O halloweenské noci byl zabit Johny Viti, synovec samotného Carmina Falconeho, vládce gothamského podsvětí. Tak začalo vražedné řádění. Vždy na svátky, vždy někdo z členů Falconeho zločineckého impéria. Někteří tomu říkají Dlouhý Halloween. Ani po půl roce se nedaří vraha dopadnout a šílenství města Gotham, rozežírajícího i ty nejlepší z nejlepších, vychází neodvratitelně na povrch.
Jako takový si může dovolit – ba možná díky své struktuře a tématu i musí – věnovat jednu kapitolu, přesně v prostředku (tedy první v druhé knize), malé rekapitulaci již známých faktů. Rekapitulaci, která také naznačí, že ve druhé polovině příběhu se autoři mnohem více zaměří na minulost a stíny, jež vrhá na přítomnost a budoucnost. Úvod knihy tak může působit jako krok stranou a sled tematicky spojených povídek (ostatně, tomu nahrává i fakt, že v celém příběhu jsou jednotlivé kapitoly ve znamení různých svátků), nežli dokončení první knihy, ale v celkovém plánu to má rozhodně svůj účel a opodstatnění.
První díl, to byla hlavně příprava figurek ke hře o naději a čistotu v nejtemnějším z temných měst. Druhý, i když přivede ještě Scarecrowa, už hraje naostro. Každá z postav v sobě má něco šíleného, nebo je drcena šílenstvím města samotného. Vše má svou příčinu, každé dobro bude po zásluze potrestáno, každé splněné přání se může stát noční můrou. Je to jen otázka času. Někdy okamžitě, jindy až za mnoho let. Autoři nám to předvedou hlavně na Batmanovi, respektive na Bruci Wayneovi, v kapitolách věnovaných jeho rodičům.
Posedlost a strach se v příběhu organicky proplétají a dokazují, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a některá vítězství by odmítl i Pyrrhos. Nejen Dentův pokus odsoudit Waynea za podporu Falconeho zločinů, ale i Falconeho kontakty s čím dál většími šílenci odhalují, že situace je zoufalá na obou stranách a katastrofa je neodvratná.
Scénář funguje perfektně, vše je v něm na správném místě a stejně bezchybně se doplňuje s kresbou. Dokonce jí dává i větší prostor, na kterém Tim Sale doslova exhibuje.
První kniha byla ve znamení především gangsterského světa a Gotham byl temný hlavně díky všudypřítomné noci a zločinu. Společně se zdůrazněním minulosti jako prvku majícího na přítomnost zcela zásadní, patologický vliv, se však ukazuje, že skutečná temnota se skrývá v lidech. A náhle jsou všechny ty postavy skryté ve stínech, nebo jimi zahalené (zdaleka se nejedná o to samé) děsivé a symbolické, protože dávají tušit, co přijde, že žádné vítězství nebude definitivní. Stylizace tak získává hloubku skrytého významu a nejen fanoušek batmanovského univerza si bude libovat.
Samozřejmě, že ukázkovým příkladem jsou scény s Harvey Dentem, kde buď vidíme jen půl jeho tváře (z profilu), nebo jej z poloviny zahalují stíny. Ale týká se to i jiných a jinak. Třeba šílenství Batmanovo. V souvislosti s posledními filmy se často probíral jeho animálně zdůrazněný hlas, zde si zase můžete všimnout, že Bruce Wayne je vždy oholený, zatímco Batman se vyznačuje strništěm. A navíc je mnohdy zachycen jako skutečně děsivá postava.
Dlouhý Halloween takřka nepozorovaně smíchal žánr noir, který převládal v jeho první části, s hororem. Scény z Arkhamu, Scarecrow na pozadí bouře, Batman mající rysy démonického upíra, hra se stíny či odrazy ve skle, Two-Face jako moderní Jekyll a Hyde… A samozřejmě barvy – nejen hlavně temné odstíny, čerň, modř a nezbytná rudá krev, ale i jejich kvantitativní omezení. Řada scén tak nabízí stylizaci, s jakou se setkáme u některých starých filmů, záměrně laděných do určitých odstínů (ale ten samý prostředek může mít v určitých barvách i trochu jiný účinek – například v části věnované otci Bruce Waynea může žlutavý nádech asociovat zažloutlý papír starých novin…).
To samozřejmě nejen buduje řádně temnou a tragickou atmosféru, ale i odkazuje k určitým vzorům. Už jsme zmínili noir a horor, ale v anotaci se dočteme o kresbě i to, že je expresivní a mně nezbývá, než souhlasit. Expresivní výrazem, ale i kompozicí. Jakoby Dlouhý Halloween byl poctou snímkům, jako je Upír Nosferatu nebo Kabinet doktora Caligariho (oba mimochodem dokazují, že expresionismus měl k žánrovosti vždy blízko). V prvním případě rysy postav (už jsem zmínil Batmana – upíra, ale i další), v druhém způsobem, jakým postavy splývají s pozadím. Značně to souvisí s už zmíněnou prací se stínem a temnotou zahalující postavy, ale i tím, jak je v některých scénách pozadí naopak redukováno na minimum a celému obrazu dominuje pouze postava či její obrys. Vše kolem pak může být pouhou jednolitou masou, nebo několika liniemi, které dávají prostoru až nereálné vzezření (Harvey Dent ve vězení, Batman a poručík Gordon na střeše…).
Kresba tedy získala mnohem větší prostor, který je však pevně vymezen scénářem a motivy, se kterými se pracuje. Mimochodem – s expresionismem a odkazy na klasické gangsterky a filmy noir souvisí i velký důraz kladený na šílenství. Individuální i kolektivní, přesahující naše chápání. Svět před propastí, plný temnoty i frenetického reje (viz např. panorama Gothamu s ohňostrojem viděné z pod mostu plného hrozivých kleneb a stínů) a velkých osudových vášní. Celý život je pouze tancem na ostří, při němž stačí tak málo k nikdy nekončícímu pádu.
V takovém světě může být záchranným lanem jen naděje. Naděje neustále srážená, přesto snad stále živá.
Věřím v město Gotham. Věřím v Harveyho Denta. Věřím v Batmana.
Víc takových komiksů. A když jsem v této (i předcházející) recenzi několikrát zmínil filmy, je nutné podotknout, že řada čtenářů bude zvědavá hlavně na zrod Two-Facea. Je jiný než ve filmu, možná banálnější, možná díky své relativní nečekanosti ještě tragičtější. Každopádně ovšem v obou verzích působivý a záleží pouze na osobním vkusu, které podání si kdo oblíbí.
VERDIKT:
Dokončení skvělého komiksu, které si hraje nejen se žánry a styly, ale i s postavami skutečně mistrovským způsobem. Důkaz, že i mainstreamový komiks může být umělecky vytříbený a myšlenkově bohatý. A důkaz, že zábavné čtení nemusí znamenat optimistické a postavy jako Batman, Joker, Catwoman a další nejsou ani zdaleka nereálné.
