Jedno obyčejný dospívání

Klidný koutek přírody, dvě dívky, jejich rodiče, jedna puberta, první lásky a zklamání. Prostě Jedno obyčejný léto. Takový, jaký zažila spousta z nás.

Znáte to. V jeden moment se koukáte na pohádky a vaším největším zájmem je lízátko s práskacím práškem, pár měsíců nato už se skrýváte pod dekou při hororech s touhou po pivě na rtech. Puberta. Ten necitlivý okamžik, kdy si začínáme uvědomovat… a většinou to je hořkosladké poznání.

Rose a Windy, dvě letní kamarádky, se zase po roce setkávají u oceánu i jezera u Awago Beach, v době, kdy nejen jejich těla procházejí drastickými změnami dospívání. A zatímco temperamentní Windy se zuby-nehty drží zbytků své dětské části existence, introvertní Rose působí připravená na ten důležitý krok vstříc dospělosti – začíná vnímat detaily ve vztahu rodičů stejně jako fyzickou atraktivitu místních chlapců. Jejich vztah v rytmu “pár idylických dnů jednou za rok” tím začíná dostávat trhliny – poprvé jsou si přitom dívky nutné připustit, že jejich běžný život je ovlivňuje více, než čekaly.

A tak jako vždycky – kolem hlavních hrdinek se odehrávají další příběhy. Příběhy nechtěných těhotenství, příběhy touhy po dalších dětech, příběhy štěstí, smutků, hádek, tužeb i vzteků. Osudy, které jsou jenom jemně naznačené, a přestože jim Rose všem nutně nemusí rozumět, čtenář se v nich zorientuje velice snadno.

Autorské duo Marisa a Jillian Tamakiové (jde o sestřenice) vytvořilo jemný příběh, zachytávající velké okamžiky, kdy se z dívek stávají ženy. Odvážně přitom rýpají do nejednoho společenského tématu, která často kritizují (ještě) dětskýma očima svých protagonistek, v mnoha směrech paradoxně vyspělejších a konstruktivnějších než dospěláci, kteří jsou do všech těch rozličných her až příliš vtaženi, bez možnosti nadhledu.

Příběh prodchnutý melancholií a nostalgií přitom nádherně graduje až do emotivního finále, které prověří nejedny slzné kanálky, aniž by působilo jako klišé. Právě onomu pocitu nostalgie přitom jednoznačně pomáhá fialové tónování komiksu, tak akorát dětsky barevné, tak akorát vzpomínkově pobledlé. S větší noblesou jsou v něm přitom zpracované přírodní scenérie, než města nebo sami lidé.

Je přitom paradoxní, že Jedno obyčejný léto patří v některých amerických státech mezi pro děti zakázanou četbu – komiks, který jim citlivě sděluje “nejste v tom všem sami”, právě jim může pomoci posílit sebedůvěru a motivovat je k důležité komunikaci a sdílení svých pocitů s rodiči. A těm naoplátku připomene, že magická hranice mezi dětstvím a dospělostí je komunikačně i emocionálně náročná, a právě tehdy je jejich role ještě důležitější.

Bylo by fajn, kdyby si takový komiks přečetly obě strany barikády.

Jedno obyčejný léto