Když mrtví mládnou – Dick Philip K.

Majitelem jednoho takového „vitária“ je i Sebastian Hermes, který sám prožil stejnou zkušenost jako jeho současní klienti. Zemřel a znovu obživl. Nyní se musí vypořádat nejen s vracejícími se nočními můrami, ale i s čím dál mladší ženou, která trpí nerozhodností, a vůbec se světem, kde se zdraví „na shledanou“, kde lidé nejí, ale trpí nutkáním k potravinám. A aby toho nebylo málo, jeho podnik se neustále nachází na pokraji krachu.
Naštěstí má Sebastian dar – dokáže vycítit chvíli, kdy se mrtvý v hrobu probudí, a tím získává náskok před konkurencí. Ovšem ve chvíli, kdy narazí na hrob myslitele Thomase „Anarchisty“ Peaka, se ukáže, že tento dar je dvousečný. Peak je totiž pro některé světcem, pro jiné možnou konkurencí a pro další zdrojem potíží. Co když přináší poselství o posmrtném životě? Co jeho činy a hlavně slova způsobí?

Philip K. Dick i v tomto svém románu dokazuje, že pokud jste si mysleli, kdovíjak není svět absurdní, vždy může být hůř. Nebo zábavněji. To záleží na úhlu pohledu. A tak stárnete směrem k ženskému lůnu, vaše „matka“ se musí po devíti měsících s někým vyspat, ale vlastně…vlastně je vše při starém, jen v jinak orientovaných kulisách.
Pořád se musíte ohánět, abyste si vydělali na živobytí, řešit soukromé problémy a čelit společenským a politickým krizím. Zvláště když nad vaším životem bdí mocná Knihovna. Úřad zabývající se likvidací informací, vynálezů a myšlenek, které díky obrácenému proudu času nemají na světě místo. A když myšlenky, tak proč občas nepřihodit i mysl, která je produkuje? Totalita má mnoho podob a jmen.

Kniha je, což je u Dicka zvykem, sci-fi jen podle názvu. Obrácení času není nijak vysvětleno, stejně tak se může jednat o zásah Boha, konečně hlavní spor se vede o člověka, který Jeho poselství možná zná a hodlá předat lidem. Ale stejně tak můžeme román brát jako milostný (Sebastian řeší svůj vztah se ženou, stejně jako s atraktivní agentkou Knihovny, a naopak jeho žena vztah s „hrdinným“ policistou Tinbanem), dobrodružný (únosy a atentáty, úprky a bitky), společensko politický (hlavní boj se rozhoří mezi Knihovnou a černošskou samosprávou…). A možná je to jen smutně vtipná hříčka.
Všechny věci totiž plynou a nakonec je jedno, jestli od stáří k mládí, nebo od mládí k stáří. Výsledek a dopad na člověka i jeho okolí je nakonec stejný. Kteréžto vyznění má kniha společné s nedávno uvedeným Podivuhodným případem Benjamina Buttona (pokud byste měli zájem o nějaká další díla s problematikou obráceného času, několik jich najdete v doslovu překladatele Boba Hýska, kde se vůbec lze dozvědět zajímavé věci). Celý motiv s obráceným časem je nakonec jen ozvláštněním starých, ale tím nikterak lehkých konfliktů, které prostého člověka nakonec vždy semelou.
I Sebastian padne do soukolí cizích zájmů, kde je nucen k tomu i onomu a čím dál víc, jak vše spěje k tragickému konci, ztrácí nad událostmi kontrolu. A závažnost toho, že člověk je na světě sotva víc než hmyz, jakým se Sebastian v jedné chvíli cítí, nezmírní dětské comandos Knihovny ani používání LSD jako zbraně.

Ale rozhodně to zpříjemní čtení. Dick se nestydí bavit, i když prošpikuje text mrtvými a klaustrofobickými scénami vykopávání čerstvých obživlíků. Kniha, která nabízí krom několika akčních scén především nespočet narážek na víru a soustředí se na filozofické dopady obráceného času na život, vesmír, věčnost a víru, je vděčná za každé odlehčení a také se jí ho dostává. Nejen v absurditách spojených s tím, že vše je „naruby“, ale i v charakterech postav, scénách vyjednávání s Knihovnou a jejími zaměstnanci nebo využití robotického právníka.
Hlavní je však samozřejmě příběh, nikoliv malé bonusy (mezi které patří odhalování událostí, které formovaly fikční svět románu, ale třeba i odkazy na biskupa Pikea, který byl Dickovým přítelem a předobrazem ústřední postavy románu Převtělení Timothy Archera), a samozřejmě příběh malého obyčejného člověka nuceného nést tíhu poslání, o které se neprosil, toužícího pouze po klidu, po možnosti vymanit se z plánů organizací, pro které je pouhým pěšákem zasluhujícím si žít pouze pokud je to v jejich neosobním zájmu.

Nakolik se mu to podaří, nechává Dick rozumně na čtenáři. Sám knihu zakončí na stejném místě, kde ji začal – na hřbitově. Tam, kde ovšem před tím volal jeden hlas, nyní volají všichni. Možná se jedná o vidinu, možná předzvěst toho, že trpělivost Nejvyššího již vypršela a možná prostě důkaz toho, že kde je snaha umlčet jeden hlas, vždy se objeví nespočet dalších. Hlasy křičící na poušti, která ovšem již není pustinou.
Sebastian odlétá ve vznášedle, a tedy oproštěn od pozemskosti, vstříc nemocnici. Co jej tam čeká a co se stane se světem, je už mimo rámec našeho vnímání. Nezbývá než se domýšlet a věřit. Tak jako vždy. Protože nakonec právě víra je tím, co nám zůstane nejen tváří tvář nekonečnosti, ale i brutalitě a tuposti.
Víra, že jednou bude líp, vše má svůj smysl a věci jdou, bez ohledu na směr tak, jak mají.