U Helmy a Pláště

Tak nejenom vlk, ale taky prase… a já teď taky vypadám jako prase… blééé

A následně zblitej…

Jo, kde je ta medovinka? Pod jejím vlivem jsem ještě výřečnější a milejší vlkodláček, než obvykle, takže šup sem s tím, ať to lítá…

NO I MĚ JÁ TO MUSELA AKTUALIZOVAT KVŮLI TOMU:(

skvrlk.me to taky dela..porad

“Přidám se, mohu-li. Začíná tu na mě být trochu dusno,” kývla jsem na pomalu se rozkládající vypravěčku, přehodila si již suchý plášť přes ramena a sebrala zbraně a zavazadlo. “Můžeme vyrazit?”

omlouvám se, že přispívám mimo příběh, ale mám nějaké problémy se zdejšíma stránkama – málokdy se mi fórum otevře celé, většinou vypíše místnosti jenom po Infantilní kongregaci nebo tak a dál ani ťuk – napíše, že čas pro exekuci skriptu vypršel nebo tak něco, tohle je po dlouhé době poprvé, kdy jsme se dostala do téhle místnosti. Dělá vám to taky tak?

*k ďasu!!* pomyslela jsem si při pohledu na dívku se zajímavým kloboukem-lovkyni odměn-zřejmě..POvytahla jsem si kapi vice do obliceje a peclive uhladila bily plast..*opravdu tu zacina byt dusno..už aby tu přestaly čmuchat..to snad neni mozny ..je to holomek ten kralevic Lestrat, bude mít problémy*ušklíbla jsem se při dumání o situaci , posadila jsem se do stareho osunteleho kresla v koutu mistnosti a vyckavala.

Kývla jsem na souhlas a rozhlédla se po hospodě. “Nikdo další?” Znovu jsem se zabalila do těžkého černého pláště a pečlivě zapla matně se lesknoucí sponu ve tvaru čínského draka.

Sesedlala jsem z Banshee a prohlédla jsem si budovu před sebou. Nic moc, ale rozhodně má střechu, do které neprší, krb, u kterého je možné se ohřát a určitě bude i něco teplého do žaludku… ať už pevná či tekutá… ehm… strava. Obešla jsem budovu, abych zjistila, že tahle barabizna nemá stáje. “Sory, Banshee, ale nocleh si budeš muset najít sama.” pohladila jsem vranku po čumáku. “Až tě budu potřebovat, zavolám. Zatím.” Plácla jsem ji přes zadek a opřela se do dveří.
Což – jak jsem zjistila – nebyl zrovna nejlepší nápad. Byly celé zaprášené, a když jsem je otevřela, všechen prach se mi sesypal na hlavu. Chvíli jsem jen stála a oplácela upřené pohledy zákazníkům poodniku, pak jsem si sundala černý klobouk se širokou krempou a vyklepala z něj všechen prach, který se na něm usadil.
Sakra, tady je to nějaký povědomý, pomyslela jsem si, nebyla jsem tu už někdy?
“Aiya?” nadhodila jsem v elfském nářečí, kterým se tu, pokud jsem si to ještě dobře pamatovala, mluvilo.
Na můj pozdrav zareagoval vytáhlý elf s lukem (…jak on se jenom jmenoval…?) a elfka s bohatě vyšívaným pláštěm, která mi taky byla nějaká povědomá. Měla jsem takový pocit, že znám ještě další dva nebo tři podezřelý týpky, z nichž minimálně jeden ležel ožralý pod stolem. Odkašlala jsem si a sedla si ke stolu, který byl nejblíž krbu, hodila nohy na stůl a stáhla si klobouk do tváře tak, že mi zakrýval půl obličeje…

Uběhly dvy měsíce po mé poslední návštěvě U Helmy a Pláště. Po nějakém čase, kdy jsem odjel, jsem se vrátil zpátky. Nic moc se nezměnilo. Vešel jsem dovnitř a sedl jsi do rohu.
Poznal jsem Lonwenien, Drizzta, ale Thróra a Aratlosse jsem neviděl, možná jsou nahoře v druhém patře.
Sledoval jsem hosty a bylo mi divné že se ke mě nikdo nehlásí…

“Seš normální, takhle mě poprskat?” – zvedla jsem se ze židle a otírala si halenu, kterou Drizzt pokropil hltem nápoje, ze kterého zrovna před chvílí odvážně ochutnal.

hmm…coze?kouknete na to datum!!=(

Zvedl jsem hlavu, podival jsem se na jednoho z peti Drizztu a zamumlal jsem: “Kasli na upira a pojd si s nama pripit, co by si chtel delat s upirem, takhle je stejne svet hezci. Nebo snad ne? No tak ne!” Snazil jsem se vztanout. “Leva noha stoji … prava noha stoji … sakra treti noha nestoji,” rich a byl sem zas na zemi:”Pujdu nekam? NE, ani se nehnu” Podeprel jsem si hlavu jednou rukou a zase tvrde usnul. Takove krasne sny. Sakra co mi do toho snu leze upir, ta svině jedna, zales ty potvoro tohle je muj sen. Kšc, kšc. Ja ti dam lozit do meho snu, nepotrbuju na tebe ani svecenou vodu, ja te totiz ukopu k smrti. Stejne mi nemuzes nic udelat, je to totiz muj sen. AU AU nebime, to boli, aaaaaaaaaaaaaa MAMI ON ME MLATI!! Cha to byl skryty chvat a mas mé !zihadlo! v sobe. TFUJ ŠPÍNO!!! :-))

Začíná to tu pomalu ale jistě usínat. Když jsem se zvedala a odcházela, napadlo mě úsloví “Krysy opouštějí potápějící se loď jako první.”. No, jestli to někdo z přítomných vidí takhle, tak jsem dvakrát radši, že odcházím. Bylo mi akorát líto, že jsme nic nevyvedli s tím upírem… Ale co. Au reoir, mon amis!