Armagedony – Dann Jack, Dozois Gardner (ed.)

Druhá recenze. Třebaže u nás nejsou tematicky zaměřené sborníky scifi povídek příliš rozšířené, není tento jev na západě nikterak výjimečný. Pravděpodobně nejuznávanějším editorským tandemem jsou v tomto směru Gardner Dozois a Jack Dann, kteří od počátku devadesátých let společně vyprodukovali již přes dvě desítky tematických antologií. Nepříliš povzbudivé téma, které spojuje povídky zařazené do Armagedonů, je nasnadě.

Dann Jack, Dozois Gardner (ed.) - Armagedony Dozois i Dann v Armagedonech oprávněnost své pověsti profesionálů – až na jedno drobné škobrtnutí – potvrzují. Dvanáct vybraných povídek se vyznačuje nejen relativně vyrovnanou kvalitou, ale přes společné téma i dostatečnou různorodostí, aby čtenáři nezačaly vzájemně splývat. Povídky, které editoři do sborníku zařadili, využívají prakticky všech nejobávanějších scénářů zániku světa, přičemž v rámci Armagedonů byly rozděleny na ty, ve kterých se přímo či nepřímo ničí sám člověk, a ty, v nichž v tom lidstvo lítá takříkajíc nevinně. Ve výběru možná poněkud schází samotnými editory zmiňovaný Boží zásah, ovšem vzhledem k tomu, že všechny povídky spadají do žánru science fiction, je jejich tíhnutí k racionálně zdůvodnitelným koncům celkem pochopitelné.

Odlišnost namísto kvality

Z žánrového vymezení knihy výrazněji vybočuje pouze hříčka „…svět, jak ho známe“ Howarda Waldropa, jíž by snad více slušelo označení alchemy fiction. Tato povídka, začínající jako satira na poměry ve vědeckých kruzích, nabývá vážnějších kontur až ve své druhé polovině. Autor nás zde přivádí do alternativního světa, v němž se vědě již podařilo eliminovat škodlivý vliv česneku na činnost kompasových střelek, světa, ve kterém jsou přední světoví myslitelé příznačně sdruženi v Pavědecké společnosti a kde se najdou hned dva (!) Američané ochotní připustit, že američtí filozofové jsou „horkokrevní, tvrdohlaví, plní předsudků a jejich věda nové vlasti nedělá čest.“ Podobná povídka pochopitelně nemohla ve sborníku chybět, na konec světa se zkrátka alespoň jednou musíme podívat i s humorným nadhledem. Kromě tohoto nadhledu však Waldropovo dílko mnoho nepřináší a jeho přítomnost v knize ospravedlňuje především skutečnost, že armagedonů podaných se smyslem pro humor je i v (odpusťte klišé) tak otevřeném a autorovu invenci neomezujícím žánru jakým je science fiction pořád jako šafránu.

Přes výraznou roli, kterou zde hraje humor, nevyznívá „…svět, jak ho známe“ právě optimisticky. V Armagedonech však nalezneme i dost povídek, které bezmála optimistické jsou; ať už proto, že vše zlé se již odehrálo, a teď je načase začít znovu žít, nebo kvůli odstupu, který si autor od očistné kůry, již lidstvu předepsal, drží. Do druhé skupiny patří především Nebraska na dně Allana Danziga. Povídka je v podstatě retrospektivním popisem geologických procesů, jejichž výsledek je zřejmý ze samotného názvu. Text nemá žádné konkrétní hrdiny ani nepředkládá osobní příběh některého z postižených, a tak čtenář vlastně ani nedostává možnost se do neštěstí obětí dostatečně vžít. Tento rys je navíc umocněn omezeným rozsahem katastrofy, místy probleskujícím humorným podtónem, nefalšovaně pozitivním závěrem a pro neamerického čtenáře pak i značně rušivou nezbytností během čtení neustále listovat na přiloženou mapku.

Mistři

Na opačném pólu pomyslného spektra hrůzy a emocionální síly ční Jak zatočit s masařkami Rac(c)oony Sheldonové, rozuměj Alice Sheldonové, nejznámější ovšem pod pseudonymem James Tiptree Jr. Povídka, v níž muži po celém světě náhle začnou vraždit ženy, je do značné míry vyprávěna prostřednictvím dopisů, novinových výstřižků a deníkových zápisků, jejichž kombinací autorka dovedně skloubila osudy svých postav s vývojem globální epidemie „femicidy“.

Dann a Dozois dali Nebulou oceněné Jak zatočit s masařkami přednost před další, neméně známou „definitivní“ povídkou Alice Sheldonové Poslední let doktora Aina, což byl krok, který lze jen pochválit. Působivost vybrané povídky a její hororová atmosféra hrůzy a bezmoci totiž vyplývá především ze způsobu, jímž má být lidská přítomnost na Zemi ukončena. Povodně, komety, jaderné bomby, a dokonce i virové nákazy, které provázejí zbytek knihy, jsou totiž krajně neosobní, svým způsobem abstraktní a pro mnohé obtížně představitelné. Naproti tomu Sheldonová operuje se smrtí násilnou a až nepříjemně konkrétní. Zatímco při běžných koncích světa obvykle umírá jakési „lidstvo“, v Jak zatočit s masařkami autorka vraždí jednotlivé oběti. A věřte, že tento rozdíl se do působivosti textu promítá. Povídka se tak stává nejen nejděsivější ze všech vizí, do sborníku zařazených, ale současně bezkonkurenčně nejlepší částí celé antologie.

Za další z vrcholů knihy lze označit českému čtenáři již známou povídku Larryho Nivena Nestálý měsíc. Niven zde exceluje při zpracování odpovědi na klasickou otázku „Jak nejlépe strávit poslední hodiny, které tě dělí od konce světa?“. Skvěle propracovaná psychologická stránka problému, vědecký, a přesto srozumitelný přístup ke katastrofě a v neposlední řadě také nečekaná pointa…. co dodat? Nestálý měsíc je již klasikou, a pokud jste si jej snad nechali uniknout v Mistrovských kusech, naskýtá se vám nyní příležitost toto opomenutí napravit.

S Nivenovou povídkou nepřímo souvisí i ono zmiňované škobrtnutí editorského týmu. Povídka bezprostředně následující, Poslední západ slunce od G. A. Landise, se totiž své předchůdkyni až příliš podobá. Třebaže nejde o vyloženě slabou záležitost – autor zde na omezeném prostoru čtyř stránek předvedl, co mohl – nemůže se tato povídka se svou předchůdkyní co do kvality srovnávat. A přece si kvůli své obsahové i systematické blízkosti obě povídky srovnání přímo vynucují. Narozdíl od ostatních slabších článků knihy tak Poslední západ slunce nevyniká ani svou originalitou.

Oprávněnost pověsti mistra žánru potvrzuje povídkou Kýbl vzduchu také Fritz Leiber. Země opustila svou oběžnou dráhu a vydala se na nekonečnou pouť vesmírem. Na vzduchoprázdné planetě přežívá jen poslední rodina. Co se tedy plíží opuštěnými budovami mrtvého města? Dannovi a Dozoisovi se výběrem této povídky opět podařil zásah do černého. Práci vypravěče Leiberova formátu, okořeněnou špetkou hororu, nijak nesnižuje ani její neuvěřitelnost a rozhodně by neměla uniknout čtenářově pozornosti.

Armagedon pro každého

Povídek, které vás mohou zaujmout, je v Armagedonech pochopitelně víc. Zevrubným popisem následků jaderné války se to může podařit Frederiku Pohlovi ve Fermi a Frost. Děsivou atmosféru (přibližující se v některých ohledech i výše zmiňované povídce Alice Sheldonové) se zase se značným úspěchem podařilo vybudovat Gregorymu Benfordovi v nepříjemně aktuálním ekologicko-politickém thrilleru Zoufalé počty. (Přesto trvám na tom, že thrillerům mnohem víc než papír sluší filmové plátno, což ostatně jen potvrzuje Nancy Kressová a její Evoluce.) Nebula, jíž byla v roce 1983 ověnčena Dozoisova Na usmířenou, také zjevně nebyla udělena jen za zásluhy. Povídka, v níž se zbytky lidstva snaží nejrůznějšími způsoby vyrovnat s „potopou“, rozhodně patří k tomu lepšímu, co můžete v knize najít, tedy přinejmenším pokud se prokoušete až k jejímu nadmíru silnému závěru. Zapřísáhlí příznivci vědeckých výzkumů si možná přijdou na své v “hard soft science” povídce Zpráva pro krále Brobdingnagu, a ti kteří si pořádné scífko neumějí představit bez vesmírných stanic a technologií budoucnosti (a nenechají se odradit ani větším než malým množstvím sentimentu), dostanou šanci alespoň v poslední povídce sborníku Hluboko ve tmě od Williama Bartona.

Můj osobní dojem z Armagedonů je celkem příznivý: dvě výborné povídky (Jak zatočit s masařkami, Nestálý měsíc), celá řada více či méně nadprůměrných kousků (mezi nimiž však v mém soukromém hodnocení vynikají Kýbl vzduchu a Na usmířenou) a jen tři poněkud slabší záležitosti, které se však ve dvou ze tří případů natolik liší od zbytku sborníku, že si přítomnost v něm plně zasluhují („…svět, jak ho známe“, Nebraska na dně a Poslední západ slunce). Atmosféra celé knihy je dostatečně tíživá, aby ve čtenáři dokázala vyvolat jistý pocit sklíčenosti, avšak až na výjimky se při jejím čtení nepříjemně cítit nebudete. Kvality sborníku rozhodně stačí k tomu, abych s chutí sáhl i po dalších z Dannových a Dozoisových antologií, pokud se v budoucnu ještě najde vydavatel, ochotný některou přivést i na český trh.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď