Sága po-(ne)štastně-sedmé

Sedmá kniha komiksové série Sága od Briana K. Vaughana a Fiony Staplesové je venku.
To už to musí být celkem natahované, možná si říkáte.
A ejhle…

Je to natahované.

Je to parádně natahované. Přáli bychom si, aby to bylo takhle natahované ještě dlouho.

Vaughan zase a znovu dokazuje, jak skvěle umí psát – a jak dobře je obeznámen s postupy televizního vyprávění. Koneckonců, psal třeba i kultovní Ztracené. Sága je v podstatě taková soap space opera, napsaná s láskou k žánrům, ohromným vypravěčským talentem, imaginací, a umem psát:

pozvolna dávkovaný děj
dílčí zápletky
cliffhangery
postavy

Ty postavy – nejen Marko a Alana, počet charakterů se postupně rozšiřuje – si prostě žijí. Mají se dobře nebo se mají špatně, většinou jsou ale někde mezi tím. A vy jim buď přejete, nebo byste je naopak chtěli vidět v jiném rozpoložení a situacích, podle toho, nakolik jsou vám sympatičtí. Nebo byste je chtěli nechat přežít… Že je sedmička šťastné číslo rozhodně nemůže několik charakterů potvrdit. I kdyby chtěli.

Ústřední dvojice visí verneovsky na kometě, mnohem déle, než by chtěla. Málem se na ní, jak se říká, usadili. Alana je podruhé těhotná. Rachot a mašinérie války jako by – alespoň zdánlivě, na chvíli – byly dále než obvykle. Jasně, pořád jim jde po krku nemalá část daného hvězdného systému a smrt je v podstatě pořád nablízku, ale někdy si musíte vystačit s málem, nebo ne?

Sága se prostě nečte. Ta se, podobna těm nejlepším TV Show, hladově hltá – díky skvělé synergii mezi Vaughanovým příběhem a ilustracemi Staplesové, která mu dává život (některé panely nebo dvoustrany jsou geniální). A i když si uvědomujete, že někde se ten děj malinko uměle natahuje, tak vám to vlastně nevadí – vždyť vy se přeci do cíle ještě dostat ani v nejmenším nechcete. Nebo alespoň ne moc rychle.

Navrch se sedmým sešitem Ságy podařilo BB Artu „dohnat“ náskok, který před námi svět má – oproti anglofonnímu trhu zaostáváme už jen o jeden jediný svazek. Skvělý výkon.

Sága 7