Vstupte do mysli Alana Campbella, člověka, jenž čtenářům umožní pouť napříč svým podvědomím v obrazotvorném Babylonu plném různorodých nápadů, teorií, filozofií a mytologie. Cáry naší reality jsou pohlceny spisovatelovou fantasmagorií a imaginární elementy zpracovány do fiktivního univerza, do bizarní projekce reality.
Nejčerstvější přírůstek edice Moderní díla fantasy, Zjizvená noc, patří mezi působivé literární hybridy na poli fantaskních příběhů. Debutující spisovatel Alan Campbell začal jako spousta jiných – postavil si vlastní imaginární město, kolem kterého dodatečně vystavěl své soukromé univerzum. Na počátku byla slova a ta slova byla urban fantasy. Spisovatel začíná úvod svého díla zcela tradičně, podobě jako jiní autoři, patřící do tohoto subžánru – představuje čtenářům civilní život vně hradeb Hluboké brány. Město visící nad zející temnou jámou upevněné na kilometrech ocelových řetězů. Radikální změna však na sebe nenechá čekat dlouho. Autor se odpoutává od zavedených tradic a začíná psát vlastní manifest a ódu na svoji fantasmagorickou mysl. Zjizvená noc představuje kromě progresivního pojetí fantasy i mapování myšlenkových pochodů a erupci nápadů Alana Campella. Autor si vystavěl osobní Babylonskou věž pomocí tuny nápadů a vše hezky zalil do galonů fantazie. Otevřením dveří Hluboké brány se zároveň otvírají kouzelné dveře do magické mysli jejího autora.
Jak jsem již naznačil, Campbell nerespektuje konvence žánru, jaké by čtenáři mohli očekávat. Přirozeně, sdílí jisté styčné plochy, ale vydává se za svou vlastní vizí. A tyto anarchisty máme přeci rádi. Chci zdůraznit, že se nejedná o příliš originální příběh, ale zato o fascinující autorský proces skládaní dílků utvářející vlastní univerzum, jež má svůj původ v našem, skutečném světě. Příběh se ve větší míře odehrává uvnitř hradeb města Hluboká brána. Vstupním prvkem do Campbellova podvědomí je město, jež ztělesňuje mytický Damoklův meč. Metafora křehkosti života a nejistoty. Stejný podíl mají i řetězy, jež lemují celý příběh jako jeden z hlavních leitmotivů. Řetězy spoutávající město a de facto udržující ho naživu, alegorie na fyzickou schránku člověka. Nádherná dichotomie, jež prostupuje celé dílo a všechny charaktery stejně jako předkládané teorie neboli dogmata. Tělesná schránka uvězňuje ducha člověka, čímž rapidně limituje jeho schopnosti, ale zároveň udržuje svého hostitele naživu, jelikož jeho duch není zatím natolik vyvinutý, aby se dokázal oprostit od ,,řetězů“ a okusit pravou svobodu a neskonalé možnosti. Stejně tak je i duch obyvatelů Hluboké brány slabý a chudý, a proto se snadno nechají ovládat a manipulovat. Překvapivě v čele města nesedí vladař v nablýskané zbroji, ale obdoba stínového kabinetu vládnoucí z chrámové klauzule. Teokracie ve své obludné podobě: vetchý senilní stařík, jenž řídí osudy lidí prostřednictvím neviditelného strašáka boha.
Všichni spisovatelé přiznávají, že jejich imaginární světy vycházejí z reality. Výjimkou není ani Campbell, jenže on svou vizi kóduje do osobního tajemství. Iniciační bod našel v konspirační teorii o Novém světovém řádu, který předkládá zajímavou hypotézu, že svět ovládne jeden kabinet v okamžiku, kdy se spojí Vatikán a USA do monstrózní teokracie. Stejně jako vzbuzuje mystickou zvědavost knihovna Vatikánu, vzbuzuje ji i knihovna Hluboké brány, ukrývající nejedno kompromitující tajemství, jež stejně tak produkuje několik konspiračních hypotéz. A s touhle obsesí pracuje i spisovatel, s nezdravým fetišismem na mystéria, s kterým se setkáváme u soudobé konzumní a konformní společnosti, uvnitř které ztratili jednotlivci svou identitu. Fascinace nadpřirozenem oslabuje jejich vůli a tříští autonomní smýšlení, stávají se součástí různých hnutí a sekt. Stejně tak přišli o svobodu lidé z Hluboké brány a jsou ovládaní prostřednictvím mýtů a božích zákonů, jejichž existence je sporná a spíše patří do národního folkloru. V tomhle případě spojení s bohem nezaručuje modlitba, ale obskurní, avšak přesto fascinující rituál ,,hoštění“ pána.
Autor míchá náboženství západní kultury s polyteismem Řeků. Místo Bible se příběhy o bozích šíří stejně tak jako folklor, čili výhradně verbálně. Obdobným způsobem, jakým si Campbell vybudoval svou fiktivní tvrz, strukturuje i hierarchii, jež vní panuje a dotváří tak osobní mytologii spojující západní a východní kulturu a několik starobylých civilizací. Xenofobie nemá v Hluboké bráně své místo, ale stálým podnájemníkem jsou jisté kasty. Celkový politický systém zavání podezřelou podobností s totalitarismem, bez ohledu na to, že je Hluboká brána vybudována podle pravzoru městských států – polis (viz dichotomie níže). Pohrávaní si s metafyzikou a nadpřirozenem se v příběhu objevuje jenom v minimální míře. Jak jsem již psal, nečekejte originální příběh, ale impozantní monument vybudovaný z množství mýtů a nápadů – Šifru mistra Campbella. S výsadným postavením Církve se dostává do popředí i dialog mezi pravdou a lží, který autor zpracoval v duchu neustále přítomné dichotomie. Jednotlivé indicie se dají uchopit různě, ale díky častému míchaní faktů a fikce a masovému ovládání občanů autor nemusí kritizovat jenom Církev jako takovou (jelikož její vliv je ve skutečném světě na úpadku), ale média, jež jsou skutečnými zloději svobodné vůle a nástrojem dennodenně zprostředkovávajícím náhled běžným smrtelníkům na realitu. Subjektivní snímání je tatam, vládne globalizace a současná společnost nazírá na svět skrz televizní obrazovku. Média produkují jenom kouř a zrcadla, stejně tak jako Církev v Campbellově světe.
Zjizvená noc se skládá z organické směsi ingrediencí fantasy, steampunku, ale i hororu. V tomhle případě ale neplatí rovnice F+SP+H = new weird, i když Campbell k němu daleko nemá. Dominantním prvkem je primárně fantasy, které mimo jiné sekundují ostatní elementy fantastických žánrů a subžánrů. Ale i přesto, kdyby si někdo potrpěl na škatulky, tak Campbellův počin ztělesňuje socio-politický okultní thriller. Ona organičnost se projevuje stíráním žánrových hranic. Spisovatel bourá žánrová omezení a utváří plastickou masu. Zjizvená noc tak může působit jako new-weird dílo, ale své pevné místo má i mezi fantasy a okultními thrillery. Stejně tak by si na své přišel i Jean-Paul Sartre – v příběhu se nachází množství existencialistických odboček a referencí, kromě toho by ho zajisté potěšila kritika Církve a její označení za ,,hoax.“ Na rozdíl od jiných mistrů pera (Clive Barker, …) se Campbell snaží vyhýbat metafyzice a zdůrazňovat materialismus, co je další Sartrovi blízký faktor. Autor poukazuje i na absurdnost lidského života. To už by se k Sartrovi přidal i Camus a v téhle veselé partě by později rozhodně nechyběl ani Nietzsche díky svému nejslavnějšímu výroku, který Campbell přímo cituje. Na stránkách knihy se toho ukrývá mnohem víc. O to zábavnější je samotné čtení a reflektování, díky množství referencí, citací a parafrázovaní. Kdyby se Campbellovi povedlo oprostit od silných pohádkových motivů a hrubého nánosu fantastiky, měl by zaděláno na působivý postmoderní román s příměsí science fantasy – jakýsi zárodek Pynchovského příběhu. Pevně věřím, že autor ještě dozraje a stvoří podobná díla jako velikáni Vonnegut, Rushdie nebo i vzpomínaný Thomas Pynchon. Na Zjizvené noci se projevil autorův velký potenciál.
Campbell zalidnil svůj svět spoustou postav, ale hlavními hybateli děje je zhruba šest osob, které přímo ovlivňují ozubená kola událostí. Opět zdůrazňuji výše zmíněnou dichotomii, jelikož ta je přítomná v každé postavě, v každé vytváří dynamický vír. Řešit, že mezi hlavní padouchy patří členové chrámové konkláve, by bylo zbytečné. Již anotace zmiňuje, že jedna z hlavních postav je anděl, symbol síly, čistoty, odvahy, ale i svobody. Poslední z potomků poloboha má různé vlastnosti, jen ne žádnou ze zmíněných. Je chorobně posedlý zachraňováním slimáků, ale osoby, na nichž mu záleží, není schopen zachránit. Čtenáři by očekávali kýčovitou šablonu, kdy se z outsidera stane hrdina s velkým H, ale v tomhle případu by byli zklamáni. Známé kýčovitosti i klišé se spisovatel vyhýbá. Andělovi sekunduje chladnokrevný zabiják, jenž slouží Církvi, až na to, že je to jen o něco starší holčina, která ještě nebyla připuštěna k rituálu, podobajícímu se lobotomii, jenž by měl eliminovat všechny emoce. A tak je při svých misích neustále zmítaná svým svědomím a množstvím jiných citů, i těmi, jež patří výhradně něžnému pohlaví.
Mezi méně předvídatelné postavy patří pan Nettle, podivín, kterého udržuje při životě jedině vidina pomsty, osoba bez svědomí, jež postupně ztrácí vlastní identitu a upadá do zapomnění. Od úvodu se v příběhu vyskytuje jenom ojediněle, přičemž mu spisovatel přisoudil úlohu jakéhosi fantóma, objevujícího se vždy v příhodnou dobu a jako na zavolanou, takový fantastický Batman. Výstřednějším charakterem je i Devon, chrámový travič. Když Nettle je obdobou Batmana, tak Devon je zcela jistě modifikovanou projekcí Roberta Oppenheimera. Jeho neustálé experimenty ve jménu boha Devona připravili o rozum a Nettla o lidskou stránku. Paradoxem je, že vyšinutý sociopat Devon má nejracionálnější myšlení. Vzniká paradoxní protiklad, kdy čtenář bude mít tendenci sympatizovat spíše s logickým Devonem, než s andělem a legionářkou, naivními dětmi, mezi kterými se ještě autor snaží vytvořit romantický vztah.
Symbióza protikladů výrazně odkazuje na surrealistického mistra Alejandra Jodorowského a jeho komiksový epos Incal, jenž stál ve velké míře právě na zmiňované dichotomii a taky na tarotových kartách. Hlavní postava byla zcela založena na kartě Šašek (Fool) a měla atributy, které by čtenáři velmi těžko přisoudili skutečnému hrdinovi, stejně tak jako ostatní archetypální charaktery oplývaly zcela opačnými vlastnostmi. Všechno stálo na principu inverze, hrdina v sobě syntetizoval antihrdinské prvky, stejně jako záporačka v sobě ukrývala svědomí a morální kodex. Odstíny téhle inverze jsou ve velkém poměru přítomné i ve Zjizvené noci. Za zmínku stojí padlý anděl, Karneval, pozemský Lucifer, který je stejně jako ostatní postavy postaven na principu inverze a dichotomie a ještě k tomu funguje i jako spojnice s minulostí a současností, s mýty a skutečností. Neméně zajímavé je originální vykreslení Karneval jako femme fatale, jako andělsko-ďábelské entity. Karneval, podle všeho ženského pohlaví, musí pro to, aby se udržela naživu, nechat vykrvácet v periodických cyklech jednoho z obyvatel Hluboké brány. Karneval je klenotem panství dichotomie a rozpolcenosti, jež se rozprostírá napříč celou knihou. Snoubí v sobě mužské prvky (agrese, zabíjení, pudovost) s čistě ženskými (periodické cykly známé jako Zjizvená noc), přičemž v její fyzické schránce spolu současně koexistují lidské elementy s mytologickými (božskými) složkami.
Zjizvená noc je jarmark bizarností, míchání lži a pravdy, iluze a skutečnosti, mytologie… Příběh ustupuje do úzadí před triumfující strukturou a formou, jež upoutá nejednu mysl fascinujícím způsobem. A to bez ohledu na to, jestli jde o výsledek autorova podvědomí nebo parafrázovaní jiných tvůrců. To, že se jedná o debutové dílo, poznáte z někdy až zbytečných popisy a nadbytečné akce – zvláště u přechodů mezi jednotlivými pasážemi, které tvoří až příliš podrobně popsané akční scény. Kupříkladu v bitvě uvnitř observatoře působí vyprávění značně chaoticky. Ale spíše jde o vedlejší produkt než záměr. Právě souboje působí jako limity autorovy mysli. Stávají se milníky tvůrčího procesu a přesně vyznačují, kdy dostal spisovatel autorský blok. Děj by se bez military vsuvek snadno obešel, jelikož probíhající válka se neodehrává ani tak na bojišti, jako spíše uvnitř každé postavy a v mysli čtenáře. Campbell využil příležitosti vtěsnat do děje pohanské klany primitivní civilizace, aby zdůraznil svůj názor na politickou otázku zahrnující události na Blízkém Východu. Jeho bujná a činorodá fantazie a talent přebijí i nedostatky, které souvisejí se spisovatelským řemeslem. Jak již bylo zdůrazněné, Zjizvenou noc se vyplatí číst z jiných (a významnějších) důvodů, než kvůli sice temnému, ale přece jenom pohádkovému příběhu.
