Dvojreportáž: Křest JFK 31 + CONiáš 2013

Hned dvě akce se fanouškům fantastiky nabízely v posledních sedmi dnech. Nejprve křest nového přírůstku do řady JFK, dva dny nato i oblíbeného jednodenního conu pražské městské knihovny, CONiáše.

conias

Křest JFK 31

Ve čtvrtek 19. září se v prostorách knihkupectví Daemon v Londýnské ulici konal křest nejnovějšího přírůstku v již slušně početném špalíru zdokumentovaných eskapád veleslavného Johna Francise Kováře. V pořadí již jedenatřicátý příběh Invaze zkomponoval Jan Kotouč.

Kolem osmnácté hodiny se tak setkala sice nevelká, ale přátelsky naladěná skupinka příznivců a přátel jak série JFK, tak i samotného autora nejnovějšího přírůstku. Z otců zakladatelů sice dorazil pouze Miroslav Žamboch, ale to na povznesené náladě postávajících svědků křtu nic nezměnilo. Nelilo se klasicky na stránky předem vyvoleného výtisku, ale rovnou do kalíšků a prostě se připilo na zdraví. Poté následovala autogramiáda, při které si ti, kteří Invazi ještě neměli zakoupenu, bez uzardění sáhli do peněženek, aby měl autor kam rozdávat podpisy. Neodmítal samozřejmě signovat i svá starší díla.

Vypuštění první vlaštovky v třetí desítce této původní české série tak dopadlo na výbornou a snad se tak dočkáme nejen více Johna Francise Kováře ale i Jana Kotouče i v letech budoucích.

CONiáš 2013

Umírání, smrt a posmrtný život nejsou záležitosti, které probere člověk s kamarády mezi nejnovějšími drby a přehledem slev v obchodech. Toto téma nás sice provází celý život, ale jakmile na něj má dojít, člověk je celkem bezradný a rozpačitý. Jistý návod „jak na věc“ ale mohl nalézt na letošním Coniáši…

Jakmile napochodoval na pódium sálu hlavní pobočky Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí Martin D. Antonín s laskavým oslovením „drazí pozůstalí“, člověk snadno vytušil, že bude sranda až za hrob. První přednáška Václava Štupalského s jemně probleskujícím knihovnickým humorem dokázala, že kvalitními strašidelnými příběhy se dá člověk krmit už od útlého dětství a já osobně velmi výrazně zapřemýšlím o sehnání si několika zmíněných titulů pro svou dorůstající neteř. Následoval stručný průvod funerální a pochmurnou hudbou pro navození správné atmosféry. Od hudby jsme se neodpoutali ani pak, protože následovalo vyhlášení hudební soutěže, kterou po zásluze vyhrála zkušená hudební skladatelka Vesna Cacerés se svou variací na Poeova Havrana.

O pár minut později jsme již natahovali vůni celuloidu nasáklého krví či tajemnem a pomocí výborné prezentace doprovázené parádním komentářem filmového nadšence Jakuba Krásného jsme jako detektivové mohli odhalit temnou historii československého filmu. V závěsu následoval zábavný trash, na který jsem se přiznám se vrátila až v polovině, ale nepřišla jsem o velmi důležité poznání, že zombii je možné zabít tyčkami z mikáda a že nemrtví rádi trsají na osmdesátkové disko! Sál se bavil na jedničku. Poté již na pódium naběhl Leoš Kyša, který s charismatem sobě vlastním provedl publikum dvěma projekty, která v rámci spolku Sysifos opět dokázaly vítězství fyziky, pragmatismu a realistična nad věštectvím a psychotronikou. Poněkud děsivější, ale faktograficky nesmírně bohatou přednášku poskytla Františka Vrbenská, která se namátkově dotkla nemrtvých jak v literatuře, filmu, tak i přírodě a prokázala, že nejbizarnější a nejnechutnější záležitosti si člověk či příroda dokážou na sebe uplést sami.

Jestli si myslíte, že recyklace postav či nekonečné seriály jsou jen záležitostí dnešních dnů a dnešních médií, není to pravda. Leonard Medek představil módní vlny, restartující se série a nesmrtelné či znovu oživlé hrdiny i z dávné historie. Přednášku Petry Neomillnerové jsem sice obětovala na uspokojení nízkých biologických pudů a přátelský pokec, ale na povídání Jana Kantůrka jsem s radostí a očekáváním napochodovala zpět do přednáškového sálu. Jak je u něj zvykem, Jan Kantůrek okořenil svou přednášku o nemrtvých na Zeměploše nejen vtipy, ale i osobními postřehy a samozřejmě doprovodným čtením přímo z Pratchettova cyklu. Na závěr se ale na pravém schodišti vedle sedadel začala srocovat podivuhodná individua vedená vousatým chlapíkem s mečem v ruce a hned každému došlo, že se schyluje k zlatému hřebu večera. Scénka sehraná editorem a vydavatelem Michaelem Broncem a všemi autory masivní antologie Legendy: Prokleté knihovny byla sice amatérská, ale upřímná a nehorázně zábavná. Člověk si tak mohl s úžasem uvědomit, že někteří, kdyby se nestali skvělými spisovateli, mohli by být i celkem obstojnými herci. Vzniklou časovou proláklinu po představení a křtu navíc sami autoři ochotně vyplnili autogramiádou a prohozením přátelských slovíček s fanoušky, kteří si neváhali novou antologii hned koupit u stračího stánku ve foyer knihovny. To si zaslouží ohnilý palec nahoru! V předsálí se také daly téměř celý den hrát deskové hry, vyměňovat vysloužilé svazky z osobních knihovniček, koupit si suvenýrky od dam z Fan Base, anebo okoštovat cukrovinky vyrobené sympatickými zombicemi z Bradavic.

Pavel Renčín se s vervou sobě vlastní pustil po stopách duchů zahraniční literatury a zombií českého showbyznysu, ale i když člověk tušil, jaká jména padnou, tvrdé odhalení bylo i tak šokantní. A zábavné. Tajné zombičí spiknutí sahá velmi hluboko a je dobře, že se tím někdo jako Renčín zabývá. Od nynějška budu nejen v písních Haničky Zagorové a Karla Gotta hledat hrůzyplné jinotaje. Na závěr jsme se opět vrátili k hudbě a to naživo díky Laegu Mortemirovi. Elfský folkař poctivě střídal heligonku s kytarou, staré songy s novými a navíc dostal skvostný doprovod – tančící malou slečnu.

Nezbývá konstatovat, že morbidně zábavný Coniáš se povedl, pobavil, pobídl k zamyšlení a snad člověka dokázal motivovat k tomu dumat o smrti, umírání a potenciálním posmrtném životě i mimo čas, kdy se obléká do černého při návštěvě hřbitova.

foto: Vendula Brunhoferová

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

6 komentářů

  1. CONiáš
    Zřejmě slušná akce. O to víc mě štve, že jsem ji proseděl v práci.

  2. to Kulagin
    Ne, to je Darion. 🙂 Conferenciér celého večera.

  3. “Jakmile napochodoval na pódium sálu hlavní pobočky Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí Martin D. Antonín s laskavým oslovením „drazí pozůstalí“, člověk snadno vytušil, že bude sranda až za hrob.” Geniální věta 😀

  4. Klingon?
    Klingon? Fajn, to beru. Nevím, jestli to tak bylo myšleno, ale pro mě je to pochvala. 🙂

    Díky za recenzi akce a jsem moc rád, že se naše šílené divadlo ke křtu knihy líbilo!

Zanechat odpověď