SE7DM

Komiksové rozšíření filmového eposu o fanatickém vrahovi Johnu Doe se sympatickým modus operandi. Nahlédnutí do vyšinuté mysli psychotického jedince, ale i obraz posledních chvil života jeho obětí. A krom toho se můžete zúčastnit skutečně ojedinělých komiksových vizuálních orgiích.

sedm1
sedm2
sedm3
sedm4
SE7DM - grafická novela - váz.

V roce 1995 se povedlo vizionářskému režisérovi Davidu Fincherovi svým nejčerstvějším počinem vyrazit dech široké divácké i kritické obci. Neo-noirový thriller SE7DM se signifikantními prvky hororu se nestal rychlokvašeným hitem, naopak – dostal se do řebříčku nejlepších snímků všech dob, kde si drží své místo doposud. Dokonce inspiroval řadu dalších děl (kromě jiného i neslavnou filmovou franšízu Saw). Kvalitu Fincherova opusu potvrdil i samotný čas.

Příběh se zaměřuje na dvojici vyšetřovatelů – nově příchozího detektiva Millse (Brad Pitt) a do penze odcházejícího detektiva Sommerseta (Morgan Freeman). První případ na uvítanou pro Millse a poslední na rozloučenou pro Sommerseta představuje bizarní vražda. Brzy nastane akcelerace děje přibýváním dalších podivných vražd, z nichž každá odpovídá jednomu smrtelnému hříchu. Vyšetřovatelský tandem se snaží polapit pachatele, evidentně vyšinuté fanatické monstrum, dřív, než stihne napáchat větší škodu. Působivý je zejména modus operandi připomínající dobře seřízený stroj. Jakmile se jeho kolečka roztočí, nelze jej zastavit dřív, než splní úkoly, na které byl sestaven.

Anonymní postava pachatele a samozvaného mesiáše uhranula několik tvůrců natolik, že se rozhodli nejenom rekonstruovat temnou mytologii snímku Se7dm, ale dokonce ji i rozšířit, tentokrát z perspektivy samotného Johna Doa. Na první pohled kacířská myšlenka, jelikož anonymita pachatele měla své kouzlo. Odpoutávala pozornost od jeho osoby jen proto, aby ji zaměřila na jeho zrůdné veledílo. Koncept komiksového projektu Se7dm je založen na rovnováze protagonisty (Johna Doa) a jeho obětí. Čtenáři mají možnost se dozvědět něco více o fanatickém pseudovrahovi, jenž i nadále zůstává zahalen rouškou tajemství. Navíc, motivace jeho činů jsou osvětleny charakterovou drobnokresbou obětí, díky které příběh získává ambivalentní povahu. Nejedná se tak docela o vraždy v kontextu trestního zákoníku (on je nezabil a kromě toho dostali na výběr) a Doe poskytuje legitimní argumenty, na jejichž základě si vybral své oběti.

Psychologická profilace ústřední postavy se odehrává prostřednictvím řady flashbacků, které přibližují její rodinné zázemí, zárodky fanatismu a podíl rodičovské výchovy na jejích činech. Scénáristé se vypořádávají s otázkami puritanizmu, pokrytectví, domácího násilí a manipulace (rozuměj demagogie) praktikované rodiči na dospívajících dětech. Libretisté si dávají pozor a informace o původu a dospívání hlavního hrdiny dávkují postupně, aby příběh nespadl do šablony známé z amerických béčkových hororů o sériových vrazích. Nelineárnost narativního toku a rychlé ,,přestřihy“ sice zabraňují šablonovitosti, ale esence béčkových hororů čpí z příběhu pořád. Kombinace událostí, které stály u zrodu nejvýznamnějších amerických sériových vrazích, zejména Eda Geina (náboženský fanatizmus jeho matky a neustálé vštěpování myzoginických názorů se u malého Eda podepsali pod jeho nekrofilně-kanibalistické obsese), s více či méně sadistickým a groteskním zacházením s obětí se až nebezpečně přibližuje k hranicím klišovitosti.

Jenomže v tomto případě nehraje prim děj, ale vizuální zpracování. Podle definice teoretiků se jedná o román v obrazech (tzv. graphic novel, i když někteří tvůrci, např. Alan Moore, tuhle charakterizaci zarytě odmítají), tudíž jde o román převyprávěný sledem obrazů. Explozivní síla vizuálu spočívá v rozdělení románu na jednotlivé segmenty (rozuměj kapitoly), přičemž každá část byla svěřena jinému tvůrčímu týmu. Směsice různých stylů utváří z románu v obrazech portfolio manifestující kreslířské styly v současném komiksu, od běžných mainstreamových až po expresivní a experimentální. Největší hodnota komiksu tkví právě v různorodosti a variabilitě odlišných kreslířských přístupů, z nichž každý přináší jinou atmosféru, jiné emotivní zabarvení děje. Třešničkou na dortu jsou intermezza mezi kapitolami v podobě úryvků z tolik utajovaného deníku filmového Johna Doea (ve vrahově bytě se nachází množství deníků; designéři připravili několik set autentických kusů, ke kterým měli omezený přístup i tvůrci podílející se na komiksové adaptaci, respektive prequelu) a množství působivých výňatků napovídajících něco o postavě samotného vraha, doprovázené bizarními a makabrozními fotkami.

Prvním hříchem je obžerství, ve filmu šokující scéna morbidně obézní mrtvoly muže, který umřel na přejezení. ,,Jejich Bohem je jejich žaludek,“ komentuje Doe trend kompenzace psychické újmy/lability/de­prese nadměrným požíváním jídla. Kresby se ujal Tommy Castillo s výrazným autorským rukopisem. Castillova výrazná, ale velmi jemná linka skvěle vystihuje dichotomií charakter první oběti; mohutný, ale slabý. Oběť zápasí se svým neduhem a touhou přejídat se, ale nedokáže jí vzdorovat a vždy se poddá. Splývavý rukopis zatavuje celé dění v panelu do jednoho prostoru, jenž je izolován od ostatních temnou strohou škarpou. Morbidita celého výjevu je zpočátku tlumena používáním pastelových barev, jež kolidují s temnou (mysteriózní) barvou tajemného vraha. Opakujícím motivem deště Castillo dociluje tu pravou noirovou atmosféru.

Lakotu si podali kreslíři z Arcana Studios. V centru pozornosti se nachází zkorumpovaný právník, který bohatým dává a chudé posílá do pekel. Castillův pseudo impresionistický styl nahrazuje typicky mainstreamová kresba. Jelikož je tenhle segment rámován soudními spory a právnickým kontextem, střízlivá a neexperimentální kresba je jednoznačné plus. Při výjevech posledních minut ,,oběti,“ před onou autoperzekucí, autoři vsadili na dynamickejší kompozici a absolutní dominantu barvy krve.

Kapitola Lenost se vrací k experimentální povaze (technice), se kterou se čtenáři mohli setkat v komiksových antologiích pro dospělé vydávaných vydavatelstvím Vertigo. David Seidman pracuje až hypnoticky s koláží a manipulovanou fotografií, na které používá různé filtry; podle atmosféry, děje a samotné postavy také rozlišuje odstíny barev. S hlubším ponorem do podvědomí oběti a maëlstormu šílenství přechází od fotografie k hyperrealistické kresbě se znepokojující interpretací mýtu o Sisyfovi pro moderní, byrokracií ovládaní věk. Deprimující psychedelický zážitek.

Všemi oblíbené Smilstvo se pod taktovkou kreslíře Stevena Perkinse zjevuje ve vysoce expresionistickém kabátu inspirovaném technikou vynikajícího kreslíře Ashleyho Wooda. Mezi flashbacky kreslené woodovským stylem s tenčí a ostřeji řezanou linkou vkládá děj pojednávající o ,,vraždě“ prostitutky prostřednictvím opětovné dominance rudé barvy se sugestivním pointilistickým efektem. Jedná se o vskutku působivý segment. Tvůrci docílili harmonie děje a formy, které se i napříč hranaté (hard-edge) a takříkajíc primitivní figurální kresbě daří okouzlit.

V Pýše se opět vracíme k známé předimenzované mainstreamové kresbě. Světlé barvy a žádné experimenty s figurální nebo abstraktní kresbou akcentují podstatu pátého smrtelného hříchu. Díky oscilaci kreslířských technik a stylů nedochází k únavě čtenáře či monotónnosti, rytmické střídaní jenom akceleruje čtení, děj a konečně i p®ožitek.

Kresba segmentu Závist Leifa Jonese se nachází na pomezí mezi tradiční kresbou hlavního proudu a mírně expresivní malbou. Díky téhle vyvážené kombinaci působí jako imitace stylu kresleného filmu, který zjemňuje sadistický čin odehrávající se zdvořile mimo dosah zraku čtenářů.

Hněv v podání Bretta Weldela opět připomíná styl, jenž proslavil oblíbený a méně konvenční kreslíř Ben Templesmith. Návrat k výrazně expresivní technice, zjednodušení figurální kresby v prospěch akcentujícího důrazu na podklad, nanášení a správné tónovaní barev dosahuje mocnějšího efektu jako dialogové bubliny postav. Se7dm je nutnost pro každého polovzdělaného čtenáře a sběratele komiksů. Jedinečnost dílka tohoto ražení z něho dělá ještě větší vzácnost. Vizuální opus, hostina a svátost pro oči a mysli.

Můj život byl Knihou toužení. Nyní se tato kniha uzavírá. Jmenuji se John Doe. A tohle je něco jako zpověď. * Obžerství, lakota, lenost, smilstvo, pýcha, závist a hněv. Sedm smrtelných hříchů, které se v roce 1995 rozhodl ve filmu Sedm potrestat člověk známý jako John Doe. (Jméno John Doe se v anglicky mluvících zemích používá jako označení pro neznámého). Film byl prvním velkým úspěchem režiséra Davida Finchera a dodnes je citován a napodobován. * Jedenáct let po premiéře filmu vznikl neobvyklý projekt inspirovaný filmem Sedm. Sedm tvůrčích týmů vytvořilo sedm příběhů na motivy jednotlivých hříchů. Projekt SE7DM koordinovali výtvarník David Seidman a scenárista Mike Kalvoda, kteří do každého příběhu vytvořili několik stránek z deníků Johna Doea. Tím vznikla mozaika příběhů dokreslujících svět filmu Sedm, která dokáže čtenáře skutečně dostat do hlavy sériového vraha Johna Doea. Může tak sledovat jeho život, vzpomínky a činy. * Kniha SE7DM není comicsovým zpracováním známého filmu, ale rozvedením jeho motivů. * V sedmi částech nazvaných podle jednotlivých hříchů se střídají různé výtvarné styly, vybrané vždy s ohledem na charakter konkrétního příběhu. Předmluvu ke knize napsal Ahmet Zappa, syn Franka Zappy. * SE7DM vychází v Česku poprvé mimo anglicky mluvící země z důvodu velmi obtížné lokalizace. Součástí comicsu jsou totiž i stránky z deníku Johna Doea, vytvořené jako spontánní koláže textů, symbolů a fotografií. (anotace)

Martin Kudláč (redaktor)

martin.kudlac@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď