Dědička ohně ukončuje fňukání

Předchozí díl série Skleněný trůn, Půlnoční koruna, skončil absolutním cliffhangerem, který sliboval velmi zajímavý začátek dalšího dílu – tedy Dědičky ohně. A že to byl začátek, jaký jsem rozhodně nečekala!

Z trosky zase člověkem

Sarah Maasová uvádí čtenáře do příběhu do okamžiku, kdy je Celaena už pár týdnů ve městě jménem Wendlyn a jako nasávající houba nemá daleko k alkoholismu. Celé dny akorát proleží na střechách v sebelítosti a smutku, pozoruje město, a po večerech vyvolává bitky v hospodách.  Rozhodně kouzelný začátek.

To se změní jednoho dne, kdy do města přijde vílí válečník její tety, královny Maeve, a Celaenu vyhledá, aby ji dovedl do Mlžných skal před královnu. Vražedkyně na ni má totiž pár otázek, které jí může zodpovědět jedině ona. Maeve souhlasí, že jí pravdivě zodpoví vše, na co se Celaena zeptá, ovšem pod jedinou podmínkou – chce vidět její schopnost vyvolávat oheň. Jenže to může vražedkyně učinit pouze ve své vílí podobě, jejíž proměnu neumí ovládat – a upřímně ani nechce. Chůvou a učitelem zároveň se jí stává vílí bojovník Jeřáb, teprve až on uzná za vhodné, že se Celaena naučila svoji proměnu i moc ovládat, dovolí jí navštívit Maeve v její zemi Doranelle. Ale aby to neměl ani jeden z nich tak jednoduché, v okolí Mlžných skal se začnou objevovat znetvořená těla polovičních víl, čemuž oba chtějí přijít na kloub.

Nové postavy a vývoj starých

Autorka čtenáři v Dědičce ohně představuje hned několik nových postav.Jednou z nich je Aedion Ashryver, zvaný Vlk severu, nyní pod palcem krále Adarlanu. Ze začátku působí silně nadutým dojmem, ale čtenář velmi brzy pozná, že se jedná pouze o masku (asi jako u Doriana). Aedion je bratrancem Aelin (Celaeny) a Chaol jej v myšlenkách často k vražedkyni přirovnává. Mohli by být klidně sourozenci, protože jsou si podle něj neuvěřitelně podobní jak vzhledem, tak povahovými rysy. Nicméně na rozdíl od Aelin se Aedion nenaučil držet jazyk za zuby v přítomnosti krále. Velmi zajímavé je pozorovat jeho myšlenkové pochody potom, co se od Chaola dozvídá, že je jeho sestřenice naživu a pobývá ve Wendlynu. V tu chvíli je to jako pozorovat střídající se strany jedné mince, jelikož Aedion neváhá udělat pro shledání s Aelin cokoliv.

Potom je tu princ Jeřáb Bělotrn – sebejistý a velmi tvrdohlavý vílí jedinec a Aelinina chůva a učitel v jednom. Jeho seznámení s Celaenou bych přirovnala k jejímu seznámení s Chaolem, neboť tito dva se zpočátku také nemusí. Jeřáb pochází z mocného rodu a nějakou tu namyšlenost si může dovolit, protože kromě výborného bojovníka je i tvrdým cvičitelem. Nezajímají ho Celaeniny problémy nebo pocity a udělá všechno proto, aby ji naučil vše potřebné. Navíc to jejich vzájemné špičkování nemá chybu! Musím si nicméně rýpnout – vážně nemohla překladatelka nechat jeho originální jméno Rowan? Jsou tu spešl jména jako Aelin, Chaol, Aedion, Maeve – no, a potom mu máme prostě vílu Jeřába.

Poslední novou postavou je čarodějnice Manon Černozobá. Úžasný příklad absolutně záporné postavy. S ničím se nepáře a zabíjení si doopravdy užívá. Navíc je disciplinovaná tak, jak bych u zabijáka čekala. Její kapitoly jsou plné krve a rivalství s ostatními čarodějnicemi z jiných klanů.

Nejvíc mě asi zklamala linka Chaola a Doriana, později v knize propojená s Aedionovou, jelikož se všichni tři vyskytují na stejném místě. Zatímco jejich společné momenty v kapitolách jsou zajímavé, samostatně za moc nestojí. Chaol se ze sympaťáka mění v ufňukánka a lítostivce, který není schopný zachránit svoje přátelství s Dorianem a na jakoukoliv otázku ohledně Celaeny a jejího odjezdu do Wendlynu pro jistotu mlčí. Dorian pro změnu řeší svojí magii a jak funguje. Vrbou se mu stává mladá léčitelka jménem Sorscha, s níž Dorian později naváže romantický vztah (jaké to překvapení!).

A nakonec Celaena neboli Aelin. Ze všech postav si prošla asi největším vývojem, protože pokud nepočítám Celaenu-násosku, při pobytu v Mlžných skalách přestala být ufňukánkem a začala se sebou něco dělat. Pořád má proříznutou pusu a je velmi tvrdohlavá, avšak v rámci možností konečně skončila s truchlením za mrtvou přítelkyni Nehemii a postavila se zpět na nohy.

Fantasy detektivka

Dědička ohně má přes pět set stránek, a není se čemu divit, když se autorka rozhodla vyprávět příběh skrze tolik postav. Nejvíce kapitol má samozřejmě Celaena, jejíž trénink zabere velkou část už jenom proto, že se odmítá proměnit do své vílí podoby a v té lidské nezmůže se svou magií nic. Zajímavé jsou rozhodně flashbacky do Aelinina dětství (podpálení knihovny, přátelský vztah s Aedionem) a těch pár kapitolek, kde má čtenář možnost poznat její rodiče a jak se potýkají s Aelininým problematickým ovládáním ohně. Puzzlíky do sebe začínají zapadat a čtenář tak lépe rozumí tomu, proč se vražedkyně své moci bojí a nechce se proměnit a proč chce zuby nehty zůstat Celaenou Sardothien.

Navíc přídavek v podobě pátrání po vrahovi polovičních víl působí nenásilně a Aelin s Jeřábem vraždy nemají vyřešené během pár hodin. Velmi pěkně se to prolíná s faktem, že Mlžné skály, kde Aelin bydlí, jsou domovem několika polovičních víl (velmi dobře napsané vedlejší postavy), jež by se mohly stát potenciálními oběťmi. Během vyšetřování (jinak se to nazvat nedá) se začínají pomalu Aelin s Jeřábem přátelit, což autorka zvládla napsat skvěle vzhledem k tomu, že Jeřáb je několik staletí stará víla a jeho svěřenkyni je pouhých devatenáct let.

Bohužel u Doriana s Chaolem mi některé kapitoly přišly vyloženě vycpávkové (ale tomu se žádný autor při tomto počtu stránek a postav nevyhne), protože příběh moc neposouvají dopředu a jsou lehce předvídatelné. Kapičku to ale vyvažuje Aedion, který zas tak předvídatelný není a dodává jim šmrnc.

Celkově vzato je Dědička ohně plnohodnotný třetí díl místy připomínající Půlnoční korunu, a to z toho důvodu, že v něm autorka vysvětluje důležité věci (nejen) ohledně Celaeny, ale nenatahuje vysvětlování přes celou knihu. Čtenář se také dočká Celaeniny vílí formy a konečně si bude moci přečíst i nějakou tu akci v boji, kde se oheň hojně využívá. Těch (něco málo přes) pět set stránek uplyne jako voda, protože jak jsem zmiňovala dříve, Sarah Maasová nepatří mezi špatné vypravěče a má velmi dobrý styl psaní zlepšující se s každou knihou, je lehké se do něj začíst (pokud zrovna jedna z postav nefňuká) a závěry knih (včetně téhle) povětšinou obsahují skvělé cliffhangery. A ty, my čtenáři, někdy vážně nesnášíme! Díky bohu série Skleněný trůn je už dopsaná, tak alespoň nikdo nemusí na další díl čekat měsíce.

 

Sarah J. Maas: Dědička ohně
Vydalo: CooBoo, 2016 (1. vydání)
Překlad: Ivana Svobodová
Počet stran: 536
Cena: 299 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď