A tak přišel konec zimy

Představte si planetu, na níž jeden rok trvá dva a půl tisíce let. Představte si nekonečnou zimu a celé generace lidí, kteří si nepamatují nic než sníh a smrt, jež s sebou nese. Zdá se to jako noční můra. Každý zlý sen však jednou musí skončit, a proto i na Helikonii konečně nastává jaro. První díl helikonské trilogie se vrací na naše pulty a dává nám okusit cizokrajného světa.

Aldiss Bran W.: Helikonie - Jaro

Poslední ozvěny zimy

Helikonie je zvláštní planeta. Její podivnost spočívá ve dvou sluncích, kolem nichž obíhá. Zatímco Batalix, na jehož oběžnou dráhu planeta náleží, poskytuje jen málo světla i tepla, Freyr, kolem něhož obíhá celý systém Batalixu, je mnohem jasnější a teplejší. Helikonie má tedy dva různě dlouhé roky. Jeden kratší, kterým se měří lidské životy, a druhý trvající 2592 pozemských let. Helikonský ekosystém se proto točí v nepředstavitelně dlouhém ročním cyklu, který v pravidelných intervalech ničí a povznáší civilizace na povrchu.

V Embruddoku, malé osadě nacházející se v mírnějším podnebí, byste nenašli nikoho, kdo by si pamatoval jiný svět než ten v obležení věčného sněhu. Bylo tomu tak vždy. Jen hluboká, nemilosrdná zima, v níž obyvatelé osady museli každý den bojovat o své životy. Teď to však vypadá, že se svět začíná měnit. Sníh roztává, místo něj z nebe padá voda a způsobuje záplavy. Bílou krajinu střídá zeleň a do života lidí se navrací rozmanitost rostlin i živočichů. Spolu s mrazy také podle všeho odtáhl i věčný nepřítel lidského rodu – fagoři, rohatý národ upřednostňující zimu před teplem. Zdá se, že s přicházejícím jarem se lidem naskýtá šance vybudovat novou civilizaci.

Život v Embruddoku však neovlivňují jen klimatické změny. Zprvu malá osada se potýká se všemi problémy, jaké provází lidský život. Vzdělaný zakladatel Yuli, jenž kdysi přišel z podivného podzemního města, je dávno pryč a nyní umírá i jeho vnuk Malý Yuli. Otevírá se tak otázka, kdo bude novým vládcem osady. Právoplatným nástupcem by měl být Laintal Ay, avšak chlapec je stále ještě malý a je nemyslitelné, aby vládla žena – jeho matka. O své se tak hlásí strýcové Nahkri a Klils. Sám Laintal Ay se o takové věci nezajímá. Spíše ho fascinuje stejně stará dívka Oyre a její otec Aoz Roon, jenž je nejlepším lovcem celé osady a do jehož osudu jsou vetkány velké události. Do hry se dostávají emoce: láska, žárlivost, nenávist, věrnost. Všechny ty věci, které točí dějinami ještě odhodlaněji než roční období.

Opravdu pořádný svět…

Helikonie je třídílnou ságou jedné planety, která se pomalu mění v důsledku svého přibližování se a následného oddalování od životadárné hvězdy Freyr. V prvním svazku stihneme ochutnat, jak vypadá helikonská zima, avšak jen na chvíli. Záhy se planeta začne oteplovat a my můžeme sledovat, jak se pomalu probouzí k životu a jak na tyto změny reagují její obyvatelé.

Autorovi je nutno přiznat, že si s ekosystémem planety vyhrál do posledního detailu a předložil nám fungující a fascinující svět promyšlený ve všech směrech. Ať už mluvíme o úpadku a vzestupu civilizací nebo o schopnosti přežít dlouhou zimu u jednotlivých druhů, dá se těmto procesům věřit a člověka ani nenapadne o nich pochybovat. Díky dlouhému roku tak pan Aldiss vyhnal do extrémů všechny zákony přírody a předhodil nám svět, v němž přizpůsobení znamená vše.

To platí dvojnásob o inteligentních bytostech. Planetu totiž neobývají jen lidé. Zatímco lidstvo (popisováno a pojmenováno po nás, byť zmínka o příbuznosti našich druhů nepadla) prospívá spíše v teplejším podnebí a v zimě se uzavírá buď do podzemních měst, nebo do malých povrchových osad, v nichž pomalu upadají všechny vědomosti i řemesla, fagoři jsou tvorové zimy. Čím dále je Helikonie od Freyru a čím více povrchu pokrývají ledovce, tím silnější jsou. Tvorové, jejichž linie nejspíš začala někde u sudokopytníků žijících ve stádu, se od lidí liší naprosto vším. Smýšlením, způsobem života i vzhledem. Nelze se proto divit, že spolu oba druhy neustále soupeří o nadvládu. Svět Helikonie je rozhodně zpracovaný na jedničku, fascinuje a probouzí zvědavost, což je jedině dobře. Zbytek už totiž tak slavný není.

…vybudovaný na úkor děje

Největším problémem je absence jakéhokoliv tempa a napětí. Zatímco začátek odehrávající se v podzemním městě vypadá slibně, po opuštění jeskynních prostor nás čeká spíše jen nuda. Příběh sleduje několik desítek let života jedné osady, kde se nám skrze pár postav dostává informací o tom, jak to v lidské komunitě chodí a jak lidé reagují na změny. Krom toho samozřejmě poznáme i jejich osobní životy, které mají dobrý předpoklad pro strhující příběh plný emocí, dalo by se říci, až shakespearovských rozměrů, protože v nich hrají roli ty nejsilnější motivy a pocity. Přesto nakonec vyzní do prázdna. Byť mne všechny postavy v nějakém okamžiku upoutaly, časem začaly jednat způsobem, který mi je nadobro znechutil a jejich osud mě tak přestal zajímat. Došlo-li na adrenalinový okamžik, autor ve mně nedokázal vzbudit příslušné emoce a od poloviny knihy jsem se tak musela nutit, abych pokračovala ve čtení.

Osobní příběhy charakterů, které by k vykreslení globálních událostí dle mého názoru bohatě stačily, jsou navíc přerušovány dvěma typy vhledů. V jednom neosobní vypravěč blíže vysvětluje změny a upřesňuje probíhající události. V druhém se děje přesně to samé, jen skrze vesmírnou stanici obíhající kolem planety. Tato stanice patří pozemšťanům, a přestože věřím, že pro zdejší vědce musí být Helikonie jako planeta nesmírně zajímavá, absolutně jsem nepochopila roli pozorovací stanice v příběhu. Snad nějakou sehraje v příštích dílech, v prvním však byla její přítomnost zbytečná a rušivá.

Hlavní vada onoho „vševědoucího“ vysvětlování ale spočívá v tom, že předbíhá událostem. Kromě upřesnění toho, co se právě děje, Aldiss často nastiňuje nebo dokonce přímo odhalí i to, co se teprve stane. To, co by u jiných autorů mohlo fungovat díky stupňovanému napětí a očekávání, tady však zabíjí poslední špetku překvapení. Věděla jsem, kam se osudy hrdinů pohnou dřív, než se vůbec něco stalo, a už mě ani nezajímalo, jak k tomu dojde.

Za nervy mě také tahá trochu feministické pojetí úloh ve společnosti. Zatímco téměř všichni muži bez výjimky jsou v Helikonii vyobrazeni jako vládci a silní, avšak intelektuálně značně líní lovci, ženy na druhé straně vystupují jako obroditelky vědomostí a vzdělání. Základní myšlenka na jednu stranu není špatná a mnohé je založeno na skutečném vývoji lidských společností, ať už mluvíme o popírání ženského intelektu nebo odmítavém postoji mužů z obavy ze ztráty moci. Nemohu se však zbavit pocitu, že tu autor uměle šlápnul mužům na mozkové závity a celou záležitost zbytečně vyhrotil. Pokud jediní muži, kterým vědění není úplně ukradené, zároveň postrádají jakoukoliv iniciativu a zájem, přestože kolem nich kultura tak trochu samovolně uhání mílovými kroky kupředu, je to zvláštní.

Helikonie zkrátka není kniha bez chyb. Přestože nabízí neobyčejně bohatý a propracovaný svět, o němž je potěšení číst, příběhová linka je příliš nudná a těžkopádná, aby skutečně zabavila, postavy příliš protivné, abyste si je oblíbili, a vševědoucí vložky vás připraví o prvek překvapení. Kniha se proto nedá vyloženě doporučit. Snad pokud vám na příběhu až tak nezáleží a jen rádi objevujete cizí světy. Pak by vás Helikonie mohla bavit.

50%
  • Brian Wilson Aldiss: Helikonie – Jaro
  • Vydal: Laser-books, 2015
  • Překlad: Hana Březáková
  • Obálka: Tomasz Maroński
  • Počet stran: 576
  • Cena: 329 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

27 komentářů

  1. Mám původní stařičké vydání. Četl jsem kdysi dávno, ale co si matně pamatuju tak mě to tehdy bavilo celkem dost. Takže mě ta padesátka překvapila. Asi budu muset oprášit a přečíst po letech znovu.

  2. No, nejspíš ukázka případu, kdy kniha nenašla svého čtenáře a ošemetnosti onoho bodování. Na Legii to dostává 80%, bezpochyby jde o jeden z významných počinů žánru… Otázkou je, zda už prostě svým stylem nepatří do staré doby. Je na každém, aby si vybral. Určitě je Aldissovo tempo odlišné než u Nonstopu či Skleníku. Až si říkám, co by s recenzentkou udělala Malacijská tapisérie… 😉

  3. To anonym
    Byť se recenzent snaží o objektivitu, vždy zůstávají jeho dojmy do značné míry subjektivní. S tím se budeme muset všichni smířit. Jsem si vědoma, že dost lidí knihu hodnotí lépe, ale také jsou tací, kteří ji hodnotí stejně jako já (v tom je např. výhoda Databáze knih, kde si můžete prohlédnout všechna jednotlivá hodnocení). V každém případě si však za svými 50 % stojím.
    A co bych říkala na Malacijskou tapisérii se nikdy nedozvíme, protože ji vzdávám předem 🙂

  4. Helikonie je dobrá kniha, to samé Malacijská tapisérie. Obojí však vyžaduje zkušeného čtenáře, ne pouhého “konzumenta” tletěch “akčních” a “hustokrutopřísných” příběhů co působí jako patlanina třináctiletého fanouška videoher. Inu, jak se říká: Kdo od mládí vídá hnití, tomu nepodávej kvítí!

  5. A opět mě fascinuje, jak tu staré struktury šmahem odsuzují čtenáře, kterým nevyhovují těžkopádné eposy s tempem tání ledovce… To, kolik knih jakého žánru a formátu má kdo “na kontě” přeci nemáte jak zjistit, pokud vám to dotyčný explicitně neřekne, a tak se znovu ptám, jak Podchaljuzin nebo Střelec dochází k závěru, že někdo není dostatečně dobrý/zkušený/vyzrálý čtenář? Dětinsky odsuzujete hodnocení, která nesouhlasí s tím vaším, prázdnou a chybnou generalizací – jak je tady v diskusích dobrým zvykem.

    A navíc: kvalita knihy se přeci neodvozuje od žánru nebo její délky, závisí jen a pouze na autorově umu. Omlouvat nudnost díla tím, že je to na blíže nespecifikovaného “nezkušeného” čtenáře moc náročné a nepochopitelné, není argument.

  6. Jen bych dodal, že tvrdit, že něco má pomalé tempo, tedy se tam nic neděje, tedy je to nudné, tedy je to špatné, je poněkud ehm… odvážné.
    Ono opravdu ne každý čtenář touží po akci na každé druhé stránce (když si vezmu kupříkladu mou srdcovku Bloudění od Durycha, tak z jejího tempa by asi autorku recenze nejspíš trefil šlak).
    Na druhou stranu, Helikonii jsem si doslova zamiloval, když jsem ji četl někdy mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem, takže to opravdu není věc pouze pro “vyzrálého čtenáře”.
    To holt jen každý máme svůj vkus…

  7. Na druhé straně, když postavím vedle sebe třeba Nulté číslo od Umberta Eca a Slavnost Johna Saturnalla od Lawrence Norfolka – tak Eco jednoznačně zaboduje! Perfektní jízda, čtená jedním dechem za dvě odpoledne. Zatímco s tím Norfolkem se otravuji už víc jak týden, táhne se to, nebaví mě to…
    Tím chci říct že i “těžká” literatura se dá napsat šmrncovně a čtivě, stejně jako ta lehká mimořádně nudně a blbě. (Viz z poslední doby třeba Vlci, nebo Žrádlo pro psy).

    Když jsem četl Ladislava Fukse, tak nejvíc mě bavil Příběh kriminálního rady, Vévodkyně a kuchařka, potom Myši Natálie Mooshabrové a Spalovače mrtvol jsem dočetl skutečně jenom z donucení. I když jaká má být “správná” teplota si pamatuji i po dvaceti letech. 🙂

    A někdy je to prostě o náladě čtenáře. Helikonii jsem kdysi rozečetl a odložil s tím, že nuda. Po čase dal druhou šanci a dal bych Podchaljuzinovi plně za pravdu. Člověk si to musí chtít “užít”.

  8. to Arnirall
    Co je to “stará struktura”? K tvému příspěvku: Zkušený čtenář nechce po knize jen to, aby ho zabavila. Taktéž nechce, aby mu postavy v ní vystupující byli sympatické. Navrch recenzentka sama přiznává, že další díly ještě nečetla. Psát recenzi na jeden díl trilogie je zbytečné. A na závěr: U zkušeného čtenáře nejde ani tak o to, kolik knih přečetl, ale o to, jak byl daný text schopen vnímat a přemýšlet o něm.

  9. to Fouré
    U vyzrálého čtenáře nezáleží na věku. Někdo je jím v deseti, jiný v šedesáti a někdo se jím nestane nikdy. Zvláště ne někdo, kdo nějakou knihu “vzdává předem”, jako ona recenzentka.

  10. to Fouré
    >Jen bych dodal, že tvrdit, že něco má pomalé tempo, tedy se tam nic neděje, tedy je to nudné, tedy je to špatné, je poněkud ehm… odvážné.

    Pomalé tempo nemusí být špatné, ale musí ho něco kompezovat. Třeba většinou zatracovaný Jonathan Strange a pan Norell mají příběhu, co by se za nehet vešlo, avšak autorka celou dobu buduje tak úžasnou atmosféru, že se vlastně ani nic dít nemusí. Helikonie mi bohužel nic takového nenabídla.

  11. Ech, ten Anonym jsem byl já. Pro jistotu tedy předesílám, že jsem se konstatováním “kniha minula svého čtenáře” a úvahou o Malacijské tapisérii nemyslel nic jiného, než co jsem napsal. Totiž, že recenzentce jednoduše nesedla a téměř jistě by jí nesedla i zmiňovaná druhá kniha.

    Přemýšlím spíš o tom, jak se mění literárná jazyk i vkus v čase a jaké vnější vlivy na něj působí. Například košatost jazyka i způsob vyprávění. Norell a Strange jsou pro mě třeba vcelku banálním textem mající jazykově i zápletkou blíže k dobovému dobrodružnému čtení než k dobovým “klasikům”. Na druhou stranu člověk vyrůstající na žánrovkách zdůrazňující vědecké poznání a celospolečenské proměny (ať už jakkoliv zručně napsaných) byl prostěve své době na Helikonii připraven více i v tom útlém věku.

    Kapitolou samou o sobě je pak otázka procentuálního hodnocení jako takového (řešilo se jinde a řeší se jinde) a celkového rozhledu recenzenta, který by jednoduše měl být schopen význam díla podchytit i v jeho dobovém kontextu a kontextu žánru jako celku, nikoliv jen podle měřítka Líbí/Nelíbí/líbí na půl, což přísluší spíše populárním žebříčkům typu Legie. Ale zase to nevnímejme jako výtku, je mi jasné, že učený z nebe nespadl a sám bych toho asi nebyl zcela schopný.

  12. Pavla Červená
    Vidíte, a mě právě té nadstavby nabídla přehršel 😉 Fascinovala mě věrohodnost světa a proměnlivost lidské kultury i povědomí o ní v závislosti na okolních podmínkách a schopnost udržet se na stávající výši. To bylo ostatně i velké téma jiných (nejenom) Aldissových děl. Ostatně, s každým jarem se “Blíží i zima” – a v tom jiní populární autoři dneška nebyli až zas tak původní…

  13. Jaro, Léto i Zima
    Holt, sci-fi je len sci-fi. To každému nesadne, najmä ak beží iba na fantasy, YA, či urban fantasy. Potom je ťažké včítať sa do klasiky žánru sci-fi.
    Celú Aldissovu trilógiu mám ešte z 90-tych rokov, keď vyšla a myslím si, že je to kvalitnejšie čtivo ako 50%. Mne zasa nesedel J.S a p. N. a podobné žánrové kusy.
    Nu ničevo, jeden vdolky, iný holky.

  14. Takhle se chválí kniha
    Doubravka na legii.info

    Jsem nadšena. Báječně si užívám. A ještě DVA další díly! Blaho 🙂

    K Aldissovi mám takový ambivalentní vztah, ale asi jej budu muset přehodnotit. Zatím jsem četla asi jen necelou polovinu jeho díla, ale zaujaly mě pouze dva kousky – Nonstop, který jsem svého času pokládala za naprosto geniální, a Skleník, kterému jsem teprve musela přijít na chuť. Snad právě díky posledně zmiňované knize jsem se trošku sblížila s aldissovským stylem, což se mi bohatě vyplatilo při mém návratu k Helikonii. Jaro jsem četla před více než 10 lety a tehdy jsem jako čerstvá dvacítka byla mentálně přece jen někde trošku jinde, než jako „kristuska“. I tak se mi Jaro „docela líbilo“. Teď, když se mi konečně podařilo trilogii zkompletovat, jsem se k četbě vrátila a skutečně se z Aldissova umu raduji.

    Helikonie je zvláštní planeta, která dostala do vínku zvláštní dar – dvé sluncí, které obíhá v tak rafinovaných drahách, že ekvivalent našich „ročních období“ – tedy údobí chladu, růstu či horka – trvají celá staletí. Generace obyvatel neznají nic jiného než krutý mráz či spalující vedro a nevěří legendám o existenci opačného. V Jaru zastihujeme lidstvo zpočátku ještě koncem zimy a posléze, s ubívajícím mrazem, na počátku rozkvětu a bujného růstu. Ten se netýká jen vegetace, ale i společnosti jako takové. Díky specifickým klimatickým podmínkám a dramatickým proměnám celé ekologie i lidé nebývale rychle procházejí proměnou od prvobytně pospolné společnosti po jakýsi středověk. Aldiss zapojil do popisovaných reálií veškerou svou fantazii, znalosti a i externí poradce z mnoha oborů, aby se překotný vývoj celého systému dal logicky vysvětlit a dával smysl. Podle mě se mu to povedlo skvěle.

    Příběh planety se před námi v Jaru odvíjí prostřednictvím životních událostí několika málo hlavních hrdinů a hrdinek, kteří obývají osadu Oldorando a zprostředkovávají nám ony převratné změny, které přetvářejí celou Helikonii. Kromě lidí planetu obývá i rasa prvotních obyvatel – nenáviděných Fagorů, řada kmenů jakýchsi pololidí – Protognostici, a další více či méně inteligencí nadané životní formy. Ostatní fauna a flóra je skutečně fantastická a jinak tomu ani nemůže být – pokud má jakýkoliv druh přežít v tak extrémních podmínkách, i jeho adaptace a životní cykly musí být extrémní. Spousta z nich pro mě byla nečekaná a proto i nevšední a vítaná.

    Helikonie mě zatím oslovila natolik, že se chci pokusit dát později šanci i ostatním Aldissovým knihám – třeba je po těch letech budu vnímat opět trochu jinak, jeho styl skutečně asi vyžaduje jisté vyladění čtenáře. Helikonii rozhodně doporučuji, v případě neobliby i k opakovanému čtení po letech. Neprohloupíte.

  15. To Pochaljuzin
    *Psát recenzi na jeden díl trilogie je zbytečné.*

    ??? Kým Laser nedokončí celú Helikonii (čo pri Laseri nemusí byť nikdy) tak dovtedy by nemali byť recenzie?

  16. V každém případě má ale Alfi pravdu. To by se měly stáhnout všechny recenze na Píseň ledu a ohně, protože ještě není dopsaná? Ve chvíli, kdy se autor rozhodne napsat něco na více dílů, předem počítá s tím, že čtenář nemusí jeho dílo přečíst celé. Proč by měl někdo číst druhý díl, když se mu nelíbil první? A proč by jich měl číst deset? Jen aby po tom desátém mohl konečně říct, že se mu celá série od prvního dílu nelíbila? Vždyť to nedává smysl.

  17. to T’Sal a recenze na vícedílné ságy: (A teď nemám na mysli výhradně zde recenzované dílo, ale vícedílné ságy a recenze na ně obecně.)

    Záleží na tom, jak to autor koncipoval. Napsal jeden román a po úspěchu připsal další a další až z toho vznikla třeba trilogie? Potom jasně – co román to recenze. Tam není o čem mluvit. Stejně tak u volně navazujících ság, jako je Malaz, Hra o trůny etc…

    A nebo to koncipoval předem jako trilogii, tedy v podstatě jednolité dílo, rozdělené do třech svazků. Potom bych se přimlouval minimálně za shrnující recenzi a ty dílčí recenze bych rozhodně ponechal bez zavádějícího číselného hodnocení.

    Třetí možnost (populární zejména v našich končinách). V originále dílo vyšlo v jednom svazku, ale u nás je rozděleno do tří a prezentováno jako trilogie. Tyhle fórky známe jistě všichni moc dobře. A v tom případě je naprosto jednoznačné, že recenze musí být až po vydání posledního svazku! Je to jako psát recenzi na jednu třetinu knihy. A pokud zbytek “trilogie” nevyjde…

  18. U. Ranus
    Ano, já ji četl, ale tleta dívčina, co psala tletu recenzi ji nečetla 🙂

  19. to Podchaljuzin:
    Díky!

    Nejvíc mne to v poslední době pobavilo u komiksu NOE. Ten vyšel v originále i jako komplet v jedné knize. Tudíž nebyl problém, to jako komplet vydat! Ovšem náš vydavatel z nepochopitelných důvodů zvolil k vydání starší verzi po jednotlivých dílech. Vydal tři. Potom se na to vykašlal. A recenzenti vesele recenzovali jednotlivé knihy nikdy nedovydaného kompletu. A povšechně z díla příliš nadšení nebyli. Ale že jaksi recenzují jednotlivé drobty, jim nějak nedocházelo…

    Chjó!!

  20. Helikonie
    Pokud mohu říct s odstupem mnoha let, můj postoj k téhle sérii je dost ambivalentní. Prostředí včetně kultury a velkých událostí super. Lidské příběhy nudily a rychle se vytratily z hlavy, už to asi nikdy neotevřu.

  21. Kéž by tak Laser místo nových vydávání starých neprodejných trilogií radši doplatil dluhy, to by bylo na světě krásně. Staré vydání Helikonie ještě straší po antikvariátech a nikdo ho nechce ani zadarmo…

  22. Ale?
    No každej máme cosi jako vkus a taky každej čekáme od knihy cosi jiného a každej má ve složce dokonalejch knih ty svoje. Série Helikonie je u mě na tom pomyslném vrcholu a ten první díl je u mě vůbec nejlepší. No, jistě, číst to dá sakra práci a tisíce osudů a zkratek a rozvinutí není holt jednoduchý tryskáč JET či Kotletoviny (které mě ovšem taky výborně pobaví, asi jako dobrý oběd..). Ale ta dřina stojí zato. Na Helikonii myslím vždy, když jí zahlédnu v knihovně. Aldiss prostě uměl.
    Složitý knížky většinou nemám rád. Většinou. Ovšem některé mají cosi do sebe. Takové ty hry o trůny nebo Helikonie… Jejich světy jsou složité. Asi jako ten náš. A jsou popsány nádherně komplexně. Vše do sebe zapadne, logika nedostane na frak, dobro občas zvítězí ale ne moc, asi tak jak to ve skutečnosti bývá a pak se člověk nenudí.
    Zrovna u pánů Norrela a Strange jsem začal dost brzo četbu pokládat za ztrátu času a odložil jsem jí. Přes skvělé recenze, které mě přiměly si to koupit, i když prohlédnout jsem si to nemohl, bylo to v igelitu …
    No, když se podívám, čemu se v recenzích dává 50 a více bodů, musím říci, že tahle recenze … no, autorka už to určitě ví …. a jestli ne, no, konec konců, je to jen kniha a ta se bránit neumí.

Zanechat odpověď