Máte slabost pro staré příběhy, ve kterých je trochu pravdy, trochu fantazie a občas pořádná dávka nemožného? V Portugalsku někdy stačí sejít z hlavní ulice, zastavit se u staré studny nebo se v kavárně zeptat, proč se támhleté místo jmenuje právě tak. A když budete mít štěstí, někdo vám začne vyprávět.
Možná o obrovi Adamastorovi, kterého se báli portugalští mořeplavci. Možná o jezdci z Nazaré, jehož divoká jízda za jelenem neskončila hluboko pod útesem jen díky zázraku. A možná o něčem, co se údajně stalo sousedovi známého předminulý čtvrtek. Hranice mezi legendou, pověstí a dobře podanou hospodskou historkou bývá totiž překvapivě prostupná.
Portugalci mají pro podobné příběhy mimořádně vhodné podmínky. Staré hrady, opuštěné domy, hory, kde se během chvíle zatáhne, a hlavně oceán, za kterým po staletí končil známý svět. Příběhy jsou tu zasazené do kamene, do stínu a do šumění moře. Skrývají se v názvech uliček, ve jménech vinic, v tradici svátků, v rytmu písní fado i v obyčejném tichu starých ulic.
A samozřejmě v historii. Portugalci si své dějiny vyprávějí rádi a někdy jim přidají něco, co v učebnici nenajdete. Třeba krále Sebastiãa. Roku 1578 se vydal do Maroka, kde v bitvě u Alcácer-Quibiru portugalská armáda utrpěla katastrofální porážku. Král zmizel. Že by se styděl? Střízlivé historické vysvětlení nabízí několik možností, ale legenda má jasno: nezemřel. Odešel do mlhy a jednou se vrátí, až ho bude Portugalsko nejvíc potřebovat. No, čeká se na něj už přes čtyři století. To už teda chce buď velkou víru, nebo pořádnou dávku trpělivosti. Nebo ještě nebylo tak zle.
Podobně těžko se od portugalské historie odděluje příběh Inês de Castro, milenky pozdějšího krále Pedra I. Byla zavražděna z politických důvodů, Pedro se s její smrtí nikdy nesmířil a její příběh postupně získal všechny náležitosti velké tragické lásky. Podle tradice nechal Pedro po svém nástupu na trůn mrtvou Inês korunovat a portugalská šlechta jí musela vzdát hold. Historikové mohou debatovat o tom, co přesně se stalo. Pro dobrý příběh je ovšem představa šlechticů sklánějících se před zahnívající mrtvolou téměř neodolatelná.
Portugalci vůbec dokázali povýšit na legendu překvapivé množství lidí. Krále, mořeplavce, vojevůdce, básníky, zpěváky i státníky. Vedle Vasca da Gamy, Camõese, Fernanda Pessoy nebo Amálie Rodrigues se ale najde místo i pro mnohem lidovější hrdiny nebo hrdinky. Jednou z nich je pekařka Brites de Almeida z Aljubarroty. Po slavné portugalské výhře nad Kastilci roku 1385 měla ve své peci objevit sedm nepřátelských vojáků, kteří se tam ukryli. Popadla pekařskou lopatu a všechny pobila. Takže, přátelé, koukejte se při návštěvě portugalské pekárny chovat se slušně!
Kde zůstaly maurské princezny?
Čím víc se člověk vydává na jih, tím častěji narazí na jinou postavu portugalských příběhů – moura encantada, zakletou Maurku. Staletí muslimské přítomnosti na Pyrenejském poloostrově nezmizela s poslední dobytou pevností. Zůstala v architektuře, názvech míst, jazyce a samozřejmě v příbězích. Zakleté maurské dívky dodnes podle legend hlídají poklady v jeskyních, u pramenů a ve starých hradech. Bývají krásné, nešťastné a jejich vysvobození vyžaduje splnění podmínek, které zpravidla zaručují, že tam budou čekat ještě hodně dlouho.
Někdy se maurská princezna zamiluje do křesťanského rytíře. Končí to většinou špatně, protože lidová slovesnost měla zjevně vždycky slabost pro vztahy, které by dnes dobrá kamarádka doporučila ukončit už po prvním rande. Tak dopadla i krásná a odvážná Ardinga z Lamega, která opustila otcův hrad a vydala se za křesťanským rytířem Tedonem. Otec ji však dostihl u řeky Távora a zabil. Její pláč je tam prý slyšet dodnes.
Mnohem laskavější je známá legenda o mandlových květech. Maurský král si podle ní vzal za ženu princeznu ze severu. Mladá žena však v nové zemi chřadla steskem po domově a sněhových pláních. Král proto nechal vysázet rozsáhlé mandloňové sady. Když na jaře stromy rozkvetly, bílé květy pokryly krajinu a princezna při pohledu z okna na chvíli spatřila svůj zasněžený sever. Je to příběh, kterému člověk chce věřit, i kdyby se vlastně nikdy nestal. Zato pěstitelé mandloní v Algarve by jistě potvrdili, že málokterá legenda má tak pěkné zemědělské důsledky.
Kohouti, strašidla a jiná portugalská havěť
Při cestě Portugalskem se dříve nebo později setkáte také s kohoutem z Barcelos. Je prakticky všude – na keramice, magnetkách, utěrkách, hrníčcích a všem ostatním, na co se dá namalovat barevný pták. Za turistickým symbolem je ale starý příběh o svatojakubském poutníkovi, neprávem odsouzeném k smrti. Když ho vedli na popravu, prohlásil před soudcem, že důkazem jeho neviny bude pečený kohout ležící na stole. Ten prý vstane a zakokrhá. Což také následně udělal. Ve světě legend má pečená drůbež zjevně širší možnosti než v běžném životě.
Portugalský folklor ovšem obývají i méně přátelské bytosti. Bicho-papão se schovává pod postelí neposlušných dětí, Homem do Saco je strašák s pytlem a Cuca připomíná cosi mezi želvou a drakem. V jezeře Escura pod pohořím Serra da Estrela zase žije Chavelhudo, který stahuje neopatrné plavce ke dnu. Pak je tu Hubeňour, podivná lesní bytost s končetinami připomínajícími větve a tváří porostlou mechem. Na lidi údajně hlavně mžourá a při pohybu vrže. Což z něj v portugalské společnosti nadpřirozených bytostí dělá – na rozdíl od jiných – vlastně docela snesitelného souseda.
Podobné bytosti samozřejmě nejsou jenom portugalskou zvláštností. Každá krajina si vytvořila své vodníky, strašidla, divé ženy a příšery. Zajímavé je spíš to, jak pevně zůstávají připoutané ke konkrétním místům. K určitému jezeru, skále, jeskyni nebo stromu. Když příběh slyšíte přímo tam, kde se měl odehrát, začne působit trochu jinak. Zvlášť když se stmívá. Tehdy totiž můžete potkat Zlý den a Laskavý den – dvě podivné bytosti, u nichž není vždycky předem jasné, která z nich vám přinese štěstí a která pravý opak.
Za obzorem čeká nevyzpytatelný oceán
A potom je tu moře. Bez něj se o Portugalsku vyprávět nedá. Po staletí znamenalo cestu k bohatství, dobrodružství a novým světům, ale také místo, odkud se lidé nevraceli. Není divu, že Atlantik přitahoval příběhy stejně spolehlivě jako lodě mořské dno.
Někde v něm měl ležet tajemný ostrov São Brandão, který se na chvíli vynoří z mlhy a zase zmizí. Námořníkům se zjevovali duchové mrtvých druhů a varovali je před bouřemi. Za obzorem čekaly nestvůry a dlouho se věřilo, že člověka, který se odváží příliš daleko na jih, může potkat něco velmi nepříjemného. Za mysem Bojador měl dokonce okamžitě zčernat. Dnes už víme, že obeplutí tohoto mysu nemá na pigmentaci měřitelný vliv. 😊
Při pohledu na Atlantik z vysokého útesu ale člověk alespoň trochu chápe, proč se kdysi námořníkům do neznámých vod nechtělo. Nejlépe je to cítit na západním pobřeží. Cabo da Roca je nejzápadnějším výběžkem kontinentální Evropy, místo, kde podle Camõese „země končí a moře začíná“. Stojíte na skále, vítr se vám snaží odnést všechno, co není dostatečně připevněné, a před vámi už není nic než nekonečný Atlantik.
O kus dál u Cascais najdeme Boca do Inferno – Pekelná ústa. Vlny se tam s rachotem lámou o skalní útvar a voda mizí v jeho nitru. Samotná příroda by jako vysvětlení patrně stačila, ale legenda je samozřejmě lepší. Žárlivý čaroděj měl rozdělit dva milence: dívku proměnil ve skálu a mladíka v moře. Atlantik se od té doby znovu a znovu vrhá na pobřeží a snaží se k ní dostat. Najednou už hluk vln zní trochu jinak. Atlantik je holt v tomhle směru vytrvalejší než leckterý nápadník.
Krajina, která si pamatuje
Snad nejhezčí portugalské legendy jsou ty, které vysvětlují samotnou krajinu. Na Azorských ostrovech leží laguna Sete Cidades – Sedmiměstí – se dvěma jezery, jedním modrým a druhým zeleným. Podle legendy je vytvořily slzy princezny Antílie a pasáčka, do kterého se zamilovala. Král jejich lásce nepřál a milenci se museli rozloučit. Zelenooká princezna vyplakala zelené jezero, modrooký pasáček to modré. Geolog by k jejich vzniku patrně podal jiné vysvětlení. Ale přiznejme si, že geologie málokdy umí být tak romantická.
Podobně se v portugalských příbězích z nešťastně zamilovaných dívek stávají řeky, ze zkamenělých lidí skály a z dávných tragédií názvy míst. A když se z řeky Douro za zimního rána zvedne mlha, můžete v ní prý zahlédnout zoufalou dívku, která tu po staletí bloudí a stále hledá svého zavražděného milého. Ve středověké vesnici Sortelha zase skála, připomínající dvě objímající se postavy, vypráví o milencích, které kletba proměnila v kámen právě ve chvíli, kdy se políbili.
Nedaleko Albufeiry leží obec s poetickým jménem Olhos de Água – Oči vody. Na mělčině kousek od břehu i na souši zde vyvěrají prameny. Místní tradice v nich vidí oči, kterými se Atlantický oceán dívá na pevninu. A proč ne? Člověk, který už několik dní cestuje Portugalskem, začne být vůči podobným vysvětlením podivně shovívavý. Zvlášť po druhé sklence zdejšího skvělého vína.
Legendy jezdí i tramvají
Bylo by snadné myslet si, že všechny tyto příběhy patří minulosti. Ke starým hradům, rybářským vesnicím a babičkám, které ještě pamatují, co vyprávěla jejich babička. Jenže legenda je překvapivě přizpůsobivý tvor. Přestěhovala se do města. Dnešní příběhy se vážou k domům, nádražím, parkům, metru nebo tramvajím.
V Lisabonu se například vypráví o ženě beze stínu, která se zjevuje ve slavné žluté tramvaji číslo 28. Je to ideální prostředí pro městskou legendu. Tramvaj se šplhá úzkými uličkami starého Lisabonu, skřípe v zatáčkách, projíždí kolem oprýskaných domů a člověk stojící uvnitř má často mnohem větší starost, zda vůbec vystoupí na správné zastávce, než jestli mají ostatní cestující svůj stín. Ale třeba se někdy ohlédněte a ověřte si to…
Podobné historky se dnes šíří stejně jako kdysi. Jen vedle kaváren, škol a front u pekaře přibyl internet. Někdo příběh slyšel od známého. Jiný ho četl ve starých novinách. Další přísahá, že člověka, kterému se to stalo, osobně zná. Příběh se cestou trochu změní, někdo něco přidá a jiný zapomene. Přesně tak legendy fungovaly vždycky. Možná právě proto přežily.
Město Porto na to šlo ještě důkladněji. Vytvořilo multimediální atrakci Porto Legends, kde místní příběhy ožívají pomocí projekcí, hudby a obrazu přímo v historickém prostoru. Podobnou cestou se vydal i Lisabon, kde Lisbon Legends proměnily ruiny kláštera Carmo v kulisu pro příběhy sedmi pahorků. Staré legendy tak dostávají projekce, hudbu i herce – a vlastně už chybí jen popcorn.
Legendy pronikly logicky i na filmové plátno, příkladem budiž snímek Pedro e Inês (2018), horor Prokletí Marialvy vycházející volně z legendy o dámě s kozí nohou, promítaný znovu na festivalu MOTELX (2025) nebo šestidílná portugalská série Lusitânia (2023-26), která převedla do moderní fantasy podoby hned několik příběhů domácího folklóru – ostatně kde jinde hledat hotové scénáře než v příbězích, které se osvědčují už několik staletí?
Až na konec světa
Za portugalskými legendami se dá cestovat i bez plánu. Někdy stačí sledovat cestu, jindy pobřeží, staré názvy nebo příběh, který člověk zaslechne cestou. A možná je nakonec příznačné, že takové putování může skončit právě tam, kde kdysi končil známý svět. Když člověk stojí na útesech Cabo de São Vicente, vítr mu bere slova od úst a hluboko pod ním se vlny Atlantiku s nekonečnou vytrvalostí tříští o skály, není těžké pochopit, proč právě tady kdysi začínal konec světa. Možná právě na takových místech legendy vznikají nejsnáze. Tam, kde už člověk nevidí, co je dál, a musí si chybějící kus světa nějak dovyprávět.
Konec světa je v tomhle ohledu docela příhodné místo. Protože každý konec pevniny je zároveň začátkem moře – a každý konec jednoho příběhu může být začátkem dalšího. A jestli sami píšete, portugalské legendy jsou téměř nevyčerpatelná studnice námětů. Legendy mají totiž jednu příjemnou vlastnost: nikdy nejsou úplně hotové. Po staletí se při vyprávění měnily, cestovaly z místa na místo a každý vypravěč si je upravil podle sebe. Dnes tomu říkáme retelling, adaptace, někdy pastiš nebo parodie, ale samotný princip je vlastně velmi starý.
Materiálu je opravdu hodně. Velkou zásluhu na jejich zachování měl také Teófilo Braga, který v 19. století shromáždil rozsáhlý soubor portugalské lidové slovesnosti (a později byl také prezidentem). Díky podobným sběratelům máme dnes k dispozici materiál, ke kterému se mohou vracet nejen folkloristé a historici, ale i současní autoři hledající inspiraci pro vlastní tvorbu. Najdete jich celé stovky volně na Wikisource. Pro českého čtenáře je nejspíš příjemnější možností výbor Portugalské pohádky a pověsti, který v českém překladu Marie Havlíkové vyšel znovu v roce 2025.
Nebo můžete sáhnout po české antologii Ozvěny portugalských legend. Ta už ukazuje, co všechno se dá s podobnými náměty dělat – od fantasy a pohádky přes detektivku až po historizující cestopis. Jednotlivé povídky navíc doprovázejí stručně převyprávěné legendy, z nichž autoři vycházeli. Takže pokud někdy sedíte nad prázdnou stránkou a čekáte na nápad, možná je načase od ní vstát a vydat se na cestu. Třeba směrem na západ. Klidně až na konec světa, nebo ještě dál – doprava od časů mořeplavců přece jen pokročila.
A jestli vám v Portugalsku někdo bude tvrdit, že pod skálou spí zakletá Maurka, v tramvaji číslo 28 jezdí žena bez stínu a z Atlantiku se občas vynoří ostrov, který na žádné mapě nenajdete, nemusíte mu hned věřit. Ale také ho nemusíte opravovat. Dejte si kávu, sklenku vína nebo pastel de nata, pohodlně se usaďte a nechte ho domluvit. Protože u dobré legendy nakonec opravdu není nejdůležitější důkaz. Důležitá je atmosféra.
