451 stupňů Fahrenheita – Bradbury Ray

Teplota, při níž dochází ke vznícení papíru. Románová antiutopie, která se může směle řadit třeba k Orwellovu románu 1984 nebo k Huxleyově knize Brave New World. Požárníci, kteří nehasí požáry a v nádržích mají místo vody petrolej. Žádné knihy, žádní učitelé, pouze televizní obrazovky, komedie a reality show. Pro mnohé splněný sen… a nebo noční můra futurismu?

Bradbury Ray - 451 stupňů Fahrenheita Guy Montag je požárník v pravém slova smyslu – nehasí, ale naopak zakládá požáry (1) v domech lidí, jejichž jediným zločinem je vlastnictví knih. Ty jsou totiž zakázány, protože nutí čtenáře zvažovat různé, často protichůdné varianty, takže by člověk mohl zase začít myslet sám za sebe a už by nemusel akceptovat jediné správné myšlenky. USA jsou totalitním státem s navenek příjemnou fasádou zábavy a ničím nerušeného konzumního způsobu života, v němž už lidé nemusí složitě přemýšlet a jejich život je redukován na práci a ve zbylém čase na sledování nejrůznějších televizních nebo rozhlasových pořadů, které běží nepřetržitě a před nimiž téměř není úniku – všudypřítomný příval stupidních reklam brání myšlení – a doma telestěny plné reality show, virtuálních „rodinek“, které dokonale nahradily ty skutečné. Lidé už nepracují s fakty, ale jsou zahlcováni pseudoinformacemi, aniž by byl uvedený nějaký bližší kontext, takže jejich informační hodnota je téměř nulová.

Ačkoli válka je na spadnutí, běžní občané, dokonale vytržení z reality, si ji nijak nepřipouštějí. Guy Montag je stejný jako všichni ostatní až do okamžiku, kdy potká Clarissu McClellanovou, dívku, která se vymyká jakýmkoli normám. Clarissa totiž myslí sama za sebe, všímá si svého okolí, uvažuje o prožitých věcech a vzpomíná (byť zprostředkovaně) na to, jaký byl život dřív, kdy číst knihy bylo naprosto normální a kdy lidé měli dost volného času a komunikovali spolu.

Guy Montag musí poprvé začít přemýšlet o svém okolí, vzpomínat na naprosto samozřejmé věci a aby toho nebylo málo, po návratu domů nachází svou ženu předávkovanou prášky. To vše spolu s faktem, že zakázané ovoce chutná nejlíp (a prakticky každý požárník přečetl za svůj život několik knih, ačkoli je to přísně zakázáno) mu stačí k tomu, aby byl naprosto vykolejen z každodenní rutiny. Jako učící se dítě (byť dospělé) dělá spoustu chyb, ale čím dál více si uvědomuje absurdnost své situace ve společnosti, kde se už téměř nikdo neobtěžuje zastavit a na okamžik zamyslet, kde prázdné fráze a gesta nahradily normální, smysluplnou komunikaci a kde i dějiny byly zfalšovány, jako by byl současný stav „jediný správný“ a „jednou provždy daný“. Postupně tak dochází ke střetu jedince s totalitním systémem, který je pro antiutopie tak typický. Guy Montag nemá téměř žádné spojence a na takovýto střet není připraven.

Děj je sice jednoduchý (román má pouze 159 stran), ale oproti dalším klasikám tohoto sci-fi subžánru zde neexistuje jeden konkrétní diktátor, který by silou vnutil společnosti své představy, ani nějaká úzká skupina elit ovládajících masy, ale lidé se sami, spontánně, rozhodli opustit knihy a složité úvahy – namísto toho, aby si snažili rozšiřovat své obzory, zbavili se – opět velmi spontánně – všech, kteří vyčnívali z řady, všech nadanějších, schopnějších a chytřejších lidí, než byli sami. Naopak podporovali ideu průměrnosti, jejímž dokonalým vyjádřením jsou právě reality show. Vládě stačilo jen na konci přijmout pár zákonů na zachování tohoto stavu „na věčné časy“. Hnutí odporu zde nesahá po zbraních, ale po knihách a praktikuje pasivní rezistenci. Cenzura zde téměř není nutná, protože zájem o čtení vytěsnila sama televize, která navíc dokonale odcizila lidi a atomizovala společnost až na základní jednotky.

Nejvíce se Bradbury blíží románu Brave New World, s nímž sdílí základní prvky takovým způsobem, že se dá hovořit téměř o plagiátorství (Huxley svůj román napsal už v roce 1932), stejně jako u Bradburyho totiž:
není důvod zakazovat knihy, společnost je totiž zavrhne sama, spontánně; společnost nemá nedostatek informací, ale je jimi zahlcena takovým způsobem, že už je nedokáže pojmout; pravda se ztrácí pod nánosy pitomostí, nikoli lží; společnost není svázána totalitním režimem, není nesvobodná, je totiž primitivní, jednoduchá, svazuje se vlastní omezeností; konečně společnost není stmelována strachem, ale rozkoší, potěšením z primitivní zábavy.

451 stupňů Fahrenheita je psán úsporným, spíše povídkovým způsobem. Tam, kde by jiní autoři rozvíjeli střet jedince a režimu, rozepisovali akční scény, volí Bradbury pouhé naznačení, vystačí si s několika větami nebo odstavci. Tento styl je dán už vznikem románu, kterému předcházela povídka „Bright Phoenix“ z roku 1947 a následně novela „Požárník“ („The Fireman“) z roku 1951. Román se dá interpretovat i jako kritika začátku 50. let v USA, dysfunkční společnosti a začínající studené války – tato interpretace potěší především zavilé antiamerikanisty – nicméně i dnes, po 56 letech od svého vzniku, stále dokáže oslovit čtenáře, byť nepochybně slaběji než dřív. Ray Bradbury zde předvídá vznik reality show, dodnes populární, ale stále pokleslejší a nebezpečnější zábavy (2), a všímá si toho, jak televizní seriály nahrazují skutečný citový život – lidé totiž daleko raději řeší osudy hrdinů z „Růžovky“ nebo „Ulice“, než své vlastní.

451 stupňů Fahrenheita je klasikou svého žánru, dobře se čte a je stále aktuální. Může být dobrým odrazovým můstkem pro všechny čtenáře, kteří pak třeba přejdou na složitější díla, ať už antiutopická (třeba „1984“), nebo na literaturu faktu (Souostroví Gulag). V porovnání s Huxleyem však Bradbury „není příliš originální“.

(1) pokud si vzpomenete na film Equilibrium, v některých scénách je jasně patrné použití Bradburyho románu – už úvodní scéna, ve které „požárník“ ničí plamenometem knihy a umělecká díla, je jasnou reminiscencí, zpopelňování nepohodlných lidí je opět „opsáno“ z 451 stupňů, knihy jsou v Equilibriu chápány jako hrozba společnosti atd.
(2) Fox TV např. přišla s reality show, ve které budou sami zaměstnanci (a nikoli šéfové) malých a středních podniků rozhodovat o tom, kterému ze svých kolegů dají padáka, aby ušetřili v době finanční krize. Nemusím snad složitě rozebírat, jak katastrofální dopad to pro takové firmy bude mít a že proklamovaného účelu – ušetření peněz – nakonec nebude dosaženo. Naopak dojde k rozpadu celého kolektivu a k vyhození nejméně oblíbeného kolegy, bez ohledu na jeho skutečné pracovní výsledky.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

Zanechat odpověď