Sekera z bronzu, rouno ze zlata – Červenák Juraj

Na obálce loď, v názvu odkaz na dobu, z níž plavidlo pochází. V tradiční úpravě a formátu k nám zamířil nový Červenák. Po Iljovi a Bivojovi tu máme další hrdiny, o nichž najdete zmínku již před stovkami let.

Ve své nejnovější knize se Juraj Červenák ponořil hlouběji do minulosti než kdy předtím. Ne zas tak hluboko, aby konkuroval lovcům mamutů, ale podle učebnicových časových os v pravěku zůstaneme. I když, ve Středozemí už pomalu nastával rozkvět starověku. Čas neběží všude na světě stejně – někde je rychlejší, někde pomalejší… Proč tak zmateně? Protože nám Červenák nenabízí jenom jeden svět, ale hned několik.

Nebál bych se Sekeru z bronzu nazvat oddychovkou. Je to vcelku jednoduchý příběh – příběh o ukradeném pokladu, kmeni lidožravých uctívačů temného Černoplaza a neohrožené posádce řeckých dobrodruhů, který se sice na několika místech zašmodrchá, ale rozhodně se nestane spletitou sítí motivů. Byl to dobrý tah – protože takhle akčně napsanou historickou fantasy jsem snad ještě nečetl.

Autor nás zavádí k povodí Dunaje do doby bronzové, kdy ponurý kraj plný pralesů a bažin zabydlelo jenom pár kmenů. Pro nás jsou důležité Sokolové a Vlci – dalo by se říci hodní Sokolové a zlí Vlci, i když jde jenom o úhel pohledu. Jedním z hrdinů je náčelník Sokol, na svou dobu (ostatně jako většina tehdejších vůdců) moudrý muž s velkým rozhledem. Proti němu stojí barbarštější náčelník Vlků (typický záporák) a jeho syn (typický klaďas na špatné straně).
Tento „pravěk“ je okořeněn ještě dalším světem, odkud pochází Astérios a princ Podarkés – dalekým horkým jihem, kde se k nebi tyčí honosné paláce a Středozemní moře brázdí řecké veslice. Je to doba, kdy pod branami Tróje vyčkává na svou příležitost velké vojsko, kdy v krétském labyrintu je jedinou záchranou zlatá nit a kdy k břehům Kolchidy pluje loď s Argonauty. Tyto dva tolik rozdílné světy se náhle spojí.
Třetím světem je svět ještě barbarštější než jsou bronzové kmeny. Je to svět uctívačů Černoplaza. S touto příběhovou linií si autor pohrál velice pěkně (mám rád, když se něco tváří nějak, a přitom to dopadne jinak) a zaslouží si za ni čtenářský dík.

Jenže bych to nebyl já, abych si nerýpnul. Kazem na kráse je totiž to, že i když se Sekera z bronzu výborně čte, bodíky za originalitu jdou dolů. Pokud jste četli Pojídače mrtvých, nebo je vaší oblíbenou knihou trilogie Merlinův kodex, potom možná budete zklamaní (anebo potěšení, že oblíbené motivy jsou tu znovu). Mně osobně to požitek z četby trochu zkazilo, protože místo opájení se dějem jsem se zamýšlel, nakolik je to náhoda a nakolik se autor nechal inspirovat. Nakonec vsázím na náhodu – Červenák není takový, aby musel opisovat, a navíc by nebyl ani první, ani poslední, který se naladil na podobnou vlnu jako ostatní. Navíc to může svědčit i o věrohodné pramenné základně, z níž čerpal inspiraci. Protože i když tu a tam posunul nějaký ten rok (a sám se k tomu hned na počátku přiznává), stejně jako další Červenákovy práce vychází i Sekera hodně z naší minulosti.

Jde o příjemnou historickou fantasy ze slovenských luhů a hájů, dobře zpracovanou a hlavně působící věrohodně. Minimálně na první pohled.

Červenákův jazyk ladí s příběhem a už první slova vás vtáhnou do atmosféry dávno minulých dob. Na křídlech děje se ponesete závratnou rychlostí vpřed – a přesto to není jen bezduchá vybíječka. Doporučení míří ke všem, kteří si rádi přečtou něco dobrého. Ještě víc doporučení pak k těm, jež mají rádi historii. A největší doporučení by si k srdci měli vzít ti, kteří zařadili Červenáka ke svým oblíbeným autorům. Osobně si myslím, že tohle je zatím nejlepší kus, který jsem od něj četl, a jsem jen zvědavý, co přijde příště.