Modely pro scifisty #38: Prapředek X-wingu

Tématem dnešního článku bude ojedinělá kuriozita – reálný prapředek X-wingu. Stroje s měnitelnou geometrií křídla jsou dnes vcelku běžnou záležitostí. Změna geometrie křídla mění letové vlastnosti stroje podle momentálně požadovaných podmínek. Počátky této technologie sahají do období po první světové válce.

Rozvoj letectví a s ním spojených věd a technologií přinášel rozličné problémy. Klasické dvouplošníky měly značnou plochu křídel. Nízké plošné zatížení znamenalo solidní stoupavost, relativně nízkou vzletovou a přistávací rychlost a díky tomu i krátkou vzletovou a přistávací dráhu. Uspořádání nosných ploch dvouplošníku ale silně limitovalo dosahovanou maximální rychlost – stroje měly vysoký čelní odpor. Tehdejší jednoplošníky měly pro změnu vysokou rychlost a plošné zatížení, ale potřebovaly dlouhá letiště a jejich pilotáž byla náročnější. Postupem času se konstruktéři naučili řešit letové vlastnosti v různých režimech letu pomocí mechanizace křídla (použitím různých typů klapek a slotů, následně i změnou geometrie křídla za letu), zpočátku se ale vyskytly snahy o změnu letových vlastností pomocí radikálně měnitelné plochy křídla a tím i plošného zatížení. Šlo o snížení vzletové a přistávací rychlosti a hlavně o zkrácení vzletové a přistávací dráhy. Ve Francii byla zkoušena letadla s teleskopicky vysouvanými nástavci křídla, Britové sázeli na odhoditelné přídavné křídlo, montované na standardní stroje, v Sovětském svazu konstruktéři projektovali různé systémy, ale realizace se dočkal jen ten, který nás zajímá – projekt IS.

Mladí konstruktéři Nikitin a Ševčenko přišli ve druhé polovině 30. let s originální koncepcí – jejich stroj měl startovat jako dvouplošník a po vzletu zatáhnout podvozek do spodního křídla a spodní křídlo i s podvozkem složit do vybrání v trupu a ve spodní ploše horního křídla a v letu pokračovat jako jednoplošník. Při přistání by se proces otočil. Spodní křídlo se tedy i s podvozkem dvakrát zalomilo, než ukončilo svou pouť do jedné z výchozích poloh.
Celý projekt byl z usnesení konstrukčního kolektivu (celého personálu konstrukční kanceláře) nazván IS – Iosif Stalin, s čímž po setkání s konstruktéry pán rudého carství velkoryse souhlasil. Dokonce zašel ještě dál – dal konstruktérům velkorysou finanční podporu, „volnou ruku“ při pořizování pracovních sil i materiálu a navíc jim doporučil využít při shánění výše uvedeného Lavrentije Beriju, šéfa neblaze proslulého NKVD.
Oficiální vojenské značení bylo I-220 (IS-1) a I-220 bis (IS-2). V době, kdy Stalin vyšel z módy, se označení IS vykládalo jako Istrebitěl Skladnoj – skládací stíhačka.

V koncepci stroje zřejmě hrála roli i tehdejší sovětská doktrína použití stíhaček, která je dělila na rychlé stroje (jednoplošníky) určené pro stíhání a obratné stroje (dvouplošníky), předurčené k manévrovému boji. Tato teorie byla poslána na smetiště dějin španělskou občanskou válkou, sovětské letectvo na ni ale krutě doplácelo v letech 1941-1942.

Stroj IS-1 byl dokončen a zalétán v roce 1940, fungoval uspokojivě, ale nepodával vypočtené výkony. Výborné letové vlastnosti deklasoval slabý motor. Konstruktéři se nenechali odradit a pokračovali ve vývoji. Do roku 1941 byl postaven i zdokonalený stroj IS-2. Stroj měl vylepšenou aerodynamiku, silnější motor i výzbroj (pro IS-1 4x 7,62mm Škas, pro IS-2 2x 7,62mm Škas a 2x 12,7mm BS). Spodní křídlo se opět zatahovalo najednou i s podvozkem, nosné plochy měly ale proti první variantě upravené tvary a zmenšenou plochu. Zkoušky tohoto stroje přerušilo vypuknutí války. Konstruktéři sice pokračovali v projekčních pracích (IS-3, IS-4), ale ty byly posléze zastaveny. Letouny IS na zemi připomínaly polikarpovovy I-153, případně prototyp I-190 – nevelké dvouplošníky s křídly v oblasti centroplánu zalomenými do trupu. V letové konfiguraci se zataženým spodním křídlem mohly být z dálky podobné polským stíhačkám PZL P-11, případně P-24.
Mezi těmito unikátními prototypy a X-wingy z jedné vzdálené galaxie byl přeci jen jeden podstatný rozdíl – zatímco skutečné stroje startovaly jako dvouplošníky a bojovat měly jako jednoplošníky, jejich galaktičtí „potomci“ fungovaly opačně.

Stavebnice unikátních strojů vyrábí v měřítku 1/72 jako shortruny ruská firma A-model. Kvalita výlisků je „sovětská“ (v první fázi stavby použij sekeru), ale výlisky stroje IS-2 jsou přeci jen o něco lepší a proto jsem si postavil tuto variantu. Ke stavbě potřebujeme nůž, smirek různé hrubosti, spoustu tmelu a fajnšmekři ještě spoustu dílů interiéru kabiny z vrakoviště (ideálně ze zrušené I-153, což odpovídá předloze). K lepení stačí klasické lepidlo na polystyrénové modely. Kamuflážní barvy jsem použil od Agamy – z „ruské“ řady autentických odstínů. Bude ale nutno sehnat někde odpovídající obtisky (černě lemované rudé hvězdy), výrobce k oběma verzím přikládá sadu na IS-1, která je prakticky nepoužitelná.
Stavbu začneme začištěním jednotlivých dílů, nátěrem interiéru (ruská šedá na konstrukce) a drobných součástek (pneumatiky a palubní deska – černá, vzpěry a hydraulika – kov, vrtule – zepředu stříbrná, zezadu černá, podvozkové šachty a vnitřky krytů podvozku – šedá na konstrukce).
Zkompletujeme interiér, vlepíme ho do trupu, uzavřeme trup. Nalepíme do vybrání v trupu horní křídlo, centroplán dolního křídla a zepředu motorovou přepážku. Spoje přetmelíme a přebrousíme (focený model je staršího data stavby, není tmelený a broušený – vypadá tedy poněkud humpolácky, navíc má leccos za sebou a tudíž chybí některé drobné detaily). Na hotový trup dopasujeme motor s vrtulí a chladič oleje a přilepíme. Přilepíme ocasní plochy, vnější díly spodního křídla (s laskavou pomocí tmelu). Model v průběhu stavby přeryjeme podle dostupné dokumentace, pak dolepíme podvozek a natřeme. Zelené (ruská zelená) jsou horní a boční plochy (včetně vybrání pro části spodního křídla v bocích), střední části spodního křídla zespodu (od kořene centroplánu po dělící rovinu na úrovni konce podvozkových šachet) a vnější části podvozkových krytů. Zbylé spodní plochy jsou modré (ruská modrá).
Po vyschnutí nátěru model přelakujeme, naneseme dekály (rudé hvězdy na šesti pozicích podle sovětských předválečných zvyklostí – viz foto) a po vyschnutí opět přelakujeme. Nakonec vlepíme mezi spodní křídlo a trup díly hydrauliky, sloužící k jeho sklápění, a před kabinu nalepíme větrný štítek s vybarveným rámováním (vřele doporučuji sehnat nějaký kvalitnější, nejlépe z I-16), doporučuji pod něj doplnit zaměřovač.

Tento zajímavý model sice se značným úsilím zvládnou sestavit i začátečníci, ale doporučit ho mohu jen zdatným modelářům. Do sbírky přibude opravdu zajímavý stroj, který by mohl hrát významnou roli v některé z paralelních realit a zjevně se stal inspirací jisté konstrukční školy v jedné vzdálené galaxii – v této roli ale nezůstal osamocen. O tom však někdy příště.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. IS-1, resp.IS-2
    Dovolím si několik poznámek.
    1. IS jako Iosif Stalin je bohužel Vaše spekulace, pod tímto kódem se konstruoval silně pancéřovaný tank, k duplicitě nemohlo při centrálním plánování dojít.
    2. Máte pravdu, že koncepce přepadových a manévrujících stihaček se ve VVS prosazovala a potvrzovala ji bojová střetnutí sov. letců na dálném východě s japonskými jednoplošníky a s německými mezky ve Španělsku. Jednoplošník neměl šanci při nezdařené zteči opakovat útok na obratnější dvouplošníky – velký poloměr manévru při větším plošném zatížení – ale dvouplošník ho dokázal vymanévrovat, na př. aby se mezek otočil o 360 stupňů, potřeboval snížit rychlost na 200-220 km/hod a pak to dokázal za 25-30 sec a tím dvouplošník získal navrch, tomu to trvalo 20-22 sec a mezka sundal. Němečtí piloti to věděli a do manévrového boje se nepouštěli, to až s Morany a Hurricany a proto vždy! volili rychlý přepad. Tyto zkušenosti ovlivnily sov. leteckou doktrínu a dvojkolejnost se projevila v první fázi války s Německem a to navíc mezky E-čka a F-ka měly sloty a tím převahu manévru nad prvními Jaky a Laggy. Pro porovnání: Jak -11 (C-11) při rychlosti 240 km/hod dokázal otočit o 360 st. za 27 sec a to byl cvičný
    letoun s dvěma piloty.
    3. Smetiště dějin v letectví je ožehavá věc. V období studené války se postupně upustilo od manévrú (1.generace stihačů), rozhodující byl přepad jaderných nosičů (2.generace), ale!!! lokální konflikty ukázaly potřebu manévrového boje (Topgun) a nyní opět dochází
    k syntéze, tedy vlastně zpět ke zmiňovaným IS (F-23, F-35, Migy, Suchoje a Gripen) i když na pokročilëjší úrovni.
    4. Koncepce IS umožňovala využívat velmi krátké vzletové plochy, cca 300 m dlouhé, téměř každou louku, jako naše B-534 – odpoutání probíhalo po 100-120 m rozjezdu.
    5. Jste zajímavý web – letu zdar a Vám též.

Zveřejnit odpověď