Dvaadvacátý Usagi klame tělem

Z pořadového čísla svazku je na první pohled jasné, že Usagiho cesta feudálním Japonském je dlouhá a působivá, v posledních kapitolách se ovšem přeci jenom zdržel na jednom místě – v osadě klanu Geishu, kterou obývá coby blízký přítel jejích pána, malého Lorda Noriyukiho. A ještě bližší přítel Noriyukiho ochránkyně Tomoe. Ovšem nikoliv tak blízký, jak by si byla Tomoe, pod jejíž maskou silné hrdinky se skrývá osamělá žena, přála.

Jestli jste z podtitulu knihy čekali šťavnatý flashback ze života sympatické samurajky, navazující na minulou knihu, Matku hor, jste vedle. Tomu je věnována pouze jedna kapitola, která ukazuje, jakým způsobem se Tomoe ke svému pánovi dostala a jak dokázala skrze své výjimečné šermířské schopnosti zlomit konvence, které ženám-bojovnicím v tomto prostředí zrovna nepřály.

I v dalších příbězích je Usagi opět pevně ukotven ve svém obvyklém povídkovém formátu, který mu ovšem sluší neméně – ač jsou tyto pasáže v podstatě fillery. Usagi v nich často narazí na mystickou bytost japonského folklóru, zradu, nové postavy či padouchy a nějakým způsobem (poražením, spřátelením, pomocnou rukou) s nimi interaguje. Po tolika podobných příbězích se čtenář sice zajímá spíše o hlavní dějovou linku, ale Sakaiova schopnost tyto krátké povídky zatraceně dobře vypointovat vždy náležitě upokojí.

A pokud budete po chvíli čtení přeci jenom brblat z nedosažených očekávání Příběhu Tomoe po skvělé Matce hor, snad vás utiší geniální závěrečná kapitola, která skoro jako recept ukazuje poetickou krásu tradičního japonského čajového rituálu.

Takže zatím nashledanou, ušáku. Uvidíme se příště.