Zbav nás řádění Seveřanů, ó Pane… To byla slova, která počínaje sklonkem 8. století zněla v modlitbách větší části raně středověké Evropy. Evropy, která po prvních neblahých zkušenostech s napětím očekávala, kdy se opět rozezní zvony na poplach poté, co se z mlh vynoří drakkary s dračími hlavami na přídích. Čtenáři fantasy však mohou naopak začít jásat, neboť jim dračí lodě zvěstují tolik očekávaný návrat oblíbených hrdinů Rogana a Goryvlada.
Rudovlasá: Cesta čarodějky. Výmluvnější název snad vymyslet nešlo. Společně se jménem Petry Neomillnerové musí snad každý, kdo byť jen letmo sleduje domácí žánrovou produkci, ihned tušit, odkud vítr vane. Ano, po několika měsících se opět setkáváme se zrzavou čarodějkou Moire i jejími přáteli. A jako obvykle to nebude žádný čajový dýchánek.
Slovníková definice lakonicky říká, že pojmem antologie rozumíme výbor z díla více autorů. Zdá se vám to vágní? Mně taky. Podívejme se proto žánrovým antologiím na zoubek trochu podrobněji ve snaze pochopit jejich popularitu i roli, kterou sehrávají (respektive by měly sehrávat) v životě svébytného živočišného druhu, zvaného čtenář. Zkraje ovšem musím dodat, že následující řádky budou laděny spíše subjektivně jako pilotní referát otevírající diskusní pole, a proto si taky nečiní nárok na úplnost. Záměrně volím příklady těch antologií, které jsem četl nebo alespoň zevrubně prolistoval.
Během minulých dvou dní oběhla svět fanoušků fantastiky velice smutná zpráva. Ve věku 87 let totiž zemřel světoznámý autor sci-fi a fantasy literatury Harry Harrison, který se těšil nemalé popularitě i v České republice. Věnujme tedy jeho památce pietní vzpomínku, jejímž vyjádřením budiž i tento stručný medailon.
Detektivních seriálů a nejrůznějších kriminálek běží v bedně celá řada, jenže málo co dosahuje kvalit starého dobrého House, Dextera nebo 24 hodin (dosaďte za proměnnou dle libosti). Samostatnou kapitolou je pak každoroční letní okurková sezóna, kdy si díky televizním prázdninám můžeme pravidelně nostalgicky vychutnat tzv. prověřenou klasiku. Jenže ne nadarmo se říká „dobrého pomálu.“ Ony i ty nejlepší fláky se časem přejí a třeba na takovou Julii Lescautovou nebo Kobru 11 si člověk dříve či později (no, spíše dříve) vypěstuje něco jako alergii. Proto může být nejen pro našince osvěžující, když se do detektivního guláše zamíchá něco ezoteriky a magie. A výsledkem je… Dámy a pánové, Dresden!
Věta, že steampunku u nás vychází tak málo, že každý titul, který do této škatulky lze s trochou dobré vůle zařadit, přitahuje okamžitě pozornost čtenářstva, by byla banálním klišé, kdyby… Kdyby to nebyla pravda. V případě Cherie Priestové nadto konstatování o očekávání platí dvojnásob, neboť už svým předchozím titulem Zemětřas si autorka vysloužila velice pozitivní, až nadšené ohlasy kritiky i čtenářů.
Nejen cesty boží, ale i cesty fantastiky jsou nevyzpytatelné. V objevování tohoto kouzelného světa hrají často (vedle příslovečné náhody, potažmo osvícených rodinných příslušníků či poučených kamarádů) významnou úlohu adaptace knižních předloh, které, jsou-li zdařilé, často podnítí budoucího fanouška, aby se začal pídit také po originálu.
Černý Rogan se bezpochyby těší mezi fanoušky Juraje Červenáka velké oblibě, kterou neodloudila ani konkurence v podobě bohatýra Ilji Muromce či Turkobijce Kornelia Báthoryho. Nežli se však dočkáme nového černokněžníkova dobrodružství, jež nás dovede až k dalekému pobřeží tajemné Rujany, hodí se připomenout si příběhy starší, nakladatelstvím Wales záslužně znovuvydávané v novém kabátě. Založte tedy do přehrávače CD skupiny Silent Stream of Godless Elegy, pohodlně se usaďte s pohárem piva či medoviny v ruce a nechte se patřičně naladěni unášet zkazkami z časů, kdy byly Čechy ještě mladé…
Když se řekne polská fantasy, drtivá většina českých fanoušků tohoto literárního žánru okamžitě unisono vyhrkne: Andrzej Sapkowski! Obliba duchovního otce zaklínače Geralta z Rivie je v českých zemích opravdu neotřesitelná. Větší váhání ovšem nastane, pokud by se měl jmenovat ještě někdo další. Jistě, všichni známe i další velká jména polské fantastiky. Nemalé oblibě se u nás těší např. Andrzej Pilipiuk, Konrad Lewandowski nebo Jarosław Grędowicz. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že na žádného jiného autora ale nepřísahá takové množství oddaných čtenářů jako právě na Sapkowského. Položme si proto kacířskou otázku: je vůbec možné, aby byl Mistr z pomyslného trůnu někdy sesazen?
Pyšní-li se nějaká kniha ověnčením proslulými cenami Hugo, Nebula či Locus, resp. oceněním pro nejlepší žánrový titul Německa, Španělska a Itálie a je-li její autorka členkou Síně slávy žánru science fiction, nositelkou Ceny Roberta A. Heinleina a nejnověji i Velmistryní žánru, může čtenář očekávat v podstatě jen dvojí: daný titul je buď naprostá bomba žánrové literatury – anebo totální úlet.