Cesta Dobrodruhu

Podívám se kolem sebe, je naprosté ticho. Taylor a Twedlled jen tupě zírají před sebe. V Twedledově tváři čtu naprostý děs, ještě se nevzpamatoval z výpadu proti mě a myšlenka na hadí lidi ho žřejmě nepotěšila, soucítím s ním, chápu ho. Za takovou cenu zřejmě zlato chtít nebude. Ale co se děje s Taylor, to nejsem schopná odhadnout. Vypadá to, jakoby chtěla za každou cenu jít i do dračího chřtánu, kdyby byla alespoň malá naděje, že objeví to něco, o čem se tady ti dva baví. Najednou jí zablesknou oči, něco ji napadlo. Bohužel, není natolik průhledná jako Twedlled, nevidím do ní. “A co by tam čekalo na nás? Myslím, vy dva jdete pro Galensarn, ale co my dva?” Podívám se s libým úšklebkem na nekromanta, něco mi říká, že je chce použít pouze jako štít.

“Chce získat jistý drahokam…!” odpovím. Taylor a Twedlled se rychle otočí mým směrem. Twedlled proti mě dokonce namíří dýku. Nemám mu to za zlé, plížila sem se za nimi tiše jako vrah. Jen nekromant stojí stále na stejném místě, ani se nepohnul. Nevidím mu do očí, ale vím, že mě nečekal a ani čekat nechtěl, jsem překážkou… konečně se Taylor zpamatovala: “Kdo k čertu jseš a kde se tady bereš? A o jakém drahokamu to mluvíš?” podívá se na mě se zájmem a na nekromanta s jistým odstupem. Nepřekvapilo ji to, naopak, nejspíš se jí to zdá být zajímavé. Dva zájemci o jedinou věc? Ta bude jistě velmi cenná… Twedlled stále stojí s dýkou namířenou na mou hruď: “Tys neslyšela otázku? Odpověz!” Stále mlčím, i když vím, že se mi to může uškodit. Upřeně pozoruji nekromanta, ten stále mlčí. Bez pohybu stojí přede mnou a nejspíš přemýšlí, jak se mě zbavit. Tak tam stojíme uprostřed lesa. Já a nekromant v duševním souboji a ti dva, kteří nás sledují se zmatkem v duši. Twedlled to nevydrží přistoupí blíže a čepel dýky mi přiblíží na píď daleko od hrdla: “Mluv!” Praskly mu nervy. Pomyslím si, že jsem to od něj nečekala: “To by vám měl vysvětlit on.” a pokynu hlavou směrem k nekromantovi. Divím se, že na mě zatím nepoužil žádné kouzlo. Nekromant, jakoby zkameněl, mlčí. Lesm se nese takové ticho, že se zavrtává do spánků bušící do nich jako kladivo. Taylor se začíná nudit: “Mluvte už někdo!” napětí by se dalo krájet, vzduch začíná jiskřit. Najednou mi to dochází nepoužije na mě kouzlo přímo! V ten okamžik cítím chlad Twelledovy čepele. Celou dobu působil ne něj! Klesnu k zemi. Nekromant však netuší, že já mám kousek Galensarnu zasazený v amuletu na krku. Opět se postavím a cítím nekromantův zmatek. Taylor stojí stále na stejném místě, jakoby omráčená nečekala Twelledův útok, od něj ne. Twelled sedí vedle ní na zemi, opírá se o ruce a sám nedokáže pochopit, co vlastně udělal. “Vidím, že jim to sám nepovíš.” řeknu a vezmu do dlaně přívěsek na jemném řetízku, jež mi visí okolo krku. “Chce získat úlomek tohoto…” rozevřu dlaň a všechny ozáří krásné zelené světlo Galensarnu. “V dávných dobách jej vyrobil čaroděj, jehož jméno již odnesl čas, má kouzelnou moc, jeho majiteli přináší veliké štěstí a blaho, ale to jste už viděli. Nemám pravdu nekromante?” Stále stojí na stejném místě, nyní již znovu nabyl svou ztracenou rovnováhu: “Rád tě opět potkávám Nenril, vidím, že jsi vůbec nezměnila.”

“Věčné město. Po tom, co jsi mi řekla, myslím, že těm tam smrt nečeká,” spíše něco, pro někoho tak svobodomyslného, mnohem horšího. Vzpomněla jsem si na Dějiny války, sebrané spisy mistra Chana, Jako každý voják jsem toto zásadní dílo válečnictví četla. V několika kapitolách se vážený člen rady mistrů zmiňoval o velmi podobném místě. “Připomíná mi Pu Lien. Vyvinuly v něm metody, které prý účinkovaly i na bohy. Jenže Město řetězů bylo zničeno přede dvěma sty lety v Bitvě tisíce klíčů. Zbyly z něj jen ruiny, ve kterých straší duchové podrobených. Navíc nestálo na pevnině,” zakroutila jsem hlavou, “asi shoda náhod, i když na něco takového nevěřím,” ukončila jsem své přemýšlení nahlas a ohlédla se. Rozednívalo se. Les působil čistě, ale velmi studeně. Až mi mráz běhal po zádech. Což možná není z raního chladu. Vyrazili jsme znovu na cestu. Chůzí jsem se zahřála, ale leodvá krusta na páteři zůstala. Vybavila jsem si poučku, že mám věřit svým instinktům. Strhla jsem si z krku znak jing (stín) na stříbrném řetízku a upustila ho do žlutého a červeného listí. “Ani smrt neosvobozuje, když tě poutají vlastní řetězy,” zašeptala jsem a třemi kroky dohnala Lillith.

„Tak to bychom se jim nejspíš měly vyhnout, nemyslíš?“ Odvětila jsem bez zájmu a vydala se opět na cestu. „Nejspíš vyrazili do nejbližšího města, které je na sever. My míříme na východ, takže nevidím důvod, proč bychom se s nimi měly setkat.“ Na chvíli jsem se ponořila do vzpomínek. „Pár mil na jih teče řeka. Mohly bychom se po ní svézt pár set mil na východ, do Syalwy. Odtamtud vede obchodní cesta až do Věčného města.“ Ohlédla jsem se na svou společnici, která pozorně poslouchala. „Tam dost možná splatíš svůj dluh vůči mě, medvídku,“ nevesele jsem se usmála. „A pak budeme obě svobodné. Už navždy…“
„A co je ve Věčném městě?“ Zeptala se Tahiri po chvíli ticha.
Chvíli jsem přemýšlela, kolik jí toho mám prozradit. Nakonec jsem se rozhodla být upřímná. Koneckonců, byla první po mnoha staletích, koho bych nazvala přítelem. „Tam, v srdci císařství, jsou Otrokáři. Lidé – pokud jsou to ještě lidé – kteří zotročují můj druh pomocí mučení a bohy zakázaných rituálů. A snad tam na mne čeká i moje smrt.“ Dodala jsem tiše.

“Ty si můžeš dělat co chceš.” zvedám se ze země a urovnávám si pomačkanou sukni.
“Já ale mizím než se tamten…” kývnu hlavou k majiteli karavany, který dosud napůl visí v prapodivné pozici z jednoho vozu a provazce slin mu stékají po bradě a límci.
“…tamten mizera probere. A vy tři byste se měli ztratit taky.”
“Proč bychom teda nemohli zůstat s karavanou?”
“Už sis všiml, že vezeme otrokyně?”
“Samozřejmě.”
“A myslíš, že až karavanu dovezete na dané místo, že vás nechají na živu? Erich má pod palcem tolik vládců, kterým dodává zboží, že byste to nerozdýchali ani jeden. Už teď na nás čekají.” Sleduji, jak jejich tváře rudnou, blednou a posléze znovu rudnou. Oči se rozšiřují. No to jsem zase něco řekla… Kolem zápěstí mě sevře nekromantova ruka.
“Tys to věděla. A stejně jsi nás na tuhle práci nalákala.”
“Samozřejmě. Buď tak laskav a pusť mě, ano? Můžete být rádi, že jsem vás vůbec varovala.”
“Stejně za námi pošle své lidi.”
“Než se bez nás dostane do civilizace, budete už mimo jeho dosah.”
Vymaním se z nekromantova sevření a zamířím k vozu. Zkontroluji Ericha, který z vozu visí za opasek, čímž se vysvětluje jeho bizardní poloha, mezi rozházenými látkami uvnitř najdu svůj batoh a pak zamířím k jehličnatému porostu lemujcímu cestu.
“Tak co?” otočím se naposledy. “Už jste se rozhodli?”

Lilith a Tahiri se chystaly odejít a já nemám nejmenší důvod jít s nimi. Ale je tu něco, co ještě musím zařídit. “Ještě než odejdete, tak si vezměte tohle.” Z pláště jsem vytáhl malou černou kuličku. “K čemu to je?” zeptala se Tahiri nedůvěřivě. “To ti můžu říct. Tato kulička mi pomůže vás kdekoliv najít a pokud půjde vše podle mých plánů, tak ještě budu potřebovat vaši pomoc.” “Proč bychom ti měli pomáhat?” sykla ne mě Lilith. “Protože já nikdy nežádám pomoc aniž bych za to něco nenabídl. A můžete mi věřit, že má nabídka bude lákavá. Kdo ví? Třeba vaši pomoc ani nebudu potřebovat. Prozatím si jen vemte tu kuličku.” Tahiri po ní chňapla a schovala ji do batohu. “Pokud chcete vyrazit, měly byste si pospíšit, než se probere zbytek tábora. Já už jim nějak vysvětlím, kam jste zmizely.” “Dobrá tedy. Sbohem nekromante.” rozloučila se Tahiri a zamírila k lesu. Lilith jen kývla hlavou a vydala se za Tahiri. Zbytek tábora se zatím probouzel z účinků uspávacích kouzel. Ještě jsem se ohlédl za dvěma postavami mizícími v lese. Však my se ještě setkáme. Usmál jsem se a vykročil jsem ke zbytku naší skupiny.

Tma, ve které jsem se topila, ustoupila a já prudce otevřela oči. Vzduch hořel energií. Skokem jsem byla na nohou a přikrčená se rozhlížela kolem sebe a čenichala. Není nad zvířecí instinkty. Ve tmě před sebou jsem jasně viděla démonovu siluetu a o kousek dál odraz ohně na čepelích Tahiřiných dýk. Ale kromě nich tu byli ještě další, méně… přátelsky naladění.
Nechala jsem ze sebe spadnout plášť a vklouzla hloub do tmy lesa. Nyní, zády k ohni a čelem k temnotě, jsem mohla plně využít své podstaty šelmy a určit polohu útočníků. Pohybovali se jako zkušení lovci; stahovali smyčku, kterou vytvořili okolo našeho tábora rychle, ale beze spěchu.
Přikradla jsem se k jednomu z nich zezadu. Chtěla jsem ho překvapit, ale nakonec překvapil on mě. Bleskově se otočil a sekl po mě takovou rychlostí, že jsem stihla jen tak tak uskočit. Neplýtval časem a zaútočil mi na krk. Podařilo se mi okolo sebe na poslední chvíli vztyčit bariéru. Síla nárazu mě odhodila na nejbližší strom.
Přimhouřila jsem oči a usmála se, když jsem poznala jeho vůni. Už dlouho jsem si pořádně nezabojovala. A ještě déle jsem nebojovala s jiným svého druhu. Tohle by mohlo být zajímavé. Myslím, že to cítil stejně. Dal mi čas se zvednout na nohy a sebrat sílu. Uslyšela jsem zakřupání kloubů a ve tmě se blýskl dvojí úsměv, jeho a můj. A souboj začal.
Vždycky, když bojuji, mám pocit, jako kdybych se vznášela někde kousek mimo tělo a celé to pozorovala, jakoby to bylo nějaké divadlo. Za svůj život jsem poznala mnoho bojů, ale žádný nebyl jako tenhle. Připomínal spíš tanec než boj na život a na smrt. Odkudsi z nepředstavitelné dálky skutečného světa ke mě pronikala směsice zvuků: třesk kovu o kov; syčení vzduchu, trhaného vedví ostřím čepele; praskání magie; křik. Připadalo mi to jako hudba, vznešená a děsivá zároveň, do jejíhož rytmu jsme tančili.
Jako první sáhl k magii. Temnotu na okamžik rozčísl blesk a udeřil do místa, kde jsem ještě před zlomkem vteřiny stála. Element blesku je velice mocný, ale špatně se ovládá. Přesností, s jakou útok vedl, si vysloužil můj respekt. Stáhla jsem se do obrany a ustupovala, ale zároveň jsem se snažila, aby blesk udeřil do stromu a vykřesal tak jiskru ohně, kterou jsem potřebovala k protiútoku. Přesně tomu se ale vyhýbal, jakoby přesně věděl, co mám v úmyslu.
Další skok mě dostal zpět do tábora. Oheň zaplápolal a zhasl, když jsem vysála jeho energii do poslední kapky. Tmu ale rychle vystřídalo oslepující světlo, prýštící z mých dlaní jako vodotrysk. A souboj pokračoval.
Ani mě moc nepřekvapilo, že uhýbá stejně rychle jako útočí. Ale to nemohl dělat věčně. Nakonec se zastavil a moje ohnivá koule se roztříštila o jeho ochrannou bariéru. Oba jsme se chvěli vyčerpáním. Usmál se.
„Tohle byl dobrý souboj.“ Prohlásil klidně.
„Un…“ Přikývla jsem.
„Ale je na čase ho ukončit.“
„Souhlasím…“
„Na tři?“
Když o tom tak přemýšlím, těm, kteří byli přítomni našemu malému rozhovoru, to muselo připadat velmi zvláštní. Ale takové už my kitsune jsme. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila všechny svoje síly do ohnivého meče ve svých dlaní. „Ichi…“
„Ni.“ Jeho postavu náhle osvítilo namodralé světlo, když následoval mého příkladu. Na okamžik jsem měla pocit, jako bych ho už někdy viděla. Setřásla jsem ho jako nedůležitý. Nežila jsem minulostí.
„San!“ Naše meče se srazily a vybuchly v oslnivém záblesku, který na okamžik pohltil celou mýtinu. Když světlo o nekonečnou vteřinu později pohaslo, můj meč byl zaražen hluboko v mohutném kmeni stromu. Cestou nabral pravou plíci mého protivníka.
„Arigato (děkuji)…“ Usmál se na mě krví zrudlými rty. „Anene (sestřičko)…“
A hlodavý hlásek, který mi od začátku něco našeptával do ucha, konečně došel sluchu. Energie ohnivé čepele zapomenuta vyprchala a já zachytila náhle bezvládné tělo. „Ne… ne… bratříčku…!“ Přitiskla jsem jej těsněji k sobě. „Neodcházej! Ne teď, když jsem tě našla! Ne… prosím… bratříčku…“
„Anene…!“ Okřikl mě slabě. „Prach… prachu…“ připomněl mi s úsměvem.
Statečně jsem mu úsměv vrátila. „Já vím… al

“Udělej něco!” křikl na mě medvídek. No jo, jenže to se snadno řekne, ale těžko udělá. Už nějakou dobu jsem cítil něčí přítomnost, ale to mohlo být cokoliv. Ovšem jen do chvíle, než ten někdo začal používat magii. S těmi, co už spí asi nic neudělám. Musíme počkat až se vzbudí sami. Teď máme jiný problém. “Jak jsi na tom?” ptám se medvídka. “Zatím dobře. Magie na mě moc nepůsobí.” “Výborně. Já zkusím zjistit, o co mu jde. A ty se pokus dostat za něj. Pokud jsi imunní proti magii, tak by si tě nemusel všimnout a jeho obranná kouzla tě snad nezastaví.” Tahiri přikývla a rozběhla se směrem k našemu nezvanému hostu. Také se rozběhnu směrem k mágovi, aniž bych tušil, že se řítím do pasti. Támhle je! Hubená postavička s překvapivě silnou magickou aurou. Bohužel jsem se tak soustředil na svůj cíl, že jsem si nevšiml výbušné pasti přímo přede mnou. Výbuch menší nálože mě omráčil. Zatraceně, jestli se mě bude chtít zbavit, tak se nebude muset moc snažit. Ale Tahiri už byla na svém místě. Mág o ní nejspíš ještě nevěděl, asi si nebyl vědom toho, že se ještě nekdo může ubránit účinkům jeho magie. Teď mám ale problém já. Mág se totiž rozhodl, že jsem pro něj nebezpečný a chystal se mě zbavit. V jeho ruce se zhmotnila koule negativní energie a já jsem si jist, že by mě to kouzlo nejspíš zabilo, nebýt Tahiri. Ta jednou ze svých hvězdic vyvedla mága z koncentrace. Bohužel ho ale nezabyla. Byl dobře připraven. Ale teď jsem na řadě já. Vybavil jsem si kouzlo, které jsem chtěl použít a v ruce se mi objevila ohnivá koule. “Tahiri, pokud můžeš tak se teď kryj!” Vrhl jsem kouli proti mágovi a ten už stihl jen chabý pokus o ochranné kouzlo. Koule ho zasáhla plnou silou a ohnivá vlna se rozlétla do vdálenosti několika metrů. Doufám, že se Tahiri dobře schovala. Mág se skácel a na místě padl do bezvědomí. Měl být už dávno mrtví, ale jeho štít ho částečně ochránil. Tak to by bylo. “Tahiri, jsi ještě celá?” Medvídek byl naštěstí z dosahu mého kouzla. “Ano, ještě jsem celá. Ale ještě to neskončilo.” A bohužel měla pravdu. Teď už jsem to cítil taky. Z hloubi lesa se blížilo asi pět dalších a jestli jsou podobní tady tomu, tak máme vážný problém.

Pět vozů, všechny dobré, ale nenápadné kvality, stálo v kruhu uprostřed mýtinky, jakoby jim něco hrozilo. Co se doprovodu týkalo, čítal devět hlav včetně vozků, až na jednoho to byli pěkní vazouni. Poslední byl vytáhlý hejsek s orlím nosem v drahém oblečení. Měl ruce plné masivních prstenů s drahými kameny a okolo sebe velikou oblast, v které se pro těžký parfém nenašel dostatek kyslíku pro další osobu. Naše průvodkyně zamířila přímo k němu.
Zůstala jsem pozadu a upravila si klobouk, aby mi lépe kryl uši. Otrhaná dívenka se mezitím dala do řeči s vyfintěným chlápkem. Podle míry podřízenosti v jejím hlase jsem odhadovala, že je to vůdce karavany, ne-li samotný obchodník, který ji nechal vypravit. To musí být tedy vzácných látek, že tak riskuje…
Pospíšila jsem si, abych zůstala v chumlu. Ochránci karavany nám nedovolili se příliš přiblížit, přesto jsem ale čas od času nějaké to slůvko pochytila. Z toho, co jsem zaslechla, jsem vyrozuměla, že obchodník není zrovna nadšený naším vzhledem – čemuž jsem se jen tak mezi námi vůbec nedivila – ale na druhou stranu by se mu právě takoví dobrodruzi hodili. Slovo dalo slovo a náhle z nás byla parta nájemných strážců karavan. Ještě nás rozdělili do vozů a karavana hrkavě vyrazila na cestu.
Zbytek dne, strávený na kozlíku vedle vozky, ještě mlčenlivějšího než já, rychle uběhl. Po soumraku jsme jeli ještě celou hodinu, než byla příliš velká tma. Teprve tehdy jsme rozbili tábor. Strava byla výživná, ale kdyby vás zajímal můj názor… v životě jsem nejedla horší ovesnou kaši. Ble. Díky bohům za to, že jí bylo málo.
Krátce po večeři rozdělili hlídky, vždy tak, aby nikdo z naší skupiny nebyl sám. Měla jsem přijít na řadu někdy krátce po půlnoci, tak jsem se mezitím zachumlala do svého pláště poblíž ohně a začala jsem proti své vůli trochu klímat. A tak jsem si Tahiri všimla, až když na mě promluvila.
“Ospalá, lištičko?” Zeptala se s mírným úsměvem.
“Tak trochu,” přikývla jsem trochu rozpačitě a upravila jsem si plášť, protože mi táhlo na nohy. “Vůbec se mi to tu nelíbí,” zamumlala jsem mezitím.

Všichni naskákali do štoly a já zůstala v lokále sama. Podle zvuků venku se před hospodou začal srocovat dav a podle toho, co jsem vyslechla z rozhovoru assasina a medvědí ženy se odsud svými tradičními únikovými cestami, tedy okny a po střechách, nedostanu. Když ti mazaní hajzlíci hlídali i vchod do štoly, kolik jich asi muselo být v okolí hospody… Poslední ze skupinky zavřel poklop a já osaměla. No, co se dá dělat. Vím, že tenhle tunel má hlavní východ u tábořiště karavan a oni se určitě budou držet hlavní cesty, v úzkém a klikatém bludišti uhelných chodeb by se ztratili během pár minut. Rozhodla jsem se tam jít, tahle tlupa mě totiž zajímala. V Uhlově se najde málo takových kreatur a já věděla, že s těmihle se tady ještě něco semele. A nechtěla jsem si to nechat ujít.
Dveře krčmy se rozletěly přesně ve chvíli, kdy jsem zmizela za barovým pultem a dovnitř vpadl dav zvědavých horníků, povětšinou ozbrojených krumpáči. Pak už nebylo problém se mezi ně nenápadně vmísit, chvíli předstírat, že patřím k nim a následně se z hospody vytratit. Když jsem se znovu ocitla na ulici, jakoby se ke mě vrátilo mé umění zapadnout kdekoliv zapadnout a všude působit nenápadně. Prokličkovala jsem několika ulicemi, u sudu s dešťovou vodou si trochu opláchla zablácenou tvář, vzpomínku na neplánovaný výskok z okna a následné zaboření rypáku do hlíny a pak pokračovala dál ke karavanám.
U tábořiště jsem byla dřív než oni, můj postup známými ulicemi byl mnohem rychlejší než ten jejich, neznámou černou štolou.
Zaryla jsem se do křoví blízko staré studny, která kamuflovala východ z tunelu a chvíli to místo hypnotizovala očima. Netrvalo ani deset minut, když začali vylézat ven a tentokrát to byli oni, kdo vypadal jako špína, a to nade mnou v krčmě ohrnovli nos. Ta vlčí obluda na tom byla nejhůř, ten pes se snad v tom uhlí musel schválně vyválet…
“Hledáme karavanu, která vyráží co nejdřív.” zachytila jsem tlumený rozhovor a přikrčila se, když procházeli kolem mého úkrytu. Nikdo si ničeho nevšiml, jen ten pes trochu podezřívavě začenichal, ale nakonec si to asi rozmyslel a křoví neprozkoumával. Takže oni se chystají zdeřit z města a to pěkně rychle. Skvěle, to se mi jen hodí, protože se zdá, že máme stejný plán.
Podle zvuků ozývajících se z tábora zjistím, že žádná z karavan nemá v plánu vyrazit dříve než zítra a to je pro tu veselou partičku pozdě. Nepomáhají ani výhrůžky, ani sliby, ba ani podplácení dalším měšcem falešných mincí, které mi pořád ještě leží v hlavě. Obchodníci jsou nezviklatelní, nikdo pro tu tlupu pochybných exitencí nehodlá svou cestu o den urychlit. Tehdy nastává moje chvíle. Vyštráchám se z křoví, přiblížím se zezadu k medvědodlačici a nerozumně jí zaklepu na rameno. Kdybych sebou okamžitě nepraštila na zem, asi by mi usekla hlavu.
“Co je?” zavrčí a svou zbraň skloní, nicméně i tak ji drží stále připravenou k úderu. Ostatní na mě koukají trochu pobaveně, viděli jsme se dvakrát a z toho pokaždé se před nima válím v prachu. To nám to pěkně začíná…
“Slyšela jsem, že chcete urychleně opustit město.” zacvrlikám, rychle se zvedám a oprašuju si šaty.
“A…?”
“A? Vím o karavaně, která odjíždí ještě dnes, asi za půl hodiny.”
“Opravdu? A proč nám chceš pomoct?” vyzvídá ta další, která vypadá jako poloviční liška.
“Ehm… taky jste mi pomohli.”
Sakra. Tady se nedá dost dobře lhát. Tihle mají v sobě něco, co mě nutí se cítit provinile a to musí být znát i v mých očích. Kat aby to spral!
“Nevěřím.”
“Dobře. Tak já zas jdu.” Tohle vždycky zabere. Trpaslík s elfskými manýry za mnou natáhle ruku.
“Ne, počkej. Kde ji najdeme?”
Ale ale. Tak to jim opravdu musí hořet koudel u zadku. Zatvářím se tajemně.
“Dovedu vás tam. Stejně jedu taky, takže stačí, když se mě budete držet.”
“Co ta karavana veze?” zajímá se člověk se psem. No a je to tady. Navíc, když se před nimi nedá normálně lhát.
“Látky.” zabručím, ale neotočím se. Museli by v mých očích poznat, že látky to nejsou. Že pod několika vrstami nejlevnějšího plátna leží desítky otrokyň pro jižanského vel

Slezl jsem po žebríku a rozhlédl se po temném tunelu. Vedle mě seděl ten mladík, co ho Tahiri tak nešetrně skopla z žebříku a masíroval si hrudník. “Člověče dám ti dobrou radu. Radši jí dej pokoj, nebo skončíš huř než jen s naraženými žebry. Jak se vlastně jmenuješ?” “Twedlled.” odsekl mladík a vyškrábal se na nohy. Za mnou slézal ten válečník se svým psem a s úsměvem vytáhl svou katanu. Jestli na své cestě tunelem někoho potkáme, tak jsem zvědavý co předvede. Jeden z těch ubožáků, co to tu hlídali nám skvěle poslouží jako průvodce. Zvlášť po tom přesvědčivém proslovu té kitsune. Hlavou mi vrtá jedna otázka a kdo by mi mohl dát odpověď, než ten, kvůli komu tu teď jsme. “Tahiri, mohla bys mi říct, proč po tobě jdou?” “No, zatím ti můžu říct jen to, že jsem porušila pár pravidel, co se porušovat nemají.” Dost vyhýbavá odpověď, ale pro tuhle chvíli mi stačí. Pokud bude chtít, tak nám víc prozradí potom. Pokud nějaké potom vůbec bude, protože se blížíme k východu tunelu a já mám takový pocit, že nás venku čekají jen samé nepříjemnosti.

Na některé věci začínám být stará, pomyslela jsem si, když jsem se pokoušela splynout s barovým pultem. Překotný vývoj situace mě naprosto zaskočil. V jedné chvíli jsem seděla na posteli a v té druhé jsem sledovala Tahiřin boj s nájemným vrahem. Ještě než jsem se stačila zorientovat to vše skončilo a já najednou zírala z nepříjemně malé blízkosti na velkého bílého akitu (omlouvám se, jestli to měla být jiná rasa ^_^).
„M…malej…“ Podařilo se mi ze sebe dostat. Nemám ráda psy. Abych byla upřímná, mám z nich panickou hrůzu. Zvlášť z těch velkých. Ne, že bych k tomu potřebovala nějaký racionální důvod, s tímhle strachem se rodí každá kitsune. Přece jen to zanechá stopy, když váš rod po několik generací právě takové potvory honí po lesích…
„Samaru, nech toho,“ okřikl psa mladý bojovník a ta stvůra ho k mému nekonečnému úžasu poslechla. Setřásla jsem ze sebe strach a postavila se, přehlížejíc jeho ruku se stříbrným prstenem na ukazováčku. „Melonar,“ představil se s trochu ztuhlým úsměvem. Svůj původ nedokázal popřít. Já taky ne. „Lillith,“ odpověděla jsem trochu příkřeji, než jsem měla v úmyslu. Ale co, brzy odsud zmizíme a já už ho s trochou štěstí v životě neuvidím.
„Oživ ho.“
Nahlédla jsem do lokálu přes válečníkova široká ramena, abych zjistila, co mi tu zase uniká. Díky znatelnému výškovému rozdílu jsem skoro nic neviděla, aniž bych si zcela nedůstojně nestoupla na špičky. Do toho se mi zrovna nechtělo, tak jsem ho raději obešla a zaujala výhodnější pozici, ať už se situace vyvine jakkoli.
Pohled mi padl na štíhlou postavu v plášti, z které se linul podivný, nepříjemně povědomý pach. „Youkai…“ vydechla jsem a s přimhouřenýma očima sledovala, co se bude dít dál…
Pandička právě uzavřela s démonem podivný obchod, když oknem proletěla šipka se vzkazem. Rozbalila pergamen a přelétla jej očima. Rysy jí ztuhly, jakoby se pokoušela ovládnout. Tiše jsem proklouzla rychle řídnoucím davem a stanula vedle ní.
„Špatné zprávy, medvídku?“ Zeptala jsem se, zatímco nekromant začal zaříkávat. Neznatelně přikývla a dál napjatě sledovala nechutný obřad, z kterého se mi chtělo zvracet.
Konečně řetěz podivných slov utichl a zabiják se zvedl a rozhlédl se nevidoucím pohledem po okolí. U každého, kdo tu ještě zůstal, se na okamžik zastavil, jakoby je chtěl donutit zachvět se a odvrátit pohled. Když měla přijít řada na mne, učinila jsem znamení proti zlu a nelidská stvůra mne minula, jako bych tam vůbec nebyla. Taky dobře…
Tahiri provedla krátký výslech, který vedl k odkrytí tajného vchodu do podzemí. Navzdory dosavadnímu chování, které svědčilo o její nepříčetnosti, se zachovala překvapivě rozumně a lstí vylákala ven ty, kteří vstup hlídali. Prvního omráčila jílcem své dýky, druhého jsem chytila za límec a srazila ho zpět dolů. Tupě to žuchlo a já rychle seskočila za ním, to kdyby měl nějaké hloupé nápady.
Samozřejmě se pokoušel utéct. Popadla jsem ho za romanticky dlouhé, ale naprosto nepraktické lokny a strhla ho k sobě. „Kampak, mladej?“ Zasyčela jsem mu do ucha. Obrátila jsem ho k sobě a ve světle, které sem dopadalo z hospody, jsem na něj vycenila zuby. Soudě podle jeho výrazu jsem usoudila, že to mělo kýžený efekt. „Zábava ještě neskončila.“ Nešetrně jsem ho zvedla na nohy a odtáhla kousek stranou, aby mohli ostatní za námi. „Víš, kdo jsem, mladej? Jsem tvoje noční můra. Víš, co ti udělám, jestli se pokusíš utéct nebo nás podrazit? Utrhnu ti ruku, hezky článek po článku, kůstku po kůstce, za každej blbej nápad jednu. Rozuměno?“ Zuřivě zakýval hlavou. „Výborně.“ Mezitím, co jsem měla svůj léty vyzkoušený proslov, všichni slezli dolů. Do naší skupiny přibylo pár dalších lidí, kteří byli v hospodě těsně předtím, než se všechno tak děsivě pokazilo, mezi nimi i nekromant. Jednu nekonečnou sekundu jsme si hleděli do očí, než jsem se odvrátila a vzala místo v čele skupiny. Pohled do těch temných hlubin nebyl zrovna jeden z nejpříjemnějších. Hrubě jsem postrčila vyděšeného mladíka před sebe. „Jdeme, mladej.“ Sykla jsem výhružně.
V duchu jsem zcela vážně žasla nad tím,

“Kolik vás je venku a jak jste rozmístěni?” položila jsem první otázku. “Nevím,” což nebyla zrovna odpověď, kterou bych potřebovala. Ale lhát nemohl, takže to opravdu nevěděl. Mluvil trochu syčivě. Zkusíme to jinak. “Která cesta ven bude nejméně hlídaná?” “Štoly.” Mohlo mě to napadnout. Jsme přece v důlním městě. Jenže tam někde bude i sídlo samotného cechu. “Kde je nejbližší vchod?” “Za barem je sud, pod kterým jsou padací dveře.” Pokynula jsem Twedlledovi, obešli jsme pult a sud odsunuli. Když chtěl dveře zvednout, zadržela jsem ho a zakroutila hlavou. Dostrkala jsem k nim mrtvolu a mávla na ostatní, aby se schovali za pult. “Otěvři je, ohlaš se a požádej je o pomoc. Šeptem,” dodala jsem. Ihned se sklonil a otevřel. “Tady je Torvald, potřebuju pomoc,” zašeptal. Zjevně nečekali, že bychom vchod do štol našli, takže pod dveřmi hlídkovali pouze dva dychtivý mladíci. Prvního jsem nechala téměř vylézt ven, než jsem ho jílcem dýky uhodila do spánku. Zachytila jsem ho, aby nespadl zpátky a vytáhla. Druhý, zcela amatérsky, zvědavě vykoukl, což ho také stálo vědomí. Lillith, která pochopila, že budeme potřebovat průvodce, mi s ním pomohla a začala s ním pomalu slézat po žebříku dolů. Ohlédla jsem se na zbytek hostů, kteří byli buď moc zvědaví nebo hloupí, když tu ještě zůstávali. Mladík s katanou a psem, špinavé děvče a nekromant. “Když vyjdete ven, nic se vám nestane. Možná. A ten měšec si klidně vezmi,” navrhla jsem dívce, která ho přímo hypnotizovala. Rychle po něm sáhla, vytáhla jednu minci a zkusila její pravost. Vzápětí kolem prskala zlaté šupinky a věnovala mi naštvaný pohled. V ruce svírala pozlacený měďák. Omluvně jsem se usmála na Marcuse, sebrala svou tornu a začala šplhat za Twedlledem. Málem jsem mu šlápla na ruku, protože svůj postup výrazně zpomalil a zíral, jak mi při sestupu kožené kalhoty obtahují nohy a pozadí. Všiml si, že se něj dívám a s úsměvem, který zřejmě považoval za neodolatelný, pronesl: “Všechno zlé je k něčemu dobré.” Čímž vzala jeho cesta rychlý spád. Měl štěstí, že mu k zemi zbýval jen asi metr

Tahiri mi sice vysvětlila důvod opětného oživení assasina, ale pořád mi to nepřišlo jako nejlepší nápad. Měl jsem v plánu dál jí ten nesmysl vymlouvat, když do místnosti vletěla šipka s pergamenem. Tahiri jí sebrala a rozbalila vzkaz. Směle jsem četl přes rameno. Byla v tom výzva od Mistra cechu. Tak tohle bude problém. Pandička dočetla dřív než já a spěšně pergamen srolovala. “Ještě jsem to…,” mým očím se naskytl výhled na oživování zabijáka. Dosud jsem něco takového neviděl. A od těď doufám, že už to nikdy neuvidím. Při náhlém výbuchu světla Tahiri ustoupila a mě někdo šlápnul na palec. “Ssss…,” sykl jsem a stáhl nohu zpět. Byla to nějaká ušmudlaná holka. Zašklebila se na mě, ale moc jsem to neřešil. Assasin se mezitím postavil a zaryl mi svůj mrtvolný pohled až do mozku. Těch pár vteřin mi připadalo jako věčnost, skoro jsem zapomněl dýchat. Konečně uhnul. Neovladatelně jsem se třásl po celém těle. Mrtvoly by měly zůstávat mrtvý.

Lištička nabídnutou ruku okázale ignorovala. Zvedla se a trochu uraženě si mně změřila.
“Melonar.” zkusil jsem to.
“Lillith.” odpověděla dost úsečně a dál už si mně nevšímala. Bylo jasné, že mi to řekla jen ze slušného vychování. Rychle se rozhlédla po místnosti, obešla mě a zamířila doprostřed místnosti. Zvědavě jsem se díval jak odchází. Až pak můj pohled padl na mého nechtěného čarodějného patrona. Skláněl se uprostřed místnosti nad mrtvým vrahem a s ošoupanou knihou v ruce pronášel své formulky. Místnost pomalu vyplňovala slabá záře. Mlhavě jsem si vzpomněl jak pandička říkala něco o obživování. Ti blázni! Panebože, proč jen jsem jí nevěnoval víc pozornosti!
“Samaru, pojď.” řekl jsem a otočil se. Chlupáč tam nebyl. Už podruhé mi dneska zničehonic zmizel. Na to jsem teď neměl čas. Upřeně jsem sledoval nekromantovo počínání a začal spěšně obcházet pult. Nepřítomně jsem se vymotal, hledíc na dění v hospodě, zpoza baru a hned za ním jsem sebou velmi efektně seknul na zem. Podlaha byla tvrdá. Musel jsem zakopnout. Musel jsem zakopnout o tu velkou bílou skvrnu, kterou jsem těsně před pádem zahlédl koutkem oka.
“Samaru!” zavrčel jsem podrážděně. “Konečně jsem tě chytil!”
Vztyčil jsem se na loktech, zvedl tvář z prachu podlahy a trochu se lekl. Zblízka jsem se díval do očí umolousané dívce z dnešního večera. Chvíli jsem se jí díval do tváře, než můj pohled sklouzl na plný měšec napůl cesty mezi její rukou a Samarovou tlapou.
“Melonar.” zkusil jsem to dnes už podruhé.