Vějíř 4

Na letošním Animefestu v Brně se křtil již čtvrtý Vějíř – sborník české mangy, vydávaný nakladatelstvím Kobuta. Je proto nejvyšší čas zjistit, zda se pod obálkou, na níž je ne právě přívětivě vyhlížející žena s vějířem v ruce a ptačími křídly, skrývá o poznání přívětivější obsah, nebo zda bude čtení letošního Vějíře oním „guilty pleasure“, kterého se budete dopouštět pouze tak, aby nikdo nic neviděl.

Vějíř 3

Protože se jedná už o čtvrtý sborník české mangy, nelze se vyhnout některým srovnáním. Začneme hned obálkou, vytvořenou Inferou, na které je žena s ptačími křídly a krvavě rudýma očima, jejíž výraz neslibuje nic příjemného (možná nějaký japonský démon) a která se vydařila o poznání lépe, než ilustrace na obálce předchozího Vějíře. K některým příběhům se rudooká démonka hodí dokonale. Letošní Vějíř má o téměř 80 stránek méně, cena nepatrně stoupla (o 10 Kč), tvrdé jádro autorů, jejichž komiksy nechyběly v žádném z předchozích sborníků, naštěstí zůstalo téměř zachováno (ačkoli chybí například Ingrid „Ingi“ Balušková). A nyní už k jednotlivým příspěvkům v pořadí, v jakém nám je editoři poskládali.

Samurai Demon Kurotetsu je krátký, komediální a vzhledem k obsahu sborníku nadprůměrný příspěvek o dvojici sourozenců, která řeší problém odvšivení vlasů namísto šamponem či petrolejem vyvoláním démona, který splní každé přání. Rituál se sice vydaří a likvidace vší v podstatě také, ale… Kresba odpovídá „manga stylizaci“ a je velmi dobrá, postavy jsou nakresleny s adekvátním množstvím detailů. To samé se už nedá říct o pozadí, které je ve většině panelů prázdné.

Následující Císařův slavík je variací na pohádku Slavík od Hanse Christiana Andersena, byť s jinou pointou a méně morbidními detaily. Například chybí scéna, v níž u císařovy postele vysedává Smrt a v závěsech postele se zjevují obličeje, připomínající čínskému císaři jeho dobré a zlé skutky a namísto slavíka se v tomto příběhu hledá klíček k natažení mechanického ptáka. Krátký, zajímavě stylizovaný, mírně nadprůměrný příspěvek, kterému by prospělo pár stránek navíc (příběh je zde zhuštěn na zcela nezbytné minimum, což je škoda).

Královskej kšeft, odehrávající se ve fantasy světě, je krátkým příběhem o pomstě s překvapivým zakončením. Ani vizuální stránce příspěvku není co vytknout, vzpomínkové scény sice nejsou řešeny typickým způsobem (tedy černě orámovanými stránkami či políčky komiksu), ale odlišným stylem kresby. Nad průměr příběh vyzdvihuje až samotný závěr.

Anémie a Benjamin je série čtyřpanelových vtípků, které se točí kolem malých upírků a jejich opečovávatelů. Kvalitní kresba odpovídající „manga stylizaci“, roztomilí upírci, úsměvné nápady. Bohužel Vějíř obsahuje pouze čtyři vtípky, takže za dvě minuty máte dočteno. Přesto se autorům povedlo udržet úroveň z loňského sborníku a stále se tedy jedná o nadprůměrnou záležitost. Více prostoru pro roztomilá upířata, prosím!

Serafim je příběhem o malém klukovi s pořádnou dávkou fantazie, jeho starší kamarádce a domácím násilí. Hrubší styl kresby se k ději vcelku hodí, postavy jsou propracované a proporce celkem odpovídají. Příběh je slabší, jednoduché řešení, prezentované v komiksu (napadení a vykázání násilníka z bytu) je totiž pouze okamžitým, nikoli dlouhodobým řešením. V momentě, kdy si čtenář domyslí hlubší souvislosti domácího násilí, padá Serafim do průměru.

Větrné mlýny melou pomalu je další variací na klasiku, tentokrát na Dona Quijota od Miguela Cervantese de Saavedra. Styl kresby dobře odpovídá potrhlým dobrodružstvím, likvidaci větrných mlýnů však dává díky pragmatickému uvažování Sancho Panzy zcela jiné vyznění. Krátký, mírně nadprůměrný příběh, ve kterém toho postavy moc nenakecají.

Kuřátko a já vypráví příběh o mladém Japonci, kterého jednoho dne navštíví kuřátko a z neznámého důvodu se rozhodne u něj zůstat. A pípat. I přes pokusy kluka se kuřete zbavit („Ještě jedno pípnutí a pojedeš na hodně vyčerpávající exkurzi do KFC.“) se kolem něj kuře motá dál a dokonce klukovi zachrání život. Kresba není nic moc, je velmi jednoduchá a na nějaké detaily rovnou zapomeňte, ani příběh samotný i přes slibný začátek nijak neuchvátil a závěrečná pointa je příliš slabá na to, aby příspěvek posunula alespoň do šedého průměru.

Naopak hned následující Princeznina hra je sice krátký, ale nadprůměrný příspěvek, obsahující smutný námět, černý humor, trochu aplikované fyziky a mluvící panenku. Příběh se točí kolem princezny, které vadí předem určený život královského potomka, se všemi z toho plynoucími omezeními a povinnostmi. Únik, který zvolí, je sice netradiční (nečekejte žádné převlékání se za služku, útěk z okna věže po provazu z vlastních vlasů nebo „záchranu“ spanilým princem), ale zato účinný. Kresbě není co vytknout, propracované jsou jak postavy, tak pozadí, panenka je roztomilá a princezna správně „tragická“. Kdyby se na takové úrovni pohybovaly všechny příspěvky letošního Vějíře, byla by radost jej číst.

Hrapp je prostým převyprávěním několika kapitol Laxdæly, islandské ságy, popisující život sedmi generací obyvatel regionu Laxdæla. Příběhu o Hrappovi, který terorizuje obyvatele svého statku i po své smrti, není (kromě nelogické podstaty nemrtvého, který se chová jako nehmotný duch i jako zombie) co vytknout, leda snad oproti předloze mírně odlišný závěr (pokud vím, tak v originále Hrappovu mrtvolu spálili a popel vysypali do moře. Kdo by se taky tahal s mrtvolou, že.). To samé už bohužel nelze říct o kresbě, která je velmi hrubá a rozhodně se nedá říct, že je „pastvou pro oči“. Pokud by autor zvolil styl kresby Vinland ságy a poněkud rozšířil původní předlohu, pak by byl Hrapp perfektní.

Hanácké samuraj je série čtyřpanelových gagů s ucházející kresbou, avšak dosti pitomými vtípky, z nichž za přečtení stojí pouze dva z osmi. Pro příští sborník by to chtělo více malých upířat a méně hanáckých samurajů, anebo alespoň vybrat lepší vtipy ke ztvárnění.

Aquapark U Vodníků je nejdelší příběh ve sborníku. Bizarní příběh o studentce architektury, která si jako téma diplomové práce vybere nově otevřený aquapark v Příbrami, mi připomíná svým stylem třeba horory Iry Levina, vycházející z městských legend. Dobře zvládnutá kresba, promyšlený příběh, v němž čtenář nemá informační výhodu nad hlavní hrdinkou, černý humor vyplývající z bizarnosti celé situace a otevřený konec dělají z Aquaparku U Vodníků nejlepší příběh letošního Vějíře.

Následující Zásilka je příběh popisující průšvihy dvojice rozvažečů jídla z asijské restaurace, kteří se musí vypořádat s motocyklovým gangem. Zajímavý nápad, bohužel nečekejte žádnou Akiru nebo podobně kvalitní příběh. Zásilka mi svým stylem spíš připomněla legendární počítačovou hru Road Rash, v níž se jednotliví motorkáři častovali kopanci, baseballovými pálkami a řetězy, protože i v příspěvku hrají prim jednotlivé souboje. Do podprůměru sráží Zásilku primitivní kresba, jakou byste čekali od autora pomalu končícího základní školu, nikoli u vysokoškoláka. Špatné proporce, nezvládnuté souboje, téměř žádné detaily, hlavy postav připomínající meloun, prostě děs.

Nejpodivnějším příběhem letošního Vějíře je nepochybně Raptus, k jehož pochopení vede jeho více než dvojsmyslný název. Bizarnost tohoto velmi krátkého příběhu podtrhuje zvláštní stylizace postav. Celkově průměr, a to ještě za předpokladu, že se vám příběh podaří pochopit.

Nejlepší kresbou se může pochlubit Metro, zajímavý a nápaditý příspěvek, jehož děj se odehrává v pražském metru a jehož hlavními hrdiny je na hranici života a smrti se potácející feťák a duch dívky, který jej provází. Jinak poněkud melancholický příběh odlehčuje scéna na hřbitově. Druhý nejlepší příspěvek letošního Vějíře.

Zachraň se, kdo nemůžeš je parodie na všechny příběhy o zachraňování princezen, starostových dcer a podobné havěti, čemuž odpovídá nejen výstavba příběhu (družina se dá dohromady v hospodě, řeší se typický „quest“, při řešení každého problému stylem pokus-omyl přichází družina minimálně o jednu postavu), ale i dětsky jednoduchý styl kresby. Co příběh postrádá na vizuálních kvalitách, dohání humorem. Nebudete se sice válet smíchy, ale pousmání také není na škodu.

Canis Major od tvůrců komiksu Alien Hand Effect nemůže být normální příběh (a také není). Nacházíme se v daleké budoucnosti (v Praze stojí kosmodrom), Zemi hrozí definitivní zánik a jedinou nadějí je stanice Canis Major, přístupná díky časoprostorové anomálii z oběžné dráhy Země. Háček je v tom, že na stanici žijí pouze inteligentní psi a lidé díky neznámému záření umírají buď ihned po přistání, nebo do několika měsíců. O dobrovolníky však není nouze, a co by jeden neudělal pro zajištění šťastné budoucnosti svých dětí, že. Asi třetí nejlepší příběh celého sborníků, velmi dobře zvládnutý výtvarně, o něco hůř je na tom logika fungování světa (ve skutečnosti by se nikdo zásobováním psí vesmírné stanice neobtěžoval, nebo by vyslal roboty) ale celkově se stále jedná o nadprůměrný příběh.

Šína s podtitulem „k smrti zábavný komiks“ je série čtyř krátkých čtyřkom s poněkud morbidním motivem. Kresba ujde, vtípky dopadly hůř, za zmínku stojí jen strip Narozeniny. V oblacích je originální bezeslovný komiks, který čtenáře překvapí svou pointou. Velmi odlišné výtvarné zpracování (oproti ostatním komiksům ve Vějíři) připomíná loňskou Plavbu. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

Sarah O’Bannon je „jen“ ztvárněním klasického hororového příběhu z 19. století, kdy se spousta lidí trpících tafefobií (strachem z pohřbení zaživa) snažila určitým způsobem proti této nezáviděníhodné možnosti pojistit. Někdo si nechal po smrti propíchnout srdce, Sarah O’Bannon si nechala do rakve zabudovat mosaznou troubu se zvonečkem, na který by v případě nutnosti mohla zazvonit a přivolat tak pomoc. Co příběhu chybí na originalitě, dohání výtvarná stránka věci, která dopadla o hodně lépe, než u Hrappa. Příběh mohl mít klidně ještě jednu pointu (třeba zfalšování data úmrtí na náhrobku příbuznými).

A to je letos všechno. Celkový dojem ze čtvrtého Vějíře je zhruba stejný, jako z loňského. Kromě jednoznačně „japonských“ mang obsahuje i některé klasicky kreslené komiksy a několik výtvarných experimentů, stále se tedy nejedná o „manga sborník“ v doslovném slova smyslu. Navíc se všechny příběhy čtou zleva doprava (vyjma čtyřkom, ty se čtou shora dolů). Nelze si též nevšimnout, že několik autorů si pro čtvrtý Vějíř vypůjčilo už hotové příběhy a pouze je převedlo do komiksové podoby.

Výběr méně známých příběhů však zaručuje, že se alespoň část čtenářů bude dobře bavit i u nich. Podprůměrných příspěvků je zhruba stejně jako v minulém roce a chybí mi komiks, který by se svými výtvarnými kvalitami, spádem děje a nápady vyrovnal loňskému Kill HIMe. A když už jsme u srovnání s minulým Vějířem, trochu zamrzí, že několik komiksů, které byly očividně součástí něčeho většího, se nedočkalo svých pokračování – což je ovšem dáno relativně výraznou obměnou složení autorů, kteří do Vějíře přispívají svými komiksy. Povzbudivým faktem je, že Vějíř 4 stále obsahuje dost komiksů, které stojí za to přečíst, především díky kreativitě bratrů Tesařů. A pokud vás sborník přiměje k vytvoření vlastní mangy, tím lépe.

Přečtěte si i recenzi na Vějíř 3.

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

5 komentářů

  1. Balaštíková?? ಠ_ಠ
    Balaštíková? ಠ_ಠ
    Balušková, pane redaktore… Tsss… Na to že je to “srovnání se starým vějířem” tak by stálo za to ten starý vějíř otevřít a to jméno opsat správně.

  2. dvě malá křídla tu nejsou…
    Já teda hledám ty ptačí křídla na obalu…

  3. Tak druhý nejlepší příspěvek sborníku. To mě těší. A Janiko bude určitě taky. Děkujeme. 😀

  4. To Ovec
    Hm, pravda, povedlo se mi zaměnit jména Balušková a Blaštíková. Tímto se Ingi omlouvám, kdybych použil v recenzi přezdívku, nestalo by se to…staré Vějíře jsem pochopitelně v ruce měl, jinak bych se do srovnávání vůbec nemohl pustit.

Zanechat odpověď