Přiznám se hned z kraje, David Brin nikdy nepatřil mezi mé oblíbené spisovatele. Sága o pozvednutých na mě udělala dojem nápaditého, ale po stránce příběhu ne úplně zvládnutého díla. Tak jsem dal autora k ledu do doby, než se objevily první zmínky o Existenci. Zavětřil jsem a řekl si, že se možná blýská na lepší časy…
A skutečně, autor sám přiznává, že se přidal k současné nové vlně SF, která je v mnoha ohledech hyperrealistická (jak on to charakterizuje „tancuje podle Einsteina“), leč stále plná fantazie a nápadů – vezměte si jako srovnávací materiál třeba Anatém od Neala Stephensona. Upřímně, dobrá SF nutně nepotřebuje přímo propriety vesmírné opery, stačí dobrý příběh a spousta fantazie.
Fantazií autor rozhodně plýtvá. Vrší ji, ne po ždibcích, ale plnými hrstmi ji rozsypává podél celé osy příběhu, někdy je toho až tak moc, že méně odolný čtenář se může tím stokrát dobrým dortem zalknout. Ba co víc, může se začít nudit. Na jednu stranu je vyprávění skutečně uvěřitelné a realistické, na tu druhou autor často sklouzává k popisům pro popisy a zapomíná na to, že příběh je to podstatné.
Brin se dobře orientuje v současných kognitivních vědách a jeho reflexe lidské existence (uznávám, že titul knihy se mu povedl) a jejího minulého a budoucího vývoje jsou velmi trefné, jeho společenské analýzy přesné a model vývoje lidské společnosti, který předestírá, je sice pro běžného smrtelníka kontraintuitivní, ale jinak velmi dobře zkonstruovaný, včetně možných reakcí lidstva na základní konflikty příběhu. Před deseti lety by byl za proroka, ale dnes už kdekdo Stevena Pinkera četl (já též a vřele doporučuju – Better Angels of Our Nature je velmi poučné čtení, zvláště v dnešní vypjaté době plné usilovného šíření paniky a nesmyslných obav) a co bylo tehdy šokující novinkou, je dnes paradigma. Buďme však rádi za autory, kteří stále neomílají do zblbnutí různá notně odleželá klišé stran kontaktu s emzáky. Autor formou miniesejů (pokus začlenit je do příběhu není úplně špatný, ale moc nefunguje) velmi dopodrobna rozebírá všechny možnosti kontaktů mimozemšťanů s námi (také zajímavý úhel pohledu) a různých pohledů na možnosti lidstva ocitnout se definitivně v minulosti.
Čímž se dostáváme k tomu, o čem ten skoro tisícistránkový moloch (v českém vydání 690 stran docela hustým malým fontem) vlastně je. Stručně by se to dalo shrnout – Potkali jsme je a přežili to, sobě navzdory. Vlastně autor doslova hýří optimismem stran toho, jak se lidstvo zachová, zjistí-li, že nejenže ve vesmíru není samo, ale že je tam i přes děsivé ticho vlastně přecpáno. Brin setkání s mimozemšťany, které by mnohý autor zrovna v tomto aranžmá snadno využil k exemplárnímu vyhlazení lidstva, líčí jako šťastnou náhodu, která dovolila člověčenstvu odpíchnout se ode dna a dosáhnout hvězd. Nebojte se, příběh není barvotiskový, má své zloduchy a honičky, tajné organizace a spiklence, bezohledné politiky a hrdinné prosté lidi, ale čtením člověk rychle získá dojem, že autor svět ze všeho vyseká, i když to na šťastný konec aktuálně vůbec nevypadá. Tento druh jisté předvídatelnosti bych řadil k negativům díla. U tak rozsáhlé prózy absence tahu značně otupuje vůli číst. Marcela Prousta a jemu podobné také čtou jen magoři a literární vědci (pokud se tyto množiny signifikantně neprolínají).
David Brin se dopustil velkého počinu, po mnoha stránkách překonal stará a opravdu zapšklá a vyčpělá klišé literatury SF o kontaktu s mimozemšťany, využil při psaní mnoho moderních literárních postupů (zvláštní postavy, zvláštní úhly pohledu) a předvedl moderní sci-fi (tj. využití současných poznatků všech věd, nejen staré oblíbené fyziky, ale třeba i kognitivní psychologie). Na stranu druhou, to sousto, co si ukousl, bylo skutečně výrazně nad jeho síly a nejvíce se to promítá v nezvládnutém příběhu, který je rozvláčný, dýchavičný a nerovnoměrně hrká po své cestě od začátku ke konci. Zase, i přes to vše, autor dokázal do děje vnést dva velmi podařené, překvapivé a vtipné zvraty, jenže ty nestačily k oživení, žel zapadly do bahýnka v zásadě poklidné atmosféry.
Na závěr zkusím malou analýzu ohlasu, koneckonců recenze by měla pomáhat potenciálním čtenářům. Českým čtenářům se kniha spíše líbila, legionáři 81 % (23 hlasů), databáze knih 74 % (17 hlasů), recenzenti jsou nadšení (J. Nováková v XB-1, M. Slíva’ová na Sardenu) či jen mírně kritičtí (R. Červenka na Fantasyi).
Podíváme-li se na hodnocení a recenze zahraniční (modelový amazon v UK i v US), zjistíme, že hodnocení je tam výrazněji vychýleno oproti běžnému rozdělení hodnocení u dobře přijímané knihy (ta má postupně klesající četnost hodnocení od nejvyššího k nejnižšímu) v kategorii úplného zklamání (více jednoastrových hodnocení než dvuastrových). Navíc pětiastrových hodnocení je okolo 40 %, to modelový Neal Stephenson s Anatémem dopadl lépe – 46 %.
Goodreads mají větší počet jednotlivých hodnocení, zde se horší přijetí projevilo více udělenými čtyřastrovými hodnoceními než pětiastrovými.
Podle textů čtenářských komentářů, Brin se především netrefil do vkusu svých věrných čtenářů, kteří mu zazlívají odklon od jeho tradičního psaní. Jeho noví čtenáři, nalákaní patrně anotacemi, často hodnotí dílo jako kopec velmi sofistikované nudy, a asi nejčastěji se ozývají hlasy, že to není opravdu tak špatné, jak tvrdí jiní, ale šlo by to určitě lépe; k těm se přidám i já. Velmi oceňuji, jak se autor ponořil do svého světa po stránce jeho tvorby, méně oceňuji unylost, s jakou nám ho pak podal. Trend hyperrealistické SF se mi líbí, ale na peru toho kterého autora opravdu záleží o moc více než na kulisách, které podává.
David Brin: Existence
Vydal: Triton, 2015
Překlad: Jakub Němeček
Počet stran: 692
Cena: 499 Kč
Opravdu hodně se mi líbil základní koncept onoho cestování. Pěkný celkem originální, s perspektivou na celých věků, s nostalgickou vůní dávno zaniklých světů, včetně dopadů na celé civilizace. Ale co se vypravěčských postupů týká, tak ano, jsou moderní, tak moderní, že je teď používají všichni a popravdě myslím, že si v nich fantastika začíná nalézat svá nová klišátka.
Souhlas s dějem, těká, je v něm ledacos samoúčelného co vyšumí do ztracena. Ale jako celek je to vypointované v zásadě dobře. Takže přestože jsem se v knížce chvílemi topil, jako celek bavila a rozhodně pro mě nebyla prvoplánová.
Ambiciózní, myšlenkově bohaté, eklektické, občas kompendium (proč ne), ale i tak výborné. První kontakt, umělá inteligence, seti, dobývání a kolonizace kosmu a další. Pravda, nečte se jedním dechem, děj těká mězi několika dějovými rovinami a ne všechny jsou uzavřeny a vypointovány. Pro mě kniha 2015. Recenze byly, Akademie si všimla a zvolila, nicméně mám pocit, že kniha tak nějak zapadla – zasloužila by si hlubší rozbor, na který jsem na cz webech nikde nenarazil. Asi další důkaz toho, že tohle (hard/klasická cizojazyčná sci-fi) u nás moc nikoho nezajímá.
Ona je to bohužel trochu nepřístupná kniha. To se nedá nic dělat.
Žádný z recenzentů si nedovolí napsat prostý fakt, že Brin se vyblil na sedmi stech stranách s něčím, co má potenciál, tak na dvousetstránkovou novelu. Což je přesně onen “zajímavý” rozsah, který ta kniha má. Zbytek je vata a mlácení prázdné slámy. Mě osobně se od něj nejvíc líbil druhý díl ságy o Pozvednutých. Od té doby už chrlil stohy stran a přitom nápad v tom byl tak maximálně na povídku.
Jinak hard sci-fi jde psát dokonce i čtivě. Viz třeba Alastair Reynolds.
Zmíněný Anatém to samé – nápad na povídku roztažený na stovky stran. Jediný co jsem si zapamatoval, že má rola i sváteční sklad a že mniškám se říká sůry.
😀 To Karel C: Wow jako vždy přímo k jádru věci.
Dovolím si polemiku. Je tam dost na klasickou strukturu: hon za tajemstvím artefaktu – prinicpy a historie toho cestování – mise do vesmíru – jak lidé naložili se získaným poznámím. To je dostatečný materiál na román obvyklého rozsahu cca 300- 350. Po odstranění některých postav, asi tak padesáti samoúčelných scén a především celé té debilní klipovitosti a přískoků v čase i prostoru, které má zastírat mizernou dynamiku děje.
to dva mraky: Dobrá jsem ochoten připustit, že těch zajímavých stran tam může být i tři sta. Ale to jenom proto, že jsi to ty! 🙂
Ne teď vážně – jde o to, že to prostě nefunguje jako kniha ve smyslu beletrie. Nápady tam jsou, ale celé to potápí ta touha zaflákat stovky stran. V tom sci-fi to prostě nejde, jako ve fantasy. Tam Martin, nebo Erikson píší pro samotnou radost ze psaní a my jim to žerem. Tam to táhnou úplně jiné věci. Ale to scifíčko takhle nefunguje. Tedy v té skutečné hard verzi. Nemluvím teď o různých space operách což jsou kolikrát fantasy jen s vypůjčenými rekvizitami.
😀 naprostý souhlas, grafomanie na n tou.
Román dělá románem to, že děj není jen jedna linie. Hon za tajemstvím, při kterém by představil svůj svět očima pár postav je prostě románový námět, zvláště když následuje docela zajímavý koncept, a pak ještě další pointa, hard SF jako vyšitá.
Mě se to líbilo, teda přebývá asi tak tři sta stran, ale fakt líbilo.
Vzpomeňme na Setkání s Rámou, základní kostra vůbec není bohatší.
Třeba Sapkáč, taky zafláká stovky stran naprosto o ničem, ale on to umí! Je radost to číst! Tady to akorát unavuje.
Od Brina jsem četl jako první knihu Hvězdný příliv a byl jsem nadšen! Napínavé, propracované, delfíni, podivní emzáci okolo – to byla prostě geniální kniha. Takže jsem nadšeně koupil další díl Válka pozvednutých a byl totálně zklamán. Rozvleklá nuda. Z toho šmrncu předchozí knihy to nemělo vůbec nic. A od té doby jsem si dal pauzu a pořídil si zase až tohle. A následovalo další rozčarování a zklamání.
Já jsem od Brina četl až tohle. Jinak popravdě řečeno, u Sapkáče jsem výplně snášel mnohem lépe, ale taky mi dost vadily. Hvězdný příliv… vyzkouším.
Člověk si jen na týden do Černých hor odskočí permoníky lovit a už zase tleto! Pamatujte, holoubkové, že mimozemšťané nejsou žádní dobráci, takže nic dobrého ze styku s nimi nepojde! Cizák je cizák, ať je z vedlejší vsi, nebo z opačného konce vesmíru!
KarelC: alastair reynolds píše čtivě? nevšiml jsem si, číst ho bylo o řád vyšší utrpení než brina, určitě pro mě.