V horách šílenství – Lovecraft Howard P.

Dávno předtím, než se na pevnině objevili první savci, obývaly tuto planetu bytosti z jiných světů a dimenzí – děsivé, zvrácené a strašlivé, prosté jakýchkoli pozitivních vlastností, zvrhlé a skrz naskrz prodchnuté zlem. Někteří dokonce tvrdí, že tu byly ještě dříve a že prý dokonce náš svět i vše živé na něm v jednom ze svých rozmarů stvořily. Jejich bezbožné kulty ovšem nikdy nezanikly a jejich oplzlí deformovaní uctívači čekají ve skrytu na jejich krvavý návrat.

logo_kulate
V horách šílenství

Sbírka povídek V horách šílenství amerického autora Howarda Phillipse Lovecrafta poprvé spatřila světlo světa roku 1936 (At the Mountains of Madness: And Other Novels of Terror), nyní vychází v českém překladu již potřetí. Po osekaném, zkráceném a rozhodně nevydařeném prvním sešitovém vydání z roku 1991 (nakladatelství Nezávislý novinář II.) v překladu Petra Kachny následovalo druhé, již neupravené v roce 2002 (Aurora) s překladem Milana Žáčka, tentokrát dokonce v pevné vazbě. Do třetice se letos tato sbírka dočkala brožované verze v podání Laser-books, překladu se opět zhostil Milan Žáček. Nakladatelství touto knihou otvírá svou novou edici Klasická díla hororu. Obálka s bytostí sedící uprostřed hory od Boba Eggletona je vskutku reprezentativní a povedená.

Děsivé a prastaré bytosti z jiných koutů vesmíru, které na naši planetu přicestovaly, když byla ještě mladá, či ji dokonce podle víry jejich uctívačů stvořily, jsou spojujícím prvkem všech pěti povídek a jedné novely tohoto sborníku. Bytosti, které zde byly a stále jsou, skryté a zapomenuté hluboko pod vlnami oceánů, ledem či pískem. Jejich kult je věčný a nemá nikdy zaniknout, táhne se již od počátku věků a jednou se s pomocí svých věrných tito Prastaří (či Stařešinové) vrátí.

Dalším motivem, který se proplétá Lovecraftovým dílem, je prokletá a ďábelská kniha Necronomicon, kterou sepsal šílený Arab Abdul Allhazred. Necronomicon se objevuje, až na první nejkratší povídku Dagon, ve všech příbězích. Používají ho jak přívrženci temnot k vzývání a obřadům (Hrůza v Dunwichi, Slavnost), tak hrdinové – většinou vědci, aby jim buď čelili (Hrůza v Dunwichi), či ho zmiňují kvůli podobnostem s jevy či událostmi, s nimiž se setkávají (V horách šílenství). Už jen samotné čtení této prokleté a odporné knihy může způsobit čitatelovo zešílení nebo minimálně špatný spánek a deprese – což je další společný prvek všech šesti prací ve sborníku. Šílenství, deprese a zoufalství, které se zmocní všech hrdinů v knihách, kteří se setkají byť jen s poznámkami o jevech, natož pak se samotnými těmito bytostmi.

Už v první krátké povídce Dagon se setkáváme s hrdinou, který se chystá k sebevraždě, na niž pohlíží jako na vysvobození z úděsných duševních muk, na které již nezabírá ani morfium. Do tohoto stavu se dostal po událostech v Pacifiku, kde se mu úspěšně podařilo uprchnout na člunu ze zajetí věznitelů. Po několika dnech na moři se dostal k jakémusi zdvihu pevniny, bahnu pokrytému hnijícími zbytky živočichů, jak předpokládá. Zde se setkal s podivnou obrovskou obludou, což jeho psychiku nesmazatelně poznamená.

Druhá povídka Slavnost nás spolu s hlavním hrdinou zavede doprostřed podivného společenství, které neslaví Vánoce jako my. Už jen to, že místo Bible si s sebou kamsi do podzemí nesou démonický Necronomicon, dává tušit, že se nebudou klanět u jesliček Ježíškovi a že tam někde v hlubinách hodlají prozpěvovat něco úplně jiného než koledy.

Ve Volání Cthulhu jsme seznámeni s pozůstalostí po muži, kterou zdědil jeho prasynovec. Starý vědec po sobě zanechal mimo jiné bednu plnou poznámek o výzkumu podivného kultu Cthulhu, svědectví policejního vyšetřovatele o zadržení uctívačů jakéhosi zvrhlého a neznámého woodoo, výpovědi umělců o jejich podivných snech a výstřižky s podivnými událostmi z celého světa, které se s nimi časově shodují. Jak do toho všeho zapadá odpudivá soška jakési příšery zabavená zvrhlému kultu, která je z kamene, jenž určitě nepochází z tohoto světa? Povídka je díky své propracovanosti a také akci – zásahu policistů, s nimiž se vypravíme do močálů – rozhodně jedna z nejlepších celého sborníku.

Kult Cthulhu je další z Lovecraftových témat, které se často objevuje v jeho povídkách a v celém jeho díle. Ve Volání Cthulhu a i v další povídce, Hrůze v Dunwichi, je vysvětlena řada společných prvků, jež nacházíme i v ostatních povídkách – kamenné stély pokryté tajemnými hieroglyfy a zobrazení podivných bytostí, sošky těchto bytostí z podivného kamene, černomagická zaříkadla, která otvírají brány do jiných světů, z nichž jsou tyto bytosti povolávány na svět.

Hrůza v Dunwichi není na rozdíl od tří předchozích povídek psána v ich-formě, která je pro Lovecrafta typická. V zapadlém a zapomenutém městečku Dunwich žijí podivní lidé, nejpodivnější je z nich ale starý Whatley, o němž všichni s odplivnutím tvrdí, že je čaroděj. Když se jeho dceři narodí syn, začne na jejich farmě nebývalá stavební aktivita. Chlapec roste rychleji než je normální, zároveň jeho děd přestavuje polorozpadlý statek. S pomocí vnuka koná v kopcích, kde to duní víc a více, tajné rituály a v domě zřejmě něco skrývá. Po smrti děda vnuk ve společném díle pokračuje a na Miskatonické univerzitě si chce vypůjčit střežený Necronomicon. Tím na sebe upozorní doktora Armitage, který si spolu se dvěma kolegy uvědomí, že se bude muset postavit nelidské hrůze, aby zachránil svět před jeho zničením. Druhá nejlepší povídka ze sborníku.

Novela V horách šílenství, podle níž dostal sborník svůj název, je opět napsána v ich-formě. Hlavním hrdinou a vypravěčem je vědec z Miskatonické univerzity, který se spolu se svými kolegy zúčastnil vědecké expedice do Antarktidy. Vyprávění našeho hrdiny shrnuje a vysvětluje utajené události, hlavně má však za cíl zabránit další chystané výpravě na zmrzlý kontinent. Hrdina před námi odkrývá hrůzný nález svých kolegů, kteří pod ledem objevili jakési podivné, velmi vyspělé organismy ve vrstvách, kde se mořem měli prohánět pouze prvoci. Část výpravy je ovšem surově pobita a exempláře příšerek zmizely.

V poslední povídce nazvané Stín z hlubin času se opět setkáváme s bytostmi z jiného světa, bytostmi příslušejícími k Velké rase, které vynikají svou inteligencí a vyspělostí. Profesorem Peasleem hluboce otřásla zkušenost, kdy mu tyto bytosti zabraly a používaly jeho tělo. Díla v tomto sborníku mají hned několik slabin. Předně velmi podobné náměty, kdy už při sebemenším náznaku v další povídce tušíme, že se za vším zase skrývá nelidská bestie se spoustou chapadel. Bohužel všechny tyto potvory jsou si podobné jako vejce vejci – spousta chapadel, odporný smrad, který vytáčí psy, že se mohou pominout a uštěkat, a to, že když se s nimi lidé setkají, tak pokud to přežijí, tak se z toho zblázní, či přinejlepším to odnesou celoživotními depresemi a strachem. Díky tomu spolu jednotlivé příběhy hodně splývají. Další slabinou jsou sami hrdinové, s nimiž se i přes většinovou ich-formu dá sžít jen stěží. Ploší, ustrašení, většinou vědci, kteří v podstatě všichni znají zakázaný Necronomicon, jehož několik svazků je pečlivě a skrytě střeženo – další logický nesmysl. K čemu by např. geologovi (hlavní hrdina novely V horách šílenství) jeho znalost byla? A je normální, aby první, co ho při pohledu na nově objevené velehory v Antarktidě napadlo, bylo, že tyto hory a skalní útvary připomínají mýtické prokleté město z této knihy? Hrdinové také neprocházejí v podstatě žádným vývojem, pokud nepočítáme jejich nervová zhroucení a strachy. Často jsou také jen pasivními přihlížiteli (Dagon) nebo shromažďovateli informací (Volání Cthulhu) a nepouštějí se do žádných akcí, ani nepřemýšlí o tom, zda by svět a lidstvo nešlo před těmito bytostmi nějak ochránit a zachránit. Prostě se jen o jeho osud bojí.

Příjemnou výjimkou je trojice vědců (Hrůza v Dunwichi), která se vypraví, byť podělaná až za ušima, do Dunwiche, aby s pomocí zaklínadel zlikvidovala Whatleyho bestii. Ta je bohužel většinu času, kdy je na scéně, neviditelná, takže jen vidíme, jak se ohýbají stromy. Navíc onen závěrečný souboj sledujeme z dálky spolu s ustrašenými vesničany pomocí dalekohledu. Takže vidíme jen zdvíhání rukou trojice a na chvíli zahlédneme spoustu chapadel – velká škoda, tato scéna závěrečného boje, kdyby byla jinak napsaná, kdybychom například byli přítomni s vědci na kopci a čelili spolu s nimi této bestii, se mohla stát delikátní napínavou lahůdkou.

Strach nám ani tak nezprostředkovávají nelidští Prastaří, ale spíše hrdinové, kteří zdráhavě a zdlouhavě začínají vyprávět, jak moc se bojí a teprve postupně se dostávají k popisu událostí, které je k tomu strachu dovedly. Bohužel ne vždy dokáže jejich vyprávění vtáhnout do děje tak, abychom se mohli začít aspoň trošku bát. Chtělo by si to více se čtenářem, jeho fantazií a nervy pohrávat, napínat, pomaloučku a polehoučku děsit a párkrát nečekaně vybafnout. Zvolená forma dopisu (Dagon) či podrobného deníkového záznamu (Volání Cthulhu) nebo celkem podrobné líčení expedice (V horách šílenství) toto ale příliš nenabízí.

Archaický jazyk může jedněm vadit, pro druhé zase bude příjemně dotvářet atmosféru knihy. Kdo se dosud s Lovecraftovými knihami nesetkal, bude si na něj s velkou pravděpodobností chvíli zvykat. Méně příjemné už ale je časté opakování slov, speciálně těch, jimiž se autor snaží popsat hrůzné jevy. Atmosféru vyprávění zase často narušují četné popisy okolí či průběhu expedice – v novele V horách šílenství. Sečteno a dvakrát podtrženo – kniha je určena především fanouškům hororu, kteří chtějí poznat jeho kořeny a zjistit, jak moderní horor vznikal. Samozřejmě také Lovecraftovým ctitelům, kteří s mým hodnocením pravděpodobně souhlasit nebudou. Ale těm, kteří jsou odkojeni současnými autory hororů a jejich akčními díly, kniha mrazení v zádech nejspíš nevyvolá.

  • Autor: Howard P. Lovecraft
  • Překlad: Milan Žáček
  • Formát: paperback
  • Počet stran: 344
  • Cena: 229 Kč
  • Nakladatel: Laser-books, 2010

Veronika Salášková (redaktor)

veronika.salaskova@fantasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

16 komentářů

  1. Doplnění
    Jen drobná technická poznámka…Už poněkolikáté se zmiňuje, že vydání z Nezávislého novináře (1991) bylo prvním vydáním této sbírky. Není tomu tak. Sešit, který vyšel v roce 1991, měl jen název V horách šílenství, ale určitě neobsahoval 6 povídek vybraných do sbírky, která ve výše recenzované podobě poprvé vyšla v Auroře v roce 2002 a letos ji znovu vydal Laser, ve stejném překladu. Sešit z NN měl jen 24 stran, takže podle všeho obsahoval jen novelu V horách šílenství (bohužel jsem ho neměl nikdy v ruce) a hlavně je to *převyprávění*, takže je otázka, zda ho vůbec brát v potaz a dávat do souvislosti s recenzovanou knihou, která byla přeložena podle vydání připraveného péči S. T. Joshiho v nakladatelství Arkham House.

  2. A V Horách šálenství hlavně vyšlo v edici sebraných spisů HPL ve vydavatelství Zlatý kůň (paralelně s tím vycházel Conan od Howarda).
    A k recenzi: vzhledem k tomu, jak málo děje v Lovecroftových povídkách je, jsou ty spoilery poměrně brutální (hlavně ten Dagon, ale i ostatní). Pořád je tahle “recenze” lepší než ta Michálkova vedle, ale i tak je to dost bída. I když můžu souhlasit s některými výhradami, které k HPL máte (a je to koneckonců subjektivní hodnocení), problém je v tom, že se vám ani jednomu nepodařilo v recenzi na “Lovecrafta” alespoň letmo neznalému čtenáři onoho “Lovecrafta” přiblížit. A to je, jak by řekli moji známí z WoW ,”epic fail” 🙂 Ale je pravda, že na rozdíl od Michálka jste si s tím textem dala aspoň trochu práci…

  3. to het2
    Díky za Vaši reakci.
    Ad vydání: přiznávám, že o zmiňovaném vydání jsem nevěděla, informace o vydáních jsem převzala z internetu, takže, jak jsem nakoupila, tak jsem prodala.. bohužel ten nákup nemůžu reklamovat.
    Ad spoilery: pokud bych neuvedla aspoň něco z děje povídek, těžko bych pak mohla srovnávat a napsat své výhrady, které jsem se snažila uvést právě na konkrétních příkladech – dle mého názoru lepší, než jen napsat výtky bez uvedení příkladů.
    Pokud se mi nepodařilo onoho “Lovecrafta” neznalým čtenářům přiblížit – jak píšete, tak jak mi to líto. Poprosím Vás proto, jestli byste mi nepředvedl, jak by toto přiblížení podle Vás mělo vypadat – o patro výše je můj redakční e-mail – napište mi prosím svoji recenzi, ať vidím, jak by to mělo vypadat, ráda si ji přečtu.
    Jinak dík za ohodnocení, že jsem si dala aspoň trochu práci 🙂
    V recenzi původně mělo být ještě několik odstavců navíc, které se ale netýkaly přímo knihy, ale autora a informací o něm a jeho díle z trochu jiného okruhu literatury, než je fantastika a horor. A rozbor jeho díla z trochu jiných úhlů a souvislostí. Nakonec jsem se je rozhodla nezařadit, protože s knihou přímo nesouvisí.

  4. Oprava
    Netřeba spekulovat, ale stačí se podívat do bibliografií: vydání z Nezávislého novináře je opravdu jen “převyprávěná a doplněná” novela sama. (Já ji tu shodou okolností mám kousek od židle.)
    Která ostatně v roce 1936 vyšla na pokračování v Astounding; At the Mountains of Madness and Other Novels of Terror je mnohem pozdější soubor se zcela jiným obsahem. Bohužel nevím, co se v tiráži vydání z Laser-books, resp. Aurory, praví o jejich původu, ale nepodařilo se mi ani najít žádnou Joshiho knihu přesně takového složení; někde naznačují, že tohle je domorobo výbor, snad založený na nějaké důkladnější edici.

    Ano, když si “redaktor” FP (BTW, tenhle na té fotečce vypadá, jako by to přehnal s utahováním korzetu a od dětství mu strkali zužovat hlavu mezi prkénka) hraje na arbitra elegantiarum, je to jenom komické; když ale předstírá znalost kontextu a bibliografickou akribii (koukám, že prostým copypastováním idiocie z Legie.info, jež se nyní pokouší zamlžit výmluvami o kupování za pět prstů), stává se to zcela nesnesitelným.

  5. Vaňku, kdybyste si pro jednou nechal své rady a komentáře od cesty, tak byste tím prospěl celému lidstvu. A co se vzhledu týče – myslím, že byste si měl zamést před vlastním prahem, protože VY vypadáte jako přerostlý puboš, který soutěží v soutěži o nejlepšího uhříka nebo jako masový vrah na drogách… nemělo by se říkat, kam čert nemůže, nastrčí bábu, ale kam čert nemůže, nastrčí Vaňka.

  6. pro pana Vaňka
    Ale, ale, pane Vaňku, myslíte si, že vzhled recenzenta je důležitý pro výsledek? Neznám Vás, ale mám takový pocit, že pokud je osobní konfrontace vaším životním krédem, potom jste asi mistr bojových umění a máte rovněž velkou fyzickou sílu. Takový životní postoj přivolává úměrně fyzické ohrožení vyzyvatele. Máte na to? Myslíte si, že jsme zde zvědaví na takovéto invektivy vůči redaktorům, potažmo redaktorkám? Dokažte pak svojí inteligenci a vyjadřujte se k tomu, k čemu máte odpovídající znalosti. Také nevíte jestli dotyčná dáma není prchlivého charakteru a navíc jestli ona neovládá jakoukoli odnož bojového umění. Dnes se i ženy vyučují v bojových uměních. A pozor…. na čele to napsané nemají.
    Mě zajímají recenze a nikoli vzhled pisatele. Vás by mělo zajímat jestli jste si nenadělal spíše potíže. Nakonec je to ale jedno, neboť si u klávesnice říkáte, že Vaše drzost bude zapomenuta a přehlédnuta. To se však mýlíte. Určitě si to někdo bude pamatovat. Máte málo nepřátel….. Rozhodně jste se shodil před všemi čtenáři recenzí a přede mnou také. Věřte mi, že mě byste nechěl potkat ani omylem. Jsem totiž prchlivého charakteru. A nesnáším takové pisálky, kteří nic neumí a jenom blbě kecají. Fantastiku mám rád a rád ji čtu. Vy zde plýtváte údery klávesnice. Navíc máte chování absolventa 6. třídy základní školy a jestli máte taky takovou figuru.. potom se radši učte bojovým uměním….

  7. Dex and Kevin
    Nijak zvlast se nechci zastávat pana Vaňka, ale podle jeho komentáře, fotky pod článkem a fotky, co má Veronika na Facebooku, soudím, že tím, co napsal, poukazoval primárně na to, že ta fotka má špatné proporce a původní 50×50 engine stránek “resiznul” na 50×65 čímž je poměr stran místo 1:1 1:1,3 a vypadá opravdu divně… tak jsem to alespoň pochopil já, a myslím, že to tak bylo i myšleno… Tož pánové, pro vás Lovecraft asi nebude, nemáte na to trpělivost a máte problém s porozuměním psanému textu:)

  8. při intoušském šklebu Vaňka Váni Ivána bych se nedivil, kdyby ženy považoval za méně cenné 😉

  9. to JVjr
    Pane Vaňku, buďte klidně konkrétnější a napište, v čem předstírám znalost kontextu… atd. ..jen do mě, ale konkrétně, a pokud to dokážete, slušně a bez urážek a dělání si rádoby „vtípků“ z mé fotky, která byla evidentně (jak už napsali výše) zdeformována stránkou – to přece nemáte zapotřebí, nebo ano?

  10. Jů a Hele
    No, jestli bych mohl poprosit, tak pan het2 ať se vykašle na recenzi a napíše článek čistě o Lovecraftovi, kde ho představí co se stylu týče. Recenze je pro to asi nevhodná (určitě ta na V horách šílenství).
    Pan Jan Vaněk jr. se mi zdál v poslední době… v pohodě… tentokrát to bylo ale mimo. Na druhou stranu bych mu rád poděkoval, neboť jedním svým citátem mě uvedl do světa svých pobratimů Vogla, Kaluži a dalších. Cítím se obohacen, děkuji.

  11. Upřesnění
    Porozumění psanému textu vzal čert, asi jsem to mohl napsat nedezinterpretovatelněji; ale znepokojivé je, že dotyční mají nějakou poruchu vidění, dys-rozeznávání nelidských proporcí, rouhavých tvarů a kosmických rozměrů. Až přijde konstelace, půjdou první ke Cthulhu – nebo je to naopak a kdyby ztroskotali ve vynořeném R’lyeh, nevšimli by si ničeho divného, a byli by bezpečni před experimenty Crawforda Tillinghasta?

    Sally: Jestliže jste ani teď nebyla s to pochopit, že od začátku se vede řeč o větě “Sbírka povídek V horách šílenství amerického autora Howarda Phillipse Lovecrafta poprvé spatřila světlo světa roku 1936 (At the Mountains of Madness: And Other Novels of Terror), nyní vychází v českém překladu již potřetí”, respektive začátku následující, mám šanci na tom něco změnit?

  12. Poznámka k legii
    Pravdou je, že používat údaje pravděpodobně z legie pro své články je mírně řečeno nemoudré. Jenom v poslední době jsem na legii zjistil dle mého soudu dvě podstatné chyby – je to jednak Neffova sbírka Zepelín na Měsíci, jejíž vydání z roku 2010 je prezentováno jako totožné s vydáním z roku 1990 (to však není pravda, protože vydání z roku 2010 obsahuje oproti vydání z roku 1990 o jednu povídku méně, a naopak je k němu přidáno 5 povídek ze sbírky Vesmír je dost nekonečný), a jednak tvrzení o tom, že William Gilbert a W.S.Gilbert jsou jedna a tatáž osoba (ve skutečnosti se jedná o otce a syna). Takže na údaje v legii pozor.

  13. to JVjr
    Toto bylo probráno v komentářích ještě před Vaším příchodem, kde jsem i vysvětlila, jak k chybě došlo (což jste dle Vaší první reakce i četl). Proto jsem si myslela, že jste přišel s něčím novým a ne s tím samým, co zde napsali už před Vámi, abyste to pouze zopakoval. To jste mě teda docela zklamal.

  14. Legie & jiné
    Já myslím, že člověk musí ověřovat každý internetový (a nejen) zdroj, pokud má kde.

    Legie je jistě přínosná svou existencí, uvnitř databází tam ale nepochybně bude nasekaných spoustu omylů, už kvůli tomu, jaký informační rozsah se snaží pokrývat.

    Ostatně, věděl to i Lovecraft se svým Cthulhu, entropie vždy vítězí a je těžké jí vzdorovat. Sám jako nakladatel občas zjišťuju, že už si některé věci nepamatuju, a to jsem vydal jen asi 120 knih. Člověk se musí smířit s tím, že svět si uchovává svá tajemství. 🙂

    Co se týče Jan Vaňka jr., mám dojem, že mu dělá dost problémy vyjadřovat se tak, aby mu ostatní lidé rozuměli. Už jsem si na to zvykl a většinou při jeho reakcích nepěním, většinou je totiž moc pozorně nečtu. Hustota cizích slov/odborných termínů je tam na mě příliš vysoká. Možná kdyby se pokusil vyjadřovat pochopitelněji, měly by jeho kritické snahy nějaký dopad…

Zveřejnit odpověď