V denním světě žijí dvojčata – sestry Clarissa a Mizerie Rezelputovy. Rodiče jim umřeli a až do svých šestnácti let žijí v izolaci v královské zahradě jen se svým učitelem Rikhterem, který je cvičí na harmonizéry. V den svých šestnáctých narozenin má být jejich výcvik ukončen a po přísaze králi mají být konečně vypuštěny do normálního světa. Oslava dospělosti se však velmi rychle změní na masakr královské rodiny a následného únosu obou sester, které jsou výjimečné tím, že jsou jakýmisi živými klíči. Od té chvíle už nic nebude jako dřív. Clarissa i Mizerie se s neúprosnou, brutální realitou střetávají rychleji a tvrději, než možná samy čekaly.

Takto by se dal zhruba shrnout začátek této manga série, která klame svou obálkou ty, jež očekávají nějakou upatlanou růžovou romanci. Tak růžový totiž děj – alespoň prozatím – není. Zatímco Rikhter unáší Clarissu neznámo kam, její sestru Mizerii na poslední chvíli zachraňuje Zelfa, člen tajemného řádu Jishouin, jehož posláním je chránit živé klíče a udržet Dveře zavřené. Zelfa pak Mizerii (a tím i čtenáři) dělá průvodce světem Dveří chaosu. Děj postupuje poměrně rychle vpřed, čtenář má hlavně v prvním díle co dělat, aby chápal všechny souvislosti, což mu ovšem umožňuje lépe se vcítit do pozice hlavní hrdinky. Mizerie má strach, skoro nic nechápe a jejím největším přáním je žít s Rikhterem a Clarissou jako předtím. Jenže Rikhter má jiné plány.

Ve druhém díle už příběh zpomaluje a víc se soustředí na některé detaily a na bojové scény, taky o něco ubylo krve (masakrují se hlavně oživlé loutky) a přibylo vedlejších postav a tajemství z minulosti, příběh se tak začíná komplikovat a je jasné, že z původně plánované trilogie se Dveře chaosu rozrostou. Pokud autorka nezařízne řadu vedlejších postav (z nichž některé opravdu stojí za to, třeba Luciana nebo Ansance), tipuji minimálně pentalogii.

Dá se říct, že příběh je lehce nadprůměrný, cílovou skupinou jsou především čtenářky starší 16 let a příznivci gothic lolita stylu, ale to neznamená, že by nad Dveřmi chaosu museli ostatní čtenáři ohrnovat nos, přestože se této manze nevyhnul menší fanservis v podobě několika „komických scén“ a polonahých dívek (1). Na romantiku zatím nějak nezbyl čas, což ale neznamená, že by byly Dveře chaosu sterilní a bez emocí.

Výtvarné zpracování je na velmi dobré úrovni, narozdíl třeba od Temného metra je zde kladen velký důraz na detail. Vytknul bych jen pár scén, které nejsou příliš přehledné a které šly nakreslit lépe – třeba zobrazení Clarissiny harmonické fráze nebo některá nepřátelská střetnutí, která chvílemi působí nepřehledně. Svět samotný je odhadem na úrovni 18. století a autorka (která se mimo jiné věnuje i sbírání panenek) se nechala inspirovat rovněž italskými Benátkami a karnevalem. Po záplavě různých fantasy světů á la Dračí doupě nebo středověké Japonsko vítaná změna.

Co trochu kazí dojem z jinak nadprůměrné mangy, je překlad, který ovšem Zonerpress nemohl příliš ovlivnit, protože původní překlad z japonštiny do angličtiny zařídil Tokyopop, překladatelky Zonerpressu pak pouze přeložily anglický text do češtiny. Nejsem jediný, komu kostrbatý překlad vadil (2), ve druhém díle totiž došlo ke zlepšení, což si vysvětluji změnou překladatelů v Tokyopopu (ačkoli překladatelky změnil i Zonerpress). Přesto – přeložit anglické jméno Misery do češtiny nebyl nejlepší nápad, obzvlášť když Mizérie občas nadává na toho mizeru Zelfu (3), což působí neobyčejně komicky.

Dobrým zvykem Zonerpressu je zachování tradičního formátu mangy, tj. čtení zprava doleva.

Celkově se dá říct, že Dveře chaosu mají chytlavý příběh s několika zajímavými nápady a ne tak často používaným prostředím, kvalitní výtvarné zpracování a značný potenciál v dalších dílech jak v hlavních, tak ve vedlejších postavách. Druhý díl mangy obsahuje navíc několik doplňků, jako je rozhovor s autorkou Ryoko Mitsuki, další fanservis nebo ukázka ze sbírky autorčiných panenek (ačkoli fotky mohly být barevné), z nichž některé se nápadně podobají postavám Dveří chaosu. Už teď se těším na třetí díl, a to nespadám do cílové skupiny. Nezbývá než doufat, že si série udrží poměrně vysoko nastavenou laťku. První a druhý díl Dveří chaosu si tedy plně zaslouží 70%.

1) Naštěstí nejde o žádné ecchi nebo hentai, není se čeho bát.
2) Překladatelské faux pas vzniká v momentě, kdy čtenář dokáže z nepovedeného českého překladu zpětně rekonstruovat původní anglickou verzi a tu poté přeložit lépe. Nutno dodat, že v obou dílech dohromady byly snad jen tři takovéto věty, přičemž neznám přesná pravidla překládání (tj. jak moc doslovný překlad musí být). Doufejme, že Tokyopop se z problémů poučí a další mangy už budou mít první díly přeloženy lépe.
3) Ani překladatelé Kingova románu Misery nepřeložili křestní jméno na Mizérii.