Cesta Dobrodruhu

Vypadá to, že vyslíchání té ženy bylo odsunuto na neurčito, protože “pandí žena” mi udělala zajímavou nabídku. Právě totiž zabila jednoho zabijáka a zdálo se, že z něj chce dostat ještě nějaké informace. Její nabídka, měšec zřejmě plný zlata, mě láká. Zlato se vždycky hodí. Ale já měl lepší nápad. “Nech si své zlato. Oživím ti ho, ale chci za to jistou “službičku.” Ta žena mi evidentně nevěřila, což se dalo čekat. Pracovat pro nekromanta, může nést vážná rizika. Ale potřebovala mě a já ji. Nezbylo jí než souhlasit. “Dobrá”, řekla vztekle, “dělej, co umíš.” Vytáhl jsem ze záhybu svého roucha starou knihu kouzel. Tohle nebylo kouzlo, které by se dalo použít jen tak, z ničeho nic. Tohle bylo těžké. “Ale než začnu, chci abys věděla, že to nemusí vyjít.” Začal jsem číst text z mé knihy. Volná ruka začala zářit magickou energií. Téměř hotovo. Pokládám ruku na mrtvolu toho muže a místnost na okamžik naplní oslepující světlo. Všichni hosté už dávno zmizeli. Asi nechtěli pozorovat moje praktiky temné magie. Muž pod mou rukou se pomalu začal probouzet k životu. Náhle upadám na zem a ztěžka oddychuji. Tohle kouzlo mě stálo příliš mnoho sil. Ale stalo se jak ta žena chtěla. Ten muž znovu žil. Zajímalo by mě na jak dlouho.

Za bar! To bylo první, co mě v tom okamžiku napadlo. Chytil jsem Lillith za ruku a stáhnul jí s sebou. Nejspíš chtěla prostestovat, ale nestihla to. Tahiri černého chlápka vyřídila tak rychle, že jsem si ani nestačil všimnout, co přesně se stalo. Začínal jsem si být čím dál jistější, že proti pandičce rozhodně nikdy nechci bojovat. Kuše…! Byla nádherná. Nemůžu říct, že bych patřil zrovna k nejlepším střelcům, ale tyhle zbraně mě vždycky fascinovaly. Vzal jsem jí do rukou a jal se jí více prozkoumat, když v tom jsem uslyšel, jak Tahiri pronesla: “Oživ ho.” Zvedl jsem oči. K nohám nějakého chlápka dopadl docela slušně naditý měšec. Moc se mi nelíbil. Popošel jsem k Tahiri: “Zbláznila si se? Právě si ho zabila.”

Katana cvakla v pochvě, nadšení z nadcházejícího boje už opadlo a tak jsem se poslušně opřel o bar, abych udělal místo zápasící dvojici. Dívka byla obdivuhodně rychlá. V jejím stylu jsem poznával techniky, používané v jedné ze zemí nedaleko mé domoviny a její dvě typické sai dýky mi napovídaly, čím se zde asi živý. Zanedlouho ležel vrah u medvídkových nohou s proříznutým hrdlem. Ještě nad ním chvíli v tichu stála, načež sai, které jí assasin v boji vyrazil, sebrala ze země a nevzrušeně se rozhlédla po hostinci. Tvářila se, jako by nájemné vrahy likvidovala každý den a já jsem na chvíli propadl dojmu, že si snad sedne ke stolu a objedná si výjimečně sladký čaj.
“Ty tam, oživ ho.” rozkřikla se najednou na muže v černém, stojícího uprostřed davu. Osazenstvo hospody na ni zíralo jako blázna a ona vpadala, že si to celkem užívá.
Až teď jsem si uvědomil že Samaru nestojí po mém boku. Přestal jsem věnovat pozornost pandičce a rozhlédl jsem se po nálevně. Chvíle pátrání a objevil jsem ho. Kitsune, která běžela spolu s trpelfem před pandou, ještě stále ležela schovaná za barem a můj velký, bílý pes ji zvědavě očuchával.
“Samaru,” pronesl jsem a s úsměvem dodal ” nech toho.”
Pes poodešel na dva kroky a sedl si, zatímco já nabídl lišce ruku, aby se mohla postavit. Nevypadala že mi zrovna důvěřuje.

Už jsem se chystal odejít zpět do svého pokoje, když ta žena najednou vtrhla do mísnosti a hned za ní se řítil muž, který očividně něco hledal. A taky našel, soudě podle jeho výrazu, když se podíval na podlahu a viděl tam nově příchozí. Neměl bych se do toho plést, ale zdá se, že tomu mladíkovi je jedno, že se dostane do problémů. Měl bych se do toho vložit, než dojde ke zbytečnému krveprolití. Prodírám si cestu davem, jenž obklopil nově příchozí. Bohužel přicházím pozdě. Mladík se už pustil do křížku s tou gorilou. Je docela jasné jak tohle skončí, jestli nezasáhnu. Už se téměř schylovalo k zápasu, když v tom jsem křikl:”Tak už dost!” Zamířil jsem rukou na toho “obra” a pronesl své kouzlo. Muž v tu chvíli ztuhl a vypadal jako hrozivě vyhlížející socha. Moje kouzlo “mocné slovo: omrač” fungovalo skvěle. “Svou zbraň už můžeš schovat, už jí nebude zapotřebí. Ten se hned tak neprobudí.”, říkám mladíkovi. Neochotně schovává svou zbraň. “Tak a co to tu máme?”, ptám se ženy na podlaze. Vypadá, že je ještě pořád trochu v šoku, ale jinak se zdá, že až na pár pohmožděnin jí nic není. “Můžeš mi říct proč tě ten muž sledoval? Určitě k tomu měl svůj důvod. A ty bys raději měla mluvit, protože své kouzlo mohu hned zrušit.” Z jejího pohledu je mi jasné, že nemá nejmenší chuť mi cololiv vysvětlovat. Málem jsem zapomněl na toho mladíka. Vypadal, že nebyl potěšen mím náhlým vpádem a zdál se být uražený, že jsem ho tak vynechal. S ním můžu promluvit později. Znovu se obracím k té ženě. Ale na nic se zeptat nestihnu, protože se rozrazí dveře jednoho pokoje a vyběhla ta zvláštní trojice.

Dveře do hospody se prudce rozletí a dovnitř vpadne neznámá postava. Místnost ztichne. Pomalu zvednu svůj pohled od nepřítomného studování desky stolu a podívám se na ní. Ticho protrhne několikanásobné šoupání odstrkovaných židlí, a než žena stihne vstát, je okolo ní seskupen celý lokál. Pěkně potlučená, zhodnotím si. Má rozseknutý ret, všude modřiny a na sukni malou skvrnu od krve, ale nevypadá, že by si toho vůbec všimla. Očima zoufale těká po pokoji, jako by hledala únikovou cestu, ale dav ji obklopuje příliš těsně, než aby se mohla vůbec pohnout. Naše pohledy se na okamžik střetnou v tiché prosbě o pomoc.
Náhle, už podruhé tento večer, někdo velmi nevybíravě vykopne dveře. Dovnitř nakráčí chlap úctyhodné výšky. Má silné, trochu moc dlouhé hnáty a zbytečně silnou spodní čelist. Toho si však nikdo nevšímá. Všichni zírají na krvavý důlek, který zbyl po jeho levém oku. Dav se pomalu rozestoupí a veprostřed zůstane stát jen osamocená dívka.
No výborně. Po dni stráveném zbytečným čekáním na peníze, které nedostanu, už taky nemám nejlepší náladu. Mám přímo chuť si to s někým vyříkat a je mi jedno, jestli v má kyklop něco společného se Soulem, nebo ne. Pomalu se zvednu od stolu, seberu katanu a vyrazím směrem k dvojičce. Samaru mě tiše následuje.

Další nudný den v této zapadlé putice. Jsem zvědavý jak dlouho se ještě zdržím. Tiše jsem seděl v rohu a pročítal svou knihu kouzel. Dnes jsem pocítil velice silný výboj magické energie. Pravděpodobně to má na svědomí ten strom, co vyrostl na náměstí. Vlastně se divím, že to nesrovnalo celé město se zemí. Mou pozornost dnes upoutala skupinka velmi zajímavého složení. Ale jsem si jistý, že jsem je neviděl naposledy. Ještě mě zaujal jeden mladý muž a jeho zvířecí společník. Jsem moc zvědavý, co se ještě stane.
Moje postava je kříženec člověka a démona. Vypadá jako člověk, ale má v sobě skrytou démonickou sílu. Ovládá částečně elementální magii, ale jeho specialitou je nekromancie a ovládání mysli.

“Ani starý, ani nový. A možná brzy mrtvý,” usmála jsem se na kolegu. Vlastně se mi začínal docela líbit. Lillith jsme podpírali téměř celou cestu k hostinci. Ke konci už byla schopná jít sama a rovně. V pokoji jsem se lištičce uklonila. “Teď vedeš a já následuji. Dovolím si doporučit, že bychom měli rychle a nenápadně zmizet. Bohužel v mé blízkosti není příliš bezpečno, což se s mou přísahou trochu tluče,” od vážného tónu jsem přešla ke zlehčování. Město bude plné agentů a můj vzhled není zrovna konvenční. Zabalila jsem do svého černého pláště a přetáhla si přes hlavu kápi. Jenže to také k nenápadnosti nepřidává.

Auuu… Bohové! Ona mi jí snad zlomila! Promasíroval jsem si čelist. Bolest ustupovala opravdu jen velmi pomalu. “Zase tolik jsem toho neudělal,” zamumlal jsem uraženě, ale nehodlal to dál rozvádět. Pomohl jsem Tahiri dostat Lilith opět na nohy a vyrazili jsme. “Kam to vlastně jdeme?” dovolil jsem se zeptat. “Do hostince,” odbyla mě Tahiri. Ten umazaný rukáv nejspíš připomínat nebudu. Nebo možná později… “Lilith?” zkusil jsem zapřést konverzaci jinde, “co jsi myslela tím tvým darem?”

„To že jsme řekli?“ Geoffrey se zarazil. Pak se mu ale tvář stáhla vztekem. „Tak ty posloucháš naše soukromý rozhovory?!“
„Jaké že rozhovory?!“ vybuchla jsem. „Myslíte ty, které museli slyšet na druhé straně lesa?! To, že vy ignorujete mě, neznamená, že já ignoruji vás!!!“ Do ohromeného ticha jsem přidala kletbu v rodném jazyce. „A jestli po mě chcete, abych pro vás našla a zabila tu kitsune, tak byste mi měli začít říkat všechno! Každá informace může pomoci k jejímu vystopování!“
Lovci si vyměnili nespokojené pohledy. Očividně nepočítali s tím, že bych taky mohla mít mozek. „Naším cílem je vystopovat pandu, která ukradla našemu pánovi velké množství diamantů.“ začal nakonec Manu svým hlubokým hlasem s těžkým přízvukem. Svou řeč doprovázel pomalými, rozvážnými gesty. „Zlodějku jsme pronásledovali až do Zlatého lesa. Při pronásledování zakopla a zranila si kotník. Málem jsme ji už měli, ale pak se tam objevila ta liškodlačka a začala ji chránit. Roztavila naše zbraně a málem nás zmrzačila, ne-li zabila. Teď víš tolik, co my.“
„Děkuji. Takže…“ zamyslela jsem se. „… máme dvě možnosti: Buďto se kitsune rozhodla počkat se zlodějkou, dokud se nevyléčí a pak teprve vyrazí na cestu – v tom případě nemohou být daleko, vlastně by ještě mohly být v tomhle lese… Druhá možnost je, že ji ošetřila, jak nejlépe mohla a vydala se s ní do nějakého blízkého města.“
„Proč jsi si tak jistá, že se na ni ta liška nevykašlala?“ zeptal se Don. Chladně jsem si ho změřila od hlavy k patě, jakoby býval řekl, že nebe je zelené.
„To není způsob, jakým by kitsune jednala,“ trpělivě jsem vysvětlovala něco, co podle mě bylo všeobecně známé. „Myslím… troufám si tvrdit, že je vázaná přísahou, protože pomáhat lidem v nesnázích nemají kitsune v povaze.“ Mnohem raději je do nesnází dostávají. dodala jsem v duchu kysele. „Spíš by zaujatě přihlížela, jak z té zlodějky stahujete kůži, než aby kvůli její záchraně hnula byť prstem, natož aby používala svou moc.“
„Vázaná přísahou?“ nechápal Geoffrey.
Unaveně jsem si povzdechla. „Kitsune nedokáží porušit jednou dané slovo. Nezáleží na tom, jak nevýhodné to pro ni může být, kitsune musí dostát tomu, co slíbila. Je to součástí jejich Kodexu.“ Odmlčela jsem se a pozorně se zaposlouchala. Tvář se mi roztáhla do nefalšovaného úsměvu.
Ne, nezdálo se mi to! Někde poblíž tekla voda! Zaradovala jsem se. Koupel jsem potřebovala jako sůl. Krátce jsem se omluvila svým společníkům, kteří se na mě dívali jako na blázna a zamířila jsem tam, odkud jsem slyšela vodu. Její zdroj byl o něco dál, než jsem čekala, což mě trochu překvapilo. Navíc to nebyla řeka, jak jsem předpokládala, ale malé jezírko s vodopádkem, ukryté před vlezlými pohledy hustou řadou stromů, perfektně doplněných těžko prostupným křovím. Celá idyla působila dojmem, že byla vytvořena úmyslně, ale momentálně mě to zajímalo asi stejně jako to, jestli měl Mistr k snídani sushi nebo rýžové koláčky, ne-li méně.
Odložila jsem zbraně na břeh tak, abych na ně kdykoliv dosáhla a rozpustila si vlasy, stažené do drdolu. Vyklouzla jsem z oblečení a se slastným povzdechem jsem se ponořila do křišťálově čisté vody. Pečlivě jsem se umyla a s mírnou lítostí nad tím, že nemám ani pořádný kus mýdla, jsem se opřela o hluboký břeh jezírka a dovolila očím se na chvíli zavřít. To jsem si alespoň myslela. Musela jsem usnout, ale na jak dlouho jsem si netroufala odhadnout. S trhnutím jsem se probrala z bezesného spánku s pocitem, že něco není v pořádku. Zprvu jsem si nedokázala uvědomit, co to je, ale pak ke mně přes ospalou malátnost proniklo vědomí cizí přítomnosti.
Prudce jsem se posadila a setkala se s pohledem dvou hlubokých, fialových očí se svislými zorničkami. Zcela automaticky jsem sáhla po zbrani, ale kočičák mi pevně sevřel zápěstí pátrající ruky. „To nebude zapotřebí, chiisai. (Poznámka: Chiisai znamená jap. malý/á) Nemám v úmyslu ti ublížit, alespoň do té chvíle, dokud se nepokusíš ublížit ty mě. Chci si jen… popovídat. Platí, maličká?“ Bystré oči mě pozorovaly s jiskřičkou veselí

Mág mi ležel u nohou a já špatně srýval své překvapení nad tím, jak ho ty holky jednoduše zvládly. “I tobě děkuji a omlouvám se za své předchozí chování,” usmála se Tahiri. Je sladká… Ztěžka jsem se vrátil do reality: “To byla maličkost,” vrátil jsem úsměv a mávl rukou, “nepředstavíš nás?”

Prošla jsem kolem další kovárny otevřené do ulice a přimhouřila jsem oči, jak jsem pocítila slastný příliv síly. Nakonec… tohle není zase až tak špatné město. přiznala jsem si neochotně. Kdybych musela, dokázala bych tu žít…
K mému nosu se mi donesl závan vzduchu z jedné z mnoha ulic, křižující Obchodní ulici, po které jsem šla. Zápach, který s sebou přinášel, jsem necítila už tak dlouho, že jsem ho skoro nepoznala. Zarazila jsem se a zhluboka se nadechla, abych nezvyklou vůni lépe prozkoumala. Zavřela jsem oči a ponořila se do vzpomínek… Poprvé jsem to cítila…
…na prstech. Bylo to úplně všude a vůbec to nechtělo dolů. (Mám to i na obojku! Jak se to tam mohlo dostat?) Ať jsem se snažila sebevíc, pořád zůstávala vrstva za drápy. (Musím se toho zbavit, než na to přijde!) Strašně intenzivně to smrdělo, až jsem z toho puchu chtěla zvracet. A lepilo to. Neuvěřitelně to lepilo… Bylo to tekuté… hustá tekutina… teplá… jako krev… Kroky, a pak… bolest. (Zjistil to, protože to tak strašně smrdělo?) Zlobil se. Moc se zlobil. Křičel. A ubližoval… „To máš za mého quasita, ty čubko!“
Trhla jsem sebou a doširoka otevřela oči. Ano. Krev quasita. Rozhodně to muselo být tohle. Potřásla jsem hlavou, abych si ji pročistila. „Ten hajzlík si to zasloužil. Neměl mě popichovat,“ zamumlala jsem polohlasně námitku, kterou jsem tehdy polkla ze strachu, že by ze mě býval vytloukl duši.
Rozhlédla jsem se okolo sebe a zjistila jsem, že jsem zabloudila. Musela jsem jít za tou vůní… Věnovala jsem spleti uliček mírně zoufalý pohled, který se zarazil na drobném tělíčku v kaluži zelené krve, kterému hlava visela na překvapivě malém kousku svalů a kůže. Ta rána… vypadala povědomě… „Shuriken…“ vydechla jsem a srdce mi sevřela neblahá předtucha. „Ach, medvídku… do čeho ses to jen namočila…?“ zamumlala jsem znepokojeně a vydala jsem se po pachové stopě, kterou po sobě zanechala. Zaznamenala jsem ještě jeden pach, napůl svěží a sladký jako les a napůl ostrý a pronikavý jako kov nebo kámen… Měla společníka? Pronásledovatele…?
Uvědomila jsem si, že utíkám a překvapeně jsem zpomalila do pomalého, kontrolovaného poklusu. Co je? Co mě tak znervózňuje? pomyslela jsem si zmateně. O okamžik později jsem zaslechla zvuky boje. Výkřik a pak náhlé ticho, které zamrazilo víc než kostka ledu.
Ach, Inari, dej, ať to není ona…! Vběhla jsem na menší prostranství, které kdysi spontánně vyrostlo mezi starými, omšelými budovami, dávno opuštěnými těmi, kteří v nich bydlívali. Snad to bývalo místo, kde si hrávaly děti, hlídané starostlivými pohledy matek, mezi prací vyhlížejících z oken. Teď už pohledy oplácely jen okenice, zatlučené napůl zetlelými prkny. Zapíchly se do mě tři páry očí, z kterých jsem znala jen jedny.
Mezi budovami se povalovaly čerstvé mrtvoly a mezi nimi, v obezřetné vzdálenosti, stála Tahiri, muž, kterému musel patřit ten matoucí pach, a čaroděj, na jehož tváři hrál nepříjemný úsměv. Táhlo mu na čtyřicet, byl slabé konstituce, měl jemné ruce a pěstěnou bradku. Přesně ten typ lidí, které jsem nesnášela. Ne, že bych měla (nebo potřebovala) nějaký důvod. Byli prostě… protivní. „Asi ruším…?“ nadhodila jsem a naklonila hlavu na stranu, přičemž jsem přelétla celou scénu znovu pečlivým pohledem, pátrajíce po možném zdroji ohnivého elementu. Ano, ty okenice přímo volaly po tom, aby byly zapáleny. Skoro jsem slyšela jejich výkřiky. Tohle bude jednoduché… pomyslela jsem si a věnovala Tahiřinu společníkovi krátký pohled, než jsem upřela svou pozornost zpět na mága. „Ale na druhou stranu,“ protáhla jsem naoko lhostejně. „Jsem dost možná přišla tak akorát…“

„Doprdele, doprdele, doprdele!!!“ ulevil si Don vztekle.
Nadával ještě dál, ale já jsem ho přestala vnímat. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do tichého, uklidňujícího šumu deště, který smýval všechny emoce… hněv, frustraci…
A byli jsme tak blízko… Nastavila jsem tvář dešti a vpíjela se do uklidňujícího pocitu, který ve mně vyvolával. Přistihla jsem se, že si přeji, aby nikdy nepřestalo pršet… Abych tu mohla navěky stát… a nechat po sobě stékat kapky vody… Očišťující… Něžné… Vzdálená, tak vzdálená všem těm nepříjemným pocitům… daleko od zklamání… daleko od lesa, ve kterém jsem stála… Chtělo se mi… spát… hrozně moc spát… zapomenout…
Náhle mi to všechno došlo. Usmála jsem se. „Tohle… je příliš velká náhoda.“ Broukla jsem tiše a sevřela jsem v prstech svůj stříbrný amulet, který už drahnou dobu pulzoval jako o život. „Vy…“ oslovila jsem svoje společníky, aniž bych otevřela oči. „…schovejte se někde…“ Beze spěchu jsem obnažila své wakizashi a bez ohledu na to, jestli mne poslechli nebo ne, jsem pokročila dopředu.
„Vylez!“ vykřikla jsem do šumějícího deště svým rodným jazykem. „Přestaň se chovat jako zbabělec a ukaž se mi!!“
Odpovědí mi byl tichý smích, skoro tak tichý jako zvuk kapek, dopadajících na listí stromů. „To bylo dobré…!“ A zase ten smích. „Nikdy bych nečekal, že nějaký člověk tak snadno prohlédne mým kouzlem…“
„No, možná je to tím, že já nejsem ledajaký člověk!“ vykřikla jsem hněvivě. „Jsem Lovec!“
Pobavení, které dosud znělo v tom zvonivém, melodickém hlase, zmizelo. „Kdybys byla Lovec, na místě bych tě zabil, dítě. Jdi pryč, dokud máš ještě možnost.“
Vytrhla jsem od pasu nůž tantó a poslala jej směrem, odkud vycházel hlas. Ozval se tupý zvuk a na okamžik bylo ticho. „Tohle… nebylo ani trochu pěkné.“ řekl chladně hlas a můj vlastní nůž, letící opačným směrem, jen o vlásek minul mou tvář a se zadrnčením se zabodl do kůry stromu, který rostl pár metrů za mnou. Neučinila jsem žádný pohyb, abych jej osvobodila a jen jsem dál zírala tam, odkud vyletěl. Tam, napůl skrytý větvemi stromů, stál štíhlý, vysoký muž. Ano, byl to muž, navzdory dlouhým, hedvábným vlasům a bohatě zdobenému diadému z mithrilu, zpod nějž vyčuhoval pár špičatých, osrstěných uší. Opětoval můj pohled a tiše se usmál.
Zamračila jsem se. Zatraceně, je dobrej… „Přestaň se vměšovat! Nemám s tebou žádný spor!“
Zasmál se a vystoupil ze stínů. Matné, šedivé světlo se odrazilo na tisících drobných perel, kterými byl pošit jeho oděv, až se zdálo, že je oděn v rose. Sám pro sebe se usmíval a tiše si broukal jakousi melodii. „A s tou, kterou lovíš, nějaký spor máš?“ zeptal se nevinně. Učinil rozmáchlé gesto rukou a uchváceně přitom pozoroval perlovou výšivku. Marnivý kočičák…
Překvapeně jsem zamrkala. Byla… byla na ni vypsána odměna! pomyslela jsem si a nadechovala se k odpovědi, on však potřásl hlavou a vrhl na mne pohled zpod dlouhých, hustých řas. „Ah… a udělala snad něco, čím by si to zasloužila?“ pokračoval v nepříjemných otázkách. On… mi čte myšlenky…?!!
„Nebo je její jedinou chybou to, že se narodila?“
Sžíravý sarkasmus, který v jeho slovech zazněl, jsem pocítila jako facku. „Jak se opovažuješ?!“ vykřikla jsem vztekle.
„Jak se opovažujete vy?! Jak se vůbec opovažujete nás lovit jako zvířata?! Co jsme vám kdy provedli?! Čím jsme se provinili?! …Popřemýšlej o tom, ‚Lovče‘!“
Zahřměl hrom a na krátký okamžik mě oslepil blesk. Když jsem se zbavila hvězdiček, které mi běhaly před očima, byl pryč.
„Co… co to bylo?“ zeptal se váhavě Don. „Kdo to byl? A co jste si to povídali?“
Stěží jsem ho vnímala, v uších mi stále zvonil jeho hlas, vznášející svá obvinění. Proti mé vůli jsem začala mít pochybnosti. „Proč… proč vlastně chcete zabít tu lišku?“ Zeptala jsem se polohlasně.
„Jak to myslíš?! Ty tu nejseš vod toho, abys myslela! Jseš tu, abys dělala, za co jseš placená!!“ obořil se na mě Geoffrey.
Věnovala jsem mu vražedný pohled, ale zůstala jsem zticha. Déšť pomalu ustal.
Dobře… Na stopy můžu tímto zapomenout. Ta li

Svobodná…!
Plácla jsem sebou na lůžko a zavřela jsem oči. „Ano… konečně…“ vychutnávala jsem si ten pocit. Rozhodila jsem divoce rukama a zakřičela jsem z plných plic, až jsem myslela, že to museli slyšet o dvě ulice dál: „VOLNÁ!“ Zazubila jsem se do pavučinami opředeného stropu. Můj úsměv však po chvíli pohasl, až docela zmizel. Založila jsem si ruce pod hlavu a mírně se zamračila.
To bylo rychlé. A snadné. Moc snadné. upírala jsem hněvivý pohled kamsi mezi trámoví. Že by byla Tahiri tak hloupá? Že se tak rychle vzdala mých služeb? Nebo nic o způsobech kitsune neví? Pokrčila jsem rameny. Její chyba. Každopádně… co teď? Domů? našpulila jsem rty. Ne, „domů“ se mi nechtělo. Ne hned. To putování mi nějak zachutnalo. Že bych se dala zase jednou na cesty? Uvažovala jsem. Prohlédla si kus světa? Zjistila, co je nového? Lepšího? …Horšího?
Posadila jsem se na posteli a zadívala se na svůj ošuntělý klobouk se širokou krempou, můj jediný majetek. S tímhle se cestovat nedalo. To chtělo nějaké zásoby, teplou přikrývku proti lezavé zimě, možná nějakého koně, aby se nožky hned tak neunavily (I když, který kůň by to vydržel s liškou?)… A to všechno, naneštěstí, stálo peníze. Zašklebila jsem se, jakoby to slovo bylo jedovaté. A to bylo něco, čím jsem nedisponovala. Krást nemělo smysl, když jsem nevěděla kde a navíc se mi ani trochu nechtělo. K žebrání bych se v životě nesnížila, nehledě na to, že jsem si nedokázala představit člověka, který by cokoli daroval někomu jako jsem byla já. A tím mi zbývala jen jediná možnost: Pracovat. Znovu jsem se znechuceně zašklebila, to slovo se mi příčilo na jazyku. Mohla bych se dát najmout k nějaké dobrodružné výpravě, uvažovala jsem, když jsem vstávala a pečlivě si nasazovala klobouk na hlavu tak, aby mi bylo do obličeje vidět co nejméně. Se stejnou pečlivostí jsem se zahalila do pláště, přestože byl černý a těžký a venku panovalo dusné léto a vykročila jsem po schodech dolů do nálevny.
Vyhledala jsem bar a usadila se naproti hostinskému. Opřela jsem se loktem o solidní dubovou desku a vrhla na růžovolícího tlouštíka pohled zpod krempy. „Řekni… příteli… kdyby chtěla čarodějka, specializující se na ohnivou magii, sehnat nějakou práci… kde by měla hledat?“
Hostinský se zamyslel, zatímco kusem zástěry pečlivě roztíral prach a špínu rovnoměrně po povrchu široké sklenice s masivním uchem. „Nó-o… to záleží na povaze práce, kterou slečinka hledá. Buď by tu byla ochrana karavan, kterých tudy projíždí víc než dost, zvlášť teď, když je ten Sváteční trh, jestli chce cestovat a poznat kus světa. Nebo by mohla, jestli se chce usadit v našem krásném městečku, zkusit štěstí u uhlířů. Jednou jsem viděl jednoho mága… už je to přece jen dlouho… dělal svým magickým ohněm s uhlím pravé divy! Ale pokud by vážená toužila po dobrodružství, měla by se povohlídnout na radnici, jestli nemají nějakou práci pro dobrodruhy. Čas od času se něco semele, nějaký ti zelení skřeťáci a tak, však víte…“ S pochopením jsem přikývla.
Chvíli jsem uvažovala. Uhlíři nepadali v úvahu, chtěla jsem vypadnout, jen co se naskytne příležitost. Karavany… stálý příjem, jídlo zdarma a uviděla bych kus světa, jak jsem chtěla. Ale… cestování s karavanami mohlo být neuvěřitelně nudné, jednotvárné. Navíc, jak by ostatní strážci přijali fakt, že mám liščí uši a dva ocasy? „Děkuji… a kde bych našla tu radnici?“ zeptala jsem se sladce.
Za okamžik jsem už kráčela ulicí, hlavu skloněnou před zvídavými pohledy a mířila jsem do středu města, k radnici. I kdybych se měla otravovat s blbýma divousama… u Inariho, musím odsud vypadnout!!!

“Omlouvám se,” sklonila jsem hlavu na znamení pokory. “Ani pro mne ty kameny nic neznamenají. Ale od začátku mi přinášejí smůlu. Tak jsem trochu nervózní,” byla to pravda. Nemohla jsem se dočkat, až se jich zbavím. “A co se týče toho, jestli potřebuji tvou pomoc,” odmlčela jsem se. “Ne, už ji nepotřebuji. Nechci tě dále obtěžovat. Jenže jsi mi zachránila život a přivedla mě tak do zvláštní situace. Podle pravidel mého národa jsem ti zavázána a musím svůj dluh splatit,” trochu rozpačitě jsem zmlkla. Chvilku ticha přerušilo zabouchání na dveře. Otevřela jsem. Do pokoje vpadl uřícený zrzek. “Udělal jsem, co jste řekla,” lapal po dechu. “To jsem ráda. Navíc trháš rychlostní rekordy,” tentokrát jsem mu nabídla větší minci. “To nic nebylo,” začervenal se, “měl jsem štěstí. Jel kočárem kousek odtud.” Očividně byl sám na sebe hrdý. “A co ti řekl?” přerušila jsem jeho nafukování. Mohl by se vznést ke stropu. “Máte hned přijít do jeho kanceláře na radnici,” odpapouškoval, “víte, kde to je?” “Nevím. Zavedeš mě tam, že?” to už jsem z torny vylovila bandalír s shurikeny a utahovala si ho šikmo přes hrudník. “Promiň Lillith. Za chvíli budu zpátky,” pěčlivě jsem se zavinula do pláště, abych skryla zbraně i pás s diamanty.
Radnice byla přísná a šedivá. Vystoupala jsem do druhého patra a zaklepala na dveře s cedulkou Maxmilian Soul. Místnosti vévodil monstrózní stůl z třešňového dřeva. Za ním trochu zanikal jeho majitel. Muž ve středních letech v dobře padnoucím oděvu, kolem kterého se vznášela nezaměnitelná vůně bohatství. “Máte kameny?” šel rovnou k věci. Asi chtěl mít transakci co nejrychleji za sebou. “Ano, mám. A máte vy peníze,” oplatila jsem mu stejně. Pohrdlivě hodil na stůl tři těžké měsce. Přistoupila jsem blíž a položila před něj pouzdro s diamanty. Zkontroloval si je, prevít. Jeden si prohlížel proti světlu. “Přímo ze zlatobělských brusíren, jak jste si přál,” podotkla jsem. Nedůvěra okolí mi vždycky vadila. S penězi pečlivě uloženými v opasku jsem už sahala po klice. V otevřených dveřích se zjevili dva ozbrojenci. “To jste si myslela, že můžete jen tak odejít. Krádež se vám moc nepovedla a mohli by vás vystopovat až ke mě. Chápete, že takové riziko nemohu podstoupit,” na tváři měl velmi, velmi ošklivý úsměv. Nečekala jsem a bližšího zabijáka kopla do rozkroku. Zaúpěl a skroutil se. Druhý vedl mečem úder na hlavu, ale to už jsem držela své dýky Sai a vykryla ho. Vši silou jsem se do dýk opřela a a vyvedla tak protivníka z rovnováhy. Vzápětí jsem ho jílcem udeřila do čelisti a kopla pod koleno. Bohužel pořád oba polostáli mezi mnou a dveřmi. A v chodbě se objevili další. “To bylo naposled, co jsme spolu obchodovali,” prohlásila jsem znechuceně a z nedostatku únikový cest jsem se rozběhla k oknu. Odrazila jsem se a ve skoku se sbalila do klubíčka. Sklo se rotříštilo. Dopadla jsem po kočičím způsobu na všechny čtyři a po žabím trochu rozplácle. Problém byl, že jsem nedopadla na zem, ale na nečí záda. Výška metr a půl se špičatýma ušima. Buď elf bez nohou nebo trpaslík chystající se na maškarní ples. “Omlouvám se,” zkusila jsem to. Něco zasípal. Asi nemohl popadnout dech.

Když jsme vešly do pokoje, který budil dojem kumbálu na košťata, posadila jsem se na jednu z postelí a podrobila pokojík podrobnému průzkumu. Dveře, postel, malé okénko s okenicí, která již zažila lepší časy, druhá postel a to bylo asi tak všechno. Mezi lůžky vedla právě tak úzká ulička, že se jí mohl protáhnout jen jeden člověk, a to pouze tehdy, když šel bokem. Není nad spoustu životního prostoru. V mezičase Tahiri prohodila několik slov s chlapcem, který nás sem přivedl a jemně, ale rozhodně ho vystrkala za dveře. Osaměly jsme.
Následovala jsem příkladu své společnice a odložila klobouk a plášť. Pod ním jsem měla hedvábnou tuniku bez rukávů a široké kalhoty.
„Myslím, že se brzy zbavím většiny svých problémů,“ prohlásila Tahiri vesele a věnovala mi jeden ze svých zářivých úsměvů.
Obezřetně jsem sledovala stříbrné doplňky na Tahiřině oděvu, když pohodila svůj široký kožený opasek na slamník. Jedna špatně zavřená kapsa se pootevřela a můj pohled přitáhla příjemně velká kopička diamantů. Tahiri se zatvářila velmi nervózně. Povytáhla jsem obočí, ale jinak byl můj obličej nehybná maska.
„Hezké. Tohle roztomile veliké jmění asi není právoplatné dědictví po nějaké vzdálené, zámožné tetičce, že?“ zeptala jsem se konverzačně. Pandí dívka zalétla pohledem ke koženému pásu na posteli. V pochvě z opotřebované, ale velmi kvalitní vydělané kůže, ležela dýka. „Myslím, že to nebude zapotřebí, medvídku.“ Prohlásila jsem zřetelně. Snažila jsem se nehýbat, prázdné ruce jsem pomalu ostentativně položila dlaněmi dolů na kolena. Nestála jsem o žádné problémy, ať už s ní či se strážci zákona. Dokázala jsem si živě představit, co by si pomysleli, kdyby mě uviděli nad její mrtvolou a kupou diamantů. Pro lidi měly tyhle věcičky velikou cenu. „Nemám zájem o nic, čím bys mohla disponovat.“ Tahiri se tvářila nepřesvědčeně.
Unaveně jsem si povzdechla. Nechápala nebo nechtěla chápat. Kitsune nikdy netrpěly chamtivostí. Pokud kdy kradly, tak to bylo většinou pro zábavu a vzrušení, které to přinášelo. Pokusila jsem se jí něco z toho vysvětlit: „Zlato a drahé kameny pro mne ztratily kouzlo už velmi dávno. Viděla jsem toho v životě příliš mnoho na to, aby pro mne mohlo něco tak pomíjivého mít byť tu sebemenší cenu. Úrodná půda pod nohama, svěží vzduch v plicích a hřejivé slunce nad hlavou, to je pro mne bohatstvím.“ Viděla jsem, že se uvolnila a sama jsem pocítila úlevu. „Zmínila ses o konci svých problémů,“ nadhodila jsem. „Znamená to, že už nebudeš potřebovat mou pomoc?“ Snažila jsem se, aby to znělo ledabyle. Za celou cestu jsem se jí nezmínila o slibu, který složili mí prapředci a o závaznosti jednou daného slova už vůbec ne. Cítila jsem to jako svou slabinu a jako takovou jsem ji nehodlala před nikým odhalovat.