Glumík

Probudím se – tedy, aspoň se mi zdá, že jsem se probudila. Kolem dokola je dokonalá tma. Je snad noc? Matně si vzpomínám na bitku v divadle. “Jak jsem v tom brajglu mohla usnout?” Poznenáhlu si uvědomuji tupou bolest v břiše a přemýšlím, co jsem to mohla sníst… když tu se mi vrátí vzpomínky na poslední okamžiky před tím, než jsem to schytala. Usilovně mrkám a potřesu hlavou, krevní tlak je v háji, ale přece jen se mi vrací vidění… Ok, není noc. Přede mnou poblikává červená diodka.
Bolí mě celý skřet a připadám si jak vygumovaná. Ztráta krve, zkonstatuji v duchu, co s tím? Nejsem vampír, abych si tak lehce nahradila úbytky. Možná něco z bylin, co nosím s sebou, mi pomůže… hrábnu popaměti po vaku a –
“Centurione, ty plechovko jedna zdrátovaná, tos mi musel roztrhat můj vak? Víš ty, jak těžký bylo ho sehnat? Nepromokavej, opatřenej zaklínadly proti ztrátě… Takový už se dneska nedělaj!”

Ach joo, jako malé děti, jako když jsem byl ještě mladý…

*ošetřuje Skřetici tak dokonale, jak jen umí*

Moderní technologie umí zázraky, během chvíle průstřel nekrvácí.

“Budeš neskutečně slabá, tuhle ztrátu krve asi hned tak nenahradím, infuzí je málo”

Do háje! Mýmu starýmu kamarádovi se kutálí hlava po zemi. Ovšem stroje mají jednu výhodu… jsou opravitelné. Plamenomet jménem Lillith přestala dění na bojišti věnovat pozornost, takže jediné, co trochu znepřehledňuje situaci, je kragh, který stále ještě zkrápí scénu nepravidelnými dávkami kulek (že by dostal křeč do prstu?).
Nicméně moje šance na přežití jsou s Centurionem vyšší než bez něho, takže mi nezbývá než odhodlat se k zoufalému činu. Kryta sutí vytáhnu z vaku několik propriet, sesypu pár látek dohromady a zakápnu tekutinou z malé flaštičky. Nádobku s výsledkem uzavřu, protřepu a mrštím směrem, kde se válí robotí tělo a hlava… “teď jen aby nefoukal vítr” pomyslím si. Nádobka se po dopadu na zem roztříští a okamžitě zahalí okolí oblakem neprůhledného kouře. Spoléhajíc na toto chabé krytí vyběhnu z úkrytu a popadnu hlavu, o pár kroků dál zachytím robotí nohu a vší silou se to snažím odtáhnout zpět do trochu neprůstřelnějšího úkrytu. “Kdo vás vyrobil tak těžký, toustovače jedny?” vyheknu, když mi kolem uší proletí několik kulek.
Konečně jsme aspoň trochu kryti zbytky zdí. Prohlížím místo, kde míval Centurion hlavu. Čistý řez – no, aspoň s tím bude méně práce. Naštěstí konstruktéři počítali s rozličnými mechanismy závad. Chviličku si hraju s dráty a nakonec zkusmo doklepnu hlavu zpátky na ramena.
“Tak, a doufám, že že ti tímhle restartem nevymazaly ty části paměti, kde máš uložené přátele a nepřátele…” pomyslím si, když zahlédnu slabý záblesk červené diodky. Proč je tak slabý? Kruci, vždyť všechno je slabé… a nějak zpomalené… co se to se mnou děje? Podívám se dolů a zjistím, že jedna z kraghových kulek přece jenom našla svůj cíl. Posledním zábleskem vědomí si všímám, že je to při vší smůle čistý průstřel, a pak se propadám do temnoty…

No ještě že jsem ten magický štít nesundala. Nestačí, že mi na hlavu spadla střecha, nestačí, že to tu skřetice srovnala se zemí céčtyřkou, nestačí, že jsem musela pomalu odtavit kameny, které mě (Dobře, nás. Do pokokoule kouzla se vešel ještě Vlk.) zasypaly. Teď po mně ještě budou střílet ze samopalů?! A ještě k tomu hlava nehlava? Tak to ne. Blýsknu ohnivým pohledem po očouzené plechovce se samopaly.
Trochu víc ohnivým, než je ve zvyku.
No, vlastně měl ten plamen teplotu autogenu.
Potom, co se mu odkutálela hlava, mě jeho osud přestal zajímat. Narozdíl od jiného osudu.
“Dobrý, Vlčku?” Usměju se.

*pálí z dvojice samopalů hlava nehlava*

*musím se vyjadřovat přesněji, když řeknu odlétám s melonarem myslím pouze s ním a ne s nějakou jedi-elfkou*Ostatně je to stejně amatér, lol, uříznout mi křídla a ještě to tak fušersky udělat, neměla by asi už tolik pít, nu nic vracím se z5…letím a letím…AAle Arkwen už jsi měla místo bělouška černouše??Ne, no myslím, že kostěného koně nikde nemaj, tak to by byla jedna věc, ted pude po svých a jukneme se do divadla, to je fakt divadlo, nu zaujmu pozici nezúčastněého pozorovatele a směju se až ohen odlétá na dva metry ode mě…

“Nedostat se do osobního kontaktu.” připomínám si základní pravidlo boje. Chvála Skřetici za trosky divadla, je se za co krýt před přímou palbou.

Nazdar plechový zlaťáku,kdo je tady wobluda ?!Chceš mi bránit ve spořádaném wodchodu ?! Zapínám rotomeč (neusekni si zase ruku,woe !),odjišťuju boltersgun a čekám…

Znaleckým pohledem obhlédnu statiku střechy, které po předchozích událostech a právě obdržené dávce z kraghovy zbraně už moc nechybí…. tak počkat – koho máme ještě uvnitř? Melonar s ohořelou pěšinkou… Ruw se zřítelnicemi jako špendlíky a zježenou srstí za sedadlem… Lillith… a kulhající Scara. Výborně, čtyři jednou ranou… z vaku vytahuju váleček hmoty připomínající plastelínu, zapíchnu do toho roznětku, nastavím dvě vteřiny, přilípnu to na poslední podpěrný sloup střechy a jedním skokem mizím z dosahu… BUCH!!! Na místě, kde stávalo divadlo, jsou jen zbytky obvodových zdí s hromadou suti uvnitř.

*NIKDO!!!!!!!!!!!!!!!*

*na hřbet bělouše*

Vykouzlím tradičně nablblý úsměvpřípraven nechat se zvěčnit. Oslnivé světlo, tma, mžitky před očima. “Neříkala, jsi že tahle procedůra bude bez blesku?” optám se s hraným klidem a počnu si rovnat zježený chlupy. Ne dlouho. Nesměle zpoza sedadla: “Ta náhlý zhotňování těsně před mou maličkostí bych zakázal a je jedno, že jedná o starou známou, že Lill?”

Už se perou!Už se perou!…No moc ne…ale ten trik se zamrzlou sekerou je docela povedený….

“Co?” *zmateně prohlíží ve vzduchu zamrzlou sekeru* “Pusť to! Říkám pusť to ty plechovko, nebo to použiju jako otvírák.” S chutí si do ´útočníka´kopnu, a obrazím si tak prsty na pravé noze. Sekeru pustím já, padnu na zem a začnu brečet.