Když pomineme prozámořský ústřel, na který by všichni tvůrci asi rádi zapomněli, přišli Návštěvníci 3: Revoluce osmnáct let po regulérní dvojce, což je sakra dlouhá doba. Doba se změnila, herci zestárli, změnilo se i publikum. Přesto se ti dva na plátně snaží mlet stále to svoje. Do jaké míry se jim to daří, záleží samozřejmě do značné míry na tom, jaký komediální vkus má návštěvník, který si lupen do kina zakoupí, nicméně ani nostalgie nedokáže zakrýt fakt, že tohle není pokračování, které by navrátilo legendě slávu.
Začátek všeho je prostinký a začíná se tam, kde se před 18 lety skončilo. Rytíř Godefroy de Montmirail se svým praštěným sluhou jsou tentokrát z chodeb času vyvrhnuti doprostřed vzrušené doby francouzské revoluce a ihned se kolem nich začne, v duchu tradice předchozích dílů, rozvíjet bláznivý děj plný záměn podob, jmen, titulů a národností. Godefroy si tradičně udržuje svou rytířskou náturu alá vepřový král Artuš a sluha Jacquouille je zase ten hnojný neandrtálec jako vždy. A vypadá to, že tentokrát se oba pokusí zasáhnout významně do světového děje a bránit staré feudální pořádky proti revolučnímu šílenství.
To je ovšem jen počáteční zdání, protože film ve skutečnosti žádný kloudný děj nemá a směřuje do nikam a ještě k tomu k otevřenému konci, což se začne postupně ukazovat. Ničemu by to ve skutečnosti nevadilo, kdyby to všechno bylo prošpikováno tradičně kvalitním francouzským humorem. Jenže to prostě a jednoduše není.
Celý film od začátku až do úplného konce je totiž neuvěřitelná kulometná palba zběsile sestříhaných bláznivých dialogů mezi řadou nepodstatných lidí, které nepřináší absolutně nic zajímavého a děj nikam neposouvají a patrně měly sloužit jen jako balení pro kanonádu vtipů. Nic víc k tomu. Jenže ona kanonáda sestává výhradně ze stokrát provařených smradlavých, fekálních a chrápacích vtipů, nijak zvlášť povedených rasistických narážek, pár vymáčklých nežitů a pitvoření se nesympatických francouzských aristokratů. Sorry, dobře vím, že nostalgie je mrcha a drží se jak pijavice, ale tohle prostě vtipné nebylo ani trochu a i kdyby bylo, v té dialogové palbě by stejně nebyl ani čas se povedenému vtipu zasmát. Leč vtipy stejně absolutně nefungují, jen špatně recyklují ty staré nebo jsou mizerně načasované a hlavní představitele evidentně také už dohání věk na podobné skopičiny.
Na film jsem vyrazil s nadšením především proto, že jsem se natáčení sám účastnil a tím spíš jsem byl ochoten na to nahlížet tak trochu skrze růžové brýle. Nic nepomohlo, neskutečná nevtipnost snímku v kombinaci se zbytečným dialogovým tempem a absencí děje naprosto zabila jakoukoliv snahu pobavit. Nic nemohli zachránit ani stárnoucí Clavier a Reno, ani remix legendární „Enae Volare Mezzo“ od Ery, který přeci jen aspoň na vteřinu dokázal rozeznít vlnu nostalgie na plné obrátky. Ale to je žalostně málo bodů pro bývalé francouzské filmové zlato.
Režie: Jean-Marie Poiré
Scénář: Christian Clavier, Jean-Marie Poiré
Délka: 109 min.
Kamera: Stéphane Le Parc
Hudba: Eric Levi
Hrají: Jean Reno, Christian Clavier, Franck Dubosc, Karin Viard
Hodnocení: 20 %
Já jsem na filmu byl také a rozhodně bych k němu nebyl tak kritický. Kvalit předchozích dílů sice opravdu nedosahuje, dokonce souhlasím, že dialogové tempo je tam opravdu zbytečné, nicméně jsme se s kamarádem u toho fakt brutálně chechtali a to opravdu často. A já se opravdu chtěl především zasmát, takže za mě 70%.