CL 12: X-Men 2 – Claremont Chris, Byrne John

Jak chcete psát konstruktivní kritiku na knížku, ve které si promenádují i její tvůrci? Dnes již žijící legenda Chris Claremont a kreslíři Dave Cockrum s Johnem Byrnem si na X-Menech vyloženě ujížděli. Neváhali na stránkách ztvárnit sami sebe a provázet čtenáře vtipnými komentáři (typu „Omlouváme se, že vás brzdíme v tak napínavém okamžiku, ale X-Meni mají i jiné členy“), které se objeví vždycky, když nám od pusy vytrhnou rozjedenou scénu a přeskočí na další linii.

Příběhy se hemží megalomanskými (a jak je v CL zvykem i ukecanými) bitkami a siláckými řečmi. Naštěstí ne na úkor děje. Celé je to jedna velká párty nejroztodivnějších hrdinů z naší i velmi vzdálených galaxií, kde se legálními i ilegálními prostředky pro načerpání energie nešetří. Společné mají kromě řádně vyvinuté muskulatury, štíhlých hýždí a bujných hrudníků i oblibu mluvit o sobě ve třetí osobě. I když jejich příběhy notně vybledly, skvělou atmosféru nespoutaného dobrodružství a nechtěně humorných hlášek jim nemůže nikdo odepřít.

Hodní mutanti ze sousedství musí v druhé knize (ve skutečnosti už před třiceti lety) ochránit galaxii před šmejdem z vesmíru. Noční můry (ne ty, co má před Vánoci) profesora Xaviera z prvního dílu se stávají skutečností, celému vesmíru hrozí zkáza a jediný, kdo ho může ochránit, jsou X-Meni. V tu chvíli je jasné, že většina vět bude zakončena vykřičníkem a na každé druhé stránce se objeví nová postava toužící po zhoubě Země. Méně cílevědomí se spokojí s jakoukoli zhoubou nebo se dokonce snaží X-Menům pomáhat. Wolverine a spol. se musí potýkat nejen s nevraživostí uvnitř týmu, ale i chlapíky, které asi v dětství nikdo neměl rád a tak si teď léčí komplexy pomocí svých ničivých superschopností. Jedině jednotnost X-Menů má šanci na úspěch, v každé bitce dostáváji všichni hlavní hrdinové stejný prostor a aby byla síla charismatického Magneta, obrovských robotů nebo Galactusova bývalého herolda Firelorda ukázána do mrtě a čtenáři si napětím ohryzávali nehty u nohou, všichni členové mutantského týmu dostanou zprvu nakládačku. Osobně se spíš ztotožňuji s výrokem Bansheeho: Asi stárnu. Tyhle bitky mi už nepřipadají tak zábavné jako kdysi.

Černobílá kresba napomáhá dobové atmosféře a zároveň šetří naše oči před pestrou koláží barev a zastaralého koloringu. Štafetu po Davu Cockrumovi, který kreslil první čtyři čísla, převzal John Byrne (CL s Wolverinem), ale oba mají velmi podobný styl. S nějakým rozvržením stránky si v té době nikdo moc hlavu nelámal, a tak se čtenář musí spokojit s nudnými rámečky, které jsou fádně poskládány za sebe. Byrnova kresba má ale šmrnc a potřebnou energii k utáhnutí velkolepých dobrodružství.

Název edice Comicsové legendy je sice obyčejný, jenže naprosto vystihuje podstatu věci. Tvůrci i hlavní hrdinové jsou skutečnými komiksovými legendami, ne snad pro svou uměleckou hodnotu, ale proto, že dokázali na stránkách přežít až dodnes. X-Meny můžu doporučit s klidným svědomím všem, kdo chtějí zabrouzdat do historie, pobavit se na úkor těch zlých pánů v divných oblečcích, kteří vždycky dostanou, co si zaslouží, a samozřejmě každému, koho zajímá, proč je Grant Morrison za svou vizi X-Menů tak opěvovaný. Navíc, kolikrát vás na večírek pozve tak vybraná smetánka?