vyhlédl. Jen žádnou magii – ta ho před Černou vdovou neskryje, ale prozradí. Je zatím příliš slabý. Zatím.
 Paní Pavoučí citadely vyšla z průchodu. Zamířila opačným směrem, než odkud přišel učedník – do podzemí pevnosti. Oddechl si. Tušil, že tahle místnost související se zasvěcovacím rituálem je nějak důležitá. Několikaměsíční námaha a přípravy se teď vyplácely… Spojené se zdrojem mých sil…
 „Mirien, to jsem já…“ zavolal od vchodu.
 „Co tady děláš, Cheiróne? Jdi pryč. Zítra se stanu plnoprávnou čarodějkou ve službách naší paní. A jak určitě víš, mám noc strávit v meditacích,“ odtušila dívka nevlídně. Nedal se odradit a vstoupil. Přízračné světlo vydávala dlouhá dýka zavěšená na zdi za Mirieninými zády. A také slabě opalizující neprostupná stěna, která zbraň obklopovala. Cheirón zkušeným okem odhadl, že jde o Mirienino kouzlo.
 „Já… Chtěl jsem se ti omluvit,“ řekl vážně.
 „Za co?“ potřásla hlavou.
 „Za to, jak jsem byl vlezlý, když jsme se poprvé setkali.“
 „To nic, to nic. Měl bys jít. Budeš mít problémy, jestli tě tu někdo přistihne.“
 „Každý si neseme zlé vzpomínky. Nechtěl jsem tě zranit. Jakékoliv problémy mi za tuhle chvíli stojí,“ prohlásil. I když mě zajímalo, kde jsem v ten první den chybil. Vyvražděná rodina ani vypálený domov, žádná z možných ztrát nevyvolává takovou odezvu. Naopak. Ženy se rády svěřují… dodal v duchu.
 Mirien se slabě a smutně usmála:
 „Přišel jsi jen před několika měsíci odjinud, všechno tam bylo jinak. Ty sis potřeboval zvyknout na nás a my na tebe. Ale to přece není zločin.“
 Cheirón přistoupil k dívce.
 „Jsem rád, že se na mě už nezlobíš,“ řekl a obratným pohybem přejel dlaní před Mirieninýma očima. Kdyby měla jen okamžik k obraně, snadno by jeho kouzlo ze sebe servala. Jenomže ona ten okamžik neměla.
 Dívčiny oči se prázdně upřely do dálky.
 „Zruš bariéru kolem magické dýky v této místnosti!“ přikázal Cheirón a dával si pozor, aby příkaz přesně formuloval. Mirien poslechla, tvář nehybnou, výraz prázdný.
 „Proč Černá vdova zešílela? Víš to jistě? Odpověz!“ zeptal se, když snímal zbraň ze stěny.
 „Kdysi milovala muže, který ji opustil, a od té doby je její rozum zatemněný. Nevím,“ odpověděla učednice cize znějícím hlasem postupně na obě otázky.
 „Co se stalo s tím mužem? Víš to jistě? Odpověz!“
 „Uvěznila ho v podzemí citadely do magického plamene, v němž bude nevěrník v hrozných mukách hořet navěky. Nevím.“
 Cheirón se otřásl. To by bylo té šílené ženě podobné. Věřil tomu, ač Mirien měla zjevně svou odpověď z nespolehlivého zdroje. Ověřovat něco takového se ale pochopitelně nikomu příliš nechtělo a podzemí se všichni vyhýbali.
 „Jaká je moc dýky, kterou držím v ruce? Odpověz!“ zeptal se dychtivě.
 „Je zdrojem moci, bránou, skrze kterou proudí síla naší paní.“
 „Teď usni a neprobuď se, dokud slunce nevyjde nad obzor!“
 Mirien padla na kamennou podlahu jako loutka s přestřiženými provázky.

***

 Cheirón sestupoval obezřetně po schodech do podzemí. Dýka v jeho ruce pulzovala magií. Neznal ještě přesnou podstatu síly, která ze zbraně vyzařovala, ale už ji dokázal uchopit natolik, aby se k ní nemohl dostat ani mnohem silnější protivník. Což ovšem Černá vdova nebude, když pro ni bránu uzavřel. Neměl čas zjišťovat o artefaktu víc, ale to podstatné už věděl. Na všechny ostatní otázky dostane odpovědi, až se stane pánem Pavoučí citadely. Odhalí tajemství a naplní své tužby…
 Náhle strnul. Odkudsi z hlubin pevnosti zazněl výkřik. Učeň zadržel dech a naslouchal. Po chvíli se výkřik opakoval. Tak přece… Černá vdova se pomstila tomu, kdo ji zradil… Cheirón se pro sebe usmál. Jenomže proti mně teď svými kouzly nic nezmůže.
 Připjal si pochvu s dýkou na opasek a sestupoval dál.
 Schodiště ústilo do dlouhé chodby, která se několikanásobně větvila. Výkřik se už neopakoval. Cheirónovi nezbývalo než směr, odkud křik zazněl, přibližně odhadnout a spoléhat se na svůj dobrý sluch.
 Zvolená chodba ho zavedla do místnosti, která byla ohromná. Byla však plná vlnících se závěsů, závojů, ohromných pavučin, zástěn a zavěšených látek v různých odstínech šedi a černi. Prostor se tak měnil v křehký, mámivý labyrint.
 Ozval se vzlykavý, zlomený výkřik. Ženský. Cheirón v duchu proklel šálivou ozvěnu podzemí, která ho předtím oklamala. Obezřetně se plížil mezi stíny a cáry hedvábí.
 Na zemi pokryté vysokým černým kobercem klečela Černá vdova. Tvář měla složenou v dlaních a opřenou o okraj úzkého lůžka. Čarodějka měla částečně rozepnuté šaty, látka sklouzla a odhalovala bělostná ramena, jimiž zachvíval zoufalý pláč. Žena plakala, kvílela a naříkala bez zábran, jako trpící, týraná bytost. V podivném kontrastu moci a slabosti, neotřesitelnosti a zoufalství se Cheirónovi zdála neodolatelná. Přišel sem kvůli ní. Přišel sem pro ni.
Strhl na zem závěs, který mu překážel. Chytil ženu za ramena a obrátil k sobě. Tvář měla mokrou od slz, ale stále stejně zářivě bílou. Hleděly na něj nepříčetné oči s rudým bělmem. Jakou ale vlastně měly barvu, jaké byly? Hnědé? Zlaté? Žluté? Kočičí? Hadí? Pavoučí? Nevěděl.
 „Nedotýkej se mě,“ řekla Černá vdova náhle mrazivě a klidně. Ale Cheirón v tu chvíli už nedokázal vnímat smysl jejích slov. Nedokázal nebo nechtěl.
 Zajel rukou do jejích dlouhých vlasů, strhl ji k sobě a hladově ji políbil na úzké, chladné rty. Druhou rukou sevřel černou látku jejích šatů. Zapraskaly trhané švy.
 Čarodějka ho udeřila nečekaně, oběma rukama do hrudi. Odhodila ho od sebe na několik kroků.
 „Nedotýkej se mě,“ zasyčela.
 „Nakonec mě budeš prosit!“ slíbil jí. Vymrštil se na nohy a vytrhl dýku z pochvy. Po čepeli přebíhaly drobné jiskry a záblesky magie.
 „Mě nemůžeš mít. Nikdo mě nemůže mít. Ani po dobrém ani po zlém,“ odpověděla Černá vdova jako by recitovala starou báseň.
 Postoupil proti ní, v ruce zářící ostří.
 „Kdo vládne Pavoučí citadele teď? Pojď ke mně a já tě nechám naživu.“
 „Hněv se utiší, láska ochladne, naděje se rozplyne, rozkoše se přesytíš. Ubohý Cheiróne!“ zazpívala čarodějka jasným hlasem, jako by vyslovovala zaklínadlo. Ani se nepokusila zahalit do zbytků roztržených šatů. Cheiróna ovládl vztek, smíšený s pokřivenou touhou. Ona se mu posmívá!
 Ve světle svící se mihla čepel dýky, zároveň se svým stínem na látkách a kameni, provázená jiskrami magie.
 Cheirón a Černá vdova si hleděli do očí. Učeň pevně svíral zbraň, jejíž ostří zabodl do čarodějčiny bílé hrudi. Prudce trhl dýkou dolů. Černá vdova se lehce zaklonila, její tělo začalo padat na zem. Ale padalo děsivě pomalu. Z rány neskanula ani kapka krve. Čarodějčiny rty se pohnuly.
 „Hněv se utiší, láska ochladne, naděje se rozplyne, rozkoše se přesytíš. Ale bolest a zoufalství zhrzených citů je věčné. To jsi nepoznal. Selhal jsi,“ vyslovila pomalu. A Cheirón v tu chvíli pochopil, že se v touze po moci a slasti dopustil velké chyby…
 „I když se srdce zahojí, kdesi mezi světy zůstává věčné zoufalství, smutek, touha po pomstě, touha po návratu, touha po nemožném… Bolest, větší než cokoliv jiného, je nekonečný zdroj. Kdesi v temné noci se navěky ozývá pláč těch, které byly zrazeny. A já ho slyším… Přes brány šílenství slyším a vnímám zrazené city, které zanechávají svůj otisk v látce bytí, i když už je člověk nepociťuje. Na rozdíl od ostatních mohu čerpat i z pocitů, které zde byly, ale již nejsou,“ šeptala Černá vdova. Čas se zpomalil. Z rány místo krve začali proudit pavouci. Stovky a tisíce drobných černých pavoučků.
 „Nemůžeš mě mít. Nemám tělo. Zatratila jsem ho, protože mě Vládce snů pošpinil. Byla jsem jeho učednice, věřila jsem mu a milovala ho. Dýku, kterou držíš, jsem pro něj vytvořila a očarovala. A s ní jsem před stovkami let zničila svou fyzickou schránku,“ usmála se Černá vdova. Mezi pootevřenými rty se jí protáhl pavouček. A za ním další.
 Cheirón se otočil a dal se na zběsilý útěk. Nedoběhl daleko. Pavouci ho dostihli, sesypali se na něj, spustili se ze záhybů závěsů ze sametu a hedvábí. Učedník křičel hrůzou, desítky pavouků rozdrtil podrážkami a údery dlaní. Ale bylo jich příliš mnoho. Ukusovali mu maso z těla po téměř nepatrných kouscích. A bylo jich nekonečně mnoho a byli vytrvalí. Podařilo se mu dostat ještě na druhý konec místnosti. Pavoučci pokračovali, i když jeho křik už dávno utichl. Pokračovali, dokud na koberci nezůstala jen dohladka obraná běloučká kostra.
 Černá vdova dopadla na zem. Beze spěchu se posadila a vytrhla si dýku z těla. A ochotní pavoučci pečlivě zacelili ránu bělostnými vlákny, nerozeznatelnými od lidské kůže.

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

16 komentářů

  1. velmi slusne. to ze „hnev sa utisi a rozkose sa presytis“ to beriem. avsak ze „laska ochladne a nadej sa rozplynie“ s tym by som az tak nesuhlasil.cita sa to vsak velmi dobre.

  2. Krasne :). Pribeh napinavy, zakonceni zajimave… cte se to skvele… :).

  3. Jsem moc rada, ze se vam povidka libi! Dava to cloveku pocit, ze je proc psat! 🙂

  4. Temnota, temnota temnota. Proč? Vidíte snad takový svět, takový život? Bez naděje, bez jiskry světla? Stále čtu o zoufalství, bolesti a smutku. Opravdu dnes každý raději pije kalnou vodu beznaděje? Byla by snad optimističtější tvorba považována za naivní, nedospělou? Jestliže ano, asi se v současné temné tvorbě opravdu odráží skutečnost, svět.

  5. Bezvááááááááááááááááá
    Poetický temný fantasy, to je moje. Konečně jsem si našla „svojí“ autorku, když mi Rečková zbaběle prchla k fantasy a hororu. Hujahej, jen tak dál… nevidím chybu, kupodivu ani gramatickou, nejmenší problém s jazykem… Lukačovičová, na hrad 🙂

  6. nevím, co se Ti nelíbí, počkej si na víc životních zkušeností a pak budeš souhlasit..

  7. moc moc moc dobreeeeeee, hrozne dobre sa to citalo. len tak dalej!

  8. Psaní má vždycky smysl. kdybyste přestala psát, přijdu o jeden ze svých vzorů

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *