U Helmy a Pláště

Ustoupím do bezpečné vzdálenosti těsně předtím, než se trpaslík neuvěřitelnou rychlostí vymrští nad hladinu a chňapne po zlatce. Minci sice mine, zato dopadne na pevnou zem. Se svatouškovským výrazem zahodím kámen a schovám ruce za záda.

“No *já* ho ven tahat nebudu. Stačí, že jsem vytáhla Aratlosse.” Štítivě si otřu ruce do kalhot. “Nikdy se nepřestanu mít…” Ukážu Scaře velký těžký kámen a pak na prsty v kroužkových rukavicích. “Budeme počítat do pěti, co ty na to? Když se do té doby nevyhrabe, bude to vlastně skoro jako rána z milosti…” Dodám s trpitelským výrazem.

“Vytáhneme ho nebo počkáme co s ním ta hnusná tekutina udělá?” ptám se Lillith a přitom nenápadně šlápnu na prsty trpaslíkovi, který se snaží vydrápat ven. Napadá mě: umí vůbec plavat?

Nenápadně se přitočím k Majkhiimu a strčím ho do vody. “Hm, musel uklouznout… Vlhký kameny, rozhodně.” Chvíli je ticho. “Všude jsou tu louže. Copak tu nikdo nevytírá??” Nasadím výraz co-na-mě-koukáte-já-za-nic-nemůžu a zaujatě si prohlížím svoje boty. “To byla nehoda…” Zamumlám nakonec trucovitě.

Smutně potřesu hlavou a pozoruju, jak kašle kalnou vodu. “Vypadá to, že bude žít.” Přiznám nakonec neochotně a opatrně do něj žďuchnu špičkou boty, abych se ujistila, že vážně není mrtvý.

No dela to tak, ze pravou (popr. levou) da na svuj “mec” a jistymi pohyby se ho snazi naostrit 😀

“Zblunk!” “Glo, kurna kam jsem to spadl blee” vychazeji mi bublinky z ust. “To je zvlastni jezirko, jedine co vidim jsou dve velke oci”

No tak holky…ten je muj 😀

Jo, nabídni si. S příchutí trpasličích chrupavek… ech… moment? Tedaaaa, s příchutí CoNikdoNepoznáZČehoToJe.

Zde je záznam Lillithina myšlenkového pochodu: katakomby+Aratloss=potenciální krveprolití=sranda. Výsledek myšlenkového pochodu: “Počkej, jdu s tebou!”

Chvíli nevěřícně zírám na Aratlosse, protože to, co řekl, znělo docela rozumně. Ty pavoučí exkrementy musí mít nějaké hodně silné antitoxikační účinky… Můj špekáček využije situace a upadne mi do ohně.
“!!!” ulevím si nahlas. Odhodím prázdný klacík a s nadávkami se vydám schladit si žáhu na nebohých pavoucích.

Proc by kdo vylizal…teda…ehm…vylezl…kdyz se kazdy drzi sveho korbele cehosi…:)

“A uz jsme nasel spravne misto!” vytahnu svuj jednorucak a zapichnu ho soudku primo do prde.. Kdo vi jesti padl na ukor zraneni, nebo ze chytl infarkt (ten soudek). Nez jsem vsak nasel kouhotek byl jsem cely ehm … od sracek.

Ohlídnu se po tom stěžujícím si trpajzlíkovi a hodim po něm jednoho menšího pavoučka, kterej šel kolem. Když mu přistane ve vousech, tak znovu zaměřím pozornost na Aratlosse, ze kterého královnu chatil amok. Takhle někoho ruzzuřit to je umění. A když ještě žije tak mnohem větší. Tady na to jsem slyšel jedno krásný pořekadlo: “CHodí štěstí dokola, občas sedne na vola.” I když tady by se víc hodilo něco o opilcích, ale to je jedno. NAsadim další šíp a střelím královnu do nohy, kterou se oháněla kolem. Přece nechceme aby zranila někoho z diváků.

“Co delate memu soudku, proc delate do nej diry, jeste vsechno vytece!” kricim na ne. “Musim nekde zarazit kohoutek at mame z ceho pit, musim najit to spravne misto.” rikam si pro sebe a prozkoumavam zada velkeho soudku.