Richard III. – Manga Shakespeare

Těmito slovy vévody z Glosteru začíná jedna z nejlepších her Williama Shakespeara, Richard III., jejíž nejnovější verze na sebe vzala komiksovou podobu á la japonská manga. Přiznám se, že jsem k edici „Manga Shakespeare“ přistupoval s nedůvěrou, obával jsem se toho, že výsledný produkt nebude mít mnoho společného ani s mangou, ani se Shakespearem, obzvlášť po přečtení Romea a Julie z téže knižní řady (0), v níž děj byl zasazen do dnešního Tokia a Kapuleti a Montekové byly znepřátelené klany jakuzy. Naštěstí jsem se obával zbytečně.

Už z obálky je patrné, že tentokrát se žádné přesazování do jiné historické etapy nekoná. Richard III. na obálce vypadá téměř stejně jako Laurence Olivier v legendární filmové verzi z roku 1955, tedy přesně tak, jak by měl vypadat „ve skutečnosti“. Ač „zmrzačený zmetek“, nečekejte žádné hrbaté, uslintané monstrum (1), ale vcelku sympaticky se tvářícího člena královské rodiny, který své protivníky poráží především svým intelektem, nikoli ostrým železem. Už z toho je zřejmé, že Richard III. není právě jednoduché čtení a nejsem si jist, jestli nakladatel poněkud nepřeceňuje čtenáře, když tvrdí, že manga je určena čtenářům od 9 let. Vše se dále komplikuje tím, že už Shakespeare u publika předpokládal znalost předcházejících her (Král Jindřich VI.), respektive historie a často na předchozí události odkazuje.

Pro lepší orientaci proto manga obsahuje rodokmen Lancasterů a Yorků a stručný popis předcházejících událostí války růží. V úvodu zaujme i barevné představení jednotlivých hlavních i vedlejších postav, kde každá má kromě jména a rodové příslušnosti i svůj citát. Tento úvod jsem ocenil zvlášť poté, kdy jsem pro srovnání sáhl po „klasickém“ překladu Josefa Václava Sládka ve vydání z roku 1917, v němž tento přehled chybí. Čtenář hned ví, kdo je kdo a může se plně soustředit na děj, což je u divadelní hry dost podstatná věc. Kromě toho knížka obsahuje i doslov Martina Hilského, v němž stručně shrnuje historické události, kterými byl Shakespeare inspirován.

Manga Richard III. na mne působí jako přesná komiksová adaptace historické divadelní hry. Stránkám dominují postavy, případně detaily jejich obličeje, pozadí naproti tomu téměř úplně chybí. Postavy jsou nakresleny opravdu pěkně, ilustrátor si vystačí s běžnou mimikou a gesty a nemusí využívat „superzdeformované scény“. V celé manze je jen jediná „scéna na efekt“ v podobě nerealistického odseknutí vršku hlavy, která na mne působila nepatřičně úsměvně. Je škoda, že na pozadí scén se jaksi nedostalo, přitom právě propracované „kulisy“ jsou něčím, co by manze jedině prospělo (2). Úsporný styl Patricka Warrena tak na někoho může působit až odflákle, jako by na pečlivější ilustrace nebyly peníze nebo čas. Jinak není manze po grafické stránce co vytknout, je pěkná a přehledná. Ve srovnání s jinými, česky vycházejícími mangami se Richard III. čte „normálně“, tedy zleva doprava.

Co se týká dialogů, ty téměř úplně kopírují ty původní, byť některé byly zkráceny a jiné zcela vypuštěny, nečekejte tedy žádné textové orgie á la Watchmen. Stručnost komiksu jen prospěla, a přesto je děj nadále jasný a srozumitelný. Jen ve dvou případech mi nějaká bližší návaznost chyběla a bez znalosti celé původní hry tak třeba políčko, v němž biskup z Ely hlásá, že už dal poslat pro ty jahody, ačkoli nikde předtím ani potom není o jahodách ani zmínka, působí poněkud nepatřičně (3), přitom by stačila stránka navíc a kontext by nijak neutrpěl. V textu jsou navíc zkrácené pasáže patrny (ne všude) zejména v monolozích postav díky trojtečce v bublině. Nový překlad Martina Hilského je lepší než překlad J. V. Sládka, protože je přesný a aktuální (není sto let starý), což ovšem nebrání postavám vyjadřovat se šroubovaně, téměř ve verších. Shakespearův ostrovtip nijak neutrpěl a mnohé dialogy jsou nezapomenutelné. Manga se čte opravdu dobře, což ocení hlavně mladší generace, která se už nezdržuje nad archaismy, ale může se plně soustředit na myšlenky a úvahy v díle obsažené.

„Co jí mám říct? Že otcův bratr chce být jejím manželem? Že strýc? Že ten, kdo strýce i bratry jí povraždil? Co mám říct, jak se jí vemluvit?“
„Že Anglie v tom svazku najde mír. Přísahám – “
„Tvým přísahám už nikdo neuvěří. Přísahej na něco, cos nepošlapal…“
„ – na budoucí čas. Kéž zvítězím v tom nebezpečném boji, jen když se budu z celé duše kát. A proto, matko, musím vám tak říkat, dělejte mojí lásce advokáta. Ne, co jsem byl, co budu, obhajujte.“

Bylo by asi zbytečné recenzovat původní Shakespearovu hru, starou zhruba 420 let, protože děj je notoricky známý. Bývá však mnohdy vykládán poněkud jednostranně. Vévoda z Glosteru, pozdější král Richard III., je svým způsobem génius, který by uspěl v kterékoli době, nejen ve středověké Anglii zmítané „občanskou“ válkou, protože si umí přizpůsobit své okolí ke svému obrazu. Což je vlastnost, kterou tak dokonalým způsobem ovládala jen hrstka zvlášť nadaných jedinců, jako byl třeba ruský car Ivan IV., britský premiér Benjamin Disraeli nebo Adolf Hitler. Vévoda z Glosteru by se nikdy nezmocnil trůnu a koruny, kdyby mu v tom aktivně nepomáhalo jeho okolí – jeho bratři (Edward, Clarence), další příbuzní (strýc Buckingham, královna Alžběta, Lady Anna) i vysoce postavení šlechtici (Hastings, Catesby, Stanley). Ti všichni se brodí až po kolena v krvi, nesouce s sebou břímě vlastních vin, kterých se dopustili během války růží, a vidět v nich nevinné oběti Richardovy touhy po moci je tedy mylné. Richard III. jen působí jako katalyzátor jejich nevraživosti a vzájemného nepřátelství, které jen obrátí pro sebe výhodným směrem, což je patrné celou hru. Cynik by mohl říct, že jediné skutečně nevinné oběti jsou oba mladí princové a Clarencovy děti, a to jen proto, že se ještě nestihli zapojit do vražedných intrik pro svůj nízký věk.

Manga adaptace výjimečné divadelní hry Richard III. dopadla velmi dobře a ocení ji jak mladí začínající čtenáři, kterým poslouží k lepšímu proniknutí do Shakespearovy tvorby, tak čtenáři již znalí Shakespearových dramat. Výborný překlad, kvalitní zpracování. Snad si podobnou úroveň udrží i zbytek série „Manga Shakespeare“. Další z důkazů, že komiks vůbec nemusí být plytký. Všem vřele doporučuji.

0) Historie zná mnoho příkladů, kdy impotence tvůrců vyústila v zasazení původní hry do nových, moderních kulis. Romeo jako kovboj nebo mafián, král Lear jako indiánský náčelník, Richard III. jako moderní diktátor – ano, je to příšerné, zbytečné a hloupé. Ale to by bylo na samostatnou úvahu, přesahující rámec této recenze.
1) Skutečný Richard III. nebyl žádný netvor, neměl ani proslulý hrb, ani znetvořenou ruku, historici souhlasí maximálně s tím, že následkem těžkého porodu měl jednu lopatku o něco výše než druhou.
2) Občas mám dojem, že hra Richard III. se téměř vždy musela obejít bez pozadí, bez dražších kulis. Filmové zpracování z roku 1955 – malované kulisy, pár statistů namísto početného davu, minimalistická bitevní scéna. Looking for Richard od Al Pacina z roku 1996 – to samé, byť v hvězdném obsazení. Chápu, že podstatné jsou postavy, ale děj se snad nemusí odehrávat ve vzduchoprázdnu.
3) V originále jde o třetí jednání, čtvrtou scénu, v níž je biskup z Ely poslán pro jahody, aby se mohl vévoda z Glosteru rychle domluvit s Buckinghamem. Druhým případem je daleko důležitější čtvrté jednání, druhá scéna, v níž Buckingham váhá, zda dát souhlas k vraždě princů. Čtenář si dialog nicméně může domyslet, není to fatální chyba.