Byl pošmournej den a já měl pocit, že se stane něco velkýho. Seděl jsem ve svý kanceláři, nohy na stole, a v ruce skleničku se skotskou.
V tom přišla ona. Zaklepala na dveře, nesměle nakoukla a zamávala na mě tak dlouhýma řasama, že by dosáhly snad až na měsíc. Ženská s velkým Ž. Věděl jsem, že ať bude chtít cokoliv, že jí to přání splním.
„Detektive? Můžu po vás něco chtít?“ zeptala se.
Řekl jsem, že může.
„Pojďte se mnou.“
„A kam?“
Pověděla mi všechno. A já pochopil, že mi ji přineslo samo nebe. Protože nechat si ujít takovou akci, to by byl hřích…
