Válečná lest – Šlechta Vladimír

První, co věrné „šlechtofily“ zarazí, je změna vydavatele. Můžeme se pouze dohadovat, co bylo oním hybným momentem – a stejně tak se můžeme dohadovat, zda to byla výjimka, či se z výjimky stane pravidlo. A stejně tak je otázkou, jak (a zda vůbec) se to podepsalo na obsahu knihy.
Musím se přiznat, že ač jsem Válečnou lest přečetl se zájmem a rád, přeci jenom se na mém celkovém hodnocení objevují nějaké ty stíny.
Šlechta se nikdy netajil, že Roger Schnirega je jeho nejoblíbenějším hrdinou. Proto bylo pouze otázkou času, kdy mu věnuje celou knihu. Stejně tak oproti jiným dílům Krvavého pohraničí je kniha psaná v první osobě, z pohledu samotného Rogera. Jeho a autorův pohled na svět se však vůbec neliší – což nemusí být chybou na kráse, ale vytlouct by z toho šlo, myslím, mnohem víc.
V knize je šest povídek, povětšinou nových, jež jsou spojeny krátkými „mezitexty“. Ony „mezitexty“ jsou také poněkud ošidné; vždy jedna nebo dvě stránky vyplňují díry, které povídky nezvládly obsáhnout. Přišly mi místy i docela rušivé, místy zbytečné. Vždyť se to přeci dalo doplnit do povídek, citlivě a rozumně – zvlášť, když jde víc o povídkový román, než obyčejnou sbírku. Válečná lest je Rogerovým životním příběhem: počátek jeho kariéry, vzestup, pád a útěk do Šťastné náhody. I tohle město je nejspíše Šlechtovou srdeční záležitostí – pokud si dobře vzpomínám, v některém z rozhovorů uvedl, že celý sborník se měl původně jmenovat „Cesta do Šťastné náhody“ (či nějak hodně podobně).
V příbězích se setkáváme se starými známými, o kterých se buď hovoří, nebo se v ději dokonce i mihnou (a případně zemřou). Válečná lest nabízí další střípek Pohraničí, jež doplňuje pestrou skládačku světa, který Šlechta vystavil. A musí se přiznat, že jeho svět má sílu.
Ovšem jsou tu ty stíny, které jsem zmínil na začátku.
Než začnu rýpat – knihu jsem přečetl téměř jedním dechem. Rogera jsem měl také vždycky rád, možná mi přišel v záplavě Thompsonů a Backerů, kteří pro měďák zradí nejlepšího přítele, jako jeden z mála skutečně lidských lidí. Povídky samy o sobě byly zajímavé a sám bych si někdy přál utéct do pustiny, tam najít staré město, obsadit krásný a pohodlný dům a žít tam v poklidu daleko od hnusu a špíny světa. V tomhle ohledu mi Válečná lest zahrála na citlivou strunu a uvízla v paměti.
Bohužel – a to je prokletí slavných – má Šlechta podle mého na víc. Kdyby každá povídka odpovídala přísloví „každý pes, jiná ves“, nejspíš bych neřekl ani popel. Jenže Válečná lest je příběhem jednoho člověka – Rogera Schniregy. S jeho osobou jsou spjaty dějiny Pohraničí a to mu přesto nebrání zažívat i svá „malá“ dobrodružství (co je zneškodnění sta orků v porovnání s vyvražďovací válkou, která se odehrává v Gordonově zemi?). Čtenář se namlsává, děj graduje, blíží se okamžik nějakého rozhodnutí. Zestárlý, zatrpklý Roger, zrazený přítelem, který si brousí zuby na jeho ženu, pomalu hromadí emoce, které už už hrozí vytrysknout…
Jenže vyvrcholení se nedostaví.
Závěr poslední povídky je nemastný neslaný. V podstatě nijaký. Trochu moralizování v poslední větě ji nezachrání. A tímhle nemastným neslaným závěrem končí i celá kniha. A čtenář se ptá, čtenář křičí: kde je ten zbytek? I když – možná křičím sám. Jsem už takový, že se mi máloco líbí bez výhrad.
Ať tak či onak, Válečná lest je výborným čtením. Stojí za to po ní sáhnout a přečíst si ji – ať už svět Pohraničí znáte, nebo ne. Nicméně se tu nabízelo mnohem víc šancí, které Šlechta promarnil. Mohla to být totiž jeho nejlepší kniha – ale k tomu chybí několik pověstných krůčků. Takhle je prostě jenom dobrá.