Engelbert Prim, autor série Boží mlýn s turbem, je samé překvapení. Ačkoliv sám sebe označuje za spisovatelského eléva, ukázalo se, že má co se psaní týká vše promyšlené do posledního šroubku. A rozhodně vůbec není tak pochmurný, jak by se mohlo z jeho knih zdát, ba naopak. Sítem našich záludných otázek proplul Engelbert Prim s nebývalou lehkostí a zdálo se, že si rozhovor snad i užívá. Ostatně, posuďte sami, a čekejte nečekané!
Ani vy nebudete ušetřen naší tradiční trapičské otevírací otázky: zkuste čtenářům přiblížit Engelberta Prima, aby věděli, s kým mají tu čest.
Engelbert Prim je kluk, co s rostoucím úžasem sleduje toho čím dál staršího chlápka, co se mu zjevuje v zrcadle, s čímž naprosto nesouhlasí, ale to je asi tak jediné, co s tím dokáže dělat.
Vaše série Boží mlýn s turbem je poměrně temné postapo. Nebojte se to vzít klidně zeširoka a zkuste nám popsat, proč jste se rozhodl zrovna pro tenhle žánr.
Já vlastně ani nevím. První byla postava. Ono se teprve ukáže, co je vlastně Sváťa Dobiáš alias Boží mlýn s turbem zač, první dva díly to zatím jen naznačují. Nerad bych spoileroval, takže zůstanu trochu tajemný. No a teprve potom, co jsem si vymyslel hrdinu, začal vznikat svět. Postapo jsem nejspíš zvolil čistě intuitivně. Určitě jsem nechtěl svět přeplněný technologiemi, internet, všudypřítomné mobily atd… Takže elektromagnetické pulzy. A taky jsem chtěl míň lidí. Takže smrtící virus, kterému podlehne zhruba 90% populace. Tedy aspoň, co se ve střední Evropě ví. Ale hlavně jsem chtěl svět bez zákona, kde se projeví lidé ve své podstatě. Z někoho udělá beztrestnost monstrum. Někdo páchá zlo kvůli přežití. Oproti tomu někdo nějakou hranici nikdy nepřekročí. No a z někoho se stane Boží mlýn s turbem.
Nedá mi to zeptat se: životopis máte napsaný velmi nevážným stylem, ale vaše knihy jsou místy dost temné. Jaký jste ve skutečnosti a jak se vám přepíná do „té druhé“ polohy?
Hmmm, jaký jsem ve skutečnosti… Napíšu to takhle; nikdy jsem nehrál Fallout 2 za temnou stranu. A jsem spíš veselá kopa. Ta temnota v knihách mi asi trochu ujela. Ono si to vůbec začalo tak nějak žít vlastním životem. Kolikrát jsem se chtěl někam dostal, ale logika příběhu mě odtáhla jinam. No a některé scény se zvesela a s ironií moc napsat nedají. Chtěl jsem, aby to bylo co nejrealističtější. Tohle prostě vylezlo. S trochou nadsázky by se dalo říct, že ten příběh už někde existoval, já jen odstranil zbytečná písmena. Přepínání do „té druhé“ polohy vůbec nevnímám.
Pokud to není troufalé: odhalíte, kdo se skrývá pod pseudonymem Engelbert Prim a třeba i něco ke vzniku vašeho alterega?
Troufalé? Vůbec. Ale neodhalím. Proto jsem si zvolil pseudonym. Ono to s pseudonymy nikdy nebylo a nebude dokonalé. Utajení osoby autora funguje pouze na ty, co se o to moc nestarají a nepátrají. Pro ty ostatní není v dnešní době problém zjistit prakticky cokoli. Ostatně, už se přišlo i na Banksyho a ten si dával setsakramentskýho bacha. Ale chci se alespoň v nějaké míře držet stranou. A protože nejlepší pseudonym na světě, Bob Hurikán, už je zabraný, tak Engelbert Prim. Engelbert se jmenoval můj praděda, tímhle předávám naše rodové jméno dál. A mám rád staré Primky.
Ale zpátky k Božímu mlýnu s turbem. Jak vás napadl tenhle (za mě naprosto dokonalý!) název?
Boží mlýn s turbem, název i koncept, jsem nosil v hlavě dávno před tím, než jsem si vymyslel Sváťu Dobiáše. Líbila se mi představa někoho, kdo trestá spolehlivě a nemilosrdně, ale na rozdíl od klasických božích mlýnu, i rychle. Tradiční. „Však ono na něj taky dojede, boží mlýny ho nakonec semelou!“ mě vždycky trochu popuzovalo. Protože co dělá svině, než ji semelou – jestli vůbec – boží mlýny? Další sviňárny.
Každý renomovaný autor radí těm začínajícím, ať hlavně proboha nenabízí vydavateli vícedílné ságy. Jak to bylo s vaším rukopisem? A proč zrovna Epocha?
Epocha byla prostě první nakladatelství, které mi odpovědělo. Nerozesílal jsem to plošně, hezky jedno po druhém. Nejdřív jsem oslovil Crew, protože vydávají Štěpána Kopřivu – bez odezvy. Ani už nevím, koho druhého, možná vydavatele Žambocha? Žádná odpověď. No a třetí byla Epocha. Jo, trvalo to, přiměli mě přepsat text z hovorového jazyka do spisovného, to jsem trochu skřípal zubama, ale nakonec jsem si na to zvykl a hlavně, knížky jsou na světě.
A ohledně té vícedílné ságy… Já to psal jako jeden příběh. Představoval jsem si knihu, kterou tvoří jakoby svázané sešity alá Rodokaps, jak se to kdysi dělalo. Určitě jste se s tím někdy setkali – ve tvrdých deskách svázaný ročník ABC, Květů nebo Bigglese. A když už jsme u tohohle; když se vám nepovedlo sehnat všechna čísla vašeho oblíbeného časáku, občas zkrátka nějaký ten díl chyběl, stejně jako u mě chybí pátý. Takový fóreček, má to odkazovat na staré analogové časy. Jenže i s tím chybějícím dílem to bylo přes tisíc stran, což už je pěkná bichle. Takže se to po nějakém tom uvažování rozsekalo. O tom, že pro neznámé jméno není dobré začínat rovnu sérií, jsem se dozvěděl až při hovorech v Epoše. Jenže já žádnou samostatnou knihu nenapsal. A stejně do toho šli. Respekt!
I když – jste vlastně začínající autor? Zkoušel jste nějaké literární soutěže nebo už máte literární zkušenosti?
Ne ne, jsem totální elév. Píšu sice více méně celý život, ale nikdy mi to nepřišlo tak dobré, abych to někam cpal. Jasně, což trochu zní, jako že teď mi to už dobré připadá, a to smrdí sebechválou… No tak řekněme, že je to alespoň to nejlepší, čeho jsem schopen.
Při čtení vašich knih si člověk nemůže nevšimnout vašeho vztahu ke zbraním a vojenské technice, se kterými se doslova mazlíte, a i rutina během akce působí ve vašem podání věrohodně. Je pro vás vojenská technika jen koníček, nebo máte nějaké vojenské zkušenosti?
Tak na vojně jsem byl a samopal vzor 58, což je podle moderní terminologie vlastně útočná puška, protože používá puškové střelivo, jsem v ruce držel, ale nijak bytostně jsem k ní nepřilnul, i když odznáček Výtečný střelec jsem si vystřílel. A jo, mám Čézetu 75 Shadow a občas zajdu na střelnici. A jo, mám na závěru kolimátor nastavený stabilně čtyři a půl centimetru nad místo dopadu střely, což jsem si vymyslel sám (a funguje to). A jo, byl jsem na školení ohledně tlumičů. A jo, na zahradě mi stojí funkční bévépéčko. Ale všechno ostatní jsou jen rešerše, debaty s opravdovými profíky a krapet fantazie. A to s tím bévépéčkem na zahradě jsem si vymyslel.
Co vy osobně považujete za nejvýraznější rys Božího mlýnu s turbem? Proč by si ho měli lidé přečíst?
Sváťa Dobiáš alias Boží mlýn s turbem je v prvé řadě člověk s rozvinutým mesiášským komplexem, který prostě nedokáže nechat někoho vědomě ve štychu. Ačkoli mu nevychází prakticky nic podle plánu, vyniká v improvizaci, takže se s tím vždycky nějak popere. A nevzdává se. Ale teď mi dochází, že otázka směřovala spíš k titulu… Proč by to měli lidí číst? Hele, je to prostě oddechovka. Žádné velké moudro jsem tím světu sdělit nechtěl. Ale když už se to po cestě namane, sem tam něco tak jako mimochodem utrousím, něco oglosuju, do něčeho dloubnu. Jinak prostě dobrodružný krvák. A když se nad tím tak zamyslím, možná je to celé vlastně o tom, co dělá chlapa chlapem. A taky tak trochu milostný příběh o lásce až za hrob. A varování, že na lidskou dobrotu nelze spoléhat, a že kdo je připraven, není překvapen. Vlastně přesně sám nevím. Mě prostě bavilo to psát. Ať si každý vezme, co chce, a zbytek nechá ležet.
Jak obtížné je pro vás stvořit komplexní postapokalyptický svět? Kolik máte bloků poznámek?
Já si poznámky nedělal. Všechno to vznikalo spontánně. Když Sváťa na začátku vyrazil po stopách, vyrážel jsem společně s ním do naprosto neznámého světa, který jen pomalu dostával ostřejší kontury. Svým způsobem to bylo dobrodružství i pro mě. Když pak svět vznikl a začal fungovat, mít vazby, dynamiku, už jsem přesně věděl, co se stalo, hodně jsem přepisoval. A bylo to ještě o to zajímavější, že jsem vlastně vymýšlel a domýšlel světy rovnou dva – svět dvaadvacet let po Velkým průseru, kde příběh začíná, a svět osmnáct let před tím, do kterého se BMT vrací ve vzpomínkách. Mimochodem, první pasáž té druhé, minulé časové roviny jsem napsal jen jako takové zpestření, abych si odpočinul od hlavní dějové linky. Měl to být jen sem tam obraz z minulosti na dokreslení současnosti. A nakonec vznikl plnohodnotný paralelní děj, který se sám zakomponoval do celkového příběhu a myslím, že se mu to docela povedlo. Jo, dělal si ten text občas opravdu, co chtěl.
Když koukám na názvy vašich knih: napadlo vás, že Muže na stezce i Zabíjení, jak se bude jmenovat třetí pokračování, už docela úspěšně „napsal někdo před vámi“?
Jasně. On i V propastech stínů je titul, který už někdo napsal. Stejně jako zbývající dva: Nejlépe chutná za studena a Vyhlídka na věčnost. A rovněž nesehnatelný pátý díl Včera a zítra. Mohl bych vás to nechat googlit, ale toho vás ušetřím. Je to pocta autorům, kteří mě inspirovali, bavili a ti starší asi i trochu formovali. Zatím se dostalo na Miroslava Žambocha, Karla Maye, Štěpána Kopřivu, Joe Abercrombieho, Julese Verna a Jiřího Kulhánka, v tomhle pořadí. Další budou následovat.
Tuhle otázku zkusím ještě rozšířit. Mají jména postav v Božím mlýnu nějakou symboliku? Vyřizujete si tak třeba účty se skutečnými lidmi?
Zhusta používám jména nebo přezdívky kamarádů, ale účty si v knize moc nevyřizuji. Jen občas. Jednou z výjimek je třeba pan docent, akademický sochař, designér, výtvarník a vysokoškolský pedagog František Pelikán, jakožto autor interiéru nových pražských tramvají. Docela dost je nesnáším. Více ve druhém díle.
Něco mi říká, že ohledně hlavního hrdiny na čtenáře čeká (ne)pěkné překvapení. Nechcete aspoň naznačit?
(Ne, nebudu reagovat slovy: „My nemůžeme ani naznačovat.“) Letos v červenci vychází třetí díl Zabíjení a tam je toho naznačeno už docela až až. A zmíním ještě, že to překvapení ohledně hlavního hrdiny, které možná nebude zas tak překvapivé, není vůbec nepěkné.
Co vy a čtenáři? Jste rád středem pozornosti a hvězdou show?
Myslím, že doby, kdy jsem měl sklony k exibování, jsou už za mnou. Užil jsem si ho vrchovatě, když jsem něco přes dvacet let hrál amatérské divadlo, a ještě pořád si ho občas užívám, když mám koncert s kapelou – v rámci té záležitosti s pseudonymem zůstanu jen takhle obecný -, ale dneska už mi vůbec nevadí být někde v pozadí, nebo klidně i sedět v koutě.
Se svými čtenáři jsem se potkal zatím jedinkrát na besedě v rámci Světa knihy letos na Výstavišti, ale z plného sálu jich tam bylo asi pět. Samozřejmě díky za ně! No a na křtech jsou zatím jen kamarádi. Samozřejmě díky za ně! Takže můj kontakt se čtenáři je doposud omezen jen na čtení recenzí, komentářů v Databázi knih a v Audiotéce. Samozřejmě díky za ně! K čemuž bych měl možná jednu věc: někteří se ztrácejí ve střídání dějových linek, ale klíč je prostý – hlavní dějová linka, čili přítomnost je napsaná v minulém čase, oproti tomu minulost je napsaná v přítomném čase. Takový fórek. Navíc akce v přítomném čase je docela jízda.
A na samý závěr: máte pro čtenáře nějaký vzkaz, moudro, osobní poselství nebo prostě jen cokoliv, co by tenhle náš rozhovor nějak pěkně uzavřelo?
Tedy největší moudra, na která jsem za svůj život přišel:
– když odcházíš z hospody, vždy si dojdi na záchod
– když se ti zrovna nechce, neodcházej
– když najdeš ráno doma zbytek kebabu, neohřívej si ho
Pořád na tom dělám, chtěl bych to časem dotáhnout na desatero.
Díky FP za příležitost být svým čtenářům, byť jen o kousek, blíž!
A my děkujeme za skvělý rozhovor. A s tím kebabem jste mi nasadil brouka do hlavy. 😊
FOTO: Archiv autora
