Prokletá přísaha – Alexandra Pavelková

Druhá recenze na tuto knihu. Vydavatelství Fantom Print učinilo zajímavý strategický tah, když vydalo sbírku slovenské spisovatelky přeloženou do češtiny. Možná se to nebude některým bratrům Slovákům zdát jako vhodné, když se objevuje fantastika ve slovenštině tak sporadicky, je však třeba si uvědomit, že se tímto způsobem dostane kniha mezi daleko širší čtenářský okruh.

Alexandra Pavelková - Prokletá přísahaA zrovna Prokletá přísaha Alexandry Pavelkové je výborná vizitka slovenské literatury. Ač nese knížka název Prokletá přísaha, přezdívá se jí častěji podle jména hlavní hrdinky „Vimka“. Je sbírkou povídek, které vznikaly mezi roky 1997 až 2000 a byly publikovány různě po časopisech. Pokřtěna byla na letošním Istroconu (Pavelková nejen že slušně píše, ale umí dělat i fajn medovinu, kterou se křtilo).

Prokletá přísaha je klasická východní fantasy. Nejlépe ji lze přirovnat k Zaklínači Andrzeje Sapkowského či Rokhormovi Piotra Witolda Lecha. Pavelková má velice osobitý, řekl bych až zkratkovitý, styl. „Nezdržuje“ se dlouhými popisy ani zbytečnými dialogy. Píše jen to, co je třeba. Nechává tak hodně místa pro fantazii čtenářů a fantazie je přece důvod, proč se fantasy literatura vůbec píše. Bohužel se však do povídek nevešla ani řádná charakteristika hlavní hrdinky. Dovídáme se sice, že je vědmou – léčitelkou a je vázána přísahou, kterou už stokrát proklela – že bude pomáhat, nebude svou mocí nikomu činit příkoří, a dokonce bude sama aktivně vyhledávat ty, kdo její pomoc potřebují. K tomu by jistě nějaký kratší rozbor jejího psyché neškodil. Výborně jsou řešeny situace, kdy Vimka používá svých magických schopností při léčení. Její magie odejme trpícímu jeho bolest. Pokud je však příliš velká, odnese to Vimka. Její k tomu nepříliš vhodná tělesná konstituce jí často uvede do poněkud nepříjemné situace a z bolesti se prostě pozvrací. Přísaha jí opravdu často sváže ruce, rozhodně však nelze tvrdit, že by byla do něčeho nucená. Ona už je holt taková. A pokud někdo zemře, dokonce si dá práci i s jeho pohřbením. Poněkud jsem se zasmál na dvěma událostmi. V jedné vykopala hrob pro tři lidi porcelánovým střepem a v druhé měla úmysl vykopat rýčem hrob pro draka (a zřejmě tak učinila)! Poněkud směšné. Na to by si asi musela vzít pár měsíců dovolenou. Každý, kdo kopal pro Telecom, potvrdí.

První povídka s názvem „Pohádka o štěstí“ je kratičkou událostí ve Vimčině životě, kde je krásně, jednoduše a krátce demonstrováno, jak dovede být nápomocna nejen lidem, ale i magickým tvorům. Autorka předvádí dobré nápady, na kterých by mnozí spisovatelé vybudovali dlouhé romány.
V povídce Trvalé riziko se seznamujeme s osobou, která je Vimce souzena. Stejně jako u Geralta a Yennefer se však jejich cesty nespojí v jednu. Onen šťastlivec je drakobijce Žilica. Jejich osudové setkání se odehraje na hradě Skalka, jehož pánovi zachránila Vimka život. Je to velmi dobrý a poněkud pochmurný příběh, stejně jako ten následující – „Jantarová kapka“. Vimka se setkává s drakem, ke kterému ji přivedla její přísaha. Magické nadání jí napovědělo, že potřebuje její pomoc.
„Trochu se pochopit“ má dvě dějové linie, v závěru se spojující. Pochmurná nálada dosavadních povídek se v této mění na poněkud depresivní. Kdo to odskáče: upír nebo drakobijce?
„Jezdci z Kamence“. U ostrova, kde žijí kentauři, amazonky a v malé vesničce i lidé, ztroskotá loď. Vimka je jediná, která se z posádky zachrání, a útočiště nalezne u kentaurů. Hořká povídka vypráví o lidské chamtivosti, která ovlivní všechny obyvatele ostrova.

V poslední kratičké povídce už Vimka nevystupuje. Andersen, Sapkowski, Pavelková, nejen tito mají něco společného. Zvolili si podobné téma. „S mořskými si nezačínej“ je příběh o mořské panně a mořském panicovi. On se zamiloval do ženy a chce se zbavit ocasu, od kterého mu má pomoci odklínač (Bože, až přijde rozklínač, tak se zblázním). Autorka závěrečný problém zpracovala velice originálně a patří jí za to mé velké uznání. Smutnou sbírku povídek nakonec završila v podstatě šťastným koncem.
Správný šťoural se trochu pozastaví nad velikostí draka z povídky Jantarová kapka. Pavelková mu přisuzuje velikost „slušného šlechtického sídla“ a jeho hlavu přirovnává k vinnému sudu. Pokud nemyslela šlechtickým sídlem nějakou kadibudku, tak v porovnání s tělem musel být myšlen ten obrovský vinný sud, v kterém zraje víno. Těžko pak uvěříme, že se drak nasytí půlkou kance a ještě je schopen způsobně držet a okusovat stehno, které by mu leda tak zůstalo mezi zuby. Buď je kanec obrovsky energeticky výživný (pochybuji :o)), nebo drak k létání spotřebuje minimum energie (netopýr by mohl povídat). O plivání ohně nemluvě.

Český překlad je vyveden bezchybně. Odvažuji se tvrdit, že v celé knížce naleznete pouze dvě malé chybky, shodou okolností na hřbetu (chybějící čárka ve jméně autorky a překlep ve slově Print). Obálka knihy je provedena ve vší kvalitě. Martina Pilcerová stále překonává samu sebe. Podobu Vimky navíc konzultovala přímo s Pavelkovou, takže můžeme s jistotou tvrdit, že se díváme opravdu na podobiznu Vimky. Cover art by měl být k dispozici snad ke každé knize ještě v podobě plakátku, což je opět další z nevídaných vydavatelských počinů. Je vidět, že Liboru Marchlíkovi a jeho Fantom Printu nejsou čtenáři lhostejní, což se rozhodně o všech vydavatelstvích tvrdit nedá. To mi jistě dáte za pravdu.

Stopadesátistránková sbírečka je tedy za námi. Téměř nic jsme se nedozvěděli o světě, ve kterém Vimka žije. Víme jen, že je to svět plný draků a ještě většího množství drakobijců. Že si v něm své místo najdou i kentauři, upíři i čistě magičtí tvorové. To je všechno. A nedozvěděli jsme se nic ani o Vimčině minulosti. Jak přišla ke své přísaze, kde nabyla svých schopností, ani jestli existuje někdo další, jako je ona. Doufám, že nám na to odpoví další povídky. Pavelková na Vimce pracuje roky a doufejme, že na ní bude pracovat dál. Kam se poděl Žilica? Má s Vimkou něco společného odklínač? Odpoví nám na to další knížka?

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Ta recenze plně vystihuje i můj názor na tuhle knihu, jen bych možná dal o stupeň horší hodnocení. Holka je to fakt šikovná, ale mohla na těch povídkách trochu víc zapracovat.

  2. No hodne dlouho jsem se rozmyslel, kolik ze tomu nakonec dam. Ono by se tomu dalo dat cokoliv mezi 5-10. Ale verim, ze nekdo by sel i pod tu petku. Hodnoceni je vzdy osidne.

  3. S tím hodnocením je to jen věc názoru. Jako první jsem ale četl recenzi našeho slovenského kolegy a ten DOST ujel. Srovnání se Sapkowskim se přímo nabízí, ale jeho kvalit Pavelková zatím nedosahuje, dá se opravdu srovnat tak s Piotrem Lechem.

  4. recenze pro RAMAX
    Krev, pot a slzy? Tentokrát ne.

    Milovník Sapkowského si po prvních řádcích jen slastně povzdychne. Ach ano, to je ono. Příběh dívky, drobné, křehké a krásné, nadané, či spíše prokleté, schopnostmi, jež zdědila, ztracené a osamělé mezi lidmi, toužící po lásce muže, který je pro své povolání drakobijce stejným vyvrhelem společnosti jako ona.
    Snad další Zaklínač, další Ciri, další bolestný svět plný touhy? Ale ne.
    V tomto případě by bylo chybou podlehnout sklonu lidské mysli pojmenovat a zařadit nové a neznámé na základě předchozích zkušeností do předem připravených škatulek. Ačkoliv k tomu celková atmosféra knihy i některé rysy hlavních postav svádí, Prokletá přísaha není plagiátem a Alexandra Pavelková není Sapkowský. Tam, kde “mistr” zabředává čím dál tím hlouběji do churchillovského “krev, pot a slzy”, tam si Pavelková vždycky najde nějaký detail, jiskřičku, kterou příběh odlehčí a zlidští. Uznáte sami, že drak se slabostí pro karamelky a Amazonka, co jí nejdou počty, prostě musí okouzlit. Poněkud limitující je forma zvolená autorkou – krátké povídky jednoduše neskýtají dostatek prostoru pro rozvoj charakterů a spletitějších dějů. Ačkoliv sama autorka označuje svět vědmy Vimky za depresivní, čtenář si nedokáže zvyknout na jednotlivé postavy natolik, aby jejich odchodu litoval.
    Nezbývá tedy než doufat, že se časem dočkáme i nějakého rozsálejšího díla.

    Práce korektora je dobrá, červené tužce pana Popiolka uniklo jen několik drobností a jedna kostrbatá věta. (str. 104, 3. odst., 4. věta).
    Na redakční úpravě textu mě zaujalo jediné: počet hvězdiček – oddělovníků částí textu se od začátku ke konci knihy zmenšuje za šesti na pouhé dvě. Že by nějaký tajný kód zasvěcených?
    Obálka knihy zachovává WYSIWYG (what you see is what you get) styl, pro knihy vydané Fantom Printem ostatně typický. Nezodpovězena zůstává pouze jediná otázka: kdopak přeložil původně slovenský text do češtiny? Tiráž diskrétně mlčí.

Zveřejnit odpověď