Pravá krev 1 – Mrtví do soumraku – Harrisová Charlaine

Zde žije i Sookie Stackhouse. Má pětadvacet let, je blond, bydlí se svou babičkou, každý večer si pokud možno dá sprchu, odlíčí se, sundá si gumičku do vlasů a jde hezky do hajan. Sama. Čeká totiž na toho Pravého. Jistě, když pracujete jako servírka, potkáte spoustu lidí, ale je tu jeden problém – Sookie je telepatka a to, co slyší, nejen v mužských hlavách, není nic pěkného… Jaký je její šok, když do baru dorazí upír Bill – tajemný, krásný a především: pro Sookie absolutně „nečitelný“. Ano, on je ON. A že se v městečku, které ještě pořád nezapře svou rasistickou minulost (bílí i barevní mají své tradiční podniky, stejně jako služby), množí mrtvoly žen spojených s upíry, to jí štěstí nezkazí, vždyť je tu tolik nového!

Charlaine Harris je ve své domovině (USA, potažmo jejich jižní části) známá jako autorka detektivek, ovšem opravdovou slávu jí přinesla až série knih se Sookie (na Amazonu na ně můžete narazit v kolonkách nejprodávanějších titulů, ne že by to něco znamenalo). Mix detektivky, upírštiny a všeho možného nadpřirozeného vůbec s totální romantikou. Vše navíc v první osobě z pohledu Miss NBN (naivní blonďatá nanynka – bez urážky, tady se rodí „ty“ vtipy) se ze zástupu dalších podobných sérií vymanil i díky skvělému seriálu True Blood (produkce HBO). Ten je sexy, krvavý, sexy, jižanský, sexy, reagující na rasismus, vtipný, sexy, se skvělou hudbou, sexy, s perfektními herci, sexy, s úžasnými dialogy, ale především zatraceně sexy sexy sexy.

Tohle všechno kniha není.

Jistě, herce a hudbu v knize čekat nemůžeme, ale to ostatní docela ano. Osobně jsem se na knihu těšil hlavně proto, abych zjistil, co všechno je vklad tvůrců seriálu a především: nakolik je Sookie v předloze tou pitomoučkou husičkou, jakou se jeví v seriálu (kde to naštěstí tolik nevadí, protože je to určitým způsobem zábavné a hlavně má divák spoustu dalších vedlejších linií a potěšení). Aby bylo jasno. Knižní Sookie je skutečně něco úžasného a zvrhle fascinujícího. Těžko říct, nakolik je to vina originálu a nakolik překladu, ale výsledek je jasný: kniha se vám brzy buď znechutí, nebo se naladíte na její vlnu a v záchvatech smíchu jí zhltnete na posezení v metru. Hlásím se k tomu druhému a prohlašuji Mrtvé do soumraku za nejvtipnější knihu roku.

Považujete první odstavec recenze za, ehm, infantilní? Bude hůř. Sookie má tričko na spaní s Mickey Mousem. Pravda, to já taky, ale nikomu to nesděluji po té, co jsem dopodrobna vylíčil všechny úkony, které předchází ulehnutí (přičemž paradoxně vynikne, že postavy z autorčina světa mají dokonalý metabolismus, protože jiné vysvětlení, ve světle pozornosti věnované jiným hygienickým úkonům a naprosté absence „tamté“ místnosti, prostě nepřipadá v úvahu).
Problém přitom není v popisování úprav zevnějšku (konečně, chlapečci chtějí hezké a voňavé holčičky a zase naopak), ale v tom, že se pod nimi neskrývá ani ten nejmenší záblesk myšlenky. Sookie je v lepším případě totálně dutá, v tom horším se nás snaží přesvědčit, že umí přemýšlet a není žádná hloupá cuchta (většinou ještě rozhořčeně a připomíná mi tak holčičky ze školky, jen ty zaťaté pěstičky chybí…). Její myšlenkové pochody jsou zábavné, ať už řeší co si vzít na sebe do upířího baru, jestli mohou upíři „tamto“ (což by se mělo „dělat“ jen v soukromí), že nikdy neuvidí svého Billa ráno a nepřipraví mu snídani (a nikdy spolu nepůjdou do kostela) a dokonce ani ve chvíli „šokujícího“ odhalení, že upíři nemusí být obětí viru (jak tvrdí veřejnosti), ale opravdovými nadpřirozenými zmetky (za logiku tohoto zjištění by se přitom nemusel stydět ani Dan Brown). Také se musí vyrovnávat s tím, že Bill někoho zabil, ona sama jednoho člověka vydala upírům napospas a neupozornila na lynčovací nálady v městečku… ovšem vždy jen chvilku, aby se v další kapitole zdálo, že krom odličovače má ve svém budoárku i mizeč vzpomínek.
Ještě štěstí, že ani další postavy nejsou kdovíjací intelektuálové. Většinou se o nich nedozvíme víc, než nakolik mají vypracované hrudníky, laciné oblečení štětky a pevný zadek. Sookie moc jiných věcí, aspoň podle autorky, neřeší. Jistě, pořád jsou tu ty vraždy, dokonce i babiččina, ale když ten Erik má vážně zlaté vlásky a Bill je někdy tak nepochopitelný a nic neřekne na rovinu, ach jo, ach jo. A když už řekne, tak to jede, protože…

Na přebalu knihy se dočteme, že se jedná o detektivní fantasii. Dovolil bych si to trochu poopravit: Mrtví do soumraku, i když si berou z detektivky hodně (a dokonce opravdu můžete podle určitých stop poznat, kdo je zahradník, aniž byste znali seriál nebo přeskakovali), jsou především fantasií erotickou. Naše čistá a nevinná Sookie tak dlouho čekala na pana Božského, až našla dokonalou sexuální mašinu. Od zhruba poloviny knihy máte dojem, že většina dialogů je zakončena nějak jako „až po TOM“ a scény něčím na způsob cudné zatmívačky. Z Billa by měly radost některé feministky: najednou chce jen to jedno a chová se jak zvíře. Upíří v podání paní Harrisové asi byli původně pokousáni něčím jako králíky. Ale na druhou stranu, nedělejme si z toho srandu, některé fígle s upíří krví jsou vážně zajímavé a nesetkáme se s čistou pornografií ani s vulgaritami.
A hlavně… čekali byste v knize o upírech sentence typu: „teď na to vážně nemám náladu.“? Nebo to, že hlavní hrdinka zachrání svého upíra od osudu nedobrovolného dárce vzácné upíří krve (využívané jako droga) a začne mu říkat „ty můj chudáčku“? Že společně budou řešit partnerské krize, protože upírek je sice klaďas, ale přece jen vrahounek („Takhle žít nemůžu, drahoušku. Chápeš, jak to myslím?“)?
No, prostě to nemá Sookie vůbec jednoduché. A znovu těžko říct, zda ji v tom nechává pouze autorka, nebo překladatelé (kteří celý text drží ve spisovné rovině, ovšem na úrovni slohových prací, Wievegh by měl radost). Tolik konstrukcí s „pak“, „v tom“, „potom“ atd. bez toho, že by následovala byť jen minimální gradace, jsem už dlouho neviděl. Pokud máme text:
„Cestou z ložnice jsem za sebou jenom přivřela dveře a pak jsem zaslechla cvaknutí lampy. V tom…“
Co čekáte? Já něco takového:
„…se na mě vrhl malý Yog-Sothoth a svými nepopsatelně zvrácenými chapadly, pokrytými nepředstavitelně odpornými přísavkami se mi pokusil v nesvaté parodii přijímání vysát morek…“
Rozhodně jsem nečekal, že pokračování bude: „…ke mně přiběhla moje kočka Tina, která (sic!) až doteď někde spala a začala se ke mně lísat.“
Třeba se to zlepší, říkáte si a čekáte, kdy se ta kočka po Sookie vrhne, aby ji pozřela, či se jí pokusila znásilnit. Jenže sadistka Harrisová nám sdělí toliko, že Sookie se s Tinou pomazlila a pak ji pustila na noc ven. Snad si to přečte Petra Neomillnerová a pěkně šťavnatě nám všem ukáže, jak by mělo takové mazlení vypadat. S takovýmto přístupem prostě nepomůže ani občasný záblesk geniality (ony hrátky s upíří krví, TEN muž z Memphisu…). Buď se budete bavit, nebo si pořídíte kůl a vyrazíte za autorkou. Jiná možnost není.

Uvážíme-li, jaký má ústřední nápad možnosti a že autorka jinak dokáže vystavět dobrý detektivní příběh, je to škoda. V porovnání se seriálem odchází kniha na hlavu poražená, ale pokud jste jej neviděli, mnoho knih s upíry nečetli a potřebujete něco pro cesty metrem nebo pro zasmání, zkuste to… a pak napište své dojmy do komentářů.